Prolog
Nad vysokými, nyní pochmurně potemnělými hradními věžemi, obklopenými černočernou bezhvězdnou temnotou, se zlověstně leskla vyčarovaná bariéra. Všudypřítomnou beznaděj, zmatek a tíseň, lesknoucí se v hrůzou rozšířených očích nebožáků, natolik odvážných či hloupých, aby zde zůstali a čekali na nevyhnutelný konec, byla ještě více umocněna, když se z husté temnoty až na samém okraji školních pozemků, vynořila první z mnoha postav zahalených v kápích – UŽ TO ZAČALO…
Křik pln děsu, odhodlání, pláč a šelest nespočtu hlasů se nesl vysoko nad davy studentů, kteří byli připraveni bojovat za svůj domov - svoji rodinu. Vysoko na Astronomickou věž, se však donesl jen jako pouhá ozvěna. V relativním tichu, stranou ode všech ostatních, na stejném místě, kde vyhasl život legendárního ředitele – Albuse Brumbála, nyní stály čtyři postavy.
,,Je to nádhera.“ Upírala zářivě modré oči na neustále se vlnící a formující bariéru dívka s tak tmavými vlasy, že splývaly s okolní temnotou. Celá bariéra vypadala, jako by byla tvořena masou blankytné vody, která tak byla jediným světlým bodem široko daleko.
,,To dole, už ne.“ Popošla blíže okraji mladší a vlnité vlasy se jí zalily září. Všechny sledovaly, jak se na samém okraji Zapovězeného lesa seskupuje obrovská armáda, která má jen jediný úkol – zničit je!
,,Memento mori.“ Špitla tmavovláska slova, která byla odnášena větrem směrem k oběma
armádám a shonu tam dole.
,,Máš v nás velkou víru.“ Protočila blondýnka, která se k nim právě připojila, své oči, jakmile její slova dozněla. Obě dívky se na ni s údivem otočily. Bylo snad možné, že špatně slyšely?
,,Jsme spolu už skoro sedm let.“ Na světlo se vynořila i poslední dívka, která se postavila vedle
o hlavu vyšší blondýnky a položila jí ruku na rameno.
,,Za tu dobu jsme se i my naučily nějaká ta slovíčka.“ Utvrdila obě, že skutečně slyšely správně. Na obličeji černovlásky se objevil široký úsměv, takový, který žádná neviděla od převratu.
,,Od začátku do konce.“ Natáhla k nim bledou ruku a její úsměv pohasl, jak se vrátila tíživá realita tohoto posledního okamžiku. Žádná si nedělala plané naděje. Dobře věděly, že je to poslední chvíle, kterou si mohou vychutnat ve své hřejivé společnosti.
,,Memento mori,“ Otírala si rukávem zarudlé oči hnědovláska, které se draly slzy ven. I přesto však ruku své kamarádce stiskla „třebas to celé dopadne jinak? Třebas to přežijeme“ Její slova s rostoucím počtem protivníků ztrácela význam. Všechny tři se otočily na poslední dívku, která jako jediná stále nehnutě zírala na protivníka… Jako by váhala… jako by přítomnost její rodiny tam dole na straně nepřítele, podkopávala její přesvědčení. Nakonec však i ona odtrhla oči od masy těl a otočila se. Přeci nebyla jediná, kdo je na jiné straně než její rodina a smutné průzračně modré oči její kamarádky, jí v tom jen utvrzovaly.
„Celé ty roky jste to věděly.“ Po bledé tváři jí stekla první z mnoha slz „Věděli jste, že zemřeme… To debilní pořekadlo nás mělo připravit na to, co přijde.“ Odvrátila zrak od temnoty
a i ona konečně stiskla ruku ostatním.
,,Memento mori.“ Zašeptala.
...MEMENTO MORI…