„Ya budu strelyať!“
Jednu ruku držela omotanou okolo Yelenina těla, v druhé svírala pistoli a mířila jí na muže okolo.
„Nedotýkejte se jí! Všechny vás zabiju!“
Viděla rudě. Slyšela svůj vlastní zběsilý dech, cítila, jak jí srdce divoce tluče. Všechno v ní okamžitě přepnulo do obranného režimu v okamžiku, kdy slyšela Yelenin zoufalý křik a viděla, jak ji svírá ten voják.
„Ya budu strelyať! Ne trogay yeye!“
Věděla, že navzdory svému výcviku a zbraní v ruce neměla proti tolika dospělým mužům šanci, ale přesto se odmítala vzdát. Protože věděla, co přijde. Došlo jí to v okamžiku, kdy si ve svém teď již bývalém domě začali balit věci.
Natasha se tam nechtěla vrátit. Nemohla se tam vrátit, protože to by znamenalo, že selhala. Protože to by znamenalo, že společně s ní by tam tentokrát nastoupila i Yelena.
Yelena, která se k ní zděšeně tiskla a upírala na ni vytřeštěné oči. Yelena, která měla teprve šest let. Yelena, která byla, navzdory všem lžím a přetvářkám, její mladší sestřička, jíž Natasha milovala celým svým srdcem. Sestřička, pro jejíž záchranu by Natasha obětovala cokoli, i svou vlastní duši.
Alexei a Melina nebyli její praví rodiče, oni jen hráli role, které jim byly přiřazeny, ale Yelena – ta pro ni znamenala všechno.
Yelena byla čistá, nevinná. Neposkvrněná. Yelena byla světluška v temném lese, Natashina Severka ukazující cestu domů.
Slyšela, jak se jí Alexei snaží utišit, jak se ji snaží ujistit, že obě budou v pořádku, ale nevěřila mu jediné slovo. Netušila, proč se snaží udržet ten akt – proč stále předstírá, že mu na nich záleží –, když je chtěl poslat na to strašné místo, a bylo jí to jedno.
Jediné, na čem záleželo, byla Yelena. Yelena, která se jí stále pevně držela, která ve své starší sestře stále hledala ochranu a bezpečí a jistotu, že všechno bude v pořádku, přestože i ona ve skrytu duše tušila, že už nikdy nebude nic jako dřív.
Natasha chtěla říct tolik věcí. Chtěla křičet a řvát, že tohle není fér, chtěla je všechny pozabíjet za to utrpení, které ji i její sestru čekalo. Chtěla Yel obejmout a říct, jak moc ji to mrzí. Chtěla ji prosit o odpuštění, že ji nemůže ochránit, chtěla jí říct, jak moc ji miluje a co pro ni znamená.
Jenže stačilo jedno gesto, jeden pohyb, aby ji připravili o hlas. Sedativa proudící jejím tělem ji přinutila uvolnit stisk, který na své sestřičce doposud měla. Chtěla promluvit, chtěla žadonit, chtěla – musela – potřebovala cítit Yelenu ve své náručí.
Ale společně se svým hlasem a svobodnou vůlí přišla i o svou rodinu. Přišla o jediného člověka, kterého celým svým srdcem milovala.
A Natashe zbyly jenom zkrvavené ruce, roztříštěná duše a nikdy nesplněné sliby.