
Tony se s tím jménem už narodil. Znal to z vyprávění, moc dobře věděl, že jakmile ho matka dostala do náruče, zkontrolovala mu obě zápěstí. A opravdu, na jeho levé ruce bylo světlými, téměř stříbřitými liniemi napsáno jméno. Když ho jeho matka uviděla, spokojeně se usmála a přivinula si svého syna na prsa. Nezajímalo ji jak se jeho spřízněná duše jmenuje, jen byla ráda, že nějakou měl. Znala příběhy o dětech, které se narodily bez jména a neobjevilo se v ani následujících letech. Znala příběhy o lidech, kteří byli odsouzeni k tomu nikdy nenajít člověka, který by je plně pochopil.
Když jméno jeho spřízněné duše poprvé uviděl jeho otec, nejdříve se tomu smál. Ne šťastně, ne vesele, ale hořce. A poté jen prohlásil, že to je opravdu hodně špatný vtip. Matka to nikdy neřekla, ale Tony si byl jistý, že ho tehdy otec sledoval a tvářil se, jako by za to mohl on.
Tony si v pozdějších letech uvědomil, že se mu vůbec nedivil. Vidět na kůži svého syna jméno, které nosil i největší hrdina Ameriky, padlý hrdina, a ještě k tomu otcův dobrý přítel zkrátka mohlo vyvolat podobnou reakci.
---
Tonymu byly čtyři roky. Ležel s matkou venku na dece, hlavou se jí opíral o rameno a držel její ruku nad sebou. Prsty obkresloval písmena na vnitřní straně jejího zápěstí a hláskoval jméno, které tam stálo. Na dvojitém v se vždycky zarazil a hluboce se zamračil. Maminka se tiše zasmála.
“Tatínek má složité jméno, viď?”
“Nemá!” čertil se a zkusil to znovu. Maria mu napověděla a se zbytkem si už poradil sám. Uměl hláskovat, uměl to! Uměl vyhláskovat i to nejdelší slovo v knize o Medvídkovi Paddingtonovi, kterou mu maminka před spaním četla. Jen to dvojité v mu někdy dělalo problém.
Pustil její ruku a podíval se na svou vlastní. Prstem ukazoval a pomalu hláskoval. Líbilo se mu, jak to znělo. Bylo to hezké jméno, i když bylo klučičí.
“Proč mám klučičí jméno?” zajímal se. “Ty máš taky na ruce klučičí jméno, ale jsi holka. A strejda Obi je kluk a má holčičí jméno. A paní učitelka ve školce je holka a má klučičí jméno. Ale já jsem kluk a mám tady klučičí jméno,” ukázal na světlá písmena zdobící mu zápěstí. “Proč?”
“Protože je kluk tvoje spřízněná duše,” vysvětlila maminka s úsměvem. Tony se zamračil.
“Ale to pak nebudu mít děti.”
“Spřízněná duše nemusí být člověk, se kterým se vezmeš a budeš mít rodinu, Tony.”
“Ne?”
“Jasně, že ne,” ujistila ho a pohladila ho po tváři. “Podívej se třeba na tetičku Amelii. Ta si vzala strejdu Horáce, ale na zápěstí má jméno své nejlepší kamarádky.”
Tony se rozzářil a spokojeně se zadíval na své zápěstí. “Takže to bude můj nejlepší kamarád!”
“Přesně tak.”
“A myslíš, že je to opravdu Kapitán Amerika?” zeptal se šeptem a rozhlédl se, aby se ujistil, že je nikdo neposlouchá. Pak se naklonil a zašeptal ještě tišeji. “Protože to by bylo grandiózní!”
Měl rád slovo grandiózní a i maminka ho měla ráda, protože se vždycky široce usmívala, někdy i smála a sama si to slovo opakovala. Jo, grandiózní bylo skvělé slovo.
“Ne, biscottino, Kapitán Amerika to není.”
“A proč ne? Mám jeho jméno tady, na ruce!” trval si tvrdohlavě na svém a mával jí rukou před obličejem. Maminka se usmála, ruku mu chytla a zlehka ho kousla do prstu. Tony zapištěl.
“Protože si Kapitána Ameriku už Bůh povolal do nebíčka, víš?” vysvětlovala mu trpělivě a pohladila ho po vlasech. “Proto to nemůže být Kapitán Amerika.”
“Ale já mám jeho jméno tady,” zkusil to znovu, ale tentokrát se držel dál, aby ho maminka znovu nesnědla. Povzdechla si, chvíli ho pozorovala a nakonec vstala.
“Počkej tady, hned jsem zpátky.”
Maminka se vrátila během chviličky a nesla s sebou ohromnou knihu plnou žlutých stránek. Tony ji občas použil místo stoličky, když chtěl šmírovat zahradníka z toho velkého okna v druhém patře. Na obalu knihy byly vidět jeho stopy. Zazubil se od ucha k uchu, maminka ho polechtala na boku a posadila se vedle něj.
“Tak jo, tohle jsou zlaté stránky. Jsou tam telefonní čísla všechny lidi! Podívej se,” vyzvala ho, otevřela knihu a chvíli něco hledala. Potom ukázala na sloupec. Tony neviděl nic zajímavého, jen písmena, která byla na každém řádku stejná.
“Thomas Smith,” přečetl a zamračil se. “Kdo je Thomas Smith?”
“Nevím. Ale podívej se, kolik jich tady je. Počítej se mnou.”
Spočítali jich osm. A Harry Smith tam byl šestkrát. A Anna Smithová dokonce desetkrát. Tony se mračil.
“Vidíš, kolik existuje lidí se stejným jménem? Tak to bude i s Kapitánem Amerikou. Nemohl být jediný Steve Rogers na světě.”
“Tak najdeme toho mojeho!” rozhodl Tony a začal listovat. Maminka se zasmála.
“Broučku, tvůj Steve Rogers bude ještě malý chlapeček jako ty. Tady napsaný nebude.”
Tony se urazil. Narožil ruce na hrudi jak to vždycky viděl dělat tatínka, zamračil se jak nejvíc to šlo a našpulil pusu. “To není fér.”
“Potkáš ho, až nastane správný čas. Kapitán Amerika by na tebe byl až moc starý. Mohl by to být tvůj dědeček.”
“Nemám ani jednoho dědečka!” stěžoval si Tony nadále. Maminka naklonila hlavu a přimhouřila oči.
“Tak jo, Kapitán Amerika je tvoje spřízněná duše. Bude to tvůj dědeček, který ti bude vyprávět válečné příběhy a nosit ti karamelky.”
“Jó!” vykřikl nadšeně a zvedl ruce na hlavu. Maminka se na něj okamžitě vrhla a pokusila se ho sníst. Tony pištěl.
---
Tonymu bylo šest, když ho rodiče poslali na internát. S ostatními kluky první večer seděli na dvou postelích a ti, kteří už měli jméno své spřízněné duše vepsané do kůže, měli ruce uprostřed obrácené dlaněmi vzhůru. Byli mezi nimi i takoví, kteří jméno ještě neměli a ti jen zírali s otevřenými ústy.
“Hej, ty tam máš jméno Kapitána Ameriky!” vykřikl jeden z nich. Všichni se okamžitě sklonili nad Tonyho ruku.
“No fákt! Kapitán Amerika!”
“To není Kapitán Amerika,” mračil se Tony. “Ten je už dávno mrtvej.”
“Ty budeš chodit s klukem, Starku?” ozval se další z nich. Všichni se rozesmáli. Tony byl rudý až za ušima, vzteky a hanbou. Rychle si stáhl rukáv až přes prsty a na všechny se vztekle díval. Otevřel pusu, chtěl jim říct to, co mu kdysi řekla matka, ale nikdo ho neposlouchal. Hulákali jeden přes druhého, jedni si dělali srandu z toho, že je jeho spřízněná duše už dávno mrtvá, a druzí zase z toho, že mu byl souzený kluk.
Když po dvou letech přešel na jinou školu, do podobné aktivity se už nezapojil. Ležel na posteli, četl si a poslouchal, jak ostatní sní o tom, jak krásná a skvělá jejich spřízněná duše bude. Někteří ji už dokonce potkali.
“Co ty, Tony?”
Tony střelil pohledem ke své levé ruce, než vrátil pozornost ke knize. “Žádné jméno nemám.”
Nikdo se ho znovu nezeptal. Bylo mu osm, dítě mezi všemi těmi středoškoláky, ale chytřejší než všichni dohromady. Už to z něj dělalo podivína. Ale osmiletý bez jména? To se vidělo málokdy a většinou to znamenalo, že patří mezi ty chudáky, kteří svou spřízněnou duši neměli.
---
Tonymu bylo patnáct. Chodil na MIT, vymetal jeden večírek za druhým, hádal se s učiteli a zvykl si na to nosit hodinky s širokým řemínkem, které jméno na jeho zápěst spolehlivě zakryly. Kapitán Amerika byl ještě stále legendou a on nehodlal poslouchat pitomé vtipy.
Někdy v té době se seznámil s Mary. Narazili na sebe na jedné ze studentských akcí. Byla o tři roky starší, studovala mikrobiologii a Tony z ní byl úplně vedle. Párkrát se sešli, vzal ji do kina na Osvícení a nakonec skončili u ní na kolejích. Netřeba zmiňovat, že to byla jeho první intimní zkušenost.
Leželi pak vedle sebe, Mary kouřila a Tony sledoval její ruce. Obě její zápěstí byla prázdná.
“Umřel,” zamumlala. “Dřív, než jsme na sebe stihli narazit. Jednoho dne prostě bylo jeho jméno pryč. Bylo mi osm, moc jsem to nechápala. Babička tehdy bulela víc než já a lamentovala nad tím, jaké je to neštěstí. Žádné další jméno se znovu neobjevilo. A čím jsem starší, tím víc si myslím, že se ani neobjeví.”
Sledovala okno, mnula si citlivou kůži na vnitřní straně zápěstí a mračila se. Měla zelené oči, velké s dlouhými řasami. A světlé vlasy po ramena. Byla krásná a smutná a Tony nevěděl, co má dělat.
“Co ty?” zeptala se nakonec a odložila cigaretu do popelníku. “Furt nosíš hodinky. Co pod nima schováváš?”
Tony zaváhal. Na okamžik ho napadlo, že by prostě zalhal a tvrdil jí, že ani on žádné jméno nemá, ale to nebylo fér. Povzdechl si, hodinky si sundal a dovolil jí, aby se podívala. Koutek jí cukl do úsměvu, ale neřekla vůbec nic. Jen s ním propletla prsty a přitáhla si ho pro polibek. Chutnala po cigaretách.
---
Tonymu bylo pětatřicet a díky internetu a přístupu do nejrůznějších databází si zjistil, že aktuálně žilo na celém světě pět mužů se jménem Steve Rogers. Jeden z nich byl tříměsíční chlapeček, další dva puberťáci, jeden dvacátník a jeden třicátník. Jinými slovy, všichni byli mladší než Tony, a to byl problém. On se se jménem už narodil, což znamenalo, že jeho spřízněná duše musela být minimálně o pár minut starší než on.
Nevadí.
Třeba je nenašel všechny. To přece nevadí.
---
Tonymu bylo přes čtyřicet a měl toho za sebou hodně. Získal dva magisterské tituly, převzal otcovu firmu a znal ho celý svět. Byl to filantrop a miliardář a playboy. Měl za sebou Afghánistán a už několik let mu z hrudi zářil obloukový reaktor a celý svět ho oslavoval jako Iron Mana. A přesto stále nenarazil na svou spřízněnou duši.
Rád si nalhával, že na to jméno už nemyslel. Prostě zapomněl na ty stříbřité linky na svém zápěstí a místo toho si užíval života plnými doušky. Ale nebyla to pravda. Moc dobře o tom jméně věděl a čím starší byl, tím více doufal, že se s ním potká alespoň jednou. Už nebyl dítě a věděl, že jeho spřízněná duše nemůže být Kapitán Amerika. Taky si ho už kvůli toho nikdo nikdy nedobíral. Všichni věděli, že Kapitán Amerika je už dávno pryč. Stále ho oslavovali a brali ho jako národní ikonu, ale nikdo nemohl popřít, že jeho jméno pomalu ale jistě upadalo v zapomnění.
---
Tony se seznámil s agentem Coulsonem a Nickem Furym, viděl SHIELD a dozvěděl se, že to jeho otec pomohl SHIELD založit. Otevíral se před ním nový svět, o kterém si nebyl jistý, jestli ho chce znát nebo ne.
---
“Starku, tohle chcete vidět.”
Tonymu bylo jednačtyřicet. Furyho telefonát byl krátký, podivný a znepokojující, ale Tony i tak nasedl do auta a odjel na základnu SHIELDU. Coulson na něj už čekal a přestože dělal co mohl, aby udržel vážný výraz, Tony se nemohl zbavit dojmu, že je z něčeho nadšený jako malý kluk.
Odvedl ho do místnosti plnou agentů a lékařů. V první chvíli neviděl Tony přes záplavu bílých plášťů a černých neprůstřelných vest, ale když se před ním lidé konečně rozestoupili, dech se mu zadrhl v hrdle.
Na nemocniční posteli ležel muž. Tony ho nikdy neviděl na vlastní oči, ale věděl, že je to Kapitán Amerika. Nezestárl o jediný den.
“Jak je to možné?” zamumlal a došel blíž. Přístroje pípaly, Tony mohl jasně viděl Kapitánův tep. Byl opravdu naživu.
“Našli jsme letadlo, se kterým tehdy havaroval,” promluvil Coulson, který mu stál po boku a Kapitána si prohlížel. “Slyšel jste někdy o skokanech lesních?”
Tony se zamračil. “Ty žáby, co na zimu zmrznou a v létě zase rozmrznou?”
“Přesně tak. Podle toho, co víme, k něčemu podobnému došlo i u Kapitána Rogerse.”
Tony se konečky prstů dotkl Kapitánovy ruky, napůl očekávajíc, že bude ledový a zmrzlý. Ale opak byl pravdou, jeho kůže pod jeho prsty byla až abnormálně horká a hladká. Kůže na zápěstí, hned pod řemínkem hodinek, mu začala brnět.
---
Tonymu bylo jednačtyřicet, když se Steve probudil. Fury mu řekl o jeho útěku ven do dnešního světa a Tony se nad tím bolestně ušklíbl. Neuměl si ani v nejmenším představit, jaké to muselo být, ale hádal, že to nebyl příjemný zážitek.
Steve seděl na posteli v jedné z ubikací, když ho za ním zavedli. Opíral se lokty o kolena, prsty měl propletené a pohled upíral před sebe. Vzhlédl, když Tony vešel. Jeho výraz byl obezřetný, nepřátelský a výhružný, ale Tony se nenechal zastrašit. Zavřel za sebou dveře, sepjal ruce za zády a prošel se tam a zpátky. Nespouštěli jeden z druhého oči.
“Slyšel jsem, že ses pokusil utéct do západu slunce.”
Steve si hořce odfrkl a narovnal se. “Co seš zač?”
“Někdo, kdo by rád věděl, jak na tom seš,” odvětil Tony s předstíraným klidem a zazubil se. Nervozitou se mu ale svíral žaludek. “Jmenuju se Tony Stark.”
Okamžik se nic nedělo, jen se častovali pohledy. Tony čekal, že v těch pitomě modrých očí uvidí nějaké poznání, uvědomění. Doufal, že když Steve uslyší to jméno, rozpozná ho a bude přesně vědět, kdo Tony je. Ale k tomu nedošlo.
“Stark? Máš něco společného s Howardem Starkem?”
Tonyho srdce se bolestivě sevřelo a cítil, jako kdyby dostal facku. A pořádnou. Idiote, napadlo ho. Dovolil si doufat, jen na okamžik si dovolil doufat, že konečně najde toho správného Steva Rogerse, jehož jméno nosil na vlastní kůži posledních čtyřicet let. Ale samozřejmě, že se mýlil. Jak mohl být tak bláhový?
Zarazil se, když se mu hlavou prohnala ještě jedna myšlenka. Co když tenhle Steve Rogers byl opravdu ten správný? Pokud ale Tonyho nepoznal, znamenalo by to, že on jeho jméno na kůži nenosí.
Tony o takových lidech slyšel. Slyšel o lidech, kterým byl předurčen někdo, komu byl ale předurčen někdo úplně jiný. Bylo to to největší neštěstí, k jakému mohlo dojít. Bylo to horší, než nikdy žádné jméno nemít. Obecně se o těchto lidech říkalo, že museli v minulém životě provést něco hrozného, aby byli takto potrestáni...
Tony veškeré své myšlenky a pocity schoval za pobavený úšklebek a ruce strčil do kapes, hodinky bezpečně na svém místě.
“Jo, to byl můj táta.”
~~~~
Steve se narodil beze jména své spřízněné duše. Sára Rogersová mu jemně přejížděla prstem po obočí a pozorovala jeho malinké ručičky, které měl položené po stranách hlavy. To nevadí, šeptala mu, asi se ještě nenarodila. To nevadí, broučku. Jen musíš být trpělivý.
Bylo to běžné, více dětí se rodilo beze jména než se jménem. Až když se narodila i jejich spřízněná duše a dostala jméno se mohla vepsat do kůže toho druhého. To věděl každý. Sára se ale přece jen strachovala, bála se, aby Steve nebyl jeden z těch nešťastníků, pro které na tomto světě není člověk, který jim je předurčen.
---
Stevovi bylo deset let a jeho zápěstí stále byla prázdná, nezdobily je stříbřité linky. Někdy z toho byl nešťastný a říkal si, proč nemůže mít jméno jako každý ostatní. Nebylo to fér. Copak něco provedl? Trestal ho Bůh za něco?
“Mami?” řekl a vzhlédl od kreslení. Seděl u kuchyňského stolu, zatímco máma stála u plotny a vařila jim večeři.
“Copak, zlato?”
“Proč ještě nemám jméno?”
Máma si povzdechla, odložila vařečku na talířek a otočila se na něj. Na rtech jí pohrával jemný úsměv. “Třeba se tvoje spřízněná duše ještě nenarodila,” vysvětlila měkce. Steve se zamračil.
“Ještě pořád ne?”
“Někdy se to stává, to přece víš. Třeba si vezmi paní Fletcherovou. Její manžel je o dvacet let starší než ona.”
“To je ale hrozně moc,” zamračil se Steve ještě víc. “Nechci čekat dvacet let.”
“S tím nic nenaděláš, Stevie. Musíš jen být trpělivý. Bůh s tebou má určitě své plány.”
Povzdechl si, přikývl a vrátil se ke kreslení. Ale stále byl nešťastný. Nechtěl být trpělivý. Chtěl vědět jméno své spřízněné duše hned teď.
---
Stevovi bylo patnáct. Ležel v posteli v horečkách, sípavě dýchal a sledoval strop. Před očima mu běhaly mžitky a byl si naprosto jistý, že blouzní. Na dveřích se houpala opice a z okna dovnitř vtékala řeka. Hučela a šuměla, kapky vody mu dopadaly na tvář. V hlavě mu tepala tupá bolest a celé tělo měl jako v ohni. Zatoužil se do té řeky celý ponořit, i kdyby byla špinavá jako řeka Hudson.
“Steve? Slyšíš mě?”
Podíval se stranou a uviděl tvář své matky. Starostlivou a s vráskami vepsané ve tváři. Tiskla mu na tvář mokrý studený ručník. Tak to nakonec nebyla řeka?
“Mami,” hlesl tiše, v krku ho škrábalo, “mami, já myslím, že umřu dřív, než se to jméno objeví.”
“To neříkej!” sykla šokovaně a obalila mu ruce i chodidla v dalších mokrých ručnících. “Nic takového neříkej! Budeš v pořádku, je to jen horečka. Zažil jsi horší.”
“To nevadí,” zamumlal se slabým úsměvem a zavřel oči. “Je dobře, že žádné nemám. Nebylo by to pro ně fér.”
---
Stevovi bylo pětadvacet, když ho konečně vzali do armády a potkal Peggy. Miloval ji. Ohromila ho už od prvního pohledu, byla silná a sebevědomá. A nádherná. Ale jeho zápěstí byla prázdná a na jejím stálo jméno jiného muže. Neodvážil se jí dvořit, nejen protože nevěděl jak, ale protože to nebylo správné.
Přesto se sblížili, rozuměli si. Jednou večer spolu seděli na schodech do kasáren, pili pivo a sledovali hvězdy.
“Někdy si přeju, abych tohle neměla,” přiznala tiše a promnula si vnitřní stranu zápěstí. “Zní to hrozně sobecky, vím to, ale je to kruté, poutat nás k jedinému člověku. Život je pak podivně plochý. Někoho potkáš a rozumíš si s ním, ale stejně víš, že to není ten pravý jen kvůli jménu.”
Steve byl zticha. Díval se na oblohu, v hlavě mu mírně zbučelo a měl dojem, že ho jeho vlastní zápěstí pálí. Přitáhl si je k tváři a pozorně si je prohlédl. Nic.
“A já si nepřeju nic jiného, než to jméno získat,” přiznal šeptem. Peggy se bolestně usmála a stiskla mu rameno.
“Omlouvám se. Nechtěla jsem- Nedošlo mi- Omlouvám se.”
Steve ruce spustil a zavrtěl hlavou. “To nic,” ujistil ji. “Je to osud. Nebo Bůh. S tím nic nenadělám.”
---
Stevovi bylo šestadvacet, když za ním doktor Erskine přišel na ubikaci Steve nespal, nemohl. Byl nervózní, bál se. Seděl na posteli, četl si a snažil se nemyslet na zítřek. Doktor Erskine se posadil naproti němu a přiznal, že se cítil stejně.
“Můžu mít jednu otázku?” zajímal se Steve.
“Jen jednu?” uchechtl se doktor měkce, ale gestem ho pobídl. Steve se odmlčel.
“Proč já?”
“Ano, to je rozhodně zásadní otázka,” uznal doktor a odmlčel se, než spustil o lahvi, kterou s sebou přinesl. A o nacistech. O své zemi a Hitlerovi a Johannu Schmidtovi. Steve mlčky seděl s dlaněmi sepnutými v klíně a trpělivě poslouchal. Kdy se doktor ale dostal k povídání o séru, zpozorněl.
“To sérum,” řekl doktor Erskine, “umocňuje všechny osobní rysy. Takže dobro zušlechťuje. Zlo prohlubuje.” Odmlčel se a nespustil ze Steva pohled. “Proto jsem vybral tebe. Silní lidé zvyklí na to, že celý život mají moc si jí mohou přestat vážit, ale slabý člověk zná její hodnotu. A dokáže soucítit.”
Steve se jemně pousmál. “Díky.”
Nalili si z lahve a doktor pokračoval: “Ať se zítra stane cokoliv, jedno mi musíš slíbit. Že zůstaneš takový, jaký jsi. Ne dokonalý voják, ale dobrý člověk.”
“Tak na dobrý lidi,” vznesl Steve přípitek, ale vzápětí o skleničku přišel.
“Ne, co to dělám, zítra máš ten zákrok,” huboval doktor a vrtěl nad tím hlavou. “Nesmíš pít.”
Steve si povzdechl. Sklenička by se mu šikla. Sledoval doktora, jak do sebe alkohol obrátil a měl dojem, že ještě něco viselo ve vzduchu. Bylo tu ještě něco, co mu doktor Erskine neřekl.
A měl pravdu.
S povzdechem odložil obě sklenice na zem a zadíval se mu do očí. “Je tu ještě jedna věc.”
Popadl Steva za ruce a obrátil je dlaněmi vzhůru. Žluté světlo žárovky dopadlo na jeho holá zápěstí. Žalostný pohled, napadlo ho.
“Všiml jsem si toho už když jsme se poprvé potkali. Je ti přes dvacet, Steve, a sám určitě víš, že v tomto věku už je velice nepravděpodobné, že se objeví tvá spřízněná duše.”
Steve jen přikývl. To moc dobře věděl a alespoň částečně se s tím smířil.
“A nebo se možná objeví. Problém je ten, že to nepoznáš,” povzdechl si doktor a jeho ruce pustil. “To sérum tě kompletně předělá. Budeš silnější, rychlejší. Změní tě, fyzicky. A přestože nemá takovou moc, aby přerušilo pouto mezi dušemi, zabrání tomu, aby bylo to jméno viditelné.”
Steve na něj zůstal zírat. “Takže… pokud tam venku přece jen bude moje spřízněná duše…”
“Ty o tom nebudeš vědět,” přikývl doktor Erskine a omluvně se usmál.
---
Steve nevěděl, kolik mu bylo, když se poprvé potkal s Tonym Starkem. Když zamrzl, bylo mu sedmadvacet a teď vypadal stejně, jako v ten den. Ale Nick Fury řekl, že byl u ledu šestašedesát let. Což by znamenalo, že mu bylo třiadevadesát let.
Šílené.
Ano, Stevovi bylo třiadevadesát let, když se poprvé potkal s Tonym Starkem. Nebyl ohromen. Tony měl výraz člověka, které Steve vždy nesnášel. Výraz tyrana a narcise, který se s oblibou povyšuje nad ostatní a dokazuje jim svou nadřazenost. A přesně tak i působil. Steve ho, jednoduše řečeno, neměl rád. Nebyl vůbec jako Howard, byť podoba ve vzhledu jistá byla.
Nemohl ale popřít, že ho k němu něco táhlo.
---
Steve se nikdy necítil takhle sám. Když mu zemřela matka, myslel si, že to nezvládne. Ale pořád měl Buckyho a další lidi, které znal. Zvládl to.
Když přišel o Buckyho, cítil se opravdu sám. Ale stále znal Peggy. Znal lidi z komanda. Měl na koho se obrátit, kdyby to opravdu potřeboval.
Jenže nyní byl opravdu sám. Neměl nikoho, všichni lidé, které kdy znal, byli už po smrti nebo natolik staří a senilní, že si na něj nevzpomínali. Poprvé v životě Steve věděl, že je opravdu sám.
SHIELD mu pomohl. Sehnali mu byt a nabídli mu práci. Něco, co ho udrží v chodu a nedovolí mu spadnout do hlubin deprese. Ale to nebylo dost. Steve se snažil, opravdu se snažil se aklimatizovat a naučit se v téhle podivné době žít, ale bylo to složité.
V takových chvílích přicházel Tony. Steve nevěděl, jak to dělá, ale vždycky prostě věděl kdy se má objevit. Bez ohlášení, bez zavolání, zkrátka zaklepal Stevovi na dveře a něco spolu podnikli.
Steve si na něj nakonec zvykl a uvědomil si, že vůbec není takový, jak si o něm nejdříve myslel. Rozuměli si. Panovala mezi nimi podivná chemie, kterou nikdy předtím s nikým nezažil, ale bylo to příjemné. Mohli se dohadovat a nikdy se doopravdy nepohádat. Mohli se bavit na nejrůznější témata a nikdy ne nenudili. Mohli mlčet a stále se cítit pohodlně. A když Tonyho ticho omrzelo, povídal mu o svých vynálezech. Steve polovině nerozuměl, ale přesto poslouchal napjatě a zvědavě. Tony to uměl podat stylem, který ho zaujal.
Byl to inteligentní člověk. Až moc, napadlo Steva nejednou. Sledoval ty tmavě hnědé oči, moudré a milé a šibalské, a říkal si, kolik těžkých událostí za sebou Tony má.
Chtěl o něm vědět víc.
---
Stevovi bylo stále třiadevadesát let, když ho Tony odvezl za Peggy.
“Myslím, že bys měl někoho vidět,” řekl mu, než otevřel dveře a pustil ho dovnitř.
Peggy zestárla. Ležela na posteli, dívala se na něj a dlouho se zdálo, že ho nepoznává. Steve měl v očích slzy. Poznala ho, šťastně k němu natáhla ruku a on se posadil vedle ní. Mluvili spolu o všem, na co si její stárnoucí mysl byla schopná vzpomenout. Steve ji držel za ruku, mnul jí palcem klouby a usmíval se.
“Našla jsi ho?” zeptal se a pohladil ji po prázdném místě na vnitřní straně jejího zápěstí. “Našla jsi svého prince na bílém koni?”
“Našla,” šeptla a usmála se. “A žili jsme dlouho a šťastně.”
Steve se usmíval, byl za ní rád. Ale nemohl popřít, že se mu srdce na okamžik sevřelo závistí a bolestí. Peggy to na něm viděla, stiskla mu dlaň.
“Nevzdávej se naděje,” domlouvala mu. “Máš před sebou ještě hodně let. Určitě se objeví.”
---
Stevovi bylo třiadevadesát, když Tonyho poprvé políbil. Jejich setkání už dávno přestala být přátelská a místo toho se plynule proměnila ve schůzky. Tak plynule, že to ani jednomu nepřišlo náhlé. Z posezení u piva se staly večeře, ze sledování filmů u televize se staly večery v kinech nebo divadlech. Z přátelského poplácání po rameni se stala objetí kolem pasu a ramen.
Steve se podivoval pouze nad tím, jak přirozené mu to přišlo. Jako by k sobě s Tonym zkrátka patřili.
Ten večer stáli na pláži. Tony ho vzal do svého domu v Malibu, dali si večeři, Tony chvíli hrál na klavír. Když se setmělo, vyšli k pláži, předháněli se a snažili jeden druhého shodit do písku. Steve se smál, nakonec polevil a dovolil mu ho dostat na lopatky. Ale stáhl ho s sebou.
Tony ležel na něm, smál se a tvář mu zdobily vrásky. Steve utichl jako první a jen ho sledoval, klesajíc pohledem na jeho rty.
Pohnuli se ve stejnou chvíli a setkali se uprostřed. Tonyho rty byly jemné a měkké a chutnal po whiskey. Steve ho uchopil za zátylek, naklonil hlavu a líbal ho hluboce a procítěně. Nechtěl, aby ten okamžik skončil, chtěl si ho užít co nejvíce.
Tony se odtáhl jako první. Jen natolik, aby mu viděl do očí. Vyměnili si jediný pohled a políbili se znovu.
---
Stevovi bylo čtyřiadevadesát, když zjistil, že svou spřízněnou duši přece jen má.
Leželi s Tonym na pohovce, z repráků hrála tichá hudba a za okny Stark Tower se snesla tma, kterou rušila jen osvětlení mrakodrapů. Steve podřimoval a Tony mu jemně prsty přejížděl po ruce. Byli zticha a jen si užívali pozornost jeden druhého.
“Potkal jsi se s ním někdy? Nebo s ní?” zeptal se Tony polohlasem. Steve pootevřel oči a nechápavě se na něj podíval. Tony ho držel za ruku a palcem třel jemnou kůži na vnitřní straně jeho zápěstí.
“Koho?”
“Nemáš tu žádné jméno,” pokračoval Tony, stále tiše. “Není to zase takové překvapení, kdyby to přežil, byl by teď asi jako Peggy. Možná o pár let starší, možná mladší. Než zemřel, potkal jsi se s ním? S ní?”
Steva napadlo, že se o tomhle vlastně nikdy nebavili. Tony do dnešní dne jeho prázdná zápěstí nijak nekomentoval a Steve se pro změnu nezajímal, proč Tony nosí hodinky 24/7. A proč vlastně? Steve nikdy jméno své spřízněné duše nevěděl a neměl tedy potřebu se tím zaobírat jako jiní lidé. Bylo mu to jedno.
Našel Tonyho i bez zásahu osudu.
Zavrtěl nad tím hlavou a vtiskl mu polibek do vlasů.
“Já nikdy žádné jméno neměl,” přiznal a poprvé za celý život se necítil tak zničeně a neúplně. “A doktor Erskine řekl, že i kdyby se nakonec někdo objevil, nevěděl bych o tom.”
Tony ztuhl. Zíral mlčky před sebe, pustil jeho ruku a vyskočil na nohy. Steve se narovnal.
“Co je?”
“Nevěděl bys o tom?”
“Nevěděl,” zavrtěl hlavou. “Má to co dělat s tím sérem, i kdybych nějaké jméno měl, neukázalo by se mi na kůži."
“Takže řekněme, že bys potkal někoho, kdo má tvoje jméno… ty bys neměl jeho, nebo by alespoň nebylo vidět?”
Steve přikývl a přimhouřil oči. “Proč?”
Tony se rozesmál. Byl to napjatý a nevěřícný smích, vrtěl nechápavě hlavou a rychle si odepínal hodinky.
“Já si myslel, že jsem prokletý,” drmolil a znovu se posadil vedle Steva. Oba dva zůstali zírat na jméno na jeho zápěstí. Steve dlouhou dobu neřekl vůbec nic, jen se snažil pochopit, na co se vlastně dívá. Přejel konečky prstů po stříbřitých linkách na Tonyho kůži a šeptem je přečetl.
“Proč jsi nic neřekl?” slyšel sám sebe. Tony se omluvně pousmál.
“Čekal jsem, že ti dojde, kdo jsem, když se ti představím. Ale ty ses jen zeptal, jestli mám něco společného s Howardem. Myslel jsem- Myslel jsem si, že je tvoje spřízněná duše někdo jiný.”
Steve mlčel. Podíval se na své vlastní zápěstí a samozřejmě byla stále prázdná. Ale konečně mu vše dávalo smysl. Celý život před tím, než se stal supervojákem, neměl jméno, protože Tony ještě nebyl na světě. Nemohl mít jeho jméno vepsané do kůže, protože Tony v té době ještě neexistoval.
Rozesmál se, úlevně a šťastně.
“Našel jsem tě,” řekl a přitáhl si Tonyho do obětí. Opírali se čely, zubili se oba od ucha k uchu a zdálo se, že život konečně dává smysl.