Tony chodil sem a tam po dílně a neměl totálně náladu. Nic ho nebavilo. Ani vynalézat, a to už bylo co říct.
Tony se nudil, a to Lokiho vyděsilo. Tony nebyl typ člověka, co by se nudil. Pořád něco dělal. Nebo se alespoň bavil na večírcích.
Přišel k němu, objal ho a okamžitě ucítil, že se chvěje. A pak mu to došlo. Výročí smrti rodičů, které zabil Bucky. Neuvědomil si, že už se zase blíží Vánoce. Stále si nezvykl na všechny místní zvyky a zvlášť takové, které znamenaly se mačkat v hypermarketu a ulovit hlouposti za nejlepší cenu.
Políbil ho na čelo, vzal ho za ruku a vedl ho do obýváku, kde ho usadil na pohovku.
„Něco pro tebe mám," řekl s úsměvem a ve smaragdové záři se na jeho dlani zhmotnila malá víla v zelených šatičkách.
„To je... víla?" zajímal se Tony zvědavě.
„Vlastně jen klon," přiznal Loki s pokrčením ramen, „a vydrží jen do večera. Ale když budeš chtít, zazpívá ti ukolébavku."
„Je roztomilá," uznal, nechal ji přestoupit na svou dlaň a pozoroval, jak mu tancuje po prstech. „Ale proč...?"
„Jen jsem ti chtěl zvednout náladu."
Tony se mu vděčně opřel o rameno. „Jsem rád, že tě mám."