Tony nekráčel zrovna v dobré náladě po široké chodbě plné dveří. Naopak. Sám sebe by označil jako dost otráveného. Tohle bylo už letos potřetí, co se musel dostavit do školy, protože Peter něco provedl. A jemu už docházely nápady, co s ním. Nepomohlo domácí vězení, zákaz veškeré elektroniky, zablokování kreditky. Sekal latinu jen do chvíle, než trest skončil.
S povzdechem zaklepal na dveře se jmenovkou Loki Odinson. Pokud věděl, měl by to být Peterův třídní, ale zatím se s ním ještě nesetkal. Předchozí incidenty řešil s jinými učiteli. Překvapeně rozšířil oči, když mu otevřel černovlasý muž minimálně o patnáct let mladší. Čekal nějakého starého dědka a ne zatraceně nádherného chlapa s očima tak zelenýma, že by smaragdy vedle nich bledly závistí.
„Prosím," vyzval ho učitel, gestem ukázal dovnitř malého kabinetu a po zavření dveří se vydal za ním. Natáhl ruku. „Loki Odinson. Jsem třídní učitel vašeho syna."
Tony se usmál. Jednání s tak krásným mužem mu hned zvedlo náladu. Uchopil nabízenou dlaň a pohlédl mu do očí. „Tony Stark. Moc mě těší," řekl upřímně a pevně ho stiskl. Nechal se usadit na jednu z židlí u dlouhého stolu, který byl natlačený ke zdi pod oknem. Kvitoval to, tím pádem se musel učitel posadit na druhou židli poměrně blízko té jeho, a neměli mezi sebou protivnou bariéru stolu.
Překvapil ho dokonalý pořádek, který v kabinetu panoval. Místnost byla sice přeplněná různými věcmi, regály přetékaly pod množstvím knih, sbalených plakátů, map a dalších pomůcek, ale přesto si byl jistý, že ve všem panuje dokonalý řád. Dokonce i v sešitech odstrčených na okraj stolu. Až si říkal, zda je to jen perfekcionismus.
„Byl bych raději, kdybychom se nemuseli poznat... takhle," řekl Loki a zastrčil si dlouhý pramen vlasů za ucho.
„Taky bych vás radši poznal jinak," odpověděl Tony hned a znovu se usmál. V duchu si říkal, že by měl zřejmě brzdit. Toho muže neznal. Nevěděl, jak to má. Možná by měl s flirtováním chvíli počkat. Ale nemohl si pomoci. Byl k nakousnutí. A jakkoliv to bylo špatné nebo zakázané, protože byl Peterův učitel... Chtěl ho. Zatraceně, chtěl ho hned teď. Tady v kabinetu. Shodit ty pečlivě urovnané sešity ze stolu, opřít ho o něj a zasunout se až nadoraz. A to, že bledé líce získaly lehce narůžovělý odstín, mu zrovna kočírovat myšlenky nepomáhalo. „Tak co zase provedl?" zeptal se raději, aby se vrátil do reality.
Loki se na židli opřel a složil ruce do klína. „Popral se se spolužákem."
Tony povytáhl obočí. „Kluci se perou," nadhodil mírně.
„Jistě. A naprosto běžně u toho zdemolují vybavení laboratoře za dvacet tisíc dolarů," odpověděl Loki kousavě.
Tony překvapeně zamrkal. „Uznávám, že asi ne všichni kluci se dostanou do blízkosti takhle drahýho vybavení."
Loki se mírně předklonil. „To je silně zlehčující, pane Starku," namítl poměrně chladně. „Víte dobře, že si tuhle školu mohou dovolit jen děti velmi bohatých rodičů."
„Vím sakra dobře, kolik mě to stojí ročně peněz, pane Odinsone," opáčil Tony klidně. „A samozřejmě škodu uhradím. Buď ať mi ředitel pošle účet, nebo zajistím i řemeslníky."
„O to ale nejde," odpověděl Loki a založil si ruce na hrudi.
„A o co teda jde, když ne o peníze?" nechápal Tony. Nutno říct, že se o to ani nijak nesnažil. Radši ho pozoroval. Kochal se. Svlékal ho v představách. Chtěl už to tu mít za sebou. A buď ho pozvat někam na drink, nebo prostě odejít a zapomenout, že ho kdy viděl.
„Přece o princip," vysvětloval Loki a v hlase mu zněla frustrace. „Všechny děti, co chodí na tuto školu, jsou zvyklé, že něco provedou a rodiče to zahladí penězi. Žádný trest. Žádná výchovná reakce. Polovina těch dětí sem chodí jen proto, aby ukázala, že na ně nikdo nemůže." Pohlédl na něj s tvrdým výrazem, až se Tonymu zhoupl podbřišek. „Máte pocit, že je to v pořádku? Co z těch dětí vyroste?"
Tony zjišťoval, že se pod jeho pohledem nedokáže příliš soustředit. Polévaly ho vlny horka a střídaly se s mrazením v bedrech. Už velmi dlouho se mu nestalo, že by ho někdo tak moc zaujal na první pohled až tak, že by s ním přicházel o slova. Uvažoval, že kdyby ho napřed opřel o ten stůl, tak by následná konverzace byla mnohem duchaplnější a plynulejší. Tyto úvahy však vyústily akorát k tomu, že si musel dát nohu přes nohu.
„Co navrhujete, pane Odinsone? Mám Petera nechat zavřít někam do nápravnýho zařízení? Poslat ho do státní školy, kde bude vyčnívat ještě víc a všichni po něm kvůli penězům půjdou? Poraďte mi. Jistě máte víc nápadů, jak zkrotit puberťáka, kterej přišel o matku a hledá ventily, jak to zpracovat," povzdechl si a unaveně si otřel čelo hřbetem dlaně. Loki otevřel ústa k odpovědi, ale Tony pokračoval. „Podívejte, Já neříkám, že jsem skvělej táta. Asi nikdy nebudu. A vlastně jsem ještě před dvěma roky nevěděl, že táta jsem. Kdyby jeho máma neumřela, asi bych se to nikdy nedozvěděl. Dělám, co umím. Platím nejlepšího psychologa, aby se s tím vyrovnal. Dal jsem ho do týhle školy, protože je jedna z nejlepších. Snažím se. Spolupracuju. Pokud máte další nápady, sem s nima."
„Nechtěl jsem se vás dotknout, pane Starku," omlouval se Loki a zhluboka se nadechl. „Neznal jsem to pozadí. Kdyby mi Peter něco řekl, mohli jsme to řešit."
„Řešit se to dá i teď, ne?" poznamenal Tony, „proto jste si mě sem pozval. Nebo jste mi chtěl říct, že mu mám hledat jinou školu?"
„Zatím ne," řekl Loki pomalu. „Požádal jsem ředitele o poslední šanci. Pokud udělá ještě jeden sebemenší problém, tak už bude vyloučen."
Tony dal nohu na zem, opřel se zády a zkoumavě se na Lokiho zadíval. Tentokrát byl poprašek na tvářích rozhodně tmavší. Červenal se. A vypadal u toho neskutečně nádherně. „Proč?" zeptal se zvědavě a zatajil dech. Tak trochu, vzhledem k tomu červenání, doufal v odpověď ve stylu chtěl jsem vás poznat a chci vás vidět znovu, ale bylo mu jasné, že takhle napřímo by to neřekl. To bude muset přijít z jeho strany.
„Mám Petera rád. Je to chytrý a hodný kluk, když nemá zrovna svůj zkrat. Myslím, že teď, když vím, co za tím je, se s ním bude dát pracovat lépe," objasnil Loki a mírně se usmál. „Vy si s ním ale také promluvte. Nevím, jestli pomůže nějaký trest. Budete muset apelovat na jeho inteligenci a vysvětlit mu, jaké mohou nastat následky."
„Rozumím. Zařídím to," slíbil Tony vážně.
„Díky." Loki se postavil a počkal, až se postaví i Tony. „Ohledně náhrady škody vás a rodiče druhého chlapce bude kontaktovat zřejmě ředitel. Já chtěl probrat to ostatní. Děkuji za spolupráci," ukončil setkání a opět natáhl ruku."
Tony ji uchopil a držel. „Můžu mít teď jednu osobní otázku, když jsme vyřídili nepříjemnosti okolo Petera?" zeptal se, aniž by ho pustil.
„To záleží, čeho se bude týkat," odvětil Loki a v očích se mu cosi zalesklo.
„Máte rád francouzskou kuchyni?" tázal se a mírně se přiblížil. Ruku stále nepouštěl. Ne, že by si ji chtěl učitel vzít zpět.
„Proč to chcete vědět?"
„Znám jednu velmi diskrétní francouzskou restauraci jenom pár bloků odsud. Vyzvednu vás v osm, může bejt?" navrhl a jemně ho pohladil palcem po hřbetě dlaně. „Můžeme si nerušeně promluvit o... budoucí spolupráci, aniž by někdo dělal haló z toho, že učíte mýho syna. I když vzhledem k tomu, že mu hrozí vyloučení, se asi nikdo nedomnívá, že byste mu chtěl nějak nadržovat."
Loki naklonil hlavu mírně do strany a nenápadně si skousl ret. „Budoucí spolupráce zní... jako něco, co by mohlo vést k oboustranné spokojenosti," zachraptěl a ještě o kousek se přiblížil. Naklonil se níž, téměř se otřel nosem o Tonyho tvář. „Buď přesný."
Tony se zachvěl a pevně jeho dlaň stiskl. „Budu. Na to vem jed."
Nakonec byl na místě o deset minut dřív. Nemohl se dočkat, až budoucí spolupráce začne naplno.