Tam, kde temnota pohltila pláně a věže svíral chlad, tvář jakoby v mlze a obrovský had, jemuž by stačilo natáhnout tlamu a všechny je pohltit, Potter se zastavil.
Tam, kde temnota pohltila srdce, neodvažoval se podívat. Ale díval se, někam tím směrem. Byl tam, tvář odvrácená od světla, vlasy ve tmě zářící skoro stříbřitě, plynulá chůze, jen jemný třas, viděl ho koutkem oka.
Zvažoval, matně si uvědomujíc vlastní kroky, jejich směr a to co k nim vedlo, jestli si rozběhnout, natáhnout ruku.
Byl to okamžik, poslední mlčení, před koncem světa, vše kolem jako by zhmotňovalo dění neviděné očima neznalého. Tmu bylo téměř slyšet, zněla jak ticho, chlad tančil, podrážel nohy a tiše se smál. Kdákavě, krutě, možná to nebyl chlad. Zlomená víra jak tříštění skla, tříštění srdcí, tříštění světů, veškerou naději odnášel s sebou, do temnot.
Zastavili se oba, ptali se, Kdybych se otočil,Kdybych se podíval. Ticho přehlučilo všechna jejich slova, i tak jakoby rozuměli jeden druhému.
Když půjdeš dál.
Když se mě pokusíš zastavit.
Neuděláš to.
Co bych spatřil ve tvých očích, kdybych se podíval?
Prázdnotu.
Chaos.
Nikdy si nestihli odpovědět, položit všechny své otázky, rudý příslib agonie a jeho křik protrhl, rozdrásal chybějící halas, přes vlastní hlas nikdy ho neslyšel vykřiknout, sesul se k zemi, kde se nekontrolovatelně třás‘.
Když rudá zmizela, nechala po sobě jen hořkou pachuť a strach, v tu chvíli viděl ho naposled odcházet.
Stříbřitá záře se rozplynula, to jediné co z ní zbylo, mizící opar, jako by se ho každou chvíli měl pokusit zadusit. Odešla jediná šťastná vzpomínka.
Jediný zůstal stát opodál. Když se nadzvedl na rukách, chvěl se, ale donutil se podívat, neviděl v očích nic. Zaprosil, přikázal.
„Zabijte mě také.“