Osudová návštěva

Harry Potter - J. K. Rowling
M/M
G
Osudová návštěva
Summary
Tom ukazuje svou vzpomínku na osudové setkání.  Zadání: Harrymort – hezký VoldyPovinná slova: sirotčinec, hvězda, drkotající zuby, tajemství, krev

 Až po tobě.“

Pokynul mu a Harry se obličejem dotkl stříbřité kapaliny, cítě, jak se propadá dolů, až se zastavil v malém pokojíčku, který byl až na železnou postel, otlučenou skříň a psací stůl se dřevěnou židlí, děsivě prázdný. Na posteli seděla mladší, asi šestnáctiletá verze Toma, začtená do velké knihy, na jejíž název Harry neviděl. Srdce se mu rozbušilo, ačkoliv byl Tom na posteli minimálně o třicet let mladší, než ten, jenž se zjevil vedle něj a chytil ho za ruku, zdálo se, že je stále stejný, snad jen oči naznačovaly věkový rozdíl, který mu muž nikdy neprozradil. V mladém chlapci však bylo něco, co Harryho upřímně děsilo, ačkoliv netušil, co by to mělo být.

Trhl sebou, když se ozvalo zaklepání a do pokoje ustrašeně nakoukla starší žena. „Máš návštěvu, Tome.“ Vzápětí její obličej nahradil ten, na který denně hleděl v zrcadle. Stejné rozčepýřené černé vlasy, smaragdově zelené oči i kulaté brýle. Jen na čele měl chlapec klikatou jizvu ve tvaru blesku. Automaticky si sáhl na čelo, ale nahmatal jen neporušenou kůži. Přitiskl se k Tomovi blíž a pousmál se, když mu stiskl prsty.

„Kdo jsi?“ zeptal se chlapec, zavíraje knihu. „Nikdo za mnou nechodí. Jedinou návštěvu jsem měl před pěti lety.“

„Já vím, Tome. Tehdy ti profesor Brumbál přinesl dopis z Bradavic,“ odpověděl chlapec a Tom sebou trhl. „Jmenuji se Harry Potter. Jsem tu, abych ti ukázal budoucnost, která se stane, pokud budeš pokračovat v tom, co děláš.“

„Jakou budoucnost? Jak víš, že tu byl Brumbál? Odpověz!“ štěkl po něm nesmlouvavým tónem a v očích se mu rudě zalesklo, přesto v tom pohledu byla znát i notná dávka zvědavosti.

„Vidím, že ti přišel odznak primuse,“ poznamenal Harry věcně a konečky prstů se dotkl malého kulatého předmětu ležícího na stole, na němž se vinul stříbrný had okolo zelené hvězdy, „gratuluji.“

Tom sáhl do kapsy. „Jestli mi okamžitě neřekneš, co tu chceš, tak tě –“

„Copak, vytáhneš na mě hůlku a zabiješ mě?“ zašeptal Harry a těžce se posadil na rozviklanou židli. „Ve skutečnosti to zkusíš, jako Lord Voldemort, dvakrát. A dvakrát prohraješ.“

„Co prosím?“ vydechl chlapec zmateně.

„Tome, pokud nepřehodnotíš své ambice, tak zemřeš, aniž bys dosáhl svého.“ Upřel na něj smaragdový pohled plný bolesti a po tvářích mu stékaly slzy. „Ukradl jsem obraceč času, abych se sem na omezenou dobu mohl dostat a ukázat ti budoucnost.“

„Jaké ambice?“ zeptal se, aniž by pohnul jediným svalem v obličeji. „Co o mně víš?“

„Dost na to, abych věděl, že nemůžeš uspět.“ Natáhl ruku před sebe, jako by se ho chtěl dotknout, ale opět ji stáhl. „Tome, já… včera jsem tě zabil. A nedokážu s tím žít.“

V té chvíli Harry ucítil, jak jej muž vzal za loket a o malou chvíli později se vyděšeně tiskl k jeho hrudi. Dech se mu zadrhával v hrdle a srdce hrozilo, že vyskočí z hrudního koše ven. To, co viděl v myslánce, se v jeho životě nikdy nestalo, přesto, když tu situaci viděl, jako kdyby něco v hlavě zapadlo na své místo. Vzpomněl si.

„Ukázal jsi mi své vzpomínky,“ řekl Tom tiše a oči stočil do neurčitého bodu, noře se nosem do střapatých vlasů. „Ukázal jsi mi, jak jsi mě téměř zabil, když jsi byl sotva malé mimino. Po několika letech jsem za tvého nedobrovolného přispění povstal a necelé tři měsíce před tvými osmnáctinami jsi mě zabil definitivně.“

„Jak jsem mohl?“ Sevřel cípy jeho košile do křečovitě zaťatých prstů a z očí mu stékaly horké slzy. „Já, nemohl bych… miluju tě… Nikdy bych…“

„Když jsi opustil sirotčinec, do kterého jsi mě přišel navštívit, přehodnotil jsem své preference a odvrhl temnotu, která už po mně natahovala pařáty.“ Políbil ho do vlasů. „Místo toho, abych zabil lidi a vytvořil viteály, jsem od Nicholase Flamela získal návod na výrobu Kamene mudrců. Chtěl jsem zůstat mladý, než tě potkám.“ Odtáhl se a dvěma prsty mu zdvihl bradu, dívaje se mu tak přímo do lesklých smaragdů. „Jsi můj život. Pokud existuje láska na první pohled, tak jsem ji s tebou objevil.“ Nakrčil své bezchybné čelo a v očích mu probleskla bolest. „Nedokážeš si představit, jak bylo těžké, čekat tolik let, než se narodíš a dospěješ, abych tě mohl najít,“ vydechl a s pohledem upřeným do očí, které se po jeho slovech rozzářily, spojil jejich ústa v jedny.