„Pojď," pronesl Salazar a sevřel Godrikovu ruku pevněji, „chci ti něco ukázat." Vedl ho tichými kamennými chodbami ze sklepení, až společně vyšli do druhého patra. Zastavili před širokými dveřmi.
„Ty mi chceš ukázat dívčí umývárnu?" ujišťoval se Godrik zmateně. „Neměli bychom sem chodit."
„Škola ještě není otevřená, není zde žádná dívka, kterou bychom mohli překvapit," s cuknutím koutku odpověděl a otevřel. Uprostřed místnosti stálo v kruhu několik umývadel s vysokými zrcadly, ve kterých se oba muži odráželi. „Pohleď." Ukázal na jeden vodovodní kohoutek, který měl na sobě vyražené dva hady do písmene S.
Godrik se se zájmem sklonil níž a přejel po hádcích konečky prstů. „Co je to?"
„Toto je vstup do mé soukromé pracovny," oznámil pyšně. „Jen někdo, kdo umí mluvit hadím jazykem, se bude moci dostat dovnitř, ale vědět o ní bude pouze moje krev. Tajemství se bude předávat z dědice na dědice." Pousmál se. „A teď to víš ještě ty. Až bude dokončena, ukážu ti ji. Bude vskutku velkolepá."
„Těším se, až ji uvidím," přiznal po pravdě. „Předpokládám, že další generace o tvé pracovně budou hovořit jako o Tajemné komnatě." Na tváři se mu usadil zvědavý výraz. „Ale proč mi o ní říkáš? Nejsem tvá krev."
„To sice ne, ale jako kdybys byl," zachraptěl Salazar a pohladil ho po vousaté tváři. „Miluji tě a nechci před tebou mít tajemství." Ušklíbl se. „Stačí, že musíme náš vztah tajit před ostatními."
„To trápí i mě," vydechl Godrik a rychle zkontroloval, zda nezapomněl zavřít dveře, než se ke svému milenci přitiskl a vyhledal jeho rty k vláčnému polibku. Opřel si čelo o jeho hlavu a zabořil prsty do medových vlasů, jež si stahoval koženou šňůrkou. „Doufám, že jednou nastane doba, kdy láska mezi muži nebude pranýřována."
„Jednou určitě ano," šeptl a znovu ho políbil.
***
„Strop vypadá opravdu věrohodně," prohlásila Helga a pochvalně se usmála na Rowenu, která ve Velké síni dokončila poslední inkantaci a nad jejich hlavami se objevilo hvězdné nebe. „Jen doufám, že až bude pršet, tak voda zůstane vně tohoto sálu."
„Jistě, že ano," řekla zamyšleně, rozhlížejíc se po místnosti, jež byla prázdná až na jeden stůl, u kterého se všichni čtyři potkávali. „Myslím, že by zde měly stát kolejní stoly. Nebude vhodné sedávat se studenty."
„Zřejmě máš pravdu. A ty rohy síně jsou příliš prázdné. Možná bychom mohly po celém obvodu vystavit třeba brnění, co myslíš?" Vyrušil je zvuk klapotu dvou párů těžkých bot, když Salazar s Godrikem vešli dovnitř, aby se připojili k ženám.
„Malebný strop," pochválil Nebelvír a posadil se ke stolu, na kterém se poté, co ostatní přisedli, objevila chutná večeře, o kterou se postaralo několik domácích skřítků.
„Přátelé, přemýšlela jsem o názvu školy," ozvala se Rowena a posunula si zdobený diadém ve vlasech. „Myslím, že by se měla jmenovat Bradavice. Samozřejmě je to jen nápad a já předpokládám, že i vy přijdete s nějakými návrhy," dodala, když na ni ostatní překvapeně pohlédli.
Godrik pokrčil ramena a napil se vína. „Mně se to líbí."
„Nezní to nelichotivě," souhlasil Salazar a vybraným pohybem si vložil kousek masa na vidličce do úst takovým způsobem, až se Godrik začervenal a musel skrýt svou tvář za pohárem.
„Je to působivý název, drahá, není třeba hloubat nad něčím jiným." Helga se rozhlédla okolo sebe. „Tak tedy Bradavice."
***
Rozpálená nahá těla se k sobě tiskla, jako kdyby se objímala naposledy. Komnatou se linuly hlasité vzdechy doprovázené šepotem zamilovaných frází, které je nikdy nehodlaly omrzet. Nezáleželo jim na tom, že si budou muset najít manželky, aby si zajistili pokračování rodokmenu, to mohlo počkat. V té chvíli bylo důležité pouze to, že jsou spolu a jejich duše se při vzájemném splynutí, kdy se ze dvou těl stalo jedno, mohly potkat v nekonečnu a zpívat svou píseň nekonečné lásky. Znali se dokonale, těla do sebe zapadala jako dílky skládačky a oni toho zručně využívali, aby společně dosáhli sladkého vyvrcholení. Hrubé stisknutí ramen pod sebou a nehty zaťaté do boků nad sebou provázelo orgasmus současně s hrdelními výkřiky, které se prolínaly s praskotem dřeva v krbu, jež zpocená těla ozařoval svým oranžovým světlem.
„Něco pro tebe mám," zašeptal Godrik, když z něj Salazar opatrně vyklouzl a polechtal ho dlouhými vlasy na hrudi, na kterou si položil hlavu. Natáhl se a sáhl pro zdobenou krabičku, již měl položenou na stole.
„Co je to?" zamumlal ospale a nadzdvihl se na lokti, aby zaostřil na podávaný dárek.
„Otevři to," pobídl ho s úsměvem a odhrnul si vlasy z čela.
„To je..." zašeptal a zorničky se mu roztáhly v úžasu. Hleděl na nádherný zlatý medailonek pověšený na umně zpracovaném řetízku. Vedle otevírání medailonku bylo vyryto malé S ze spojených hádků.
„Napadlo mě, že bys ho mohl zamykat stejným způsobem, jako Tajemnou komnatu," prozradil spokojeně při výrazu štěstí, jenž se rozlil na tváři milence. „Víš, je mi jasné, že to, co je mezi námi, nebude trvat věčně. Oba se musíme zachovat tak, abychom si zajistili dědice. Chtěl jsem, abys na mě měl památku."
„Tak proto jsi dnes přišel s nápadem na Moudrý klobouk?" zeptal se tiše a přidržel si vlasy nad šíjí, aby mu mohl medailonek zapnout. „Ještě je čas -"
„Částečně," potvrdil Godrik a políbil ho na odhalené rameno. „Ale především proto, aby, až tu nebudeme, měli profesoři jednodušší zařazení do kolejí. Nejsme nesmrtelní."
„Já vím," povzdechl si Salazar a vrátil se na Godrikovu hruď. „ Také pro tebe něco mám." Zamumlal zaklínadlo a vzduchem připlul z hromádky odhozeného šatstva stříbrný meč vykládaný rubíny. „Koupil jsem ho od skřetů, nechal jsem ti do něj vyrýt i tvou značku," vysvětloval a sledoval nadšený lesk v hnědých očích. „Je velmi speciální, nikdy nezrezaví a nasaje do sebe vše, co ho dokáže posílit."
„Je nádherný," hlesl dojatě a opatrně ho položil na zem vedle postele, než si Salazara přitáhl blíže, aby ho mohl políbit.