Trhl sebou, když se ozvalo zaklepání na dveře kabinetu lektvarů, který přímo sousedil s jeho soukromými komnatami v Bradavicích, a odhrnul si vlasy rukou, v níž svíral štětec, z čela. Na malý moment se soustředil, aby jeho detekční kouzla mohly podat informaci o člověku stojícím u vstupu. Očekával, že to bude zase nějaký otravný student a nebo Brumbál, který by ho zval na čaj a sušenky, proto mu srdce poskočilo, když rozeznal nezaměnitelného černého psa. Rychlým pohybem přetáhl přes rozpracované plátno kus prostěradla a sáhl po hůlce, aby jí na dálku otevřel dveře a vpustil jej dovnitř. Horečně se snažil smazat stopy svého počínání, o němž nikdo nevěděl a na poslední chvíli odlevitoval malířské potřeby do ložnice, doufaje, že zůstanou nepovšimnuty.
„Severusi,“ zašeptal příchozí a zezadu ho objal kolem pasu, „chyběl jsi mi.“ Políbil ho na rameno skryté v černém hábitu a otočil ho k sobě čelem. Na nic nečekal a přisál se mu na ústa s vášní, jíž potlačoval během jejich odloučení. Severus nelenil, sám mu v prohlubování polibku vyšel svým jazykem vstříc a zaťal mu nehty do ramen, jež byly…
„Jsi nahý, Siriusi,“ zachraptěl do polibku a sjel mu rukama na zadek, jenž tvrdě zmáčkl.
„Nevýhoda přeměny,“ zamumlal nazpátek a bojoval s nechutně velkým množstvím lektvaristových knoflíčků.
„McGonagallová zůstává oblečená, když se mění do kočky a zpátky,“ poukázal a jednou rukou mu kroužil kolem páteře, cítě, jak mu v těch místech nabíhá husí kůže.
„Zřejmě jsem něco při samostudiu zameškal,“ zahučel a shodil Severusův hábit na zem. „Sakra,ty knoflíky jsou horší než pás cudnosti,“ postěžoval si, ale nepolevoval v jejich rozepínání, dokud nerozhalil bledou hruď porostlou jemnými černými chloupky. V té samé chvíli přesunul své ruce na Severusův opasek a začal pokrývat polibky jeho krk, postupuje směrem ke klíční kosti.
„Nemůžu říct, že by mi to překáželo,“ poznamenal věcně a chytil ho za boky, ke kterým přirazil svou vlastní pánví a zavzdychal, když se jeho rostoucí erekce ocitla na chladném vzduchu školního sklepení.
„Myslel jsem si to,“ šeptl Sirius, když ho, již zcela nahého, nedočkavě vedl k měkkému gauči.
***
„Možná bys mě takto mohl překvapit častěji,“ řekl o dvě kola tvrdého sexu později. Cítil se příjemně uvolněný a spokojeně si přitáhl druhého muže, jenž mu seděl obkročmo na klíně, k dalšímu polibku.
„Nebyl jsi u mě doma tak dlouho,“ vyčetl mu Sirirus a své oči v barvě rozpuštěné horké čokolády upřel do jeho černých onyxů. „Už jsem to nemohl vydržet. Nebaví mě sedět doma a nic nedělat, zvlášť když tam nemám ani tebe a jediné, co mi tě připomíná, je pár pohlednic a stará fotografie.“
„Vysvětloval jsem ti to,“ řekl suše a tvář, jež byla do té doby plná citu, který k druhému muži choval už od školních let, stáhl do nepropustné masky. „Na štábu mě neradi vidí. Nikdo, kromě tebe a Brumbála, mi nevěří. Navíc mě opravdu nebaví se s tebou jen dokola hádat a předstírat divadlo jen kvůli ostatním.“ Jemně mu naznačil, aby slezl, a když to udělal, vstal, hledaje alespoň část svého oblečení. Nasadil si kalhoty a jedny přivolal ze skříně, upravil je kouzlem na příslušnou velikost a podal Siriusovi. „Nebaví mě to. Celý život jen předstírám něco, co nechci, a musím se neustále kontrolovat. Je to únavné.“
„Já vím,“ povzdechl si Sirius a pak se usmál. „Něco jsem ti přinesl.“
„Jak?“ podivil se a vyklenul obočí. „Schované ve psím kožichu?“
„Skoro,“ zasmál se a ležérně vstal, otevřel dveře vedoucí do kabinetu, které zavřel, když za ním přišel a sáhl za ně na zem pro kupičku oblečení, jíž tam nechal.
„Prý zameškané samostudium,“ zavrčel, ale v očích mu pobaveně zajiskřilo.
„Na,“ řekl Sirius, když si oblékl kalhoty a sáhl do kapsy pro sněžítko.
„Co je to?“ zeptal se a zvažoval, zda si z něj jeho milenec dělá žerty.
„To je přenášedlo,“ vysvětlil a natáhl se, aby ho pohladil po bezchybně oholené tváři. „Bude aktivní každý večer a donese tě ke mně do ložnice pokaždé, když mě budeš chtít vidět.“
„Milé,“ zkonstatoval věcně, ale cukl koutky v něžném úsměvu. „Možná bych si mohl občas udělat čas.“
„Budu rád,“ přiznal Sirius a následoval Severuse do ložnice, kam lektvarista bezmyšlenkovitě zamířil. „Co je to?“ Ukázal na nedbale zakryté plátno, zatímco si Severus sněžítko pokládal na noční stolek.
„Zatraceně,“ zaklel Severus a tvář mu zrůžověla.
„Smím?“ požádal Sirius a natáhl ruku k prostěradlu.
„Stejně nedáš pokoj, dokud se nepodíváš,“ povzdechl si lektvarista a gestem mu pokynul, ať dělá, co uzná za vhodné, sám usedaje na kraj široké postele. „Jestli se jen náznakem zasměješ, tak na tebe sešlu takové bleší kouzlo, že se nepřestaneš drbat do Vánoc.“
„Severusi, vždyť to je nádherné!“ vykřikl, když odkryl plátno, na němž byla vykreslená starodávná cukrárna a silueta dvou mužů, jež se před ní drželi za ruce, hledíce si do očí. Postavy ještě nebyly dokončené, přesto nebylo pochyb, že se jedná o dvojici jich dvou. „Nevěděl jsem, že umíš malovat. Proč jsi to tajil?“
„A nevíš, jak by to asi vypadalo, když by se to rozkřiklo? Mám svou pověst,“ poukázal upjatě. „Těžko bych mohl děsit studenty, kdyby věděli, že obávaný učitel lektvarů a Smrtijed v jednom je ve skutečnosti malující romantik zamilovaný do zablešeného čokla.“