Nemohl odolat, aby se nepodíval. Brumbál poté, co Harrymu ukázal vzpomínky na Voldemorta, musel na popud Severuse Snapea odejít ze své pracovny a Harry tam zůstal čekat, aby si později mohli o vzpomínce promluvit. Naneštěstí však ředitel nechal otevřenou prosklenou skříňku, v níž skladoval přehršel myšlenek skrytých ve skleněných lahvičkách, a ty chlapce přitahovaly nezměrnou silou. Přistoupil k lahvičkám a namátkou četl jejich názvy, až se zastavil na nic neříkající nálepkou s pouhými dvěma písmeny: HP.
Jako ve snách nalil stříbřitou substanci na povrch myslánky a se zadrženým dechem se dotkl kapaliny v míse, jež se při promíchání zčeřila. To, co uviděl, mu vyrazilo dech. Viděl sám sebe při poměrně divokém sexu, ze kterého jej ještě nyní bolela sedací část těla. Brumbál, zde asi třicetiletý, si bral Harryho zezadu, opřeného o široký stůl v jakémsi penzionu Patron, v němž se Brumbál kdysi ubytoval. Kromě stolu byla v místnosti jen široká postel a dvě židle, na kterých se válelo jejich oblečení a udivilo ho, že na visutém lustru pod stropem se houpají puntíkaté ponožky. Krátce zauvažoval, zda patřily Brumbálovi a nebo to tu nechal někdo z předchozích návštěvníků, ale nemohl nad tím přemýšlet příliš dlouho. Vzdechy se linuly místností a on zrudl, když hleděl sám na sebe, kterak si laská pod stolem penis, zatímco Brumbál zasouvá ten svůj do jeho otvoru s neutuchající intenzitou.
„Promerlina, to vážně vypadám při sexu takhle?" zašeptal a pomyslel si, že musí působit směšně, s přivřenýma očima, nachovými tvářemi a pootevřenými ústy a vzdychající jako prostitutka. V penisu mu zaškubalo a cítil, že tvrdne. Bylo zvláštní hledět na sebe a s hrůzou si uvědomil, že má tu vzpomínku Brumbál uloženou, i když by ji mít vůbec neměl, a kdykoliv se na ni může podívat, jako kdyby si v televizi pouštěl mudlovské porno. Polilo ho horko a erekce mu ještě více napjala kalhoty, když jeho vzpomínkový dvojník hlasitě vyvrcholil a Brumbál do něj přirazil tak, až se mu svezly brýle na stranu.
„Harry, to by stačilo," řekl současný Brumbál, jenž se z ničeho nic zjevil vedle něj, a chytil ho za loket.
Harry sebou vyděšeně škubl a sklopil pohled k tkaničkám svých bot, když se nechal bez odporu vytáhnout z myslánky. „Pane profesore, já –"
„To bylo vážně chytré, chlapče, použít obraceč času, vplížit se do mého pokoje a podstrčit mi nápoj touhy," prohlásil Brumbál tiše, usedaje za svůj stůl a sáhl do mističky, kde byly vedle citronových bonbonů ještě pocukrovaní mátoví hadi, které znal Harry z Medového ráje. Ještě se kroutili, když je někdo polykal a slabším jedincům se dokonce zdálo, že se jim po polknutí plazí v žaludku. Vložil si jeden bonbon do úst a upřel na Harryho svůj pomněnkově modrý pohled, který postrádal své obvyklé jiskřičky, takže Harry absolutně netušil, co se mu může honit hlavou.
„Použil jsem paměťové kouzlo," vydechl Harry zničeně a usedl proti němu na křeslo. Zabořil si hlavu do dlaní a měl dojem, že zemře studem na místě.
„Zřejmě nebylo dostatečně silné. Působilo jen dva roky, pak jsem si vzpomněl. Byl jsem překvapen, o co se jedná, ale o to víc jsem byl zděšený, když tě Voldemort označil jizvou a já tě poznal. Harry, uvědomuješ si, že jsem tě držel v náruči, když jsi byl ještě miminko v plenkách?"
„A-ano," špitl Harry. Brumbál ani nezvýšil hlas, přesto se jeho tichý a klidný tón do Harryho zabodával s přesností vystřeleného šípu. „Omlouvám se, pane. Já..." Frustrovaně rozhodil rukama. Nedokázal mu vysvětlit, proč to udělal. Příliš se styděl.
„Jak je to dlouho ve tvém životě, chlapče? Stalo se to už?" zeptal se klidně a složil před sebou štíhlé prsty do stříšky. To v Harrym neplánovaně vyvolalo další vlnu horka, když si vzpomněl, jak mu jejich mladší verze dělala dobře. Bylo to ještě příliš čerstvé, aby to mohl jen tak zasunout do pozadí.
„Dva dny," šeptl, aniž by se mu podíval do očí.
„A smím se zeptat, co tě k tomu vedlo?" zeptal se a tentokrát nechal do hlasu prokmitnout i závan laskavosti.
„To, ty vzpomínky, pane..." zlomeně zamumlal. „Když jsem viděl, jak jste vypadal za mlada, chtěl jsem vidět, jak jste byl ještě mladší, no a chtěl jsem... první..." Zbytek věty už téměř nebyl slyšet. Připadal si jako idiot, jak to mohl udělat? Ukradnout obraceč času, sehnat zakázaný lektvar, jehož použití se dalo považovat za ekvivalent znásilnění, nechat se ošukat nejváženějším kouzelníkem za posledních sto let – nadto to bylo jeho poprvé – a ještě se mu pokusit vymazat paměť, navíc neúspěšně... Začínal se smiřovat s tím, že skončí v Azkabanu nebo ještě na horším místě.
„Lichotí mi to, Harry, ale už to nikdy nedělej, ano? Raději se rozhlédni kolem sebe, myslím, že by se ve tvém okolí našel jistě někdo jiný, v podobném věku, kdo se o tebe zajímá." Neupřesnil, zda měl na mysli svůj věk v myslánce nebo Harryho, ale chlapce to donutilo se zamyslet. Jen dva lidé jej propalovali chtivými pohledy, které raději ignoroval. Malfoy a... Snape. Zbledl.
„Omlouvám se, pane." Pohlédl na něj, šokovaný z předchozího zjištění a pokusil se o prosebný výraz, jenž mu však z představy Snapea nad ním nějak nešel nasadit. „Prosím, neseberte Nebelvíru úplně všechny body. Hermiona mě zabije."
„Oh, sebrat body?" Brumbál pobaveně mlaskl a v očích mu konečně zajiskřilo. „Uděluji Nebelvíru padesát bodů za obdivuhodné... ehm, výkony."