Harry se rozhlédl po téměř liduprázdné chodbě vedoucí k učebně lektvarů. Kromě jeho vlastních kroků se pod kamennou klenbou v tiché ozvěně odrážely ještě kroky učitele lektvarů, kterým nebyl nikdo jiný než Severus Snape. Nebyl den, kdy by Harry neděkoval bohu, madame Pomfreyové a lékouzelníkům od svatého Munga, že Naginino kousnutí dokázali vyléčit. Život bez protivného a upjatého Severuse Snapea by totiž byl extrémně nudný.
Harry muže doběhl a srovnal s ním tempo.
„Pottere!“ zavrčel Severus Snape jeho jméno tónem, jaký nikdy nikdo nedokázal napodobit. Harry se v odpověď zazubil. „Co si myslíš, že děláš? Někdo nás uvidí.“
„Co uvidí?“ povytáhl Harry obočí. „Dva profesory, kteří jdou bok po boku po bradavické chodbě a přátelsky rozmlouvají.“
„Právě,“ procedil Severus skrze zuby a ani se přitom na Harryho nepodíval.
„Na čemž není vůbec nic špatného.“
„Viděl jsi mě snad někdy s kýmkoliv přátelsky rozmlouvat?“
„Ale?“ podivil se Harry škodolibě. „Odkdy pokládáš řečnické otázky? Víš, že odpověď je ano. To se ti nepodobá,“ s přehnaným pohoršením zakroutil hlavou a užíval si Severusovo mlasknutí značící povzdech, pokárání a nespokojenost.
„Jistě jsi sem nepřišel jenom tlachat,“ změnil starší muž takticky téma a zastavil. Jednak aby slyšel, kdyby se k nim někdo blížil, a jedna proto, že už stál před svou učebnou.
„Ne…“ Harry se náhle nejistě ošil. Přestože spolu „chodili“ dva roky a pár měsíců, zavést řeč na některá témata pro něj stále nebylo jednoduché. Zejména proto, že se už předem obával negativní reakce.
„Chtěl jsem se tě zeptat na letošní Vánoce,“ vydechl nakonec a neodvážil se na svého partnera podívat. Problém byl v tom, že spolu nežili. Severus trpěl utkvělou představou, že se pro zachránce kouzelnického světa absolutně nehodí, aby chodil, žil nebo se vůbec ukazoval zrovna s bývalým Smrtijedem a celkově poněkud kontroverzní osobou, za jakou se Severus považoval. Nezáleželo, kolik argumentů, proseb a výhružek Harry přednesl, odpověď byla vždy stejná. Severus veřejný vztah nechtěl, vlastně nechtěl, aby o jejich intimním životě věděl kdokoliv.
Pro Harryho bylo nejtěžší udržet ho v tajnosti před Ronem a Hermionou. Nakonec jim řekl pravdu – že se s někým vídá, ale že dotyčný si nepřeje čelit tisku a veřejnosti kvůli známosti s „chlapcem, který zůstal naživu“.
„Letošní Vánoce bezpochyby budou tak jako každý rok pětadvacátého prosince,“ pronesl Severus, když se Harry neměl k tomu, aby se o svou otázku podělil, na jeho vkus až příliš dlouho.
Tentokrát káravě mlaskl Harry. „Chceš je strávit zase v Bradavicích?“ zeptal se nakonec na rovinu.
„Samozřejmě. Všichni předpokládají, že tu zůstanu, protože nemám, kam jinam bych šel.“
Harry se cítil jako zpráskaný hafoň. Jak si mohl myslet, že by se Severus rozhodl konečně ustoupit a strávit nějaký čas jen s ním? Navenek se ale držel. Při poslední hádce na podobné téma, která se uskutečnila před letními prázdninami, Severusovi slíbil, že na něj v tomhle ohledu už tlačit nebude. A svému slovu hodlal dostát.
„Ach tak. Samozřejmě… Jen jsem si myslel…“ začal opatrně a po očku kontroloval Severusovu reakci. Když žádná nepřišla, pokračoval: „že bychom mohli Vánoce strávit jenom spolu. Nikdo nemusí vědět, že jsi se mnou. Jen… že jsi s někým…“
Trochu čekal, že na něj Severus vyjede, že je sobec, ale nic takového se nestalo. Neříkal vůbec nic a Harry přece nebyl zbabělec, a tak vzhlédl a podíval se muži, kterého bezpodmínečně miloval, přímo do očí. Severus ho studoval, něco hledal, ale ani po těch letech Harry nedokázal říct co. Severus pro něj byl stále stejně nečitelnou knihou jako na začátku.
„Pottere…“ povzdechl si nakonec. „Harry,“ dodal mírněji, když viděl, jak se na něj jeho milenec zamračil. „Dosud jsme vždy trávili Vánoce tady. Když najednou oba pojedeme na svátky pryč, bude to podezřelé. Minerva je chytrá, musíme si na ni dávat pozor.“
Harry se na odpověď nezmohl, pouze si povzdychl. Nedokázal pochopit, proč by to bylo tak špatné, kdyby jejich nejbližší zjistili, že jsou spolu. Bez dalších řečí se otočil na patě a vydal se ke svému vlastnímu kabinetu.
* * * * *
Po celý zbytek odpoledne měl Severus z rozhovoru s Harrym podivný, takřka nepříjemný pocit. Ale domluvili se přece, že nechtějí, aby o jejich vztahu někdo věděl. Tedy… Měl-li být upřímný, bylo toto přání pouze jeho vlastní, ale na druhou stranu – dělal to jen pro Harryho dobro. Nemyslel si, že by jeho milenec dokázal snést další vlnu nenávisti a odsouzení, která by bezpochyby přišla, pokud by se svým soukromím vyšli na světlo. Za svým rozhodnutím si stál, musel být ten rozumnější.
A přesto… Přesto se mu v břiše usadil ten nepříjemný pocit. Pocit, že něco nenávratně zpackal.
A pocit se proměnil v jistotu, když se Harry večer neukázal v jeho komnatách. Zpočátku si namlouval, že se mladší muž jenom někde zdržel, ale o půl dvanácté už si byl jistý, že se zkrátka rozhodl nepřijít. Nejspíš chtěl být sám a Severus jeho přání respektoval, ale usínat v posteli, kde ho nikdo nešimrá vlasy do obličeje a nezahřívá mu rameno a bok, bylo přinejmenším nepříjemné.
Kdy si vlastně tolik zvykl na přítomnost někoho dalšího? Kdy mu začalo vadit, že se k němu v noci nikdo netiskne?! Zhluboka vydechl a přetočil se na druhý bok. A zadoufal, že se na něj Harry nebude zlobit dlouho.
A v tom mu to došlo.
Pokud si uvědomuje, že se na něj Harry zlobí, pak si také uvědomuje, že skutečně udělal něco špatně. Byl tedy Harryho nárok na společně strávené svátky legitimní? Bylo špatně, že ho hned odmítl? Možná měl alespoň zkusit vymyslet řešení. Musela existovat cesta, jak s Harrym strávit svátky, aniž by kdokoliv (zejména jedna vlezlá mourovatá kočka) pojal podezření.
Nebyl přece učitelem lektvarů pro nic za nic. Stačí, aby na sebe někdo vzal jeho nebo Harryho podobu, nebo možná obou dvou, a ukázal se alespoň na slavnostní večeři. A oni si mezitím můžou užívat klidu a pohody někde hodně daleko.
Jsi génius, pochválil se, než usnul.
* * * * *
„Jsi cvok,“ rozhodil Harry rukama, když mu Severus následujícího rána přednesl svůj brilantní plán.
Snape se rozladěně zamračil, a tak Harry pokračoval: „Jak chceš sehnat někoho, kdo mě nebo, Merline nedopusť, tebe zná tak dobře, aby se za nás mohl vydávat, a zároveň nemá na Štědrý večer na práci nic lepšího, než se za nás vydávat?“
Podle pohledu, jaký k němu Severus vyslal, bylo zřejmé, že ho takový detail vůbec nenapadl. Samozřejmě, on sám Vánoce nikdy nijak neprožíval, a tak mu zkrátka ani nepřišlo na mysl, že by v tom mohl být nějaký problém.
„Napovím ti. Neseženeš,“ uzemnil ho nakonec Harry. „Musím na hodinu,“ dodal ještě, ale trápilo ho, že odchází v okamžiku, kdy je Severus přístupný alespoň (špatným) pokusům o hledání řešení.
Výjimečně studentům zadal samostatnou práci z učebnice, protože nebyl ve stavu, kdy by se dokázal vyrovnávat se zmařenými kouzly. Letošní pátý ročník byl obzvláště kreativní, co se týkalo nepovedených kleteb. Dobrých sedmdesát procent studentů už se od začátku školního roku stihlo podívat na ošetřovnu, někteří s jejím prostředím byli seznámeni už několikrát.
Volný čas využil k tomu, aby přemýšlel nad Severusovým návrhem. Nebyl úplně marný, až na onen fakt, že šlo právě o Vánoce. Každý, kdo byl natolik chytrý, aby se dokázal vydávat za Harryho (Hermiona), byl zaneprázdněný vlastní rodinou. A ať si lámal hlavu, jak chtěl, nedokázal přijít na nikoho, kdo by se vůbec dokázal vydávat za Severuse. Možná Minerva. Ale to by bylo poněkud kontraproduktivní.
Možná… Možná by měl ze svých požadavků ustoupit a nezaměřovat se přímo na Vánoce. Mohli by spolu strávit třeba víkend před Vánoci. To by mohlo být o něco snazší sehnat za sebe náhradníky. Navíc neprobíhá výuka, bude stačit, když se ukážou na jídlech ve Velké síni. Pokud zvolí svého náhradníka správně, nikdo nic nepozná.
Harry se pro sebe ďábelsky usmál.
Bude mít Severuse jen pro sebe.
* * * * *
„Takže si to shrneme,“ zamávala Hermiona ukazovákem ve vzduchu a nedůvěřivě si svého kamaráda prohlížela. „Chceš po mně, abych vypila mnoholičný lektvar, přeměnila se v tebe a celý víkend se za tebe v Bradavicích vydávala. Nemůžeš mi říct proč a já o tom nesmím říct ani Dracovi.“
„Přesně tak,“ zazubil se Harry šťastně. Konečně se téměř po hodině dobrali nějakému výsledku.
„Ty ses zbláznil,“ obvinila ho nad šálkem zeleného čaje a Harrymu úsměv zvadl na rtech.
„Hermiono, musíš to pro mě udělat. Nikdo jiný to nezvládne.“
„Tak mi řekni proč.“
„Prostě… Potřebuju vypadnout. Mít naprosté soukromí. Nikdo nebude vědět, že jsem pryč, tudíž to nikdo nebude moct vyžvanit novinářům, tudíž mě nikde nebudou pronásledovat.“
„Nesnáším tě,“ zabručela, což bral jako potvrzení, že to pro něj udělá.
„Jsi nejúžasnější člověk na světě,“ políbil ji na tvář.
„Pracky pryč, Pottere,“ ozvalo se ve dveřích obývacího pokoje a Harry se s obrácením očí v sloup stáhl.
Draco se na něj mračil jako tisíc mozkomorů a Harry se zašklebil: „Víš, že bych si to radši rozdal s tebou než s tvojí úchvatnou ženou… Pro případ že bys v budoucnu změnil názor ohledně své sexuální orientace.“
„Harry! Pracky pryč od mého muže,“ plácla ho Hermiona se smíchem přes ruku.
„No jo, s vámi není žádná legrace. Stejně musím běžet.“ Vtiskl Hermioně další pusu, čistě jenom proto, aby naštval Draca, a zamířil ke krbu.
* * * * *
„Na tohle si asi nikdy nezvyknu,“ zavrtěl Harry hlavou a zvědavě si prohlížel sám sebe. Tedy Hermionu v jeho těle. Stáli v jeho soukromých komnatách a Harry jí na stůl připravil dostatečnou zásobu mnoholičného lektvaru. „Ale mohla by ses prosím tě otočit? Podíval bych se, jak vypadá můj zadek.“
„Bože… Proč jsem s tímhle souhlasila, můžeš mi to připomenout?“
„Protože mě bezmezně miluješ.“
„To je taky tvoje jediný štěstí,“ zabručela Hermiona a rukou si odhrnula vlasy z čela. „Měla bych použít maskovací kouzlo na svou hůlku, kdyby náhodou.“
„Pravda.“ Vytáhl svou hůlku a nechal Hermionu, aby si okopírovala její vzhled. „Co jsi vlastně nakonec namluvila Malfoyovi?“
„Má i křestní jméno, víš?“ pokárala ho. „Ale nemusela jsem říkat nic. Celý víkend je na nějaké lektvaristické konferenci v Helsinkách, takže pro něj jsem prostě jenom doma.“
Harry povytáhl obočí. Byl si jistý, že pokud by v Helsinkách skutečně byla nějaká lektvaristická konference, nemluvil by Severus už měsíc o ničem jiném. Nechtěl se ale už dál zdržovat, a tak nic neřekl.
„Kdyby něco, pošli sovu nebo patrona.“
„Budu v pořádku,“ ujistila ho a objala. „Užij si volno. Zasloužíš si ho.“
* * * * *
Harry si přes sebe přehodil neviditelný plášť a zamířil do sklepení. Zašeptal heslo pro vstup do Severusových komnat a vstoupil. Severus stál u pracovního stolu a skláněl se nad několika pergameny.
„Pottere!“ vyjel podivně zděšeně, když si Harry stáhl plášť z ramen.
„Děje se něco?“ zeptal se Harry a blížil se k Severusovi. Konečně měl svůj vysněný víkend na dosah ruky.
„Co tady děláte?“
„Byli jsme domluvení,“ připomněl mu Harry, a zastavil se. Něco bylo v nepořádku. Ale Severus se nad jeho slovy náhle uvolnil a přikývl:
„Ovšem.“ Působil podivně povýšeně. Jako by se vrátili o několik let nazpět. Harrymu se to nelíbilo. Pozorně se rozhlédl a spatřil na stole vedle prohlížených pergamenů také černou hůlku. Spíš hodně tmavě hnědou. A na rukojeti chyběla řezba. Pochopil.
Kam mohl Severus jít? Měli se přece sejít tady…
„No? Dáte mi ten bezesný spánek nebo jste si to zase rozmyslel?“
(Ne tak úplně) Severusovým výrazem se mihl záchvěv úlevy. „Člověk by čekal, že ve svém věku budete schopný připravit tak jednoduchý lektvar,“ poznamenal a Harry si pomyslel, že ať nakonec Severus zvolil za svého dvojníka kohokoliv, odváděl skutečně přesvědčivou práci.
„Rád bych se pak ještě někdy probudil,“ ušklíbl se Harry.
„Že byste nakonec přece jen přišel k nějakému rozumu?“
Na to už Harry nereagoval a mlčky vyčkal, až dotyčný vytáhne ze Severusových soukromých zásob bezesný spánek.
„Děkuju. Nebudu vás déle zdržovat.“
„Buďte tak laskav…“
* * * * *
Harry nakonec zamířil k hranici bradavických pozemků a přemístil se do Prasinek. Proklouzl ke Třem košťatům a u jednoho ze zadních stolů zahlédl Severuse.
„Měl jsi počkat,“ obvinil ho, jakmile se posadil naproti němu. Se Severusem ani nehnulo, že na něj mluví někdo, koho nevidí. Ačkoliv… Harry ho vždy podezíral, že jeho přítomnost dokáže nějak vycítit, neviditelnému plášti navzdory.
„Nešlo to. Nemohl jsem ho jen tak poslat pryč. Věděl jsem, že si poradíš.“
„Ne. Chtěl jsi vyzkoušet, jestli poznám, že to nejsi ty.“
„Přiznávám.“
„A co by se asi stalo, kdybych přišel a bez jediného slova ho políbil?“ zabručel Harry lehce podrážděně. Viděl, jak se Severus rázem napjal.
„Ale neudělal jsi to, že ne?“
„Ne. Ale mnoho nechybělo.“
„Co ho prozradilo?“
„Vyděsilo jej, když jsem přišel. A hůlka. Měli jste použít maskovací kouzlo, aby se neprozradil.“
Severus tiše zaklel. A Harry v duchu taky. Tohle měl být jejich víkend. Měli si užívat sebe navzájem a ne se dohadovat.
„Vyrazíme?“ nadhodil a doufal, že Severus nevycouvá. Ten se ale místo odpovědi jenom zvedl a zamířil ven. Zašli do vedlejší uličky, Harry si stáhl plášť a chytil se Severuse za ruku. Usmál se v očekávání.
Přemístili se.
* * * * *
Ráno Hermiona automaticky sáhla pod polštář pro svou hůlku, kromě ní však nahmatala ještě něco jiného. Opatrně papír vytáhla na světlo. Dívala se na fotografii z kouzelnického polaroidu, což nebylo nic zvláštního. Zvláštní, ba přímo šokující, byl výjev na fotografii. Urputně se na ni mračil Severus Snape, ale přes svou zjevnou nevoli měl ruku kolem Harryho ramen. Harry se zároveň natáhl a vtiskl Severusovi na tvář pusu. Starší čaroděj v reakci obrátil oči k nebi a ušklíbl se. A tento výjev se neustále opakoval. Viděla scénu několikrát, než byla schopna potlačit šok.
Harry a Snape? Proč jí ale nic neřekl? Proč chtěl, aby se za něj vydávala, když Snape zůstával na hradě? Zrovna Snape! Ten člověk byl špion, pozná sebemenší odchylku od Harryho běžného chování…
Leda že…
Leda že by si chtěli užít soukromí někde daleko společně.
Zabije ho.
… Nebo si užije trochu legrace, ušklíbla se ďábelsky. Koneckonců, život se zmijozelem ji naučil mnohému.
* * * * *
Na Severuse, respektive kohokoliv, kdo se za něj vydával, narazila Hermiona překvapivě brzy, v místnosti za Velkou síní. Učitelé obvykle nechodili hlavním vchodem a Hermiona nepředpokládala, že by Harry představoval výjimku právě v tomto ohledu.
„Severusi,“ vzala ho na vědomí s vroucným úsměvem. „Dobré ráno.“ Snape ji zjevně hodlal ignorovat, a tak se rychle rozhlédla a chytila ho za zápěstí.
„Pottere!“ vyjel Snape s nepřirozeně zděšeným pohledem. „Co si myslíte, že děláte?“
„Ale no tak, Severusi. Nikdo tady není. Chtěl jsem ti jen popřát dobré ráno, když ses večer neukázal.“
„Večer?“ protáhl a Hermiona mohla téměř vidět, jak horečně přemýšlí. „Měl jsem večer přijít?“
„Ovšem, co je to s tebou?“ nechala do hlasu prosáknout netrpělivost. „Ve středu jsem spal já u tebe, včera byla řada na tobě, abys přišel.“
„Na mně?“ vyjekl Snape nepřirozeně vysokým hlasem, který se k němu vůbec nehodil a působil neskonale legračně.
„Střídáme se, pamatuješ?“ ztlumila lascivně hlas a příjemně ji překvapilo, jak dobře dokáže napodobit Harryho intonaci. Natáhla k Severusovi i druhou ruku s úmyslem pohladit ho po předloktí.
„Pracky pryč, Pottere!“ vyjel po něm a Hermiona v šoku vytřeštila oči. Tuhle intonaci znala až příliš dobře.
„Draco?!“ vyjekla a rychle se ztišila. Znovu se ujistila, že jsou sami.
„Nevím, o čem to mluvíte, Pottere,“ ovládl se bleskurychle její manžel…
„Vskutku? Co takhle lektvaristická konference v Helsinkách, zlato?“ poslední slovo pronesla s obzvlášť ironickým důrazem.
„Hermiono? Zatraceně!“ zaklel. „Co to má znamenat?“
„Harry a Severus jsou pryč společně… Oni jsou… spolu.“
„Spolu jako spolu?“
„Ano.“
„Proč nám ale nic neřekli?“
„To nevím…“
„A to ses prostě jen tak rozhodla, že si to rozdáš se Snapem?“ zaútočil.
„Ovšemže ne,“ zavrčela obranně. „Věděla jsem, že nejsi Snape. Chtěla jsem si jen užít trochu legrace a vyvést tě z míry.“
„Mě? Nevěděla jsi, že jsem to já.“
„No to ne… Bylo mi jedno, kdo jsi,“ zazubila se a nechala se od Draca obejmout.
„Tohle je fakt divný,“ zahučel jí do krátkých vlasů.
„Hrozně. Dokonce voníš jako Snape.“ Urychleně se odtáhla.
„Tohle jim nedaruju…“ zahučel ještě Draco a podržel Hermioně dveře.
Nikdo jim nevěnoval zvláštní pozornost, když se bok po boku usadili, ani když si na talíř nandali jídlo, dokonce ani tehdy, když Draco Hermioně nalil bílou kávu.
„Co máte dnes v plánu, Severusi?“ zavedla Hermiona hovor a až příliš si situaci užívala. Navzdory své pevné vůli se usmívala.
„Uvařit několik dávek bezesného spánku pro potřeby ošetřovny a v noci se budu potulovat po chodbách a dohlížet na pořádek. Řekněme třeba po chodbě v pátém patře po jedenácté hodině…“
Hermiona se uchechtla a její mysl už na plné obrátky předhazovala fantazie všeho, co by se v takové temné chodbě po jedenácté hodině v noci mohlo dít… Draco na tom nejspíš byl podobně, neboť se jeho rty začaly roztahovat do zasněného úsměvu, který však na tváři mistra lektvarů působil neuvěřitelně děsivě.
Skoro jí bylo líto studentů, kteří k nim směřovali stále více a více pozornosti a ve tvářích se jim zračila čirá hrůza smíšená s nekonečným šokem.
Ale to nebyl ani v nejmenším její problém. S radostí ho schová Harrymu a možná se bude tenhle víkend usmívat velmi, velmi zaníceně. Obzvlášť na jednoho mistra lektvarů.
* * * * *
Harry se spokojeně uvelebil do křesla před krbem. Bydleli v malé chatce spadající do hotelového komplexu určeného primárně pro kouzelnické společenství, ale při příchodu byli upozorněni, že takto mimo sezónu poskytují ubytování a wellness služby také mudlům, takže by se měli hlídat s používáním magie. Celý komplex stál doslova v pustině. Kromě přírodních parků, ze kterých teď v zimě neměli vůbec žádný požitek, v okolí nebylo absolutně nic. Nejbližší město, jehož název si Harry nedokázal ani zapamatovat, natož aby ho dokázal správně vyslovit – finština mu zhola nic neříkala –, se nacházelo asi sto padesát kilometrů daleko.
Před chvílí se vrátili z procházky zasněženou krajinou a bylo to přesně tak romantické, jak si představoval („Pottere, jestli budu muset absolvovat byť jen další krok tou mokrou břečkou, tak tě prokleju.“) Harry teď v rukou tiskl hrnek horkého čaje, který mu Severus s romantickou starostlivostí („Kdyby nebylo tvých stupidních nápadů, nemusel jsi teď mrznout.“) objednal přes krb.
„Zítra už se musíme vrátit,“ nadhodil opatrně a pozorně sledoval Severusovu reakci. Byl si téměř jistý, že Severus si jejich společný pobyt užil stejně jako on, i přes to věčné brblání. Jenomže to k Severusovi už tak nějak patřilo úplně stejně jako jeho splihlé vlasy a nenávist vůči Nebelvíru. Harry nepotřeboval slova, aby věděl, že ho má Severus rád. Dokazoval mu to svými činy. Když mu podával hrnek s čajem, vtiskl mu do vlasů polibek, každou noc ho několikrát přikryl, protože Harry neměl klidný spánek a deku měl věčně skopanou kdekoliv, jen pod ní neležel. Jindy prostě jen poslouchal Harryho stížnosti na studenty, ať už byly jakkoliv malicherné nebo neopodstatněné. Pokud by měl Harry jejich vztah popsat jedním slovem, byla by to jistota. Na Severuse se zkrátka mohl vždycky spolehnout a v jeho přítomnosti jej obklopovala pohoda a pocit bezpečí. Začátky nebyly tak idylické, vlastně byly docela bouřlivé a Harry už si ani nebyl jistý, který okamžik byl ten zlomový. Ale nejspíš prostě žádný nebyl. Jejich hádky na chodbách přešly v hádky v pokojích, ty se změnily v relativně klidné debaty a vzájemné rady a porozumění až došlo na přátelství a jednou, když opět seděl v Severusových komnatách a poslouchal jeho hluboký tlumený hlas, který vyprávěl o pokroku ve výzkumu vlivu žaberníku na chuť dryáku sebevědomí, si zničehonic uvědomil, že toho muže miluje.
„Miluju tě,“ vyhrkl tenkrát a nebyl si jistý, jestli jeho slova byla větším překvapením pro Severuse nebo pro něj samotného. Rozhodně neplánoval něco takového na Severuse vybalit takhle spatra. Severus zmlkl, aniž by dokončil myšlenku, a bez jediného slova třikrát mrkl.
„Stačilo říct, abych prostě zmlkl,“ ohradil se nakonec.
„Ne,“ zavrtěl Harry hlavou. „Myslím to vážně. Miluju tě, Severusi.“
Teď zvolna zavrtěl hlavou Severus. „City… Nevím, co s nimi.“
„Tomu nevěřím. Miloval jsi. Víš moc dobře, jaké to je.“
„Bolavé,“ odpověděl upřímně a Harry další slova pečlivě vážil.
„Nemusí být, pokud je to opětované.“ Kvetla v něm naděje, rozpínala se a prorůstala – Severus ho dosud neodmítl.
Rozhodl se své štěstí pokoušet dál. Vstal a pomalu došel k Severusovi, který teď seděl ztuhle a obezřetně Harryho pozoroval. Harry se mu odhodlaně zadíval do očí, ruce si opřel o jeho stehna a okamžik vyčkal. Odmítnutí stále nepřicházelo. Harry teď pociťoval horko způsobené ohněm v krbu a whisky, kterou celý večer zvolna popíjel. Vnímal Severusovu dřevitou vůni smísenou s bylinami a lektvary a všechno vytvářelo tolik osobitou směs, která k němu patřila a Harryho přitahovala sama o sobě.
Pomalu jejich rty spojil a přivřel oči, aby si okamžik dokonale vychutnal. Severusovy rty byly překvapivě měkké, něžné a chutnaly taktéž po whisky a Harry celou dobu myslel jen na to, že nechce, aby jejich polibek kdy skončil.
Tenkrát zůstal poprvé celou noc.
A pak už každou noc.
„Harry? Nad čím zase přemýšlíš? Mluvím na tebe dobrých pět minut,“ přerušil mu Severus vzpomínku.
„Promiň, zamyslel jsem se. Vlastně jsem vzpomínal na náš první polibek.“
Severus zavrtěl hlavou. „Patetické. Sentimentální.“
„Tak proč se usmíváš?“ kontroval Harry a sám se uculoval.
„Říkal jsem, že se děsím toho, co nás tam po návratu čeká,“ rozhodl se ignorovat Harryho směšné nařčení.
„Myslíš, že to nezvládli? A prozradíš mi konečně, koho jsi zaměstnal jako sebe samého?“
Severus ho počastoval tím pohledem, při kterém měl Harry pokaždé pocit, že je hodnocen před komisí. Zřejmě byl shledán dostatečně způsobilým.
„Draca, přirozeně.“
Harry vytřeštil oči. „Přirozeně? Jak přirozeně? Víš, že jsem si vybral Hermionu. U Merlinových vousů, Severusi! Co když se poznají? Jsou přece jen manželé.“
„Prosím tě. Neví, co by měli hledat. Ani je to nenapadne.“
„A když ano?“
„Tak jim pak vymažeme paměť.“
Harry se na jedné straně uklidnil, na druhé pochyboval, že by svým přátelům mohli nebo měli vymazat paměť. A zároveň mu trochu vadilo, že Severus stále odmítal vyjít s jejich vztahem na světlo.
„A co když nás prozradí? Co pak? Vymažeš paměť celé škole?“ Do jeho tónu se vkradl nevrlý podtón, ačkoliv se Harry snažil udržet v klidu ze všech sil. Nechtěl, aby si kazili poslední den.
Severus použil jiný pronikavý pohled, o kterém si Harry nebyl jistý, co přesně znamená.
„Neřeš, co by, kdyby. Ničemu tím nepomáháš.“
Harry si povzdychl, ale bral téma za uzavřené. Odložil hrnek a s trochu nuceným úsměvem nabídl:
„Sprcha?“
* * * * *
„Viděli Snapea s Potterem? V objetí? A víš to určitě?“ šeptal spiklenecky a pochybovačně zároveň Tommy Webster z Havraspáru.
„No stoprocentně,“ kýval Jack Zyan ze Zmijozelu. „Chápeš to? Každý zná jejich historii. To je prostě… Wow…!“
„To musím říct ségře,“ vyskočil chlapec na nohy a rozeběhl se chodbou pryč.
* * * * *
„Tak jak to šlo?“ zeptal se Harry opatrně Hermiony, která právě vypila lektvar rušící předčasně účinky mnoholičného lektvaru. Harryho hábit na ní teď trochu plandal a vypadala, že se jí ulevilo, že je konečně ve svém těle.
„Upřímně jsem ráda, že jsi zpátky. To nejsou děti, ale saně,“ postěžovala si a Harry se zazubil. Když si on výjimečně stěžoval na práci, tvrdila mu, že přehání.
„Žádný problém? Všechno v pořádku?“ ujišťoval se opatrně.
„V naprostém,“ usmála se andělsky. A kdyby ji neznal tak dlouho, možná by jí ten úsměv i věřil.
„Cos provedla?“ provrtával ji pohledem.
„Já?“ položila si ruku dramaticky na hrudník a zněla neskutečně dotčeně. „No, už musím běžet. Draco se dnes vrací domů,“ vyhrkla vzápětí a rovnou si to namířila ke krbu. Letaxovou sítí se nechali propojit už dávno, protože byli příliš zvyklí spolu mluvit. O to víc Harryho drásalo, že jí nemohl říct nic o svém vztahu.
„Mám pocit, že ti ten vztah se zmijozelem moc nesvědčí,“ zabručel a sledoval, jak vstupuje do ohniště. Upustila letax, vyslovila adresu, a než stihla zmizet, ďábelsky na Harryho mrkla:
„Tobě taky ne.“
„Ale sakra!“ zaklel Harry a rozeběhl se za Severusem.
* * * * *
„Nemožné,“ odfrkl si Severus, když ho Harry informoval, že byli odhaleni. „Draco nic nevěděl. Ověřoval jsem si to.“
Dohadovali se ještě hodnou chvíli, než byli přerušeni váhavým zaklepáním. Oba muži se po sobě překvapeně podívali a Harry ustoupil z dohledu ode dveří.
Severus otevřel a zůstal nevraživě zírat na dva nebelvírské čtvrťáky. Už ani nepamatoval, kdy naposledy u jeho dveří zaklepal student Nebelvíru.
„Omlouváme se, pane profesore,“ začal jeden a druhý pokračoval:
„Ale hledáme profesora Pottera a není ve sborovně ani u sebe v kabinetu nebo v pokojích, a tak, tak…“ zakoktal se, když viděl Severusův vražedný pohled.
„Tak jsme mysleli, jestli není… Totiž…“
„Jestli není tady. Je to vážně důležité, jinak bychom nerušili.“
„A co vás vede k přesvědčení, že by se profesor Potter nacházel právě tady?“ procedil mezi zuby.
„No…“ chlapci se po sobě podívali. „Ehm… Tedy… Mark říkal, že včera tady profesora našel a předevčírem ho sem zase viděla jít Joanna ze Zmijozelu, tak jsme mysleli…“
„To jste mysleli špatně!“ vyprskl Severus a zabouchl jim před nosem a vyčítavě se otočil na Harryho, jako by si byl jistý, že to je všechno jeho chyba.
„Zabiju je. Oba je zabiju,“ zavrčel pak.
„Vyřešíme to později, půjdu zjistit, co chtěli, říkali, že je to důležité,“ obešel ho Harry opatrně. Potom opatrně vykoukl ze dveří, a když zjistil, že je vzduch čistý, vyklouzl ven.
O Severuse se pokoušela urputná bolest hlavy, ale zjevně mu nemělo být dopřáno klidu. Plameny v krbu zezelenaly a objevila se hlava ředitelky školy.
„Severusi? Není u tebe Harry? Potřebovala bych s ním prodiskutovat jisté záležitosti týkající se jeho povinností hlavy koleje.“
„Potter? Co přesně by podle tebe dělal Potter tady?“ zavrčel Severus a jenom silou své nezlomné vůle se držel, aby nezačal ječet.
„U sebe není, tak jsem předpokládala, že bude tady, když jste teď spolu.“
„To jsi předpokládala špatně!“ zaječel a uhasil oheň v krbu ostrým švihnutím hůlky.“
Ne bolest hlavy, ale mrákoty se o něj pokoušely.
Promnul si spánky a snažil se přemýšlet.
Věděl, že tenhle okamžik jednou přijde, a připravoval se na něj přes dva roky. Harry byl… dobrým partnerem a Severus o jeho náklonnosti nepochyboval. Pochyboval o sobě a nedokázal plně přijmout fakt, že si Harry zvolil právě jeho. Zároveň nechtěl být tím, kdo „se vyhřívá v záři chlapce, který přežil“, ale teď už bylo zřejmé, že se podobným nálepkám nevyhne. A rozhodně nehodlal Harryho zklamat tím, že by couvnul.
Před problémy nikdy neutíkal a teď zkrátka udělá to co vždycky – postaví se nepříjemné situaci čelem, a když bude mít Harryho u sebe, zvládne cokoliv.
A pak společně vymyslí Malfoyovým pomstu.