A Ron se cítil provinile. Hrklo v něm pokaždé, když si uvědomil, co jsou ti pobudové zač a co by jim od nich mohlo hrozit, kdyby si jich všimli. Přesněji, co by chtěl, aby jemu od nich hrozilo. Teoreticky. Od jednoho konkrétního Lapky, který ani Lapka není...
Hermioně a Harrymu svůj jeden střet s nimi vylíčil jako nepříliš hrozivou nehodu – a tak to taky bylo. Ti, kteří ho chytili, byli troubové, jeden byl určitě napůl trol. Poprali se mezi sebou, nechali se obrat o hůlku, utekl jim docela snadno.
Jenže. Jenže pak mu Bill vyprávěl o mnohem nebezpečnějších partičkách Lapků. O partičkách, které se rozhodně nedrbaly za uchem a ve spoďárách, zatímco dumaly, jestli jim polapený kouzelník říká pravdu, když tvrdí, že je Stan Silnička, živí se řízením Záchranného autobusu a tady v lese je zrovna na dovolené, kterou tráví túrami v přírodě. V tu chvíli na sebe byl docela pyšný, jak mu to myslí. Teprve dodatečně mu došlo, že mohl dopadnout mnohem hůř.
Vylekalo ho to. A vlastně ani nepotřeboval, aby mu to bratr líčil do velkých podrobností, stačilo naznačit, že někteří Lapkové svou kořist pořádně pocuchají, než ji předají „spravedlnosti“, a že umí být stejně nevybíraví jako Smrtijedi, holka nebo kluk, je jim to jedno. Zbytek obstarala Ronova představivost, která mu do rolí Lapků dosadila jediné Smrtijedy, co opravdu dobře znal. První večer to ještě byli anonymní zakuklenci, v noci z nich podvědomí udělalo Draca Malfoye a jeho dva nohsledy.
Z noční můry se probudil dřív, než začala být opravdu příšerná, ale celý den na ni myslel. Obával se, že pokud usne, bude se mu zdát zase, bál se lehnout si do postele; netušil, že by se měl víc bát, že se mu to bude líbit. Že se Crabbe s Goylem někam vypaří a Malfoy s ním zůstane sám a jeho podvědomí ho z násilníka promění v něžného milence. Probudil se prakticky vteřinu před vyvrcholením, ještě omámený intenzivní představou, jak ho Draco Malfoy honí.
Následující den se styděl, strašlivě. Ale do postele se těšil. A tentokrát si představoval, jak ho Draco Malfoy kouří. Vůbec nečekal, až usne. Představoval si to při plném vědomí a do nejmenších fantastických detailů, přestože to nikdy předtím nezažil, dokonce mu to doteď přišlo jako něco nechutného (už se dávno naučil, že nemůže věřit všemu, co mu Fred s Georgem tvrdí, ale teď začínal uvažovat, že třeba v tomhle nekecali a mít ptáka v něčí puse je něco bezvadného). Rozhodně se mu ta představa zamlouvala. Velmi.
Mnohem méně se mu zamlouvalo, že v ní figuruje ten zazobaný zmijozelský náfuka. Hajzlík s hezkou tvářičkou. S hezkou tvářičkou? A i s jinými hezkými částmi těla, napovídalo mu jeho podvědomí, které si ho zřejmě samo od sebe velmi všímalo při famfrpálu, jinak si to Ron nedokázal vysvětlit, kde se to v něm bere.
Představoval si toho ještě hodně, několik dalších večerů, než mu to konečně trochu zevšednělo a než v jeho myšlenkách začala přece jen nabývat vrch starost o Harryho s Hermionou, od nichž pod zákeřným vlivem viteálu utekl a teď se k nim neuměl vrátit a připadal si dvojnásob jako zrádce, že myslí víc na pitomého (krásného!) Draca Malfoye než na ně. Dokonce prožil pár horečných dní, kdy na něj ani nevzdechl, to když se nejdřív marně a nakonec s úspěchem snažil své přátele dostihnout s pomocí Deluminátoru.
Vše přehlušující nadšení ze shledání ale nepříjemně brzo vyprchalo a teď už ho zase, zvlášť při myšlence na hrozící nebezpečí chycení, začínaly přepadat myšlenky na Draca Malfoye a na jeho ústa a ruce a zbytek těla, který nikdy neviděl bez šatů, ale to mu nebránilo si ho vymýšlet podle svého. Možná to bylo o to horší, možná ve skutečnosti Draco ani tak přitažlivý nebyl.
Pak je Lapkové doopravdy chytili, skuteční, nebezpeční Lapkové, ne nějací vyfantazírovaní, a Ron poprvé od loňského léta uviděl Draca Malfoye z masa a kostí, k smrti vyděšeného, zbaveného veškeré arogance i šarmu, který mu, sám sobě navzdory, byl ve svých fantaziích ochoten přiznat. Dokonce mu ho přišlo líto, na moment, než se zase začal zdravě strachovat o Harryho, o Hermionu a o sebe. Z obsese Dracovou hezkou tvářičkou byl v tu ránu vyléčený.
- konec -