Zírala na nástěnku ve společenské místnosti, na níž byla připíchnutá zbrusu nová velká cedule. Chvíli se mračila, ale pak pokrčila rameny a odebrala se i se štosem knih, které si právě donesla z knihovny, na pohovku před krbem. Obložila se jimi jako hradbou, vytáhla si pergameny a kalamář, prolistovala jednu knihu, načež se zadívala do prázdna, pořád ještě zamračená.
Levandule ji pozorovala ode dveří do holčičích ložnic. Čekala, jestli se někde neobjeví ti její dva všudypřítomní kamarádi, Potter a Weasley, ale asi měli pro dnešní večer pro jednou jinou náplň než obtěžovat svoji pracovitou spolužačku žádostmi o pomoc s domácími úkoly nebo plánováním kdovíjakých vylomenin.
Tak bych ji mohla obtěžovat já, ha ha, pomyslela si, ne bez trpkosti, protože zaujmout Hermioninu pozornost se pokoušela od začátku letošního školního roku, marně. Mohla si za její nezájem sama; kdyby nad ní první čtyři roky neohrnovala nos, mohlo být všechno jinak už od září. Teď ji bude muset pracně přesvědčovat, že si jí váží, doopravdy doopravdy, ne jen proto, aby jí pomohla s úkolem. Že jí imponuje její inteligence a že byla hrozná kráva, když se jí posmívala, jen protože věčně všechno ví a pořád se hlásí.
Od letošního září to totiž Levanduli nějak přestalo vadit a místo aby se spolu s Parvati ušklíbala, když Hermiona v hodině recituje z hlavy půl učebnice, může na ní oči nechat. S Hermionou se přes prázdniny něco stalo, zkrásněly jí vlasy, zaoblily se jí boky, pod hábitem se rýsují ňadra tak akorát do Levanduliny ruky... no, možná se taky něco stalo s Levandulí. Pořád čekala, kdy jí kluci přestanou připadat jako idioti, což jí slibovala její starší sestra, že se stane, ani se nenaděje, a místo toho si začala všímat holek. Hermiony zvlášť.
Tak tu přestaň postávat a jdi za ní, než přijdou ti dva její pitomečci, anebo Parvati, která si s tebou bude chtít zalézt do ložnice a listovat v katalogu plesových šatů, co si šla půjčit od sestry. Levandule si poslední dobou říkala, jestli by nebylo jednodušší, kdyby se Parvati se svou posedlostí Hermionou svěřila. Nemusela by se pak přetvařovat v hodinách, ani ve společné ložnici, a dělat, že je Hermiona, kterou víc zajímají starobylé runy než líčící kouzla, pod její úroveň. Ach jo.
Odlepila se od stěny, přešla společenskou místnost a postavila se před objekt svého zájmu, který teď zamyšleně hryzal konec brku a na prstech se mu dělaly inkoustové fleky.
„Ahoj, Hermiono,“ vypravila ze sebe Levandule po chvíli trapného ticha, kdy Hermiona vůbec neregistrovala její přítomnost.
Hermiona přestala ocucávat brk, vzhlédla a kývla, ale jako by dál ani nevnímala, kdo před ní stojí, a sklonila se ke knize, již měla na klíně. Sakra.
„Můžu si přisednout?“ Ještě víc sakra. Takhle pitomě by se neptal ani ten ňouma Longbottom.
Hermiona zas jen kývla a Levandule se tedy posadila na volné místo na pohovce. Mezi ní a Hermionou ležela tlustá kniha. Pijavice celého světa, rady ke sběru, odchovu i využití. Levandule se o kousek štítivě odtáhla. Fuj. Určitě to bylo pro tu esej pro Snapea. Hermiona byla jediná, koho kdy Levandule viděla půjčovat si kvůli obyčejným domácím úkolům pět knížek a dělat si z nich rešerše. Ostatní prostě opisovali z učebnice. Na jednu stranu jí to imponovalo, na druhou stranu ji to odstrašovalo. Pro někoho takového ona se svými přízemními zájmy a průměrnými známkami nebude nikdy dost dobrá. Ale přece se nevzdá dřív, než to aspoň zkusí.
„Poslyš, četla jsi to o tom předvánočním plesu?“ Bravo, Levandule, to je fakt chytrý dotaz, když jsi ji právě před chvílí viděla, jak si tu vývěsku čte. Tím ji ohromně okouzlíš.
Hermiona k ní tázavě, a asi maličko překvapeně, vzhlédla.
Levandule cítila, jak červená. Sklopila oči k Pijavicím. „Jen jsem si říkala, jestli už s někým jdeš?“
Zvedla oči akorát včas, aby viděla Hermionino udiveně pozvednuté obočí. Které bylo souměrné a tak akorát husté a ladilo jí k jejím nádherně oříškově hnědým očím.
„Teprve před chvílí jsem si to přečetla,“ podotkla Hermiona a Levandule si nebyla jistá, jestli v jejím hlase neslyší stopu Hermioniny vlastní povýšenosti. Tak jako ona ještě loni Hermionou pohrdala, protože se nestará o svůj účes nebo co si vezme na sebe pod školní hábit, Hermiona zase určitě ohrnovala nos nad jejím nezájmem o studium. „Vzhledem k tomu, že letos tu není Viktor Krum, nejspíš ples vynechám,“ pokračovala neúprosně. Tak jo, v Hermionině hlase je hodně moc povýšenosti. Ale v tomhle případě na ni má plné právo.
„No jo, s tím Krumem se ti to fakt povedlo, toho jsme ti hrozně záviděly,“ zachichotala se Levandule a sama cítila, jak přehrává. Jenže ji to doteď míchalo, že ho ulovila právě Hermiona a vytřela jim všem zrak - a na druhou stranu, ona by o Kruma letos nezavadila pohledem. Stejně ani nebyl hezký, jen slavný.
Hermiona zas jen pozvedla obočí, zřejmě to nepovažovala za hodné odpovědi, a vrátila se ke svému ohryzanému brku a otevřené knížce.
Levandule si začínala zoufat. Nejen, že Hermionu nezajímala, ještě si to kazila svými úplně připitomělými řečmi. Musíš ji sakra nějak zaujmout. Škoda, že nevíš ani ťuk o pijavicích...
„Hele a nechtěla bys jít se mnou?“ vyhrkla překotně, než ji přejde odvaha. Hrozně zrudla, ale aspoň měla plnou Hermioninu pozornost.
„Cože?“ Výš už to obočí pozvednuté být nemohlo. Naštěstí se ale Hermiona tvářila užasle, a ne pohrdavě.
„No, kluci jsou blbci, loni mi to se Seamusem stačilo. A holky spolu na ples jít můžou, loni přece tančila ta sedmačka z Havraspáru s jednou tou holkou z Krásnohůlek.“ Až teď Levanduli došlo, jak moc ji to už tehdy zajímalo a že z téhle neobvyklé dvojice skoro celý večer nespustila oči. „Mohla bys zase mít modré šaty, jdou ti ohromně k vlasům, a já se dneska kouknu do katalogu...“ Ale ne, šaty přece Hermionu nezajímají, sklapni, Levandule.
Sklopila oči skutečným studem, že se před ní chová dál jako povrchní blbka. Když se je odvážila zvednout, Hermiona na ni hleděla se zvláštním výrazem, zamyšleným a zkoumavým.
„Tak jo, můžeme jít spolu,“ prohlásila nakonec a Levanduli to znělo, jako by pronášela rozsudek, před nímž se nepůjde odvolat. „Šaty jsem si ještě nevybírala, to taky můžeme udělat spolu,“ dodala a teď byla řada na Levanduli, aby užasla. Už už měla na jazyku štiplavou poznámku, že si myslela, že by Hermiona radši než šaty vybírala pijavice, ale včas ji spolkla. Takové věci už nesmí říkat. Teď jí začne ta pravá práce, přesvědčit Hermionu, že stojí za to, aby se jí věnovala aspoň tak intenzivně, jako se věnuje domácím úkolům.
- konec -