Seděl jsem u jeho postele na ošetřovně v každou volnou chvilku už dva dny. Srdce se mi svíralo obavami a já se modlil, aby se už konečně probral. Jeho dech byl slabý, hrudník pod přikrývkou se sotva zvedal a obvykle bledá tvář měla barvu voskovaného plátna zažloutlého časem. Kdyby to šlo, nechodil bych ani na hodiny, ale to bohužel nebylo možné. Alespoň jsem však přesvědčil madame Pomfreyovou, abych směl dělat domácí úlohy zde, neboť představa, že tvrdnu v knihovně a on by se zrovna probral, byla příliš děsivá. A stejně bych nic neudělal. Dokonce mi, vidíc zoufalství vepsané v mé tváři, dovolila na ošetřovně přespávat. Nikdy jí nepřestanu být vděčný.
Hodně mě překvapilo, že za celou dobu jsem tu prakticky neviděl nikoho ze Zmijozelu kromě Parkinsonové a Zabiniho. Ani ti dva tu nebyli příliš často, ale alespoň na chvíli se zastavili. To se mi zdálo divné, že by kolej zapomněla na svého prince?
Zmáhala mě únava. Na nočním stolku vedle jeho lůžka jsem měl rozloženou učebnici obrany proti černé magii a na koleni rozepsanou esej, ale písmenka mi začala tančit před očima. Zívl jsem a rychlým pohledem ven zjistil, že se setmělo. Vyčarované kouzlo Tempus ukázalo dvě hodiny ráno, tak už nebylo divu, že se mi chtělo spát. Přesto představa, že si lehnu na metr vzdálenou postel pro mě byla přímo směšná. Nehodlal jsem se od něj vzdálit. Alespoň ještě chvíli jsem toužil zůstat u něj. Má ruka vyhledala tu jeho, propletla vzájemně ztuhlé prsty. Nakláněje jsem ho políbil na suché rty a jako každou chvilku jsem se modlil k Merlinovi, aby už konečně zatřepotal víčky a podíval se na mě. Hlava mi klesla vedle našich spojených dlaní a já usnul s brýlemi na nose.
Probudil mě upřený pohled, jenž mi propaloval zátylek. Malátně jsem se posadil, protíraje oči jednou rukou a srdce mi poskočilo, když jsem se ocitl v zajetí tekutého stříbra. Nevěřícně jsem si posunul brýle výš ke kořeni nosu a zadrhl se mi dech. Žádné mámení smyslů, on byl vážně vzhůru!
„Draco,“ vyjekl jsem, vyprostil druhou ruku a vrhl se mu okolo krku. „Ty idiote! Cos to udělal?“ Oči mě štípaly, jak se slzy snažily prodrat ven. Pokrýval jsem drobnými polibky jeho tvář a v hrudi se mi usídlil pocit blaženého štěstí. „Proč jsi něco neřekl? Víš, že bych ti pomohl se vším -“
„Zastav, Harry,“ zachraptěl, jak měl vyprahlé hrdlo. „O čem to mluvíš? Proč jsem tady?“
Mírně jsem se zarazil a odtáhl, abych mu viděl do obličeje, zároveň jsem mu podal sklenici s vodou, aby se napil. „Pansy řvala na celé Bradavice, že jsi spáchal sebevraždu. Merline, proč?“
„Cože?“ vyhrkl zděšeně, ale já příliš nevnímal.
„Měl jsem takový strach, sedím tu už dva dny. Prý ti přišel dopis od otce, pak ses choval divně a Blaise tě pak našel s lahvičkou od nějakého lektvaru…“
„U Salazara, to je ale blbka,“ odfrkl si a posadil se na posteli. Na malou chvíli si složil hlavu do dlaní a pak s ní zavrtěl, poklepávaje vedle sebe. Přisedl jsem si a Draco se mi schoulil do náruče. „Vzal jsem si lektvar na spaní. Jen… byl asi silnější.“
„Kdyby ses do dnešního rána neprobral, madame Pomfreyová by informovala tvého otce a odvezli by tě k Mungovi,“ hlesl jsem a Draco ještě víc zbledl. „Vážně ses nechtěl…“ Naznačil jsem jakési nesmyslné gesto rukou.
„Ne, nejsem idiot,“ zabručel. „Ale otec mě svou zprávou dost vyděsil.“ Zabořil tvář do mého ramene. „Věděl jsem, že bych neusnul, tak jsem si trochu pomohl.“
„To se mi ulevilo,“ šeptl jsem mu do vlasů. „Fakt jsem se moc bál, že sis něco udělal.“ To bylo slabé slovo. Umíral jsem hrůzou.
„A to nikoho nenapadlo tu lahvičku ukázat Severusovi?“ zeptal se pohrdavým tónem.
„Jistě, že napadlo,“ uzemnil jsem ho. „Jenže Snape leží tam.“ Draco sledoval můj prst až k posteli, jež byla pro zachování zdání soukromí oddělena od ostatních bílou zástěnou.
„Sakra,“ poznamenal starostlivě. „Bude v pořádku?“
„Jo,“ přitakal jsem a mimoděk si ho přitáhl blíž. Zbožňoval jsem jeho vůni. „Prý bylo setkání Smrtijedů náročné, slyšel jsem Brumbála a McGonagallovou,“ dodal jsem a strnul, protože se chlapec v mém objetí rozklepal. „Co se děje?“
„Ten dopis…“ fňukl a i v šeru jsem viděl hrůzou rozšířené oči, když na mě pohlédl.
„Co bylo v něm?“ Žaludek se mi stáhl nervozitou. Jako kdyby ho chytila ledová pěst a začala ho mačkat do malinkaté kuličky.
„M-mám přijmout Znamení,“ zaúpěl a rozplakal se, schovávaje se v mé náruči.
Věnováno crazy_maris.