„Nesahejte na mě, umím chodit sám," vyštěkl jsem, snaže se vykroutit dvěma strážníkům, co mě vedli na mně už velmi dobře známou služebnu.
„Zmlkni a běž," zavrčel jeden z těch idiotů a hrubě do mě strčil, až jsem se zapotácel. Nesnášel jsem ho. Nechápal jsem, jak ho někdo s jeho opičí inteligencí a naprosto prasečím chováním mohl zaměstnat.
„Malfoyi, ty už jsi tu zas?" ozval se hlas toho, kvůli kterému jsem se nechal opět dobrovolně zatknout, ještě ve vedlejší místnosti. Srdce se mi rozbušilo rychleji a pohodil jsem hlavou ve snaze upravit ležérní ofinu. Aniž bych nad tím přemýšlel, automaticky jsem přidal do kroku.
„Nějakej nedočkavej," zasmál se jeden z těch ubožáků a plácl mě po rameni. Nechal jsem to být. Zhluboka jsem dýchal a nasadil posměšný úsměv. „Vyliž si."
„Tak za co je to dneska?" zeptal se pobaveně objekt mého zájmu, když jsem se ocitl v jeho kanceláři. Byla dost jednoduchá - jen malá místnost se stolem, skříní a mřížovou celou. „Díky, chlapi, už se o něj postarám." Kývnutím je propustil a zasekl do mě svůj smaragdově zelený pohled, jak čekal na odpověď. Málem se mi podlomila kolena.
„Chtěl jsem si zašukat na veřejných záchodech," řekl jsem, jako kdyby se jednalo o úplně běžnou věc. „Někdo to zjistil a prásknul mě." Nechal jsem si pro sebe, že já sám jsem zavolal policii. Vrhl jsem po něm ublížený pohled. „Ani jsem tam nedošel."
„No, tak to mě teda neskutečně mrzí," pronesl se značným sarkasmem a v očích mu zajiskřilo, ale pak zvážněl. „No, víš, co tě čeká. Křiváka dolu. Postav se k mřížím a nohy od sebe." Byl tak profesionální, až mě polilo horko. Ani netušil, jak moc mě to bere.
„Bude mi zima," namítl jsem, ale poslušně jsem sundal koženou bundu a postavil se podle jeho příkazu. Třásl jsem se v očekávání, že zase ucítím na svém těle jeho prsty, ačkoliv jen přes oblečení a na prchavý okamžik. Nestačilo mi to. Kolikrát jsem měl při svém uspokojování představu, jak mě u těch mříží popadne, serve ze mě hadry a zasune do mého těla. Bože, cítil jsem, jak začínám tvrdnout.
„Když budeš hodný, možná ti půjčím deku," zavrněl u mého ucha při začátku osobní prohlídky. Jeho prsty po mém příliš oblečeném těle klouzaly až moc rychle, přesto jsem z každého doteku vnímal bolestivé mravenčení. Nezabránil jsem zasténání, když sjel po bocích až ke kotníkům a pokračoval nahoru po vnitřních stranách stehen. Nadával jsem si za ty pitomé džíny. Křečovitě svíraje mříže jsem zalapal po dechu. Postavil se ke mně bokem, uvolněně se opřel o mříž a sledoval můj výraz během sahání do zadní kapsy mých džínů a zmáčkl mi zadek, jak se snažil nahmatat zavírací nůž. Skousl jsem si spodní ret.
„Jak moc hodný?" vydechl jsem.
„Hodně," ušklíbl se a zamával mi zavřeným nožem před očima. „Tkaničky z bot."
„Nechceš je vytáhnout sám?" Povytáhl jsem obočí a pokusil se o úsměv. Vzápětí jsem byl tvrdě přiražen ke mříži. Rozšířily se mi oči.
„Buď to uděláš sám a nebo po mé pomoci přijdeš o celé boty." Zamračil se. To bylo zvláštní. Nikdy se na mě nemračil.
„Jenom o boty?" hlesl jsem opatrně. Všiml jsem si, jak se mu roztáhly zornice překvapením a pak si povzdechl.
„Malfoyi, dneska nemám náladu. Zkus mě neprovokovat, ať tu noc přežijeme ve zdraví oba dva. Buď se zuj a nebo vytáhni tkaničky. Pravidla už přece znáš pomalu líp, než já." S tím se ode mě odpojil a otevřel celu, došel ke skříni a vytáhl z ní tmavě zelenou plyšovou deku. Byla jeho osobní a ač se noc nevyvíjela přesně podle mých představ, usmál jsem se.
Bez bot jsem mu tiše poděkoval a s dekou se poslušně uvelebil na tvrdé lavici uvnitř cely. Vrátil se za stůl a začal něco spisovat, bylo však poznat, že se příliš nesoustředí. Až moc často si zajížděl do střapatých černých vlasů a poklepával propiskou do stolu. Po hodině už jsem to nevydržel.
„Pottere, co se stalo? Kdo tě nasral?"
„Do toho ti nic není," odsekl, aniž by se na mě byť jen podíval. To zabolelo.
„Problémy doma," řekl o chvíli později a znechuceně odhodil propisku na stůl. Zvedl se a začal pochodovat po místnosti, kterou zavřel.
„Chceš mi o tom říct?" Nabídl jsem mu porozumění, vstávaje a přistupuje k širokému mřížoví.
„Nic zvláštního, ono to přejde," zamumlal s pohledem někam do prázdna. Zastavil se u mříží a já se opatrně natáhl a dotkl jeho ramene.
„Můžu ti zvednout náladu, kdybys chtěl," zašeptal jsem. Neucukl, to bylo dobré znamení. Naopak, otočil se ke mně, přistoupil až ke mříži a chytil ji do rukou.
„Jak bys to chtěl udělat?" zeptal se zvědavě.
„Jsem dobrej," odtušil jsem a chytil jeho kravatu, přitahuje ho za ni blíže. „Otevři a přesvědč se sám." Vpíjel jsem se do jeho očí a dech se mi znovu zrychlil. Vůbec se nebránil, jen pootevřel ústa. To jiskření se nedalo přehlédnout, létalo mezi námi už od prvního dne, kdy mě zatkli. Zdálo se to už jako roky, přitom to bylo jen pár týdnů, co jsem zjistil jeho směny a nechával se sebrat za takové přestupky, abych s ním mohl strávit noc na služebně.
„Jsem ženatý," chabě namítl.
„Ale nespokojený." Prostrčil jsem i druhou ruku a vložil mu ji za zátylek. „Pověz mi, Pottere, co mám udělat, abys mě zahřál ty a ne tvoje deka?" Nečekal jsem na odpověď a natiskl se obličejem na mříže, abych mu mohl věnovat polibek. Doteď jsem se k tomu neodhodlal a i přes silné řeči ve mně byla malá dušička. Bál jsem se, že mě odstrčí nebo uhodí. Neudělal to. „Oba víme, že se ti líbím."
„To nepopírám," řekl roztřeseně. Odemkl mříž, dvěma skoky byl u mě a sám spojil naše rty v jedny. „Ale, kurva, mám ženu a děti."
„No a? Nejsem majetnickej."
„Když po službě zajdeme k tobě, necháš mě teď pracovat?" zeptal se zadýchaně poté, co se naše polibky prohloubily a jazyky spolu sváděly divokou bitvu.
„Hmm, myslím, že bych mohl," souhlasil jsem s ohníčky v očích. Bože, fakt jsem svého policajta konečně dostal!