Dalo by se říci, že jsem měl vše. Ginny, svou milující manželku, krásné a zdravé děti. Splněné přání. Moje? Těžko. Pokud by to tak bylo, proč jsem se teď probudil vedle někoho jiného? Pravdou bylo, že naši svatbu každý očekával a já jsem si asi tehdy byl celkem jistý, že dělám správnou věc.
Jistě, kdyby na to nedošlo, nikdy bych nejspíše neměl své děti, jež nadevše zbožňuji. Ale zdálo se mi, že je to příliš vysoká cena za to, že celých patnáct let žiji s někým, koho nemiluji. Koho ani nemohu milovat, když je mé srdce už od školy bezpečně ukryté v rukách někoho jiného. Nebylo to fér vůči Ginny, ale ani vůči nám dvěma. A kdybych se otočil za svým životem - kolikrát jsem udělal něco, co jsem skutečně chtěl? K čemu mě nenutila povinnost? Zřejmě bych to mohl spočítat na prstech jedné ruky. Ale dnešní noc byla určitě tím nejskvělejším rozhodnutím, co jsem kdy učinil, ačkoliv jeho následky budou mít hořkou pachuť.
Alkohol rozhodně pomohl zahodit zábrany, ačkoliv bych nemohl tvrdit, že by se to bez něj nestalo. Vypil jsem málo na to, abych ztratil soudnost nebo se snad mohl vymlouvat na pomatení smyslů. Naopak, nikdy jsem je neměl tak zbystřené, jako když se vedle mě zjevil a obklopila mě jeho omamná vůně. Málem mě poslala k zemi, bylo to, jako kdyby se vymazalo patnáct let mého života a já byl zase ve škole.
Přitulil jsem se k jeho zádům blíže a zabořil nos do platinových vlasů. Už je nenosil tak krátké, měl je zhruba po ramena a svazoval je stříbrnou stužkou, teď však byly rozpuštěné a rozházené po jeho polštáři, o který se se mnou v noci podělil. Ty roky, kdy jsme se neviděli, mu prospěly. Prakticky celou tu dobu zůstával s matkou ve Francii a snažil se zdokonalovat v lékouzelnictví, spolupracoval s těmi nejlepšími v oboru. Přesto se lék na nemoc jeho matky nenašel. Proto se po její smrti vrátil a ukázal se na večírku ministerstva, krásnější, než kdy dřív. Zmužněl, ostré linie obličeje ještě více vystupovaly a špičatou bradu pokrývaly dokonale upravené vousy. Postava mu zesílila, už nebyl tak hubený, ale pokrytý pevnými svaly, které jsem si měl možnost v noci prohlédnout z bezprostřední blízkosti. Jen oči zůstaly stejné, pořád tak zamyšlené, ocelově šedé plné hlubokých jiskérek.
Byla to jedním slovem nádhera, konečně, po letech nenaplněné touhy, držet jeho tělo v dlaních při dechberoucím splynutí. Držel jsem ho tak pevně, že mu zřejmě na bocích zustanou modřiny. Bál jsem se tak moc, že je to sen, až jsem si nedokázal pomoci.
Toto bylo mé splněné přání, držet v rukách svého milovaného Draca, splynout s ním v jedno tělo, mumlat jeho jméno a sladké nesmysly během trhaných nádechů. A poslouchat to samé nazpět... To byla rajská hudba pro mé uši. Chlácholila, konejšila, ubližovala. Bylo by to mnohem snazší, kdyby necítil totéž, co já. A mohlo to být dokonalé, kdyby tehdy nezmizel a dal mi šanci se vzpamatovat z války a ujasnit si, že chci jeho. Teď už bylo pozdě, oba jsme to věděli.
Naposledy jsem své rty přitiskl na bělostnou šíji a stáhl ruku z jeho břicha, kde zůstávala celou noc propletená s druhou. Nitro se mi kroutilo bolestí při tichém oblékání. Přál jsem si zůstat, zapomenout na všechno, stulit se do jeho objetí, začít konečně žít.
„Odcházíš bez rozloučení?" zeptal se s tak silným smutkem v hlasu, že se mi slzy nahrnuly do očí. Neotočil se na mě.
„Musím," zašeptal jsem a oblékl si hábit.
„Já vím," odvětil taktéž šeptem, snaže se vzlyk schovat v polštáři.
„Je to to nejtěžší, co jsem v životě musel udělat." Raději bych znovu stál proti Pánu zla, než odcházet od člověka, jehož miluji. „Omlouvám se, Draco," zachraptěl jsem s rukou nataženou směrem k němu. Snad jsem doufal, že se otočí, chytne mě a nedovolí mi odejít. „Za všechno..."