Ochladilo se. Až příliš rychle na to, aby to bylo normální. Námraza se vinula po cestě do Prasinek, klouzala nám pod nohama a keře okolo cesty černaly, jak je náhlá mrazivá smršť zastihla nepřipravené. Zvedl se silný vítr, profukoval nám oblečení, motal naše vlasy do vyděšených obličejů.
„Co to -" vyhrkla Pansy a otřásla se. „U Salazara, my tady umřeme!" Její oči se rozšířily v šoku a plnily se slzami, jak její obvyklé veselé myšlenky pohlcovala hluboká beznaděj.
„Mozkomorové!" vykřikla Hermiona a automaticky se přitiskla k Ronovi. „Harry, musíme něco udělat!"
Setmělo se, nebe získalo barvu chladné oceli. Slunce se schovalo za mraky a já měl pocit, že ze světa vyprchalo všechno štěstí a teplo. Ostrý mráz se mi zakusoval do nahých paží a v hlavě jsem znovu zaslechl matčino zoufalé volání. Měl jsem co dělat, abych neupadl. Jako ve snách jsem vylovil hůlku a rozhlížel se okolo. Věděl jsem, že jsou tady, ale ani jednoho jsem neviděl. A nejen to. Čirá hrůza mi obalila srdce a na chvíli ho stiskla a zastavila.
„Kde je Draco?" vykřikl jsem hystericky.
„Byl přece s tebou," zadrmolil Ron, jenž se třásl hrůzou nebo chladem a stejně jako já se snažil vypátrat mozkomory.
„Není tu!" Horečně jsem se rozhlížel, ale v šeru nebylo vidět na pár kroků. „Lumos maxima!" Hůlka se rozsvítila, avšak nepřinesla o mnoho více světla.
„Musí tu někde být. Draco!" volala Pansy a s vykouzleným světlem pátrala okolo nás. Slzy jí stékaly po tvářích a v obličeji měla čirou hrůzu. „K-kde jsi?"
„Umíte někdo vyčarovat patrona?" zakřičel jsem do burácejícího větru. „Musí jich být desítky, to sám nezvládnu!"
„Já to dokážu," odhodlaně odpověděla Hermiona.
„Fajn! Jdeme na to!" rozhodl jsem, zatímco jsem pohledem pořád pročesával okolí ve snaze najít svého Zmijozela.
„Expecto patronum!" zakřičeli jsme oba naráz, ale z našich hůlek vyšla akorát jakási slabá mlha. Cítil jsem, jak mě pomalu opouštějí síly.
Naše mlhovina se začala rozpouštět, ale ukázala nám tmavší flek na zemi, jen kousek od nás. Aniž bych nad tím uvažoval, rozběhl jsem se tam. Výjev, jenž byl před mýma očima mě přikoval na místě pár kroků od toho fleku, jímž nebylo nic jiného, než zkroucené tělo Draca. Nad ním se vznášelo pět mozkomorů a ostatní létali okolo, až se dostali až k nám.
Hermiona, Ron i Pansy mě doběhli, postavili se vedle mě a všichni jsme se sborově třásli hrůzou. Nemohl jsem dýchat. Draco vypadal jako mrtvý. Plakal jsem, slzy mi tekly v mohutných vodopádech a já neměl šanci k pohybu. Hermiona se pokoušela mumlat zaklínadlo, ale bylo to k ničemu. Nic víc, než mlha.
Pansy omdlela. Ron s křikem spadl vedle mě. Hermiona se k nim sklonila, vzlykala a snažila se je dostat na nohy. Dotkla se mě slizská strupovitá ruka a já ucukl tak, až jsem klopýtl a dopadl na zem vedle Draca. Nahmatal jsem jeho ruku, tak studenou, jako by byl mrtvý. Nemohl být. Nesměl. Vše se ve mně hroutilo. Tohle měl být konec? Zabijou nás mozkomorové? V hlavě mi zněly hlasy rodičů, ale já je nevnímal. Kde, zatraceně, byli všichni? Vždyť šlo do Prasinek tolik lidí. To si nikdo nevšiml? Nikdo nepřivolal pomoc?
Prsty v mé dlani se zahýbaly a Draco otevřel oči. Unaveným zrakem se vnořil do mého pohledu a ve mně se vzedmula vlna beznaděje. Byl jsem zmrzlý, s každým průletem mozkomora nad námi jsem cítil, jak se moje energie vytrácí a duše bledne. Děsil jsem se, že mozkomor sundá kápi a vtiskne nám polibek.
„Je mi zima, Harry," zašeptal.
„B-bude t-to d-dobré," zakoktal jsem, drkotaje zuby.
„Já vím, jsem přece s tebou."
Jeho slova jako kdyby mě probudila. Silou vůle jsem se soustředil jen na lásku v jeho očích. Vzpomínal na všechny šťastné chvilky, které jsme spolu strávili. Nechal jsem se zaplavit každým dotykem, každým jednotlivým polibkem. Pocit štěstí a lásky mi rezonoval v těle, když jsem se sbíral na nohy, v ruce pevně svíraje hůlku.
„EXPECTO PATRONUM!" zařval jsem z plna hrdla. Mléčně bílý dvanácterák vyběhl z mé hůlky a začal roznášet mozkomory na kopytech. Vzápětí se k němu připojila i laň a fénix. Obrátil jsem se směrem k hradu, odkud k nám spěchali Brumbál se Snapem, až jim hábity vířily okolo těl. Nikdy jsem je neviděl radši. Unaveně jsem znovu klesl na zem vedle Draca a propletl naše prsty. Byl jsem na smrt vyčerpaný.
„Věděl jsem, že to dokážeš," zavrněl Draco a já s úlevou zavřel oči.