„Tak tady je to slušně nechutný,“ zavrčel Dawlish otráveně. „Řekni mi, kdo by sem dobrovolně lezl? Smrdí to tu jak otevřená žumpa.“
„No, evidentně my dva,“ opáčil jsem s podobným nadšením. „Podívej,“ ukázal jsem na skvrnu, která se na špinavé podlaze polorozpadlého baráku rudě leskla. Okraje byly už téměř suché a zahnědlé.
„Krev?“ Odkopl prázdnou plechovku, jež se rozkutálela směrem k počmárané a flekaté zdi, pod níž se povalovaly různě vysoké hromádky odpadků. „Fuj, krysa.“ Ukázal na zvířátko vybíhající z bordelu po náletu plechovky.
„Jsi jak ženská,“ odtušil jsem s protočením očí a sehl se ke skvrně, jíž jsem nabral na prsty. „Je to krev,“ souhlasil jsem poté, co ji promnuly mé prsty a k nosu mi zalétla povědomá kovová vůně. „Támhle je další.“ Ukázal jsem k otvoru ve zdi, kde kdysi možná bývaly dveře. „Jdu dál.“
„Dávej bacha,“ upozornil mě celkem zbytečně, neboť má pistole dávno opustila pouzdro a mířila do druhé místnosti. „Já to zatím vyfotím a vezmu vzorky.“
Postavil jsem se zády ke zdi a pak rychlým skokem vpadl dovnitř s pistolí napřed. „Čisto,“ houkl jsem a zapl baterku, abych si mohl posvítit i do tmavých koutů. „Tady je taky krev a je jí mnohem víc.“ To už bylo nepříjemné. Bylo jí dost na to, aby někomu nechyběla a mohl odkráčet po svých. Vedle mě se ozvalo zašustění a já se rychle se zbraní před sebou otočil po směru zvuku. „Kurva! Dawlishi, volej záchranku!“
„Co se děje?“ Vyběhl za mnou, zatímco jsem urychleně strkal pistoli se svítilnou do pouzdra za pasem, skláněje se nad tělem napůl zaházeným odpadky.
„Nečum a volej tu zasranou sanitku!“ Chtělo se mi jednu mu vrazit. On byl ten, co měl náš výjezd vést a se svými letitými zkušenostmi urychleně reagovat. Odhrabával jsem bordel a pod ním se odkrývalo štíhlé mužské tělo. Zatrnulo mi, když jsem poznal křiváka. „Do hajzlu!“ klel jsem a konečně vysvobodil i obličej. Dawlish konečně přestal civět a odešel vedle, aby zavolal pomoc.
„Můj bože, Draco!“ Chytil jsem ho za ramena a vytáhl na relativně čistou plochu.
Tričko na pravém boku měl úplně nasáklé krví a byl neskutečně bledý s temnými stíny pod očima. Ruce se mi třásly, když jsem zjišťoval rozsah zranění a ze své mikiny vyráběl jakýsi provizorní tlakový obvaz, jenž jsem mu na ránu přiložil. V duchu jsem prosil všechny svaté, aby přijeli včas. Dokud dýchal, ještě nic nebylo ztracené. Pod hlavu jsem mu nacpal svou tašku, kterou jsem měl do té doby přehozenou přes rameno a hladil jednou jeho vlasy, mumlaje nesmysly, jako kdyby je snad v bezvědomí mohl slyšet.
Minuty ubíhaly, sanitka nikde a Dawlish si akorát fotil důkazy, o Draca se nezajímal a já začínal propadat panice. Srdce mi bušilo, v krku jsem cítil nespolknutelný chuchvalec a do očí se mi tlačily slzy. Zdálo se mi, že se mu dech zpomaluje a v hlavě probíral absolvované kurzy první pomoci, jestli bych pro něj nemohl udělat něco více, ale nenapadalo mě už nic dalšího.
„Draco, vydrž,“ šeptal jsem, „pomoc už je na cestě. Nemůžeš mi tady teď umřít!“
„H-Harry…“ zamumlal a ve mně by se v tu chvíli krve nedořezal. Otevřel své nádherné šedé oči, jež byly zmatnělé únavou a vyčerpáním a já se zmohl jen na zoufalý úsměv. „Co tu… děláš?“ zasípal a rukou slabě stiskl mé stehno.
„Zaskakuju za kolegu,“ odpověděl jsem rychle. „Ale co tu děláš ty? Co se stalo? Tys volal na stanici?“ chrlil jsem jednu otázku za druhou ve snaze udržet ho při vědomí. „Proč jsi nevolal mně?“
„Bejvalej… nepochopil… ne…“ namáhavě sípal. „Nechtěl jsem… ti dělat problémy…“ Vzedmul se ve mně vztek. Jeho bývalého přítele jsem znal a konečně jsem na něj měl něco, za co půjde sedět na pěkně dlouho. Ale to, že to odnesl Draco, mi trhalo srdce.
„Zlato, žádné problémy už nebudou. Pomoc je na cestě. Uzdravíš se a budeme spolu…“ Naklonil jsem se a políbil ho na čelo.
„Jak?“ vydechl a přivřel oči. Venku zahoukala sanitka. Konečně.
„Řekl jsem o tobě ženě a z ní vypadlo, že taky někoho má,“ referoval jsem s nadšením, doufaje, že ho ta dobrá zpráva povzbudí natolik, aby zůstal vzhůru. Věnoval mi unavený úsměv a já musel poodstoupit a uvolnit místo zdravotníkům.
„Budeme… spolu?“ zašeptal už na lehátku s pořádným obvazem a napíchnutou kapačkou.
Naposledy jsem mu stiskl dlaň a pohladil jeho rozcuchané kadeře, usmívaje se jako měsíček na hnoji. „Budeme spolu.“