„A vážně tam musím taky?" zeptal jsem se už asi po sté a vyloudil na tváři pohled nakopnutého štěněte.
„To už jsme probírali," povzdechl si Draco, postavil se za mě a trpělivě převzal do hbitých prstů kravatu, jíž jsem se neúspěšně snažil zavázat. „Myslím, že jednou ročně návštěvu u našich přetrpíš." Utáhl uzel a obešel mě, aby zkontroloval celkové provedení a zadíval se mi do očí.
„Byli jsme tam v létě," zabrblal jsem a obtočil ruce okolo jeho pasu.
„Jo. Minulý rok." Uhladil mi kravatu a narovnal límeček. „Harry, já vím, že tam chodíš nerad. A ty snad dobře víš, že po tobě chci jen jednou za rok, abys
mě doprovodil." Odvrátil se se smutkem v očích.
„Draco -" Natáhl jsem k němu ruku a pohladil ho po rameni.
„Víš, jak si tam vždycky blbě připadám?" vypálil z ničeho nic nešťastně. „Jak na mě vždycky lítostivě zíraj? Teda matka. Otec... ten jeho samolibý výraz je k nevydržení!" Zaťal ruce do pěstí. „Úplně vidím, jak hoří touhou mi říct, jak měl pravdu, že Potter není pro Malfoye dost dobrá partie." Otočil se na mě se svou nicneříkající maskou, ale v očích byla jasně patrná bolest.
„Zlato -"
„A ty mu ještě nahráváš! Tím, že se mnou nechceš chodit na ten pitomý čaj, tak se mu pak hodně těžce vyvrací, že jeho smýšlení o tobě je zcestné." Dal si ruce v bok a zamračil se. „Jako kdyby tě ubylo, být jednou za čas milý. Ta hodina se dá přetrpět!" Třásl se a já se cítil strašně. Měl pravdu, samozřejmě. Měl bych jeho rodiče akceptovat. Ačkoliv, Narcissa mi nevadila, přese všechno, ona jednala jen z lásky k Dracovi. Nebýt jí, Voldemorta bych neporazil. Ale Luciusova kluzkost, nestálost a zbabělost mě nesmírně iritovala.
„Nikdy jsi mi neřekl, že to takto cítíš," řekl jsem tiše se sklopenou hlavou. „Myslel jsem, že ti to nevadí a že jdeš radši beze mě, abys nás všechny uchránil trapných momentů." Přiblížil jsem se k němu a chytil jeho pěsti do dlaní. Automaticky je povolil a propletl své prsty s mými.
„Harry, copak jsem někdy někam chtěl jít bez tebe?" Zavrtěl hlavou, protáčeje očima nad mou tupostí. Ne, jistěže ne. Jak jsem mohl být tak hloupý? To jsem skutečně nikdy neviděl ten smutek v očích, jež ho provázel pokaždé, když se se mnou loučil, aby o několik okamžiků později vystoupil ze smaragdových plamenů v krbu svého původního domova?
„Budu hodný, ano?" slíbil jsem a políbil jeho sladká ústa.
***
„Ty růže jsou nádherné, paní Malfoyová," skládal jsem poklonu, jíž jsem myslel naprosto vážně. Sice jsem se nepovažoval za žádného botanika, přesto jsem si nemohl nevšimnout, že jsou její růžové keře opečovávané s nefalšovanou láskou. Procházeli jsme se po rozsáhlých zahradách Malfoy Manor poté, co jsme si v luxusním salonku vypili čaj a snědli domácí sušenky.
„Děkuji vám, pane Pottere." Usmála se a zavěsila se do mé paže. „Kdybyste chtěl, mohu vám o nich něco povypravět, případně se podívat na ty vaše. Draco říkal, že je máte v žalostném stavu."
To byla pravda. Ani jeden z nás nebyl žádný zahradník a květiny na naší malé zahrádce spíše přežívaly, než aby se jim dařilo. Zastavili jsme se u jednoho obzvlášť velkého keře s bílými květy a já si přivoněl. Za námi kráčel Lucius, opíraje se o svou zdobenou vycházkovou hůl s hadí hlavou a vedle něj usmívající se Draco. Vypadali zabráni do hovoru, ale pokaždé, když jsem se na něj nenápadně otočil, mi věnoval zářivý pohled. Srdce se mi tetelilo, když jsem viděl jeho spokojenost a v náhlém popudu mi došlo, že jsem se choval jako idiot. Pokud bude Draco šťastný, když budu vycházet s jeho rodiči, budu šťastný i já.
„To je skvělý nápad, paní Malfoyová. A, prosím, říkejte mi Harry."