„Je tu volno?“ zeptal jsem se a nervózně si skousl ret. U okénka seděl znuděný chlapec s platinovými vlasy a sledoval něco venku. Předpokládal jsem, že to nejspíše budou jeho rodiče.
„Hm,“ odtušil, aniž by se odvrátil a v nezájmu pokrčil rameny.
„Díky.“ Pousmál jsem se do jeho zad a usadil se naproti němu. Zvědavě jsem pohlédl směrem, jímž hleděl a skutečně, nikdo jiný, než jeho rodiče tam stát nemohli. Z obou dvou vyzařovala přirozená noblesa a na tvářích měli poněkud arogantní úsměv, ale byli nádherní, oblečení do drahých habitů a celý jejich postoj vyjadřoval přesně to, čeho se snažila celý život dosáhnout teta Petúnie. S úšklebkem jsem si uvědomil, že té nádherné blondýně nemůže sahat ani po kotníky a po zběžné prohlídce oblečení chlapce naproti jsem toužil někam schovat své nechutně plandavé oblečení po Dudleym.
Vlak zahoukal, jeho rodiče mu věnovali afektovaný úsměv a zamávali mu a já ani pořádně nevnímal, že jsme vyrazili, i když jsem byl téměř nalepený na skle.
„Tak je to pravda,“ vytrhl mě z přemýšlení a já si všiml, že během mého civění ven se do kupé přidali další dva chlapci, jež už od pohledu vypadali nebezpečně, „Harry Potter vážně jede do Bradavic.“
Stočil jsem pohled na něj a poznal v něm chlapce se špičatou bradou a bledým obličejem, kterého jsem potkal u Madame Malkinové.
„Jo, už to tak vypadá.“ Nejistě jsem se na něj usmál.
„Tohle je Crabbe a tohle je Goyle,“ představil mi dva kolohnáty. „A já jsem Malfoy. Draco Malfoy.“ Napřáhl ke mně ruku a já ji stiskl.
„Těší mě,“ řekl jsem opatrně a po jeho úsměvu jsem trochu přehodnotil můj názor, který jsem získal v obchodě s hábity.
Ukázal se jako poměrně zábavný společník a ačkoliv byl zjevně namyšlený, nijak mi to nepřekáželo, ke mně se choval srdečně. Překvapilo ho, když jsem mu celý rudý přiznal, že jsem vůbec o Bradavicích neslyšel a zaníceně mi vyprávěl o všem, co o tajemném hradu věděl. Cítil jsem se dobře, cesta nám rychle uběhla a aniž bych se nadál, už jsme se přeplavili s Hagridem přes jezero. S poťouchlým úsměvem jsem zaznamenal, že i Draco kouká na majestátní hrad s údivem.
Srdce mi tkouklo jako zběsilé, když nás přísně vypadající zástupkyně ředitele, profesorka McGonagallová uvítala a jednoho po druhém volala ke stoličce, aby nám na hlavu nasadila Moudrý klobouk. Draco měl tvář od ucha k uchu, když vykřikl Zmijozel a já netoužil po ničem jiném, než abych se dostal do té samé koleje.
Celou dobu, co jsem seděl na té stoličce, jsem dokola mumlal jednu větu. „Prosím, ať je to Zmijozel.“ Moudrý klobouk mi v hlavě předkládal důvody, proč mě zařadit do Nebelvíru, ale aniž bych tušil, jak se mi to povedlo, i mne poslal do Zmijozelu. Nadšeně jsem se smál a Dracův úsměv mě zahřál na srdci.
***
Draco se ve spaní neklidně zavrtěl a mimoděk se ke mně blíže natiskl. Usmál jsem se a objal okolo pasu. Jako by to čekal, jeho dech se zjemnil a po malé chvilce už opět klidně oddychoval. Přemýšlel jsem. Bylo to zhruba deset let, které uplynuly od doby, kdy jsme se potkali ve vlaku. Mnohokrát za tu dobu mě napadlo, jak by to asi mohlo být, kdybych nakonec skončil v Nebelvíru. Bavil by se se mnou vůbec?
Napadla mě i teorie, kde bychom byli nepřátelé. Jeho rodiče by neodmítli sloužit Voldemortovi a Draco by mi nepomohl najít viteály. Možná by se mě i pokusil zabít. Kdo ví? Tyto představy jsem s ním probíral a vždy mi je vehementně vyvracel. Tvrdil, že náš vztah byl dán osudem už dávno před tím, než jsme se narodili a že bychom spolu stejně skončili jako manželé, ačkoliv by okolnosti byly třeba zprvu proti nám.
Vlastně na tom nezáleželo, uvědomil jsem si, jako už tolikrát, a přitulil se blíže, abych zavrtal nos do jeho šíje a nasál tu dokonalou vůni, jež mě obestřela.