„Sakra," zaklel jsem vztekle. To bylo vážně na pytel. Nechápal jsem, že se vždycky muselo něco pokazit v tu nejnevhodnější chvíli. Možná jsem neměl slibovat, že na zítřejší posezení u rodinného čaje upeču dort. Ještě zbývala možnost, že bych ho došel koupit, ale to by má hrdost asi nepřežila. Ovšem míchat těsto na korpusy ručně bych nejspíš nestíhal, nemluvě o přípravě krémů a zdobení. To bych musel začít už o den dříve. S povzdechem jsem sáhl po manuálu a na poslední straně našel číslo na servisní středisko.
„Dobrý den, Malfoy u telefonu," řekl jsem do sluchátka, když se mi na druhém konci ozval operátor, „mám od vás kuchyňský robot značky Salazar a něco se na něm porouchalo. Potřeboval bych sem poslat servisního technika. Mám zaplacenou službu Do dvou hodin u vás a rád bych ji využil."
„Samozřejmě, pane Malfoyi. Pošlu k vám pana Pottera. Sdělte mi, prosím, vaši adresu," odpověděl zaměstnanec servisu a já po nahlášení svého bydliště zavěsil, čekaje na opraváře. Netrvalo to ani hodinu, když zazvonil u mých dveří a já se zadrhl, jen jsem je otevřel. Stál tam mladý muž asi mého věku, ze kterého mi naskočila husí kůže a rozklepaly se mi ruce. Byl dokonalý. O pár centimetrů nižší než já, s opálenou pokožkou vymakaného těla, jež odhalovalo bílé upnuté tričko a béžové montérky, jejichž lacl měl ležérně spuštěný z boků dolů. Zpod neuvěřitelně rozcuchaných vlasů na mě hleděl pár smaragdově zelených očí a na tváři měl vyčarovaný lehce pokřivený úsměv. Dvěma slovy - k sežrání.
„Dobrý den, jmenuji se Potter. Jsem tu správně na opravu kuchyňského robota, kterou jste si objednal?" zeptal se sametovým hlasem, ze kterého se mi zježily chloupky na zátylku. Bože, jak jsem z něj mohl být takto vedle? To se mi nestávalo. Možná za to mohl fakt, že jsem už pár měsíců trávil společnost jen se svou pravou rukou, občas střídaje za levou pro pocit, že je uspokojení jako od cizího. Každopádně jsem se potřeboval rychle vzpamatovat. Nemohl jsem se před ním ukazovat jako bláznivý puberťák.
„Ano, jistě, pojďte dál," vydechl jsem a gestem ruky mu naznačil, aby šel dovnitř. S bušícím srdcem jsem zavřel dveře a snažil se zhluboka dýchat, jenže při pohledu na jeho vlnící se zadek to fakt nešlo. Cítil jsem, jak mi hoří tváře. To nebylo dobré. Vůbec to nebylo dobré.
„Tak, kde máte toho mazlíka?" zeptal se, kráčeje úzkou chodbičkou a já se zarazil.
„Mazlíka?" To předpokládal, že tu někoho mám? „O čem to mluvíte?"
„Myslím Salazara, samozřejmě," upřesnil a uchechtl se.
„Oh, jistě," mumlal jsem, „do těch otevřených dveří." Připadal jsem si jako idiot. Fakt bych měl přestat za každým slovem hledat nějaké skryté podtexty. „Tady." Ukázal jsem na nefunkčního pomocníka.
„Tak se na toho drobka podíváme," zašveholil vesele a mrkl na mě. To jako vážně? Musel jsem být rudý až na zadku. Nabídl jsem mu kávu, jíž odmítl a vodu, kterou přijal s roztomilým úsměvem.
Posadil jsem se ke kuchyňskému stolu s knihou, předstíraje čtení, ale mé oči bloudily po jeho křivkách, místo aby vnímaly jakýkoliv napsaný text. Svaly na ramenou se mu napínaly, když zjišťoval příčinu poruchy a na rtech mu pohrával jemný úsměv. S povystrčenou špičkou jazyka rozebíral robota, aby mohl zkontrolovat motor a já zauvažoval, že bych si měl dát asi studenou sprchu. Zcela živě jsem si představil, jak ten jazyk kmitá po mém těle a já v duchu zaúpěl. Ten chlap byl tak neskutečně sexy, že jsem zatoužil, aby ze sebe shodil ty hadry, sundal ze mě kalhoty a zasunul. Ani jsem netušil, zda je gay, ačkoliv bych nejspíš uvítal, kdyby nebyl. Aspoň bych se mohl jen mučit představami, kterak se pod ním kroutím, ale při možnosti, že by byl gay a já ztratil šanci zjistit, jak dobrý by mohl být... To bych zřejmě nerozdýchal.
„Můžete mi ukázat, kde máte pojistky?" vyrušil mě jeho hlas z výletu mých myšlenek a já potřásl hlavou.
„Pojistky?" zopakoval jsem nechápavě, hledě do jeho očí, které se na mě pobaveně smály. „Támhle ve skříňce." Ukázal jsem na zeď, kde byla upevněna pojistková skříň a on k ní zamířil.
„Tak je to, jak jsem si myslel," zamumlal, když ji otevřel a vzápětí se ozvalo slabé cvaknutí. „Nenašel jsem žádnou závadu," řekl už hlasitěji během zavírání pojistek, „toto byla už poslední možnost. Zřejmě vám tu vzniklo přepětí a vypadly vám pojistky. Teď už bude robot fungovat." Vrátil se k němu, zapnul tlačítko a kuchyní se ozvalo jemné vrčení.
„Tak to je pěkný trapas," zahučel jsem a prohrábl si platinové vlasy, načež jsem po něm vrhl rozpačitý úsměv. „Vůbec mě nenapadlo to zkontrolovat. Připadám si jako idiot."
„To neřešte, jsou i horší případy," zasmál se a odhalil tak dvě řady perfektních bílých zubů. „Některé zákaznice občas ani nezastrčí zařízení do zásuvky."
„No, tohle k tomu nemá daleko." Připadal jsem si hrozně. Nejen, že jsem ztrácel dech z každého jeho gesta a pohledu, ale ještě se před ním ukážu jako totálně beznadějný trotl. Mohlo by být ještě hůř? „Omlouvám se, že jste sem musel jet zbytečně," řekl jsem, zvedaje se ze židle, abych mohl sáhnout do zadní kapsy džínů a vytáhnout peněženku. „Co jsem dlužen?" zeptal jsem se a málem vyjekl, neboť znenadání stál přede mnou. Nejistě jsem se usmál, zatímco mě propaloval zkoumavým pohledem.
„No, víte, obvykle to nedělám," vysoukal ze sebe najednou tichým hlasem, „ale myslím, že... schůzka by mohla být adekvátní protihodnotou." Jeho tvář ozdobil stydlivý výraz, a když si skousl spodní ret, málem jsem padl na kolena. „Samozřejmě, pokud máte zájem. Jinak to bude dvacet liber za dopravu," dodal tiše, skláněje hlavu, protože jsem byl tak zaražený, že jsem nebyl schopen odpovědi.
„No, uhm, m-myslím, že pozítří v osm by to šlo," šeptl jsem zasněně. Nakonec ten den nebyl až tak zlý.