„Udělal jsi dobře, Draco, když jsi Pottera přivedl," chválil mě otec ihned poté, co Harryho vzala Bellatrix a odvedla ho do sklepení. „Pán zla bude potěšen. Všechno nám bude prominuto a znovu bude všechno v pořádku."
Cítil jsem najednou obrovskou prázdnotu, že jsem měl problém ho vůbec vnímat. Před sebou jsem měl Harryho zlomený a odsuzující pohled. Ty nevyřčené výčitky se do mě zarývaly jako ostré drápy rozzuřeného hipogryfa a zraňovaly mou duši, trhajíce ji na kusy. Hleděl jsem na otce a neprolité slzy mě štípaly v očích. Nesměl jsem však plakat. Otřásl jsem se, když ke mně otec přistoupil a objal mě kolem ramen.
„Jsem rád, že sis uvědomil, že rodina je nejdůležitější, Draco. Díky tomu, že jsi přivedl Pottera k nám, je více než jisté, že Pán zla propustí tvoji matku a budeme moci být zase všichni spolu," pronesl hlasem, ve kterém byla jasně zřetelná pýcha nad mým počínáním, ale mně v hlavě rezonovalo jen jedno slovo.
Zrada.
Zradil jsem člověka, kterého miluji kvůli záchraně matky. Otcova hrdost mě už nezajímala. Dříve jsem toužil po jeho uznání, které jsem si musel tvrdě zasloužit, nyní bych se však nejraději propadl pod zem. Svědomí na mě řvalo nevybíravá slova a zcela právem.
„Bez něj... nebudeme všichni spolu..." vysoukal jsem ze sebe těžce.
„Co říkáš, Draco?" ozval se a prudce mě přetočil, aby mě zajal do svého pohledu. Bylo pozoruhodné hledět do stejných očí, které jsem potkával v zrcadle. Po mém prohlášení na mě zíraly s rozšířenými panenkami. „Chceš říci, že... k němu vážně něco cítíš?"
Jeho starost mě vykolejila. Vypadal, že ho to opravdu zajímá. Věděl jsem, že ač se můj otec jako prakticky nejhlavnější Smrtijed neštítí téměř ničeho, avšak rodina pro něj přesto zůstávala na prvním místě. Mou matku skutečně miloval a byl jsem si jist, že i mne. Zmohl jsem se jen na strnulé přikývnutí a v té chvíli jako na povel se slzy osvobodily zpod víček a stékaly mi po tvářích.
„Proč jsi mi nic neřekl?" Zatřásl mnou, až mi zacvakaly zuby.
„Neposlouchal jsi mě! Celou dobu jsem se snažil ti to vysvětlit!" vykřikl jsem zoufale. „Ty jsi ale měl před sebou jen vidinu toho, že Harryho odevzdáš! Víš jak bylo těžké ho sem vzít? Jak hrozné bylo vybírat si mezi dvěma lidmi, co miluju?"
„Myslel jsem, že máš strach," zašeptal a bylo vidět, že horečně uvažuje, co dělat.
„Jistě, že ho mám!" Rozhodil jsem rukama a začal pochodovat po knihovně, která stále ještě nesla známky stop po boji. „Ale víc se bojím o něj!" Svěsil jsem hlavu a zabořil vlhké tváře do dlaní. „Jenže to už je jedno. Zradil jsem ho. Nikdy to nepochopí a Pán zla ho stejně zabije." Ta skutečnost na mě dopadla jako kladivo na kovadlinu a já se zhroutil na zem ve štkavém záchvatu pláče.
Otec se ke mně sklonil a pohladil mě po vlasech. Neudělal to už tolik let, že jsem se zarazil, ale pak se vrhl do jeho připravené náruče. „Něco vymyslím," slíbil a já mu uvěřil.
***
Ten pohled mě zabíjel. Tak chladný a prázdný. Zasáhl mě až do hloubi duše. Nehnul jsem ani brvou. Nemohl jsem, pokud měl náš plán vyjít. Pán zla se dostavil jen malou chvilku poté, co ho Bellatrix zavolala přes své Znamení zla. Ulehčeně jsem si oddechl, když přivedl i matku, jež byla nezraněná a jakmile jí pokynul, rozběhla se a sevřela mě v náručí. V Harryho očích jsem zahlédl záblesk něčeho jako pochopení, přesto ho má zrada nemohla bolet o moc méně.
„Harry Potter," syčel Temný pán pobaveně, „lapen kvůli pošetilosti, za kterou bojuje." Sehl se k němu a naklonil svou tvář tak blízko, že by se dotýkali nosy v případě, že by jimi disponovali oba a ne jen Harry. „Jak se cítíš, když víš, že tě zradila láska, Harry?" zeptal se posměšně. Nedočkal se odpovědi, jen tvrdého pohledu. My se s otcem a matkou zatím nenápadně přesunuli za Harryho záda. „Jaký je to pocit, když někdo, komu jsi ten slabý cit věnoval, tě odkopl a zapříčinil tvou brzkou smrt?"
„Co na tom záleží, Tome?" odvětil Harry a jeho bolestný tón mě zasáhl jako dýka. „Zabij mě a nenuď mě zbytečnou filosofickou debatou."
„Slyšíte?" ozval se Pán zla se smíchem a otočil se směrem ke kruhu svých věrných Smrtijedů. „Harry Potter žádá o smrt. No, zdá se, že takovéto přání mu budeme moci splnit, co říkáte?" Sálem se nesl afektovaný smích a to byl signál. S otcem jsme na sebe neznatelně kývli. Vzal matku pevně za ruku. Já chrstl do vzduchu velké množství peruánského zatmívacího prášku a v té chvíli se udělala neprostupná tma, v níž se věci udály rychlým spádem. Drapl jsem Harryho a mocným škubnutím ho poslal otci do objetí. Ve chvíli, kdy naštvaný Pán zla rychle kouzlil v nastalém zmatku světlo, jsme už objímali Harryho mezi sebou a otec nás přemisťoval pryč. Vzteklý řev Temného pána už byl jen ozvěnou v kolotoči způsobeném přemístěním.
Dopadli jsme nepříliš elegantně do jakési tmavé místnosti. Nezajímalo mě, kde jsme. Ihned jsem se vrhl k Harrymu a rozvazoval jeho pouta. „Promiň mi to, prosím," mumlal jsem skrze jednotlivé vzlyky. „Nechtěl jsem..."
„Nerozumím ti, Draco," vydechl a obezřetně sledoval mé rodiče, kteří se uvolněně objímali. „Proč -"
„Bohužel se mi nepodařilo zajistit tvoji hůlku, Pottere," prohlásil zamyšleně otec, „ budeme ti muset sehnat nějakou novou." Harry nevěřícně těkal od něj ke mně a očividně žádal vysvětlení. „O tomto sídle nikdo neví, jsme tu v bezpečí. Je chráněno Fidellovým zaklínadlem a strážce tajemství je někdo, koho by Pán zla nikdy nečekal," pokračoval a Harryho úžas se prohluboval.
„Kdo?" šeptl a nechal se ode mě obejmout. Srdce mi poskočilo radostí. „Kdo je strážcem tajemství?"
„Minerva McGonagallová," odpověděl otec a Harry se úlevně rozesmál.