„Nastupte si, prosím, pane Pottere," pronesl můj učitel v autoškole, ze kterého mě mrazilo pokaždé, jen jsem ho zahlédl, a ukázal na otevřené dveře černého Volva.
Vůbec jsem netušil, jak mám, zatraceně, udělat závěrečnou zkoušku, když opět bude sedět vedle mě. Každé jeho slovo pronesené podmanivým hlasem ve mně rozechvívalo kakofonii pocitů a když mi během našich lekcí sáhl na volant nebo řadící páku, a naše prsty se nepatrně dotkly, cítil jsem elektrické šoky, které mě nutily zadržovat dech. Zdál se mi naprosto dokonalý a příliš mladý na to, aby mohl dělat instruktora, ale zřejmě měl licenci v pořádku, neboť nastupující komisař se s ním pozdravil jako starý známý.
Bylo působivé vidět ty kontrasty mezi nimi. Můj učitel byl nejspíš v mém věku, bledou a především krásnou tvář mu rámovaly blonďaté vlasy a v očích barvy letního nebe po bouřce mu tančily jiskřičky pokaždé, když se usmál. Nedělal to často, o to více se mi motýlci v břiše roztančili pokaždé, když jsem mu nějakým způsobem úsměv na tváři vyvolal.
Policejní komisař oproti tomu zřejmě ani netušil, co smích je. Řekl bych, že to nejspíše považuje za sprosté slovo, jeho tvář měla naprosto kamennou masku, černé oči na mě shlížely s opovržením a při bližším pohledu jsem si říkal, že by mu možná neuškodilo si někdy umýt dlouhé vlasy, které mu končily někde u ramen.
„Pan komisař, Severus Snape, bude dohlížet na vaši dnešní trasu a také vám ji zadá. Hodně štěstí, pane Pottere," vysvětlil mi můj učitel a vrhl po mně tak zářivý úsměv, že jsem neměl daleko do zhroucení. Pomyslel jsem si, že pokud se mi podaří zkoušku v provozu udělat, bude to vážně štěstí, které budu muset večer zapít aspoň s Ronem. Vlastně, opiju se s ním tak jako tak. I při pití na žal je vhodná společnost. „Buďte bez obav," pokračoval, „to zvládnete. Jen si hlídejte provoz. Nezapomeňte, že ve chvíli, kdy vám sáhnu na řízení, zkouška končí neúspěšně."
„Jasně," špitl jsem a odhodlaně si připnul bezpečnostní pás, nastartoval auto a zapnul světla. Zkontroloval jsem si zpětné a boční zrcátka a zhluboka se nadechl.
„Zařaďte za jedna, a pokud nedám jiný pokyn, jeďte pořád po hlavní," utrousil Snape znuděným hlasem.
Evidentně byl zase jedním z těch, co bytostně nesnáší svou práci a mně jen kolovala v mysli otázka: proč ji tedy dělá? Jízdu jsem příliš nevnímal, poslouchal jsem pokyny a pokaždé, když jsem zastavil na křižovatce, jsem se při rozhlížení do obou směrů pohledem otřel i o svého učitele, ten to však neregistroval, tichým hlasem o něčem diskutoval se Snapem a očima sledoval provoz, připraven mě zarazit, kdybych náhodou něco podělal.
Vlastně jsem byl celkem překvapený, že jsem jel plynule, neboť jsem byl s nervy na pokraji zhroucení. Srdce mi bušilo, nervozitou jsem měl stažené hrdlo a dlaně se mi neskutečně potily. Byl bych radši, kdyby byl pan Malfoy komisař a Snape můj učitel, alespoň by mé myšlenky nezabíhaly do nebezpečných vod a třeba by se naše pohledy alespoň setkaly ve zpětném zrcátku.
„Zacouvejte vedle toho traktoru," ozval se Snape a vyrušil mě tak z přemýšlení.
Zaměřil jsem tam oči, na chvíli překvapený, co dělá traktor na parkovišti u nákupního střediska. Za traktorem stál ještě oranžový bagr a já si domyslel, že šli nejspíš nějací strojníci na svačinu a pokrčil nad tím rameny. Vážně se mi hlavou honily samé kraviny. Představil jsem si, jak se můj učitel škrábe do toho vysokého stroje, svaly na pažích se mu napínají a dopřává mi výhled na svůj dokonalý zadek. Musel jsem zčervenat, neboť se na mě podíval se zvláštní otázkou v očích. Předvedl jsem dokonalé parkování a odvezl nás zpět před magistrát. Musel jsem chvilku počkat, než se Snape s panem Malfoyem domluví, a pak se ten černovlasý slizoun vypařil a ke mně přistoupil už jen můj objekt nočního i denního snění.
„Gratuluji, pane Pottere," pronesl s kamenným výrazem. „Zkoušku jste udělal. S tímto papírem si můžete jít zažádat o řidičský průkaz."
Otáčel jsem papírem v ruce a hleděl na ta tři razítka u testu, technické způsobilosti vozidla a jízdy. On stál a čekal. A já se, aniž bych zvedl pohled od lejstra, odhodlal k otázce. „Už se neuvidíme, že?" šeptl jsem smutně.
„Jako učitel a žák ne," přitakal a mé srdce kleslo níže. „Ovšem, pokud byste měl zájem, tak zítra večer dávají v kině Rychle a zběsile..."
Zvedl jsem nevěřícně pohled a ústa se mi roztáhla do širokého úsměvu. „V kolik se sejdeme?"