„Jak je ti?" zeptal jsem se Draca osaměle ležícího na ošetřovně ihned poté, co mi skončila poslední hodina lektvarů a já mohl utíkat za ním. Bylo mi úplně jedno, že zmeškám oběd, starostí jsem měl stejně žaludek sevřený tak, že bych do sebe sotva dostal vodu. A ta byla, koneckonců, i na pracovišti madame Pomfreyové.
„Už je to celkem dobré," prozradil mi a zakousl se do jedné z čokoládových žabek, kterých jsem mu přinesl celou hromadu. „Měli jsme s madame Pomfreyovou malou výměnu názorů," povzdechl si a teatrálně protočil oči. Ukázal na berle opřené o noční stolek vedle postele. „Představ si, že po mně chtěla, abych si TOHLE vzal a s tím chodil po škole." Pohodil hlavou, až mu vlasy poskočily po znachovělé tváři. „Oznámil jsem jí, že nejsem žádný mudla, který by musel používat fofrklacky a že na mě bude muset použít Imperius, pokud chce, abych se toho dotkl." Vítězoslavně se ušklíbl. „Nakonec poté, co jsme po sobě štěkali asi dvacet minut, rezignovala a řekla, že ať tedy nepočítám s tím, že bych se z postele hnul dřív jak za dva dny. Nemusím ti snad vysvětlovat, že mi to vůbec nevadí, že ne?"
„Jsi pěkný zmetek, Malfoyi," prohlásil jsem se smíchem a pohladil ho po ruce.
„No jo, co naděláš. Jak jsi dopadl ty?" zajímal se a natáhl pro druhou žabku.
„Máme s Fredem a Georgem školní trest na celý měsíc," povzdechl jsem si. „Budeme každé odpoledne u Snapea třídit a připravovat nové zásoby na lektvary." Mrkl jsem na něj jedním okem. „Nic, v čem bych už za ty roky neměl praxi. Aspoň tentokrát budu mít společnost."
„Ale stálo to za to, ne?" zeptal se a jeho obličej se roztáhl do poťouchlého úsměvu.
„To si piš!" zasmál jsem se. „Podstrčit Filchovi nápoj lásky od dvojčat byl úplně brilantní nápad." Pokrčil jsem ramena a ve tváři měl výraz naprostého neviňátka. „Kdo mohl tušit, že se jako první podívá na Snapea?"
„No, nikdo, že?" souhlasil a v očích mu plály veselé ohníčky. „Ten pohled, jak se po něm sápe a snaží se ho políbit, byl k nezaplacení."
„Severusi, já vás tak miluji!" napodobil jsem Filchovu intonaci, doširoka rozpřáhl ruce a objal imaginárního Snapea před sebou, kterého jsem se jal pusinkovat.
„Idiote." Draco se zhroutil v záchvatu smíchu. „Nesahejte na mě, Argusi, co vás to popadlo?" zavrčel Snapeovým hlubokým hlasem, ze kterého mě zamrazilo, trefil ho téměř dokonale. „Ale ten výraz, jak vymýšlel, kam by hodil šavli, by zasloužil fotku a vystavit v síni slávy."
„To máš pravdu." Tvář mi posmutněla. „Jen je mi líto, že se to pak zvrtlo a ty jsi skončil tady." Opsal jsem rukou kruh okolo ošetřovny.
„Co se dá dělat," prohlásil s nezájmem, „když jsou Crabbe s Goylem takoví tupci, že se smějí tak, že spadnou z lavice a shodí mě pod sebe..." Zavrtěl hlavou. „Víc mě štve, že jsi dostal školní trest. Skoro se neuvidíme. Jak vlastně Snape přišel na to, že v tom máš prsty?"
„Prásknul nás Protiva," zabručel jsem kysele. „Člověk by čekal, že bude mít radost a on místo, aby nás podpořil, letěl za prvním profesorem, kterého potkal a byl celý nadšený, když mohl vyzvonit, že Filch dostal bonboniéru. Ani jsem netušil, že nás viděl."
„Mrzí mě to," prohlásil upřímně a ve stříbřitě šedých očích se mu zračil smutek. „Kdy se budeme vídat?"
„Něco vymyslíme," slíbil jsem a posadil se k němu na postel, abych ho mohl obejmout a políbit. „V nejhorším si taky nechám od Goyla sednout na nohu a odmítnu berle, abys mě mohl na ošetřovně navštívit ty."