Kůň
„Draco, tohle si musíš poslechnout," zavrčela Pansy, postrkujíc před sebou vyděšeného Thomase s hůlkou zapíchlou v jeho zádech.
Vzedmul se ve mně vztek, když jsem ho zahlédl a okamžitě jsem vytáhl hůlku. „Nevím, jestli mám zájem něco poslouchat," ucedil jsem mezi sevřenými zuby. „Rovnou ho zakleju něčím hodně bolestivým, z čeho se bude dostávat aspoň týden."
„To pak můžeš taky udělat, ale napřed si toho idiota s IQ houpacího koně poslechni," řekla a všichni tři jsme zapadli do nepoužívané učebny plné prachu a vyřazených školních lavic.
„Tak o co jde?" zavrčel jsem, nepřestávaje na něj mířit hůlkou. Klepal se jak osika a mně to dělalo zatraceně dobře. Nenáviděl jsem ho za to, že nás s Harrym rozdělil. I když se to stalo teprve včera, měl jsem pocit, že to muselo být alespoň před měsícem. Žaludek protestoval proti jakémukoliv jídlu a noc jsem strávil ve společenské místnosti, zíraje do plamenů krbu. Dopis, který mi přinesla bílá sněžná sova, jsem neotevřel, celou noc jsem ho držel v rukách a nakonec ho ráno odnesl pod polštář do ložnice. Nechápal jsem, co se stalo a snažil se najít v sobě nějaký důvod k tomu, aby byl Harry nespokojený a hledal kvůli tomu za mě náhradu, ale nedokázal jsem přijít na nic, čím bych to mezi námi pokazil.
„Jde o Harryho," špitl a já se naštval snad ještě víc, i když už jsem se neskutečně třásl vzteky.
„Tak to mi došlo, ty idiote. Ale jestlis mi chtěl vyprávět, jak Harry dobrý v pos –" vyprskl jsem, ale skočil mi do řeči.
„O-on za to nemůže," vykoktal a Pansy ho hůlkou dloubla do žeber, aby to neprotahoval. „On mě nechce."
„Tak proč jste se muckali na chodbě?" vykřikl jsem, cítě, jak rudnu. Nebyl jsem schopen udržet svou typickou malfoyovskou masku, byl jsem příliš ublížený a vzteklý. Otec by s mým chováním nebyl příliš spokojen, ale v té chvíli mi to bylo jedno. Chtěl jsem jen jediné – stulit se k Harrymu do náruče a nikdy ji neopustit. A zabít Deana Thomase.
„J-já..." vzlykl a těkal pohledem mezi mnou a Pansy, nevěda, odkud přijde první kletba.
Naklonil jsem se k němu a naprosto medovým hlasem jsem mu oznámil: „Thomasi, pokud urychleně nevyklopíš, o co jde, tak si piš, že tě, tady s mojí krvelačnou kamarádkou, uřkneme tak, že tě nepozná ani vlastní matka." Jako na povel mi z hůlky vyletělo pár rudých jisker a to ho zřejmě přesvědčilo, že má mluvit.
„Jsemnanějmatoucílektvar," zamumlal s pohledem do země.
„Mluv srozumitelně, ty blbče. Copak neumíš normálně mluvit?" vyštěkla netrpělivě Pansy.
„Seslal jsem na Harryho matoucí kouzlo a vzal si mnoholičný lektvar," přiznal a já zůstal v šoku zírat. „Já... chtěl jsem vědět, jak líbá... o-on se mi l-líbí už dlouho a... Myslel, že jsi to ty, ale když lektvar přestal působit, tak matoucí kouzlo ještě účinkovalo a jemu chvíli trvalo, než si uvědomil, že jsem to já. Strašně se zlobil, když to zjistil, strčil mě tak, že –"
„Vypadni."
„Malfoyi, já –"
„Vypadni, nebo tě přerazím vejpůl, Thomasi!" zařval jsem nepříčetně. Zmizel, jako kdyby mu za patami funěl drak. Obrátil jsem se na Pansy. „Jak jsi to zjistila?"
„Chlubil se Finniganovi u oběda." Pokrčila ramena a samolibě se usmála. „Netušil ovšem, že jsem celkem sblížila s Hermionou, takže ta, když to zaslechla, mi to přišla říct." Na obličeji se jí objevil zamyšlený výraz. „Potter je prý vážně nešťastný, ani na oběd nešel. Měl by sis s ním promluvit."
***
„Četl jsem tvůj dopis," řekl jsem tiše. Požádal jsem Pansy, aby přes Grangerovou Harryho vylákala před obraz Buclaté dámy a jakmile vylez ven, drapl jsem ho za rukáv a táhl do skrytého výklenku za gobelínem.
„Věříš mi?" zeptal se a upřel na mě ten pohled, který jsem tak miloval. Jeho smaragdové oči však tentokrát nezářily, nýbrž byly matné smutkem.
„Kdybych si ho četl včera, nevěřil bych." Vzal jsem jeho dlaň do své a propletl naše prsty. „Ale... Thomas mi dnes vyklopil pravdu." Volnou rukou jsem si prohrábl vlasy a suše se zasmál. „Je to tak absurdní, že nechápu, jak to ten idiot dokázal vůbec vymyslet."
„Omlouvám se, mělo mi hned dojít, že to nejsi ty. Dupl mi na nohu tak, že jsem měl pocit, jako by mi na ni šlápl kůň." Pousmál se. „Ty bys mi na ni nikdy nešlápl."
„To se ještě uvidí," uculil jsem se a svůdně na něj zamrkal. „I když, věděl bych o lepších záležitostech, než po sobě šlapat."
„Komnata nejvyšší potřeby?" zeptal se a v očích mu zajiskřilo.
„Proč ještě nejsme na cestě?"