Věnováno Krakiess.
Stoupal jsem po schodech Siriusova domu okolo vystavených skřetích hlav a přemýšlel nad posledními událostmi, v kapse bezpečně uložený dopis od Draca a těšil se, že si ho konečně v klidu a v soukromí přečtu, když mě zarazil na odpočívadle vzlykot vycházející ze salónu. Povzdechl jsem si – dopis bude muset počkat.
„Haló?“ zavolal jsem, ale žádná odpověď nepřišla, kdežto vzlykot neustával. Vyšel jsem zbytek schodů a nakoukl pootevřenými dveřmi dovnitř. Měsíční světlo procházelo skrze sklo uzavřeného okna a ozařovalo schoulenou vzlykající postavu s hůlkou v ruce, před kterou ležel Ron, a byl evidentně mrtvý. Cítil jsem, jako by mě zalil ledový vodopád a mozek mi zamrzl, dech se zkrátil v hrdle. Ron – nemohl být mrtvý, to přece… Byl před chvílí v jídelně…
„Paní Weasleyová?“ vyhrkl jsem dutým hlasem.
„R-riddikulus!“ fňukla Ronova mamka. Prásk. Z Rona se stala Ginny, její údy byly v nepřirozených úhlech rozhozeny do široka a v obličeji měla prázdný výraz. „R-riddikulus,“ zaštkala paní Weasleyová.“ Prásk. Mrtvý pan Weasley s rozbitými brýlemi a pramínkem krve vytékajícím zpod vlasů. „Ne, ne, riddikulus, RIDDIKULUS!“ Prásk – mrtvá dvojčata. Prásk – mrtvý Bill. Prásk – mrtvý Harry.
„Paní Weasleyová, pojďte pryč,“ zavolal jsem, dívaje se na svou vlastní mrtvolu. Po schodech se ozval dupot nohou. „Je to jen bubák, ukažte, dorazím ho,“ nabídl jsem jí a postavil se před bubáka zrovna ve chvíli, kdy se do salónku přiřítili Ron, Hermiona, Remus a Sirius. „Riddikulus,“ zahřměl jsem a vzápětí klesl na kolena. Moje mrtvé tělo zmizelo a místo něj… „Draco?“ šeptl jsem zničeně, zatímco ostatní v pokoji zahučeli překvapením.
Jeho tvář nikdy nebyla bledší, teď se zdála úplně průsvitná, jak ležel na zaprášeném koberci. Z ran na hrudníku mu řinula krev a vytvářela na bílé košili rudé květy, které se neustále zvětšovaly. Jeho oči barvy letní bouřky byly matné a neživě zíraly na strop. V krku se mi udělal chuchvalec a vyšel ze mě přidušený výkřik. Nesměl zemřít, nesměl, vždyť jsme se teprve pár měsíců před prázdninami dali konečně dohromady a zítra jsme si chtěli obsadit spolu kupé.
„Harry!“ zakřičel Sirius a tahal mě na nohy, zatímco jsem matně vnímal, že Ron s Hermionou zvedají paní Weasleyovou, a pořád dokola mumlal Dracovo jméno.
„Riddikulus,“ pronesl líně Remus a měsíc, který se před ním zjevil, se rozplynul v obláčku páry.
„Byl to jen bubák,“ utěšoval mě Sirius zaraženě.
„Já vím,“ vzlykl jsem a otřel si tváře. „Jen… rozhodilo mě to.“
„Teď si o mně musíš myslet, že jsem neschopná,“ utrousila zničeně Ronova mamka. „Když j-já je vidím m-mrtvé pořád.“
„No, to jsme dva,“ opáčil jsem celý rudý a trochu nepatřičně se rozesmál, a opřel se do objetí svého kmotra. Byl to jen bubák.
***
„Harry, co to mělo být?“ hučel do mě Ron o dvacet minut později, zrovna, když jsem konečně vytahoval dopis a chystal se ho přečíst.
„Viděl jsi, ne?“ odsekl jsem vzdorovitě.
„Ale – ale… Vždyť to byl Malfoy!“
„Harry nepotřebuje, abys mu připomínal to, co bylo zjevné, Ronalde,“ zpražila ho Hermiona a obrátila se ke mně, v očích prapodivný lesk. „Nevěděla jsem… myslela jsem, že se ti líbí Cho…“ Pokrčil jsem rameny. Co bych jí taky na to měl říct? „A on?“
Zamával jsem před sebou dopisem a skousl si spodní ret. „Co myslíš?“
„Tak to mě majzni potloukem,“ vydechl ohromeně Ron.
„Stačí říct,“ opáčil jsem a posunul se na posteli, abych se mohl opřít zády o její čelo.
„Myslím, že až se to dozví Malfoy starší, tak ho raní mrtvice,“ podotkl Ron.
„A co teprve Voldemort, že syn jeho nejvěrnějšího Smrtijeda miluje Chlapce, který přežil,“ přisadil jsem a zhroutil se i s nimi v záchvatu smíchu.
„Fakt je to tak vážné?“ zeptala se Hermiona nejistým hlasem. „Nemyslíš, že tě chce jen využít?“
Vzpomněl jsem si na všechny jeho polibky a tichá vyznání, stejně jako na třicet dopisů schovaných v kufru pod ponožkami po strýci Vernonovi a na obličeji se mi rozlil úsměv. „Ne.“
Druhý den ve vlaku při našem vášnivém vítání pochybovat přestala.