„Nemůžeme tam vběhnout oba naráz," hučel Draco udýchaně, zatímco jsme běželi na hodinu lektvarů. „Bude strašně zuřit."
„Stejně to odnesu jenom já, tak buď ticho a nech mě mluvit," opáčil jsem, sotva popadaje dech. Zatraceně, čí to byl nápad, ulít se místo oběda do Komnaty nejvyšší potřeby? Měl jsem hlad a zapomněli jsme na čas, takže jsme odtamtud vystřelili deset minut po zahájení hodiny a ještě za běhu zastrkovali košile do kalhot.
„Možná bychom mohli na ošetřovnu," navrhl Draco, když jsme čekali na pohyblivých schodech. „Můžeš říct, že ti bylo zle a já tě doprovodil."
„Na to už je pozdě," zabručel jsem. „Poběž." Ze sedmého patra do sklepení to byla neuvěřitelná dálka, ale zvládli jsme to neobyčejně rychle – patnáct minut po začátku hodiny jsme naprosto uřícení otevírali dveře od učebny. V tom okamžiku se do mě zapíchly černé lesklé oči a mě zamrazilo.
„Pan Malfoy a pan Potter," řekl Snape milým hlasem, ve kterém nebyla ani stopa upřímnosti. „To je od vás milé, že jste se nakonec rozhodli nás poctít svou přítomností." Draco se nadechoval k odpovědi, ale nenápadně jsem do něj šťouchl, aby mlčel. Snape si toho samozřejmě všiml. „Copak, pane Pottere? Nechcete, aby pan Malfoy řekl, co vás tak zdrželo?"
„Ne, pane," odpověděl jsem a vzdorovitě pohlédl do jeho obličeje.
„Tak se pochlubte sám," navrhl a pohled mu ztvrdl. „Jsem zvědav, jakou skvělou pohádkou nás oslníte, Pottere. Udělalo se vám nevolno a Malfoy vás, jako rytíř v oslnivé zbroji, odvedl za madame Pomfreyovou?" Výsměch se nedal přeslechnout. Zmijozelští se div neváleli smíchy a Nebelvírští raději klopili oči ke svým kotlíkům. „No, Pottere? Nemohu se dočkat, až si z vaší výmluvy sednu na zadek." Obrátil se na Draca. „Sedněte si ke slečně Parkinsonové a hoďte sebou, ať povzbuzující lektvar stihnete aspoň uspokojivě." Počkal, až se Draco došourá k Pansy a zabodl zase pohled do mě.
„Víte, pane, já bych si tu pohádku možná pro jistotu nechal pro sebe," navrhl jsem ledabyle a čistil jsem si brýle o lem hábitu. „Mám strach, aby vás z toho neranila mrtvice." Jeho tvář získala snad ještě bledší odstín, než obvykle mívala. Kdyby mě mohl na místě zabít pohledem svých očí, neváhal by ani na chvilku, a sežehl by mě. Hermiona zřetelně syčela, abych přestal provokovat, ale dělal jsem, že neslyším, jen jsem hleděl do těch dvou lesklých švábů, co měl Snape místo očí.
„Odebírám Nebelvíru deset bodů za vaši nebetyčnou drzost, Pottere," zavrčel a ohrnul horní ret, až odhalil své zažloutlé zuby, „a pokud okamžitě neodpovíte, budete mít týden školní trest."
„Jak myslíte," pronesl jsem ledabyle a okázale si nevšímal Draca, který se děsil, s čím přijdu. „Já vás varoval." Pokrčil jsem ramena a naklonil se blíž k profesorovi, který se přiblížil na půl metru. „Ve skutečnosti, pane, jsme se zdrželi, protože jsem nechtěl přerušit Dracovo kouření v půlce." Takové ticho, které zavládlo, jsem nečekal. Cítil jsem, jak oči všech spolužáků těkají ze mě na Draca a Snapea a nevědí, jak reagovat. Snape vypadal, že ho skutečně trefí šlak. Náramně jsem si to užíval, proto jsem ještě dodal, aniž bych pomýšlel na důsledky: „Víte, pane, určitě znáte ten pocit, když vám stojí a nemůžete se vejít do kalhot? Dost to bolí. Uznejte, že jsem nemohl v půlce –" Celý se třásl vzteky a já čekal, že mě nejspíš zlostí zabije.
„Odečítám Nebelvíru dalších padesát bodů a – a máte škoní trest až do konce roku! SEDNOUT!" Obrátil se na Draca. „A vy – vy – vám odečítám dvacet bodů za nehorázné lži, které si o sobě necháváte roznášet." Draco otevřel ústa, ale Snape ho gestem ruky rázně zarazil. „Mlčte! Pokud se dozvím, že Potter mluví pravdu, odeberu vám sto bodů. Ano, své vlastní koleji."
„Na co myslíš?" zeptal se Draco, když jsme ruku v ruce čekali před učebnou lektvarů. Do hodiny zbývalo ještě pět minut.
„Ale, na takovou pohádku," zasmál jsem se a přitiskl ho ke stěně, abych mu uloupil polibek dřív, než Snape otevře dveře.