Měl rád ty chvíle, kdy mohl nerušeně rozjímat nad vlastním životem. Mihotavé světlo ozářilo zasmušilou tvář. Bradavický profesor neměl na růžích ustláno, a nyní to platilo dvojnásobně. Nedokázal si vybavit přesný okamžik, kdy došlo k události, která převrátila naruby žebříček jeho hodnot.
Mohlo to být v ten den, kdy profesorský sbor načerpával síly k zahájení nového školního roku, při poslední z mnoha uskutečněných porad. Albus Brumbál, nynější ředitel a Nejhlavnější hlavoun, velice rád poslouchal sebe sama. Udržet pozornost dvě až tři hodiny v kuse bývalo někdy až útrpné, nebylo však zbytí. Podílení se na vzdělávání budoucích kouzelníků a čarodějek žádalo jisté oběti. Není divu, že si po takových perných chvílích dopřáli mágové a vědmy sladké rozptýlení.
„Severusi, vy vážně neochutnáte mou domácí roládu?“
Muž s mastnými černými vlasy se zatvářil skutečně vražedně. „Drahá Pomono, po Vašich koláčcích se zeleným drobením jsem zvracel jako těhotná ježibaba a můj kabinet byl zamořen neexistujícími bílými hlodavci. Opravdu nechci další… jak jen tomu ti mudlové říkají… trip, rozuměla jste?“
„Nebuďte tak nedůtklivý, Severusi,“ pokárala ho Minerva. „Občas je potřeba trochu se odvázat.“
„Jako když jste nedávno okusovala tu studenou mudlovskou tyčku?“
„Na to Vám nemíním odpovídat.“ Urazilo ji to. „A říká se tomu nanuk a je to velice… výživné.“
„A taky kalorické.“ Ušklíbl se a rychle odvrátil zrak od rudnoucí zástupkyně ředitele.
Konečně byl vysvobozen ze spárů popuzených ženštin, dostal svolení se vzdálit. Zamířil k jedné z nejvyšších hradních věží. Nepříliš velký balíček byl na svém místě. Poštovní sova natáhla pařátek s plátěným měšcem, do kterého profesor opatrně vložil několik srpců. Jeho kolegové nemusí o ničem vědět. Koneckonců, neobjednává si žádné prasárničky, naopak, svědomitě se školí. Bleskurychle spočítal čtvrtletní předplatné časopisu Zázraky alchymie a těšil se, až se v ústraní začte do barevných stránek, když ho někdo lehce dloubnul do rukávu.
„Filchi, žádal jsem Vás nesčetněkrát, abyste se za mnou netáhl jako smra…“ Vzápětí zasyčel bolestí, jak se mu do paže zabořily ostré zoubky. „Co to ksakru…?“
Prudce se ohnal, až neznámá bytůstka odletěla stranou, vrazila drobnou hlavou do nejbližšího dřevěného trámu a v příští chvíli bylo po ní. Severus si natrhl hábit, však má ve skříni alespoň tucet náhradních. Pořád to krvácí. Zatraceně!
Rozhodl se, že ošetřovnu nevyhledá. Byl by terčem posměchu, že se nechal tak zaskočit. Teď kráčel ráznými kroky po pozemcích, když ho do nosu udeřil pronikavý zápach. Vůně, tak omamná. Ale tady, blízko kůlny s erárními košťaty? Zrychlil krok. Jeho skobovitý nos toužil objevovat. A pak se dočkal… několika kýblů plných rudé tekutiny, další byla doslova rozstříkána po nedalekých trsech trávy. Cože, krev? Ale, kohopak to tu máme? Mě snad šálí zrak!
„Hagride! Co u všech svatých děláte v blízkosti kumbálu madame Hoochové?“
„Porcuju prase, pane profesore.“
Pokoušely se o něj mrákoty. „Pitváte to zvíře tady? Co když to uvidí studenti? Školní rok začal před měsícem, jestli jste si nevšiml.“
Vousatá hradní příšera se zadumala. „Já myslim, že sem teď nikdo nepřide, když už je po večerce.“
Severusovi se zlostí protočily panenky. „Jako by to snad studenti někdy respektovali. To nevíte, kolik jich náš školník každý večer nachytá mimo hradní brány?“
„No ale…“
„Dost řečí, Hagride. Sbalte si ty mučící nástroje a vraťte se do toho svého brlohu, jinak se to ještě dnes dozví Brumbál!“
Už nejméně potřetí se musel polít ledovou vodou. Letmým pohledem zjistil, že se kousanec od vtíravého netopýra příliš nehojí. Zamyslel se tak, že málem přeslechl bouchání na dveře. V rychlosti přehodil plášť přes uvázaný ručník.
„Řekl jsem Vám jasně, že už Vás dnes nechci ani vidět, Hagride. Jdete mi vynahradit tu psychickou újmu?“
„Vlastně ani ne, profesore Snape.“
Severus si až nyní všiml plátěného pytle. „Co má být zase tohle?“
„Posílá to Brumbál. Že jestli to mrtvý zvíře nemohlo být nebezpečný pro děcka. Máte to prý prozkoumat hned a poslat mu zprávu.“
Odvážil se pootevřít vak. Byla to ta zubatá potvora ze sovince. Otřásl se odporem. „Co nejdřív se do toho pustím.“
Zabouchl mu dveře před nosem.
Věděl, že by měl zůstat střízlivý, ale právě do sebe obrátil sklenku máslového ležáku, jen to žbluňklo. Tvor na jeho stole nebyl tak úplně zvíře. Tělo netopýra, to bezpochyby, ale uši poněkud kulaté, navíc i v mrtvých očích se odráželo něco… lidského. Znovu si prohlédl kousanec a okamžitě se mu vybavila vůně prasečí krve. Chtěl se do ní nořit, chlemtat ji, divoce, bez slitování. Ztuhl. Přece nemůže být… nebo ano?
Od oné neblahé události uběhlo již několik týdnů. Brumbálovi odeslal vzkaz, že se jednalo o vzácný druh netopýra, který by neměl studenty nijak ohrozit. Splnil tím své povinnosti, a zároveň na něj nepadl ani stín podezření. Ke svému zděšení však zjišťoval, že se jeho obsese prohlubuje. Přistihl se, že olizuje krev, která ulpěla na břitvě při holení a že mu ani moc nevadí, jak moc je ten nástroj ostrý. Před nedávnem pro změnu vynadal Pomoně Prýtové, když si do svého bylinkářského kumbálu odnášela tác jednohubek, že to s tou česnekovou pomazánkou přehnala, načež se ohradila, že tam nastrouhala jen jeden jediný stroužek.
Uvědomoval si, jak přecitlivělý poslední dobou je, až se protivil sám sobě. Chtěl odpovědi. Mohl je najít pouze na jediném místě – v Oddělení s omezeným přístupem.
„Co tu hledáte tak pozdě, Severusi? Knihovna už není přístupná.“
„Víte, jak bývám vytížený, madame Pinceová. Není čas procházet studijní materiály přes den. Nezdržím se.“
Přísná knihovnice se zakabonila, ale svolila. Brzy našel, co hledal.
Stejně jako u jiných živočišných druhů, i u upírů vznikají genetické anomálie. Odbytá proměna jedince v upíra může zapříčinit u upířích mláďat vrozené vady. Bylo zdokumentováno několik případů, kdy se upíře narodilo zakrnělé. Tato mláďata se zřídkakdy dožívají dospělosti, umírají velmi brzy. Kousnutí nedostatečně vyvinutého upíra může způsobit pouze drobné odchylky, například zvýšenou citlivost na světlo, která však infikovanému jedinci nedokáže skutečně ublížit.
Pochopil, co to znamená. Pro ostatní zůstane podivínem, bude muset změnit některé své zvyky, ale rozhodně nezatouží přepadávat bradavické studenty v chodbách hradu a vysávat z nich poslední zbytky životodárné rudé tekutiny. S tím dokáže žít.
„Harry, všimnul sis, jak se Snape poslední dobou chová?“ Zrzek se naklonil k vyvolenému chlapci.
„Myslíš divnějš než obvykle?“
„Má pravdu, Harry,“ přidala se Hermiona. „Ke stolu usedá až úplně poslední, a až ve chvíli, kdy domácí skřítci prostřou k večeři. A slyšela jsem madame Pomfreyovou, že prý hrozně křívá nos a slzí mu oči. Možná je profesor nemocný.“
„Jasně, Hermiono, leda tak na hlavu. Víš, co si o tom všem myslím?“
„No, jen se s námi podělte o své vzácné myšlenkové pochody, pane Pottere!“
Ledový hlas se ozval těsně u jeho ucha. Kdy přišel k jejich lavici, když ještě před chvilkou pouštěl hrůzu na Nevilla?
„Mlčíte, že? Něco Vám povím, Vy samozvaná hvězdičko. Mám už po krk toho, jak si z mých hodin neustále děláte holubník. Uděluji Vám školní trest. Dnes večer přijdete do sklepení. A za Vaše bezúčelné tlachání odebírám Nebelvíru dvacet bodů. A nyní bych Vás požádal, abyste si konečně začal vypisovat poznámky, nebo by mě taky mohlo napadnout vyzkoušet účinky jedů a protijedů na Vás!“
Harryho nenapadlo nic lepšího, než se zkusit trestu vyhnout, jednoduše se nedostavit. Stačilo však několik ostřeji míněných slov, aby profesorka McGonagallová s poněkud provinilým výrazem Harryho vystrčila na chodbu před nebelvírskou společenskou místností. Severus měl pravdu. Zanedbanou přípravu na výuku nelze v žádném případě tolerovat.
Černovlasý profesor si ostatně nebral servítky. Uprostřed noci dotáhl chlapce, který přežil běsnění psychopatického černokněžníka a od té doby mu narostl hřebínek za ucho do sklepení. Celá místnost podivně páchla. Čaroděj chtěl Pottera podrobit zkoušce. Měl rozpoznat vůně přísad do lektvarů, a pokud možno se nesplést. Jenže plán vzal za své ve chvíli, kdy se k vůni bylin a zvířecích vnitřností přimíchala ještě jiná.
„Ehm, pane profesore, je vážně nutné zamykat?“
Klíč cvakl v zámku. V pološeru učebny se zaleskly oči. Vzápětí Snape Harryho surově přitiskl k chladné stěně.
„Je na čase zpytovat svědomí, Pottere. Radím Vám, abyste si důkladně rozmyslel, jak mi budete odpovídat.“
Mohl cítit teplo profesorova dechu, po zádech mu přeběhl mráz.
„Připravte se, Pottere. Budeme tu… dlouho…“