Alderian

Jako každý rok, tento nebyl jiný. I tento rok, se konal Yule. Poslední dva roky, se jeho výsost neúčastnila průvodu Zimního slunovratu, který zahajoval oslavu Yule, kvůli požáru ve Smaragdovém paláci, který již opět pevně stál a byl robustnější než kdy dřív.

Letos se však Harrison rozhodl průvodu a oslav účastnit. Dokonce bylo připraveno, aby se průvodu konala i první Hvězda Alderianu – princ Allain. Princovi bylo tohoto roku pět let a jen za měsíc bude oficiálně šestiletý.

Navíc tu bylo něco, co nikdo nečekal.

Konkubína byla součástí průvodu. Což nebylo zas tolik neobvyklé – spoustu konkubín se účastnilo průvodu, jeli v kočárech za císařovým koněm. Tentokrát však kromě konkubín v kočáře za císařem, jela konkubína v kočáře, ve kterém seděl jejich císař s malým princem.

Nikdo to nečekal, a přesto to znamenalo tolik. Bylo tu spousta naděje, že se z konkubíny v budoucnu stane císařovna – protože císař by nenechal jen tak někoho sedět s ním v kočáře…

Císař jako vždy, byl okouzlující. Byl oblečen do upnutých kalhoty, které byly zastrčeny do bot pod kolena, zlatem prošívaný úbor, který pro jednou byl zcela zapnut až ke krku. Přes hruď se mu přehodilo několik opasků, aby se mu na ramenou udržel těžký a hustý plášť, který byl tmavě fialové barvy, s bílou kožešinou s černými puntíky nahoře. Jeho zářivě bílé vlasy měl volně a spadávaly mu v pramenech podél těla, zatímco mu na hlavě seděla stříbrná koruna – která popravdě byla z mithrilu s fialovými drahokamy.

Allain klečel na sedadle otevřeného kočáru, naproti Harrisonovi, ze kterého zběsile mával na lidi, kteří se přišli podívat na průvod císaře a kteří mu s úsměvy mávali zpátky. Princ měl na sobě stejně jako jeho otec, černé oblečení, jen místo kalhot měl kraťasy a podkolenky, které mu téměř zakrývaly vysoké boty. Přes ramena měl teplý plášť, který byl očarován, aby mu nebyla zima a byl zdoben fialovými drahokamy. Princovy zelené oči zářily radostí a nejednou se otočil na kočár, který jel za nimi, aby mohl zahlédnout Morwen.

Serafína, který seděla od Harrisona v přiměřené vzdálenosti a která měla jemný úsměv na tváři, mávala na dav, zatímco dávala okrajově pozor na prince, aby náhodou nevypadl z kočáru z toho jeho horlivého mávání – věděla však, že by císař stihl zareagovat rychleji než ona.

Věděla, že princ byl lehce zklamán, že s nimi v kočáře jela ona a ne Morwen, koneckonců měl elfku velmi rád. Nebylo to tak, že by jí to nějak ranilo – chápala to. A byla lehce překvapená, že i přes princův smutek stále seděla s nimi – že si císař stál za svým a nepřizpůsobil se princově přání.

Serafína byla oblečena do rudých šatů, které neměly korzet, jen byly opaskem svázané v pase. Šaty byly zdobené zlatými šperky a modrými a rudými drahokamy. Přes obličej měla připevněný „šátek“ ze zlatých nití, který byl jen na okrasu, a ne pro uchování své krásy pro sebe. Její rty byly krvavě rudé a měla jemné líčení. Vlasy měla stáhnuté do volného nízkého drdolu a mezi rohy měla rohy měla zlatou korunu. Přes rohy a vlasy měla přehozenou rudou látku se zlatými prvky, která se táhla od hlavy až na zem.

Častěji, než by si chtěla připustit se její pohled stočil na císaře, který seděl zcela znuděně, s jednou nohou přehozenou přes druhou, pravou rukou opřenou o zadní opěrku sedačky, zatímco levá byla loktem opřená o okraj kočáru a podpíral si ukazováčkem tvář a prostředníčkem se dotýkal rtů. Rtů, které jí v tu chvíli velmi fascinovaly. Každý, kdo dneska viděl císaře, se za ním otočil – dokonce i vycvičené služebné, které mají trénink, aby ignorovaly císařův šarm. A ona sama doufala, že dnešní noc bude jeho výsost věnovat jí.

Věděla, co se o ní povídá. Byla v harému již takovou dobu a trávila s císařem čas nejčastěji, a přesto zatím nedala život potomkovi. Říkalo se o ní, že je neplodná a již si to začala i ona myslet. A přesto se nedokázala donutit, aby zašla za lékouzelníky, aby jí vyšetřili, zda může mít děti. Nikdy děti nemusela – nic proti nim nemá, ale sama žádné nikdy nechtěla. A přesto má pocit jako by selhávala v jejím úkolu.

A i přes tyhle řeči v Paláci, jí má císař v oblibě, a dokonce jí nechal usednout do kočáru, do kterého usedl on! Dokonce kvůli ní se rozhodl, že pojede kočárem, a ne na jeho věrném koni. Jen pár dní před zimním slunovratem, se jí zeptal, zda umí jezdit na koni. Byla tehdy zmatená, když mu odpověděla, že na koni zatím neseděla – byla mocným démonem, než se stala členkou harému, cestovala buďto po svých anebo kouzly – a jeho výsost beze slova s přikývnutím odešel. Až dnešním dnem se dozvěděla, že císař změnil způsob cestování a že si přeje, aby jela s ním.

Průvod projel celým Pontemem, než se zastavil na nádvořím Zlatého paláce, kde byly tisíce obyvatel, zatímco zbytek sledoval obřad přes magické zrcadla, která se používala při každé akci, aby mohli vidět všichni.

Harrison vystoupil z kočáru, pomohl Allainovi, který z kočáru téměř seskočil… než nastavil ruku pro Serafínu, aby jí pomohl dolů. S jemným úsměvem nabídnutou ruku přijala a ladným krokem sešla schody kočáru, než se postavila na pevnou zem, pár centimetrů dál, ale stále vedle císaře.

Viděla, jak na ní spoustu konkubín zíralo se závistí – byla v pozici, o které nikdo ani netušil že existuje a nemohli to odpustit. Zastrčila jejich pohledy do pozadí mysli a rozhodla se, že si Yule nebude kazit.

Slunce zapadlo ve chvíli, kdy císař vystoupil z kočáru a služebnictvo přišlo s obřadním bílým býčkem. Byl doveden před velký oltář, na kterém bylo položeno nespočet zeleniny a ovoce, zapáleno tisíce svíček… ale veprostřed bylo místo pro obětního býčka. Bylo to speciální vyšlechtěné stádo, které žilo ve volné přírodě na severu a bylo chováno jen pro obřady. Každý rok musela všechna města vyslat lovce, aby pro jejich město přišel chytit jednoho bílého býka a živého ho musel dovést do města, kde se při obřadu podřízne.

Harrison přistoupil k býkovi – byl mladý, sotva mu sahal po bradu, ale mohutný a silný, což věděl, protože to byl on, kdo ho chytil pro Pontem – než převzal zdobenou dýku. Byla ostrá, aby zvíře netrpělo a smrt mělo rychlou. Přestože jeho druh byl chován pro obřady, nikdo je nechtěl vidět trpět.

Allain sledoval svého otce jako jestřáb. Tatínek přišel k býkovi a když pozvedl ruku s dýkou, zatmělo se mu před očima.

„Eh?“ nechápal, než zvedl hlavu a on opět mohl vidět. Všiml si, že Serafína, která stála vedle něj, mu zakryla oči. Omluvně se na něj usmála a pokývla k němu, než se uklonila a odstoupila od něj. Netušil proč to udělala, ale když pohlédl opět na otce, na zemi byla krev a býk byl přenesen ručně knězem a Harrisonem na oltář – byl zvyk, nepoužívat při obřadech magii. Věděl, že se při obřadu bude zabíjet, ale nečekal tolik krve. Najednou nebyl naštvaný na Serafínu, že ho ušetřila toho pohledu.

Když se k nim Harrison otočil, měl na tváři pár kapek krve a Allainovi se lehce zkřivil pohled. Jeho otec však nevypadal, že by mu to vadilo, a tak nic neřekl.

Přistoupil k nim a zvedl do náruče Allaina. Princ se však začal kroutit, „chci za Mor!“ vysvětlil a počkal, až ho Harrison postavil na nohy, než odběhl k jeho oblíbené elfce. Harrison ho jen sledoval s neutrálním výrazem.

Jeho pohled se na ní vrátil, když ucítil dotek na tváři.

Serafína, která mu rukávem svých rudých šatů stírala kapky krve se usmála, načež jí byl úsměv opětován.

„Dnes bude dlouhá noc,“ řekl jen, než se rozešel k hlavnímu knězi, který letos měl na starost rituál, aby spolu pokračovali. Nikdo si toho nevšiml, protože sklopila hlavu, ale Serafína měla na tváři ruměnec – dnešní noc se nevyspí, tím si byla jistá.

Další hodinu probíhali rituální inkantace, kdy se odvolávalo na magii, kněz vyvolával boha Eruse – boha světla a života, který se po Zimním slunovratu začíná procházet po zemi a pomalu probouzet uspané bytosti ze zimního spánku zpět k životu – než byl obřad u konce a lidé se začali rozcházet domů. Princ byl již v hlubokém spánku, zatímco se pelešil v náručí Morwen a Harrison mířil k Serafíně.

Dlouhá noc… pomyslela, než byla odvedena do císařových komnat.