Krvavý Valentýn
Bylo ticho. Harry si uvědomil, že být v pokoji úplně sám ho nijak neuklidňuje. Opět spal v Komnatě nejvyšší potřeby, Ron měl rande v jejich společném pokoji.
'Měl požádat Brumbála, aby ho tam nechal bydlet s Hermionou,' pomyslel si pobaveně.
Pak zase zavřel či a pokoušel se usnout.
Přetočil se na záda, svíral víčka, no, spánek nepřicházel. Dnes se mu vyhýbal, jako on sám dodneška Snapeovi.
Povzdechl si. Nedokázal na něj nemyslet. Ten polibek byl chyba... opakoval si. 'Ale nádherná chyba,' šeptal mu hlásek v podvědomí. 'Krom toho... Tys to začal, ne on. Tys políbil první jeho.'
Znovu si ten polibek připomněl, v mysli si přehrál každičký okamžik, každý dotek...
Bylo to stejné.
Stejné jako v Útočišti.
Jako na Niwlog.
Nic se nezměnilo, jen jeho milenec měl svou pravou tvář. Tvář muže, kterého měl už před měsíci plnou hlavu. A pokud dokáže uvěřit, že povaha, kterou poznával během prvního pololetí je skutečně Snapeova, jak moc těžké bude mu odpustit... a vzít ho zpět?
Protože, ač se tomu Harry bránil a snažil se odehnat každou myšlenku na to, že se k němu vrátí – i kdyby dokázal Snapovi odpustit – stále se ty myšlenky vracely. Ta touha jít za ním... Nechat se obejmout. Políbit. Milovat. Věřit mu.
Harry ještě pořád pochyboval, že mu dokáže odpustit. A jedna jeho část si to zoufale přála. I Harry chtěl zpět to, co spolu měli. I když si to odmítal přiznat.
Co ho drželo zpátky?
Harry o tom uvažoval. Největší problém viděl asi v tom, že viděl svého milence jinak. No vážně, měsíce se díval do tváře Ellisovi, ne Snapeovi. Věděl, co cítí při pohledu na Ellise. Když se teď podívá na Sn- neměl by říkat Severuse? Přece jen, políbil ho. Pravého Snapea. Ne – Severuse.
Když se dívá na Severuse, co teď cítí? Je jím pořád přitahován, to už si 'ověřil'. Ale co se stalo s láskou k jeho falešné identitě? Harry přemýšlel, jestli je schopen ty city přenést na Severuse jako takového.
Povzdechl si, když mu došlo, že neví. Začínal už mít Snapea rád, v novém školním roce se k sobě chovali líp, rozuměli si. Považoval ho téměř za přítele. Ale teď, po tom šokujícím odhalení... Neví, zda dokáže toho muže milovat. Vždyť jakmile si uvědomil, že ten milý, vzrušující, starostlivý Ellis vlastně neexistuje, náhlý a bolestivý pocit ztráty mu hnal do očí slzy. Obvykle je potlačoval. Proteď je nechal téct. Potřeboval se vybrečet. Měl v sobě tolik emocí, že měl pocit, že praskne.
Nakonec usnul v pláči.
Druhý den odpoledne
„Nevíš, kde zase je?“ zeptal se Ron, když s Hermionou usedali po vyučování ke stolku v nebelvírské společence, aby si napsali úkoly.
„Ne,“ zavrtěla hlavou dívka. „A všiml sis, jak se teď chová ke Snapeovi? Nejdřív ho hájil, jak se změnil a chová se k němu hezky, pak ho najednou ignoruje na hranici únosnosti a obratem, ze dne na den, ho prakticky pronásleduje. Viděl jsi, jak se na něj dneska při každé hodině dívá?“
„Mně je akorát divný, že ho Snape nikdy nepotrestal, když pokaždý, když mu nařídil, aby zůstal po hodině, prostě odešel. Ani mu nesebral body,“ uvažoval Ron. „Oba se chovaj' divně.“
„Máš pravdu, jsou divní,“ souhlasila po chvíli Hermiona. „Možná se při tréninku zase pohádali, nebo tak něco. Oba jsou horké hlavy a znáš Harryho, nedá si nic líbit.“
„Jo, to bude nejspíš ono. Jak včera zůstal po hodině Obrany a nás poslal ven... Asi si s ním chtěl promluvit. Ale možná to ještě tak úplně neurovnali, vzhledem k tomu, jak na sebe občas zírají. Všimla sis? Když se nekouká jeden, ten druhý ho hned hypnotizuje.“
„Ano,“ povzdechla si Hermiona. „Asi to byla pořádná hádka.“
„Takže to asi bude stejný, jako to bylo,“ rozvíjel Ron další teorie. „Já to Harrymu říkal. Je to Snape, proboha. Ten se nezmění.“
Nepostřehl, jak káravě se na něj jeho dívka podívala, právě si rozlil na čistý pergamen skoro celý inkoust. Zasakroval.
„Evanesco atramento,“ ozvalo se za nimi a Ronův pergamen se opět skvěl čistotou. Zrzek se prudce obrátil, ani on ani Hermiona neslyšeli svého kamaráda přicházet.
„Harry, kdes' byl?“ zeptala se Nebelvírka starostlivě. Usmál se na ni, ale byl to ten typ úsměvu, který vás neuklidní, takže se otázkám nevyhnul.
„A nestačilo by jen obyčejný Čistící kouzlo?“ nadhodil Ron.
„Na tak jemný věci, jako je pergamen, bych ho nepoužíval. Když jsem to udělal prvně, prodřel jsem si tam díru, pergamen byl na vyhození,“ vysvětlil Harry, aniž odpověděl Hermioně a sedl si vedle kamaráda. Pak vytáhl svou rozepsanou esej z Bylinkářství, načal ji už o Binnsově hodině...
„Ani to nezkoušej, Ronalde,“ napomenula ho Hermiona, když viděla ten pohled na inkoust a pergamen.
„Já přece nechtěl...“ bránil se Ron nařčení z touhy po pokusu a koukl po očku na Harryho. Zdálo se, že jim nevěnuje pozornost... Připadalo mu to vážně divné. Normálně by se mu Harry uculoval, protože bylo jasné, že ho chytrá dívka přistihla při praštěném nápadu.
Honosným přijímacím sálem zněly šílené skřeky. Pocházely od blonďaté ženy, svíjející se pod kletbami Temného pána. Z ran, které jí v pokožce způsobily lámající se kosti, se řinula krev, doširoka otevřená ústa křičela šílenou bolestí.
Řev ustal, nebo spíš se změnil v lapání po dechu střídané vzlyky, když čaroděj s hadí tváří a rudýma očima ukončil kletbu.
„No, Luciusi. Myslíš, že tvá manželka byla dostatečně potrestána za svou zradu?“
„Já ano, ale... můj názor není rozhodující,“ odpověděl Malfoy tvrdě. „Dovolíš mi otázku, můj Pane?“
„Ptej se,“ pokynul mu Voldemort blahoskloně. Třebaže mu byly plány na získání partnera a následného dědice překaženy, mučením nebohé čarodějky si zlepšil náladu.
„Já neovládám Nitrozpyt. Našel můj Pán informaci o tom, jak můj zrádný syn překonal rodové ochrany?“
„Ne,“ zavrčel Voldemort a otráveně pokynul dvěma blízko stojícím Smrtijedům. „Hoďte ji do kobky, než pro ni zase pošlu.“
Oba beze slova a rychle poslechli. Vzlyky plné bolesti se snažili ignorovat, když se Narcissa krátce probrala z mdlob.
„V její mysli jsem přečetl pouze to, že přišla právě v okamžiku, kdy nějaký skřítek tvého syna přenesl. Zdálo se, že nic nevěděla a je tudíž bez viny, i když s naším plánem nesouhlasila...“
„Ale?“ odvážil se zeptat zhrzený manžel a Smrtijed.
„Posslala dopiss tomu mudlomilnému blázznovi,“ zasyčel Temný pán vztekle. „Varovala naše nepřátele, řekla jim, kde je tvůj syn a oni nejspíš přišli na to, jak tvé ochrany obejít. Takže zrady se dopustila!“
„Měl jsem na ni víc dohlédnout,“ zavrčel Lucius rozzuřeně. „Musela využít okamžiku, kdy jsem vám šel oznámit, že můj syn vás očekává!“
„Na tom už nesejde, tak se nevymlouvej, Luciusi!“ okřikl ho 'Hadí ksicht'. „Musím své plány trochu poupravit, ale nemíním se jich vzdát! Brumbál bude tvého syna hlídat, nepovolí mu opustit hrad... Musím si tedy najít někoho podobně atraktivního a samozřejmě čistokrevného.“
„Pokud můj Pán dovolí, pokusil bych se vybrat vhodného kandidáta... Mám přehled o mladých čistokrevných v našich společenských kruzích... Předpokládám, že můj Pán dá přednost chlapci...?“
„Kdyby nebylo zbytí, smířil bych se i se ženou, ale smiřovat se nemusím,“ prohlásil Voldemort. „Mužské tělo mi vždy poskytovalo více potěšení.“
„Pak tedy chlapec,“ pokývl Lucius. „Půjdu hned vypracovat seznam, když můj Pán dovolí...“ naznačil, že se zvedne a po očku mrkl na svého pána. Trochu ho zmátlo, že sedící černokněžník se na něj dívá trochu zkoumavě, bradu opřenou v dlani.
„Tvůj syn je velice přitažlivý, Luciusi,“ protáhl téměř mazlivě. „Až dospěje, bude ti pravděpodobně velmi podobný...“
„Prosím?“ znejistěl kouzelník. Cítil, že tahle poznámka nebyla pronesena jen tak, ale kam tím Voldemort opravdu směřuje, mu ještě nedošlo, vyděsilo by ho, tušit, kam myšlenky jeho pána směřují.
Voldemort se na něj usmál. Pak lenivě mávl hůlkou.
„Imperio.“
O pár chvil později, na Malfoy Manor
„Výborně, Luciusi, musím tě pochválit,“ pochvaloval si Pán zla, když ho blonďatý kouzelník uvedl do své ložnice. „Jsi dokonalý hostitel... uvidíme, jaké jiné... kvality máš. Teď vypij ten lektvar, který jsem ti dal pro Draca.“ Sledoval, jak si Lucius s nehybnou, nezúčastněnou tváří, bere lektvar na podporu početí.
Opět se spokojeně usmál. Pohladil muže omámeného kletbou po tváři. „Teď mě svlékni, můj milý Luciusi. Nemohu se tě dočkat.“
Říkat to Malfoyovi, který by nebyl pod Imperiem, měl by se pravděpodobně bát, protože tento aristokratický kouzelník dával stoprocentně přednost ženám, takže to, co ho čekalo, je pro něj ztělesněná noční můra. Za plného vědomí by se bránil, jako o život.
Ale Imperius způsobil nejen to, že Lucius bez námitek poslechl. Jeho mysl byla čistá, uvědomoval si, co se děje, ale necítil nic z toho, co by za normálních okolností cítil – šok, znechucení, odpor... možná i strach. Třebaže znal teorii, jeho praxe v tomto ohledu byla nulová. A i kdyby nějakou takovou zkušenost měl... Nejen tvář, ale i tělo Voldemortovo bylo poznamenáno rituálem, který ho přivedl mezi živé. Nikomu se nemohlo zdát tělo Temného pána ani vzdáleně přitažlivé.
Mezitím si Pán zla užíval doteky svého následovníka, který ho podle rozkazu svlékal z oděvu a odhaloval soukromí ložnice jeho vychrtlou, šedavě bledou a nevábně lesklou pokožku. Ani pohlavní úd, který se mu houpal mezi stehny, nevypadal nijak lákavě, stejně bledý, ošklivý jako vytahaná ponožka... Dalším příkazem byl Lucius přinucen vzít ono mužství do ruky, pak mezi rty a připravit svého pána na věci nadcházející.
O chvíli později – Pán zla byl dost chtivý, aby jeho příprava netrvala dlouho – poručil Luciusovi, aby se svlékl a sám vlezl do postele. Když ho blonďák následoval, nahý a krásný, vzrušil se ještě víc. Už dlouho neměl sex, naposled ještě v původní podobě, jako přitažlivý Lord Voldemort... Takže byl nadržený až na půdu, už jen při pohledu na nádherného muže, který se k němu blížil.
Prohlížel si Luciuse, ten se na něj díval bez výrazu v tváři i očích a napadlo ho, jak by asi reagoval, být při vědomí. Posadil se, něco ho napadlo. S chlípným úsměvem v hadí tváři pronesl: „Lehni si sem. Ruce polož nad hlavu.“
Malfoy poslechl. Položil své svalnaté, štíhlé tělo doprostřed lůžka, ulehl s rukama nad hlavou, Voldemort na nic nečekal a seslal na něj poutací kouzlo. Kolem zápěstí a kovového čela postele se ovinula šňůra, pevně připoutala nahého muže k lůžku.
„Výborně,“ zamumlal Voldemort spokojeně. Přemístil se nad Luciuse, teď si vychutnával jeho nahotu, hebkou kůži, ale nevydržel to dlouho. Roztáhl pevná bledá stehna omámeného muže, rychlým kouzlem ho očistil a připravil...
Ale to bylo vše, co zahrnulo péči o milence. V následující chvíli se ho chtivě a bezohledně zmocnil a začal se pohybovat, jak mu velela jeho vlastní vášeň.
Když ucítil blížící se vrchol, zašeptal jediné slovo.
„Finite.“
V odpověď se panskou ložnicicí rozezněl šokovaný a následně bolestný výkřik.
Druhý den ráno
Jakmile Lucius ucítil v ochranách, že Pán zla opustil pozemky Manoru, vylezl z postele, kde ho Voldemort držel celou noc. Pouze silou vůle odtáhl své ztýrané tělo do koupelny. Tam se s úlevou vyzvracel, pak se odplazil do sprchy, kde si dřel kůži mýdlem a žínkou, dokud nebyla rudá a citlivá. Ale ani v nejmenším se necítil čistší. Bylo mu mizerně. Žaludek jak na vodě, bolavé - a nejspíš i poraněné – nitro ho nutilo zatoužit po Hojivém lektvaru, ale nejhorší byl duševní dopad.
Lucius si uvědomoval, že ho postihlo to, co chystal pro svého vlastního syna. A pochopení, že ho dobrovolně a jen kvůli touze po moci vystavil témuž odpudivému zážitku, třebaže na něj nedošlo, mu obrátilo žaludek naruby podruhé. Tentokrát už to nestihl k míse. Otřesený odporem k Voldemortovi, i sobě samému, se ten hrdý muž schoulil v koutku sprchy, aby se nakonec rozplakal.
Voldemort spokojeně vyšel z kobky. Smrtijedovi, který stál venku na stráži, nařídil, aby vzal tělo Narcissy, kterou před malou chvíli poctil Avadou (musel se přece pojistit, aby nikomu neprozradila, že ví o jeho polokrevnosti), předtím jí ještě prozradil, že její manžel se ujal místa svého syna, který před ním stačil utéct.
V dobré náladě odkráčel do trůnního sálu. Nařídil svým skřítkům přinést snídani, z Manor odešel brzy, aby se vypořádal s Narcissou a po noci plné sexu, kterou podpořil ještě lektvarem, aby vydržel tak dlouho, byl pěkně hladový. Říkal si, že se ještě vyspí, než bude čas na večerní shromáždění Smrtijedů... Luciuse zavolá dřív, aby ho měl pod dohledem. Pokoje, které chystal pro mladého Draca, zabydlí on. A v noci si opět užije. Tentokrát by mohl Luciusovi podat afrodiziakální lektvar... Rád by věděl, jaký je v posteli, když je vzrušený a nebrání se.
„Můj Pane?“ odvážil se zeptat Smrtijed s mrtvou ženou v náručí, „co plánujete s... tím tělem?“
„Pošleme ho mladému panu Malfoyovi,“ odvětil Voldemort se zvrhlým úsměvem. „Odešel z domova bez rozloučení, jak jsem viděl v jejích vzpomínkách. Tak ať se rozloučí. Odneste její tělo k hranicím Bradavic. A hned se vraťte.“
„Jak poroučíte, můj Pane.“
Smrtijed se vybral ven, aby splnil rozkaz svého pána a Voldemort usedl k honosné snídani. Pak si zavolal Červíčka. Krysí zvěromág se pomalu přiloudal, rozklepaný strachem. U trůnu se poklonil a čekal.
„Červíčku, jsou pokoje pro mého milence připraveny?“ otázal se skoro mile.
Smrtijed se podivil, očekávaný milenec přece utekl... Ale odpověděl: „A-ano, můj Pane. Komnaty jsou plně vybavené a připravené... Hm, promiňte mi, vy chcete mladého Malfoye znovu zajmout?“
Voldemort se pousmál. „Zařídil jsem se jinak. Teď... tvou paži, Červíčku.“ Pettigrew neochotně poslechl, z blízkosti svého pána měl zimnici. Nastavil paži se Znamením a přitiskl k němu špičku své hůlky.
„Pojď, Luciusi,“ zamumlal natěšeně. „Tvůj Pán tě volá.“
Lord Malfoy sebou zděšeně škubl. Stále ještě seděl v koupelně na podlaze, nepřestával zvracet, i když vlastně neměl co, ven šly už jen šťávy... Bolest v jeho levé paži byla čím dál horší, čím více oddaloval uposlechnutí, tím palčivější a trýznivější byla... Ale duševní bolest, k níž došel dnes v noci, byla mnohem nesnesitelnější. Bylo mu pořád zle. Nechtěl poslechnout, věděl, co ho zase čeká, když se tam objeví... Nechtěl to zažít znova, dnešní noc mu stačila. A protože si pamatoval i všechno, co dělal během omámení Imperiem, věděl, že vypil ten lektvar plodnosti. Ne, že by se bránil dalšímu dítěti, vždy chtěl ještě dceru, ale potomka té zrůdy, která ho v noci znásilnila... Najednou to nebyl tak hezký plán, jako když ho vysvětloval Dracovi. Bylo mu zle ze sebe samého. Nenáviděl se a zároveň byl vděčný, že jeho nepřátelé našli způsob, jak Draca zachránit před odporností, kterou musel v noci sám prožít.
Potřásl hlavou. Ignoroval bolest hlavy a paže. Ta druhá na chvíli polevila. Ale věděl, že to Voldemort zkusí znova. Popřípadě vyšle ostatní, aby ho přivedli. Ale tou dobou už bude mrtvý.
Protože si Lucius dobře prostudoval knihy o mužské graviditě, když totéž plánoval pro Draca, věděl, že potrat by nepřežil, mužské tělo na přerušení magického těhotenství reaguje špatně – vykrvácením. A pokud bude žít, bude to Pán zla pořád zkoušet, dokud mu Lucius toho bastarda neporodí. A to odmítá. Ne, takhle to nechce. Teď chápal svého syna a v duchu se mu omlouval. Bylo mu hrozně líto, co mu málem udělal. Najednou nechápal, jak mohl nevidět, co by to pro Draca znamenalo.
Vypotácel se z koupelny, nalil do sebe Žaludek uklidňující lektvar. Pak se oblékl a odešel do své pracovny. V tajném sejfu v podlaze skrýval nejvzácnější jedy. Kdyby byla šance, zbavit se plodu bez rizika vykrvácení, využil by ji a schoval se. Ale takto neměl jinou možnost. Jen každou noc podržet Voldemortovi, nosit kdovíjakou zrůdu, porodit... Ne, tahle vyhlídka taky nebyla lákavá.
Lucius Malfoy byl hrdý a pyšný muž. Proti Imperiu se neuměl bránit, to byla jediná omluva pro to, co se stalo... ale fakt, že totéž chystal svému synovi, dobrovolně, ho srážel na kolena. Měl svou rodinu milovat, chránit a teď neměl nic, jen prázdný dům. Nepochyboval, že zajatá Narcissa je už nejspíš mrtvá, něco v tom smyslu mu Temný pán šeptal ráno do ucha, sotva se probral z bezvědomí.
A další fakt, možnost, že v téhle chvíli už nejspíš nosí plod toho nočního násilí, bylo pro hrdost tohoto kouzelníka poslední kapkou.
V poslední chvíli se rozhodl jít za Dracem. Omluvit se. Aspoň tohle jediné potřebuje udělat, než odejde. Vyjádřit mu svou lítost, svou hrdost na něj. Ano. Tak dokáže odejít, i kdyby mu Draco neodpustil. Beztak si to nezaslouží.
Vybral si jed a vyšel ven. Na hranici pozemků vytáhl z kapsy přenášedlo, to mělo zajistit, že dorazí k Bradavicím a nevtáhne ho to k Voldemortovi, kdyby ho zrovna přivolával.
V tomto směru jeho plán vyšel, i když ne úplně. Jakmile ucítil pocit tahu v břiše, jako bleskem ho rozbolela paže v místě Znamení. Ani nemohl zařvat, když ucítil jak ho dvě protichůdné magické cesty rvou každá jinam.
Za malý okamžik dopadlo honosně oblečené a zakrvácené tělo na okraj Bradavic, k ochranám. V té době už k tomu místu chvátala skupina lidí. Nepoznával je, ale jakmile uviděl v dáli černý hábit, jeho bolestí a doznívajícím otřesem pomatená mysl si vybavila jediné: Smrtijedi. Voldemort. A jedinou zbývající rukou rychle otevřel lahvičku s jedem a to malé smrtonosné množství vypil. Před očima se mu zatmívalo a nebylo to jedem, ten ještě nemohl začít působit. Chtěl mluvit se svým synem, proto si vybral jed s pomalým nástupem.V počátečním stadiu otravy navíc nebyl ani rozpoznatelný. Pokud by neřekl, co si vzal, nezachránili by ho.
Nečekal, že se rozštěpí.
To nenapadlo ani Voldemorta, proto byl ohromen, když se po dlouhém volání před ním zhmotnila jediná věc. Znamením zla ozdobená paže jeho nedobrovolného milence.
„Luciusi!“ Černě oděný profesor klesl na kolena, jeho - kdysi dávno – přítel upadal do šoku z masivní ztráty krve. „Ty idiote, cos dělal!“
„Volal mě...“ vyšlo z bledých rtů. „Nemohl jsem... Musím mluvit s Dracem...“
„Nejdřív tě vezmu na ošetřovnu.“ Jeho slova přerušil Minervin výkřik. Až teď si Severus všiml, že opodál leží ještě jedno tělo, v podobném stavu. V potrhaných šatech, zakrvácené.
Zraněný blonďák otočil hlavu.
„Cissa...“ zašeptal. „Říkal, že ji zabije. Severusi... postarej se o Draca. Už nikoho jiného nemá.“ Mdloby mu vzaly další slova. Mistr lektvarů rychlým kouzlem zvedl těla manželů Malfoyových, levitoval je do hradu. Byl rád, že ředitel pro takové případy, kdy se ozvou hradní ochrany, nařizuje úkryt studentů na kolejích. Nechce, aby tohle Draco viděl.
Na ošetřovně začala poletovat madam Pomfreyová kolem rozštěpeného muže. Když se Severus zeptal na Narcissu, jen potřásla hlavou. Že je mrtvá minimálně hodinu a před tím byla podrobena mučení. Její tělo přenesli do oddělené části ošetřovny, tam teď ležela zakrytá plachtou.
Zato když rozprostřela diagnostická kouzla kolem přeživšího manžela, zalapala po dechu, zrudla, pak zbledla. Protože v doslechu byli studenti, obestřela kolem sebe a profesorů kouzlo proti odposlechu a vypověděla Severusovi a řediteli stav a zjištěná zranění... a několik hodin staré těhotenství. Sotva domluvila, Lucius se probral.
„Severusi, prosím zavolej Draca,“ požádal chraptivě. Otřesený muž chtěl odejít, ale Brumbál napsal krátký vzkaz na lístek a tlesknutím ho odeslal do správných rukou.
Netrvalo dlouho a s tichým prasknutím se mezi nimi zjevil Draco, kterého přemístil Harry. Ten se při pohledu na Malfoye na lůžku otočil a chtěl odejít, ale muž ho zarazil.
„Zůstaňte, pane Pottere. Byl bych rád, kdybyste slyšel, jako ostatní, co chci říci. A pokud můžete umírajícímu mizerovi něco slíbit...“
„Prosím?“ nechápal Harry.
„Chraňte mého syna. Pán zla nevzdal svou myšlenku na potomka s čistokrevným čarodějem.“ Všiml si, jak se jeho syn otřásl. „Je mi to líto, Draco. Omlouvám se za to, čemu jsem tě vystavil... I když jsi se dostal pryč včas, mohlo tě potkat něco otřesného a já se hluboce stydím, že jsem to vůbec připustil... protože tě mám rád. Je mi to líto, synu. Doufám, že budeš jednoho dne schopen mi odpustit.“
Všichni, co to slyšeli, nevěřícně zírali na ležícího muže. Poppy kolem něj poletovala, bohužel neměla končetinu, kterou by mohla přihojit, tak pouze léčila ránu, způsobenou rozštěpením. Prolévala Malfoye Dokrvovacím lektvarem, Hojivým, ale její diagnostická kouzla nehlásila žádné zlepšení. Pouze se zastavilo krvácení. Nechápala to.
„Otče...“ hlesl Draco, „co se stalo?“
„Pán zla... zachraptěl Lucius, „zabil tvou matku a mě... si vybral jako náhradu za tebe.“
Do té doby mlčenlivý Severus objal kmotřence kolem ramen, mladík vypadal bledší, než normálně.
„Proto tě teď chápu. Je mi to líto, synu... je mi to...“ náhle obrátil oči v sloup, hlava padla na polštář, pokojem se rozezněl Poppyin alarm, který automaticky nastavovala na pacienty v kritickém stavu. Ona a Severus odstrčili oba chlapce, hůlky se rozkmitaly a náhle jedna z nich strnula.
„Ten idiot...“ vydechl profesor lektvarů. „Jed.“
„Jaký?“ zeptala se v letu madam Pomfreyová, jak mířila do kanceláře pro protilátku. „Nevím, bezoáry!“ vyštěkl Severus. „Co sis to vzal, ty blbče!“ nadával muži v bezvědomí. Náhle ucítil dotek na lokti.
„Otec by si jed nikdy nevzal,“ řekl Draco bezrvavým hlasem, bledý jako smrt. „Kdyby si myslel, že ho někdo otrávil, sám by se prošpikoval bezoáry, jen pro jistotu. Sám by si ho nevzal... pokud by to neznamenalo, že nemá na výběr. Ani Azkaban by nebyl důvod... Sám víš dobře, jak je hrdý. Stalo se něco, co ho k tomu donutilo. Accio jed!“ namířil Draco hůlku na otcovo tělo.
Vzápětí k němu dolétla malá lahvička s temně zelenou krůpějí uvnitř. Podal ji svému kmotrovi, ten odstranil zátku, opatrně přičichl... Nechal ruku klesnout. Zašeptal jakýsi latinský název, nato Draco zavřel oči, když těch pár slov zaslechl. V té chvíli doběhla Poppy k nim, v rukou krabičku se zásobou bezoárů.
„Severusi, pomoz mi, otevři mu...“ stačila nařídit, ale Draco jí vzal bezoáry z ruky.
„Je pozdě, Poppy,“ řekl lektvarista mírně. „A on si zachránit nepřeje. Jinak by si nevzal tohle...“ podal ampuli ošetřovatelce, „Lucius si přeje zemřít. A vzhledem k okolnostem...“ pohlédl na zamračeného Brumbála, který přikývl, „ani se mu nedivím.“
„Takže to ani nezkusíte?“ zeptal se Harry nechápavě. Bylo mu jasné, že se děje něco, čemu nerozumí.
„I kdybychom to zkusili, pan Malfoy zemře, pane Pottere,“ řekla žena jemně. „Toto je velmi vzácný jed. Doposud na něj nikdo nevyvinul antidotum... Pan Malfoy se pojistil, aby ho nebylo možno zachránit.“
Harry mlčel. Nebylo co říct... když se nedalo ani nic udělat.
Lucius Malfoy už nenabyl vědomí, zemřel krátce poté, co padl do bezvědomí.
Severus ujistil kmotřence, že nemá bolesti, to jediné mohl. Celou dobu seděl vedle Draca, který umírajícího otce neopustil, po jednom boku svého kmotra, po druhém Harryho, který se sice nejdřív pokusil odejít, ale blonďatý Zmijozel ho chňapl za ruku a pohledem poprosil, aby zůstal.
Každý uvízl ve vlastních myšlenkách.
Draco ani Harry nevěděli o Luciově stavu dost, aby chápali, proč si vzal jed, ale Draco, jako rodilý Malfoy a Zmijozel tušil, že byl vystaven něčemu, co ho donutilo přehodnotit jeho původní rozhodnutí a znamenalo poslední kapku do jeho poháru únosnosti. A nebyl si jist, že vlastně chce přesně vědět, o co šlo.
Severus si z výsledků základního vyšetření dokázal – i Luciusovy poznámky o tom, koho si Voldemort vybral – odvodit, co se opravdu stalo.
A byl si jist, že stát se to jemu, nenesl by to o nic lépe. Jen ta představa – Voldemort, on, postel... Jestli to někdy někomu dovolí, vstoupit do něj a zatlouct ho do matrace, bude to jeho Harry.
I kdyby to znamenalo snažit se přemoci Imperius.
Když po nedlouhé chvíli jeho bývalý spolužák, spolu-Smrtijed a dávný přítel tiše zesnul, jen pevněji stiskl Dracovi ruku. Mohl jen být s ním, být mu oporou. Ač Draco osiřel, byl plnoletý a dík Harrymu nebyl bez prostředků. A Severus věděl, že by se o něj postaral, kdyby potřeboval. Ještě se musel smířit s tím, že musí pochovat oba své rodiče. Věděl, že Narcissu ještě Draco neviděl a stačil Poppy požádat, aby ji mezitím očistila a upravila.
K matce už chtěl jít mladý Zmijozel sám. Seděl u jejího těla dlouho. Jediný, koho u sebe chtěl, byl Neville, který se od Harryho dověděl, co se stalo a kde jeho přítel je. Ani Severus, ani lékouzelnice se nepokoušeli Nevilla zastavit. Tušili, že jeho společnost bude jediná vítaná.
Zatímco někdejší dědic Malfoyovského majetku truchlil nad rodiči, seděl jeho kmotr v ředitelně a radil se s Brumbálem.
„Není nějaká možnost, jak by Draco mohl požádat o post Lorda? I když je jediným potomkem? Lucius pokud vím, byl poslední Malfoy. Možná by se našel nějaký vzdálený bratranec, nebo něco takového, ale biologicky...“
„Nevím, Severusi,“ řekl ředitel zamračeně. Právě před chvílí odsud vypoklonkoval nějakého ministerského úředníčka, snaživého, podlézavého, s takovými jednal nerad. Takové typy ho nutily být stále ve střehu a on... no, už si připadal starý. Starý a unavený. A další dva mrtví na jeho ošetřovně mu klidu nepřidávali.
„Chce to probrat právní záznamy rodiny, najít podklady pro žádost, tak aby mohla být uplatněna, projít zákony, je to spousta byrokratické práce a na to nemáme čas. Ale vím o někom, kdo by se na to mohl podívat. Je to právník a dobrý, čestný muž. Pošlu mu sovu a domluvím ti schůzku. Domnívám se, že tvůj kmotřenec o této tvé akci nemá potuchy?“ zadíval se na svého podřízeného.
„Ne,“ zavrtěl hlavou Severus. „Ani nevím jistě, jestli o Malfoyovské dědictví stojí... Ale celý svůj život byl Malfoyem. Nepochybuji, že ho k rodu ještě něco váže, i když se zřekl svého jména.“
„Pak bude lépe, když se s právníkem sejdete oba. Byla by škoda, aby jméno Malfoy a celý rod upadly do zapomnění... Navíc, když se nepřihlásí dědic, majetek propadne Ministerstvu. Dovedeš si představit, co za nepořádek by s takovým jměním Kornelius nadělal?“
Severus si to představit dovedl. Znechuceně se oklepal.
„Jak je možné, že se k moci dostal takový kretén...“ zavrčel zuřivě. Někdy kouzelnický svět prostě nechápal.
Neville doprovodil svého přítele do jeho primuského pokoje. Dal mu vypít lektvary, kterými ho prozíravě vybavil profesor Snape, Uklidňující a Bezesný spánek. Draco byl tichý poslušný, jako dítě se nechal uložit k spánku. Jen když Neville vstal, aby ho nechal odpočívat, rychle ho stáhl k sobě a šeptl: „Nenechávej mě samotného.“
Neville to neřešil, svým způsobem ho chápal. Lehl si a chlapce, který se k němu pevně přitulil, ochranitelsky objal.
„Nikdy tě nenechám samotného, slibuju,“ zašeptal.
Harry s podivným pocitem kráčel zpět do Nebelvírské věže. Zase se viděli se Sn – Severusem. Těch pár pohledů pro něj hodně znamenalo, i když ani jeden neměli čas zabývat se jejich pochroumaným vztahem. Harry měl prostě jen pocit, že potřebuje obejmout. A zoufale si přál být obejmut svým milovaným přítelem. V duchu se vrátil k jejich poslednímu hovoru, vzpomínal si na vše, slovo od slova, co mu Severus říkal, když se ho ptal, v čem všem mu lhal.
'Nechával jsem tě poznat pravého Severuse Snapea. To já ti otevřel svou duši. A nelhal jsem ti o svých citech.'
Pokud je to pravda... Pokud skutečně poznal pravou duši Severuse Snapea, proč by se měl bát? I když měl Harry pocit, že toho muže úplně nezná, je pravda, že některé věci mu 'Ellis' nikdy neřekl, jako třeba, kde přesně pracuje, kde bydlí přes týden, když do Útočiště jezdí jen na víkendy... Navíc mu docházelo, proč se občas při hovoru zasekl, proč se zamyslel, když probírali věci jako je budoucnost a rodina... Najednou chápal, že si jeho milenec dělal starosti oprávněně.
Vzpomněl si taky na lady Elisabeth. Ona to musela vědět. A Harry si byl jist, dáma tak inteligentní by se nedala vodit za nos, kdykoliv hrozilo, že Harry řekne něco, co by mohlo ukázat na nesrovnalosti... Ne, ona to věděla... a zjevně souhlasila. Možná se jí to nelíbilo, ale pokud svému pravnukovi věřila...
Pak si začal vybavovat své pocity z letních prázdnin. Jak Snapea nenáviděl za to, jak moc po něm šílí, tak moc si přál, aby se jejich vztah změnil, aby dokázal akceptovat jeho city. Toužil po jeho lásce... a zároveň nevěřil, že je jí ten muž schopen.
A hele, ono to vypadá, že je.
Když se spolužáci začínali trousit na večeři, beze slova se připojil. Ponořený v myšlenkách šel s nimi, jen při vstupu do Velké síně zvedl oči k tabuli profesorů...
Byl tam. Seděl vedle Tonksové a mluvil střídavě s ní a s Brumbálem. Vzápětí se k nim připojily profesorka McGonagallová a madam Pomfreyová. Všichni se zdáli unavení a rozčilení.
„Neviděli jste Nevilla?“ zeptal se Seamus, když se objevilo jídlo.
Všichni, kdo ho slyšeli, se rozhlédli a svorně zavrtěli hlavami. Harry jen pohlédl směr zmijozelský stůl... Bylo mu jasno v okamžení, kde se jeho nebelvírský kamarád nachází. Draco na tom byl špatně, když odcházel z ošetřovny. Nedal na sobě nic znát, ale Harry už do něj viděl... V jediném dni se rozloučil s oběma rodiči, musel přijmout fakt, že je sirotek, třebaže má svého kmotra a rodinu v podobě Harryho a Tonksové... A má Nevilla. Není sám.
Ale nic z toho nedělá jeho situaci lehčí.
„Nejspíš v hadím doupěti,“ zamrmlal Ron. No, na něj to bylo velmi jemné. Harry usoudil, že za to mohou nedávné Vánoce. Zřejmě ti dva byli nuceni chovat se k sobě aspoň civilizovaně, s ohledem na ostatní. Takže tahle poznámka ani nebyla kdovíjak urážlivá.
„Dracovi rodiče umřeli,“ informoval potichu své dva nejbližší přátele. „Dneska. Není na tom dobře, Neville je s ním. Teď by neměl být sám.“
„Co se jim stalo?“ vyzvídala Ginny, seděla vedle Rona, Harry se ani nedivil, že ho zaslechla. Občas měla postřeh jako netopýr.
„Voldemort se jim stal,“ vysvětlil jednoduše. „Detaily nejsou důležitý. Bylo to hodně ošklivý. Lucius umřel tady na ošetřovně, chvíli potom, co se spustili hradní ochrany. Narcissu sem přinesli už mrtvou.“
To je strašné,“ zašeptala Hermiona. Hlas se jí chvěl, ona i Ginny byly hodně bledé. Pochopily, co Harryho poznámka o ošklivosti znamenala a to, že jim nechtěl říct něco bližšího... Ron přestal s jídlem, jako by ho přešel hlad. A skutečně, vzápětí odstrčil talíř.
„Ten vraždící maniak je fakt šílenej,“ vydechl. „Vždyť starej Malfoy dělal pro něj! Myslel jsem, že jde jen po mudlech a mudlorozených. Ne, že vraždí vlastní lidi!“
„Čistokrevné vraždí taky, když mu to hraje do karet,“ potvrdil mu to Harry. „Pamatuješ na tu zprávu o zabitých krotitelích draků? Byli oba čistokrevný. Dělali pro Řád. Stačí jenom být na opačné straně, Rone. Ani čistá krev tě nezachrání.“
„Fakt pozitivní,“ zabručel zrzek. Znechuceně koukal na talíř.
Harry se loudal na kolej. Do ložnice dorazil první, jako vždy si vzal plášť a mapu... Pak ho něco napadlo. Zavolal Dobbyho.
Malý věrný skřítek se dostavil v rekordním čase.
„Co si pan Harry Potter přát, pane?“ zeptal se.
„Dobby, chci tě požádat, abys odnesl něco k večeři pro Nevilla a Draca, předpokládám, že jsou v Dracově pokoji. A předej Nevillovi můj vzkaz, prosím,“ strčil mu do malé dlaně lístek, který ve spěchu napsal. „A postarej se o cokoliv, co budou potřebovat.“
„Jak si pan Harry Potter přeje, pane!“ zaplácal skřítek ušima a zmizel.
Po jeho odchodu sáhl Harry znovu po pergamenu. Naškrábal pár vět, spěšně nacpal lístek do truhličky, doufal, že lektvaristu napadne se tam podívat...
Severus Snape si nacpal do kapes pár lahviček a zamířil ven ze svých komnat, k pokoji svého kmotřence. Tušil, že už bude spát, když opatrně zaklepal na dveře, ale nepřekvapilo ho, když trochu rozespale vypadající Longbottom otevřel dveře a beze slova ho vpustil dál.
„Jak mu je,“ zeptal se profesor a vyndaval lahvičky s lektvary.
„Spí. Hned, jak jsme přišli, dostal oba lektvary. Musel být úplně vyřízený, nechal se uložit jako dítě,“ řekl mladík s takovým citem a starostlivostí, že měl Severus chuť mlátit hlavou o zeď.
Záviděl vlastnímu kmotřenci.
On měl taky někoho, kdo by o něj takhle pečoval... kdyby si to nezvoral.
„Kdyby něco, tady máte další lektvary, i když myslím, že to, co už měl, stačilo...“ poznamenal. Vzápětí je oba vylekal příchod Dobbyho s velkým tácem.
„Dobby?“ zamrkal Neville překvapeně. „Co tu...“
„Pan Harry Potter poslal Dobbyho. Pan Harry Potter si dělá starosti o pana Draca. A dal Dobbymu tenhle vzkaz,“ předal skřítek Nevillovi lísteček a odlevitoval tác na stolek. Neville si přečetl vzkaz a otočil se na Dobbyho.
„Dobby, řekni Harrymu, že tu dnes zůstanu. Draco spí, probudí se asi až ráno. Postarám se o něj,“ řekl pevně.
Skřítek se usmál, ujistil mladého kouzelníka, že vše vyřídí a odmístil se.
„Zdá se, že je o vše postaráno,“ povzdechl si Severus. „Už půjdu. Dobrou noc, pane Longbottome. A děkuji,“ dodal mírně neochotně.
„Za co?“ podivil se Neville.
Severus si povzdechl.
„Že ho milujete,“ řekl prostě. „Je rozmazlený, zhýčkaný, ale dobrý člověk. Nezasloužil si spoustu věcí, co se mu stala.“
„Vím,“ přikývl Nebelvír. „A taky děkuju. Že nám nebráníte,“ dodal, když profesor tázavě zvedl obočí.
„Nejste to nejhorší, co ho mohlo potkat,“ pokývl Severus a odešel, nechávajíc za sebou mladíka, který na něj koukal jako na zjevení, protože si jeho poslední slova správně přeložil, jako svého druhu lichotku.
Ve svých komnatách přešel Severus automaticky k poštovní skříňce. Dělal to tak celou dobu, od chvíle, co ji obdržel. Nerad by prošvihl jakýkoli Harryho dopis a teď se modlil za sebemenší kousek papíru s pár slovy... a za to, aby to nebylo jen: Je konec.
Dnes se po dlouhých dvou týdnech dočkal. Byla to snad ironie, že byl 14. únor, Den svatého Valentýna. Ze skříňky na něj vykukoval malý přeložený kousek pergamenu.
Musel se dvakrát nadechnout, aby se odvážil ho vytáhnout.
A posadit se do křesla, aby si ho přečetl.
Byl psychicky vyšťavený, dnešní den byl opravdu chuťovka... Nějakou dobu už si s Luciusem nerozuměli, ale jejich přátelství tak nějak přežilo do dnešních dnů... Další, pro koho bude Severus o Svátku zemřelých truchlit.
S obavou se zahleděl na známé kostrbaté písmo.
'Ahoj, Severusi. Nevím, kdy tenhle vzkaz najdeš a jestli vůbec stojíš o to mě vidět, po všem, co se dnes událo, ale odešel jsem do Útočiště. Přespím tu, protože bych s tebou rád mluvil. Pochopím, kdy nepřijdeš, ale já mám pocit, že bysme si měli popovídat... Myslím právě teď, právě po dnešku. Budu tě čekat, Harry.'
Severus nevěřícně zíral na těch pár vět, jako by je nechápal. Pak se mu najednou rozbřesklo, přivolal si teplý zimní hábit a vyrazil ven.
Srdce mu splašeně tlouklo, když se přemístil k ochranám svého domku. Rychle jimi proběhl, že na zápraží nikdo nečeká ho nezaskočilo, rychle vrazil dovnitř, shodil z ramen hábit a vpadl do pokoje, kde se malý rozcuchaný Nebelvír choulil před zapáleným krbem.
Harrymu už se zavíraly oči, teplo od krbu ho hřálo, ale snažil se udržet vzhůru, čekal... právě když mu hlava kleslo na opěradlo, ucítil chlad, jak se prudce otevřely dveře... Vzhlédl, ospalost z něj spadla.
Přišel.
Jen doufal, že ne proto, že si to rozmyslel, že o něj nestojí, nechtěl slyšet jen chladné příkazy, jako: Vraťte se do školy, Pottere, tady nemáte co dělat...'
Ale stačilo, aby mu pohlédl do očí.
Tenhle pohled znal. Tolik mu chyběl. Milující hřejivé teplo temných očí ho objalo, přimělo vstát a vrhnout se muži do náruče. Nadechl se té známé bylinkové vůně. Stulil se do objetí, které ho tak pevně a láskyplně svíralo...
A když se mírně poodtáhl, aby svému milenci pohlédl do tváře, zapomněl úplně, že měl v úmyslu si JEN promluvit. Protože zářící temné oči se k němu sklonili a o čelo se mu otřely rty, navzdory venkovnímu chladu horké.
„Harry...“ vydechl tiše muž. A to bylo jediné, co mladík potřeboval slyšet. Zdvihl k němu tvář, nechal se lehce políbit...
A tento jediný polibek změnil toho večera vše.