Rodové pouto
Na bílý strop útulného pokoje se světle zelenými stěnami pohlédly šedomodré oči. Zamrkaly. Vypadaly ještě trochu omámeně, poté, co se Draco probral z omračující kletby.
Blonďák se rozhlédl, ještě jednou zamrkal, rozostřený pohled se srovnal. Vzápětí se mu oči rozšířily, když si uvědomil, co všechno se stalo a kde se nachází.
Smrtijedi v Prasinkách. Ti dva poskoci Hadího ksichta mučili Nevilla. Chtěl je zastavit. Omráčili ho. A zjevně ho odnesli domů, na Manor.
Po zádech mu přejel mráz, když pomyslel na otce.
Nečekal, že má v plánu něco dobrého, když ho nechal unést přímo z Prasinek.
Prudce potřásl hlavou. Nechtěl si připustit strach. Když to udělá, tahle situace ho srazí na kolena. Musí si uchovat naději a snažit se z toho dostat. Musí se vrátit.
Škubl sebou, když vrzly dveře.
„Draco!“
Usmál se na matku, která ho naprosto nezvykle proti svým zvykům běžela obejmout. Vždy se chovala skoro odtažitě, jen zřídka mu prokazovala svou lásku fyzickým kontaktem. Byla pravou čarodějkou z čistokrevné, aristokratické rodiny.
Teď ale pevně objímala syna a bylo jí jedno, že jí z pečlivě nalíčených očí tečou potoky slz. Přitom šeptala: „Dostala jsem dopis, Draco. Nemohla jsem odepsat, tvůj otec mou poštu kontroluje. Jsem ráda, že jsi v pořádku, ale otec se snaží postarat o opak. Děsím se, co bude, až se vrátí.“
„Kde je otec teď?“ zeptal se Draco a odtáhl se. Podal matce kapesník a vstal. Zatleskal, aby přivolal skřítka... nic se nestalo. Zkusil to jinak: „Tabby? Tinky?“
Otočil se na matku.
„Tvůj otec se postaral, abys nemohl využít žádnou možnost k útěku. Skřítci mají zakázáno přijít na tvé zavolání a taky ti jakkoli pomoci. Nechám přinést čaj,“ vysvětlila a sama přivolala skřítka.
„Mami, kde je otec?“ zeptal se Draco znovu. Zneklidněla, jak si všiml. Začínal si říkat, jestli se neděje něco...
„Když tě přinesli, odešel za Pánem zla. Něco... něco s tebou... plánují,“ řekla Narcissa váhavě. Nedívala se přitom synovi do očí. Mačkala kapesník v dlani a upírala oči do zdi.
„Co plánují?“ pronesl Draco chladně. „Znamení zla bych musel přijmout dobrovolně. Co jiného po mě může Voldemort chtít?“
Viděl, jak sebou matka škubla, když nazval Temného pána jeho jménem, ale nehnulo to s ním. Už se odmítal před tím polokrevným parchantem klepat.
„Matko.“
Pohlédla na něj. Draco si uvědomil, že má ve tváři vepsaný – a překvapilo ho to – stud. „Mami?“ Její bledé tváře zbarvil lososový poprašek.
„Náš Pán si tě vybral jako... druha,“ řekla v rozpacích. „Má v úmyslu... tě přivést do jiného stavu... máš být otcem jeho dědice.“
„Spíš matkou, jak to tak poslouchám,“ ucedil Draco otřeseně. Bylo mu jasné, co to znamená. Temný pán si potřebuje... ehm, tamto a vymyslel si tu věc s dědicem. A na Dracův souhlas se rozhodně ptát nebude. Otřásl se znechucením.
„To se nestane,“ prohlásil. „Nebudu té polokrevné kreatuře dělat děvku! A odmítám v sobě nosit jeho bastarda!“
„Draco!“ lapla žena po dechu. „Jazyk!“ Takový slovník u něj nezažila ani v největším rozčilení. Pak si uvědomila, co ještě řekl... „Jak jsi to myslel, to o té polokrevné kreatuře?“
„Nevědělas' to? No jistě, on by se nedělil o pravdu o svém původu.“ Draco se poškrábal na nose a začal vysvětlovat: „Víš, mami, Temný pán sice pochází ze Zmijozelova rodu, to je pravda, ale je to jediné, čím se může chlubit. Jeho matka byla z rodu Gauntů, který pocházel ze Salazara Zmijozela. Otec ale nebyl ani moták, natož kouzelník. Byl mudlovský statkář, který rodinu opustil, jakmile zjistil, že jeho žena je čarodějka. Když zemřela, vyrůstal v mudlovském sirotčinci. Viděl jsem Brumbálovu vzpomínku na den, kdy za ním do toho sirotčince přišel. Můj přítel je aspoň čistokrevný a z dobré rodiny,“ odfrkl si pohrdlivě.
„Tvůj přítel?“ užasla Narcissa. „Cože?“
„Nějak se divím, že to s otcem nevíte,“ poznamenal Draco. „Pamatuješ Longbottomovy? Teta Bella se na nich vyřádila, díky ní zešíleli.“
„Ano, o tom vím,“ zašeptala zahanbeně. „Vím, že většinou nedám nic najevo, Draco. Ale ne vždy souhlasím se vším, co tvůj otec a má sestra dělají...“
Draco tušil, že k těm dvěma zmíněným počítá i Voldemorta, jen prostě to nedokáže přiznat nahlas... I tak na ni byl pyšný.
„Chodím s Nevillem, mami,“ přiznal bez rozpaků. „A vážně ho mám rád. Je dobrý kouzelník a statečný. Bojoval s Harrym na Ministerstvu. Snažil se pomstít své rodiče, když se tam objevila teta Bella...“
„Opravdu statečný mladík,“ usmála se Narcissa na synka. „Už jsi dospělý, Draco. A jakkoli bych ráda jednou pomáhala oblékat nevěstu, spokojím se se slibem, že mi dáš vnoučata.“
„To ti slíbím rád,“ usmál se a vzápětí se zamračil. „Ale nepřipustím, aby byl jejich otcem ten Hadí ksicht. Tohle odmítám. Nepodřídím se mu. Mami, měla bys počítat s tím, že mě zabije,“ podíval se na matku, zase měla slzy v očích.
„Třeba to ještě dobře dopadne,“ zašeptala nadějně. Nevzdávala se té víry, dokud není pozdě.
Ve stejné době, v Bradavicích
Harry ani nevěděl, jak se dostal ke Komnatě nejvyšší potřeby. Byl natolik šokovaný, že nic kolem sebe nevnímal. Chtělo se mu brečet.
Pořád před sebou viděl provinilý pohled černých očí a slyšel ten známý profesorův hlas, jak váhavě říká jeho jméno... Najednou nechápal, jaktože si ničeho nevšiml. Ellis a Snape měli tolik shodných rysů, tolikrát měl pocit, že mluví se svým profesorem lektvarů... Prostě ho to nenapadlo. Tahle možnost byla natolik absurdní, že by ji i v případě, že ho to napadne, okamžitě vyloučil.
Třikrát přešel kolem stěny v sedmém patře, prosil o úkryt. Komnata mu poskytla útulnou ložnici s dveřmi do malé koupelny. Nakonec, blížil se večer. Harry ani nešel na večeři, žaludek se mu tolik svíral a kroutil, že by jakékoliv pozřené jídlo hned vyhodil.
Automaticky se umyl a převlékl a zalezl do postele. Tam se schoulil do klubíčka. Jak předtím slzy přemáhal, aby ho někdo neviděl, teď potvory nechtěly téct. Místo toho mu hlavou míhaly vzpomínky na vše, co se mezi ním a přestrojeným profesorem stalo.
Všechno, co mu řekl, dovolil... Když na to vše pomyslel, měl chuť rvát si vlasy. Kolikrát ho sváděl sám od sebe, když ho chtěl. Otevřel mu své srdce a s tím mu dal do ruky nůž. A zároveň možnost to první přijmout s upřímností, s jakou bylo dáno... a šanci použít to druhé.
Pak si vzpomněl na jejich první setkání. Ellis – Snape k němu přišel sám, Harry si nikdy netroufl sám oslovit někoho, kdo jej zaujal. Byl v přátelství s dospělým mužem nezkušený, zranitelný...
A Snape toho využil. Velmi zmijozelsky, musel Harry uznat. Každý krok dál nechával Snape na něm, nikdy nerozhodoval za ně oba on. Takže to, že se stali milenci, je jeho vina. Za to všechno... si může sám.
Zajímalo ho, jestli měl tenhle plán od začátku, nebo prostě improvizoval... Povzdychl si. Je vážně idiot. A zoufalec k tomu.
Zaplavovala ho hanba a ponížení. Měl pocit, že už nikdy nebude schopen vystrčit nos z postele.
Na ošetřovně seděl ředitel u jednoho ze dvou obsazených lůžek. Před chvílí mluvil z madam Pomfreyovou o obou zraněných a ulevilo se mu, když slyšel, že ač byli zraněni vážně, nebudou mít s největší pravděpodobností následky.
Neville, stižený kletbou Cruciatus, se brzy probral a nevykazoval žádné známky poškození mozku, za což byl sám Brumbál vděčný. Nechtěl vidět dalšího Longbottoma šíleného. Vidět tak jeho rodiče bolelo dostatečně.
Severusovo zranění mu dělalo menší starosti. Samozřejmě byl překvapen, když mu ochrany hradu ukázaly, že se někdo přemístil skrze nouzový přemísťovací kanál na ošetřovnu. Nevěděl o útoku na Prasinky, dokud se v jeho pracovně neobjevil právě Severusův nový Patron. Okamžitě vyslal pomoc, sám se přemístil na pozemky školy a dohlížel na návrat studentů. Zamrazilo ho, když viděl spěchat mladého Weasleyho a slečnu Grangerovou samotné. Bez Harryho. Pak ucítil pohyb v ochranách, ono podivné přemístění.
Po příchodu na ošetřovnu si myslel, že všechno chápe, když mu Poppy oznámila, že Dobby přinesl mladého Longbottoma a pak se objevil Harry s profesorem Snapem. Předpokládal, že ten zraněný je Harry (opět) a Severus ho přemístil. Protože to nevypadalo, že se lektvarista hned probere, odebral se do ředitelny, vyslechnout členy Řádu, vyslané do Prasinek.
Úleva ze zprávy, že krom uneseného Draca Malfoye nezmizel žádný jiný student, zhořkla, jakmile Kingsley Pastorek sdělil, že dva studenti z Havraspáru zemřeli na vnitřní zranění způsobená rozličnými útočnými kletbami – jak se později ukázalo, tak oba byli členy Brumbálovy armády a pokoušeli se chránit mladší spolužáky.
Tonksová ho ohromila, když mu sdělila, že ono nouzové přemístění má na svědomí Harry. Netušil, že to dokáže. I když, s ohledem na jeho velkou moc, ho to tak překvapit nemělo...
Proto se rozhodl promluvit s Harrym. Nenašel ho v Nebelvírské věži, Ron mu řekl, že ho po návratu vůbec neviděl, až pohled do Pobertova plánku prozradil, kde se Zlatý chlapec skrývá.
Ředitel se rozhodl nechat mu trochu času, teď stejně nemohl nic dělat. Rozdal pokyny a začal psát účastné dopisy rodinám zemřelých studentů. Taky se rozhodl dočasně zakázat vycházky do Prasinek. Ráno to oznámí u snídaně.
Už se chystal jít spát, byly dvě hodiny po půlnoci... když ho překvapilo klepání na dveře. Sám šel otevřít, Nebelvíra se zelenýma očima a jizvou na čele neočekával.
„Dobrý večer, pane,“ šeptl Harry. „Vím, že je pozdě, ale... smím?“
„Jistěže, chlapče, pojď dál. Čaj?“ nabídl mu Brumbál a vedl ho ke křeslu. Nikomu to neřekli, ale po nedávných událostech, ohledně Harryho pěstounů, mezi sebou měli trochu zvláštní vztah. Ředitel se nepřestával kát za své omyly a Harry nestačil opakovat, že je vše v pořádku. Nakonec Brumbál akceptoval žádost, že Harry se nechce vracet ke vzpomínkám, které jsou pro něj bolestné a přestal mu to připomínat.
„Čekal jsem, že tě uvidím až ráno u snídaně, Harry. Jsi v pořádku?“
„Já ano. Pane, víte něco o Dracovi?“ zeptal se Harry naléhavě, usrkl čerstvý čaj a s očekáváním se zahleděl na starého čaroděje.
Smutný pohled mu byl dostatečnou odpovědí, ale Brumbál nahlas řekl: „Vydal jsem pokyny, členové Řádu ho hledají... Ale zatím bezvýsledně. Pokud se dá předpokládat, je u Temného pána a tudíž nenalezitelný.“
„Kdyby profesor Snape nebyl zraněný, mohl by...?“ naznačil Harry napjatě. Překvapilo ho, když Brumbál zavrtěl hlavou.
„Severusovo Znamení už není aktivní,“ ohromil ho. „Zdá se, že když jsi nabyl své plné moci, nacházel se pravděpodobně v blízkosti domu, kde jsi právě byl a tvá magie ho zasáhla. Je to aspoň jeho předpoklad. Prý tě během prázdnin několikrát kontroloval, tak abys nevěděl... Doufám, že se pro to na něj nebudeš zlobit, Harry.“
„Ne,“ zamumlal Harry. 'Pro TOHLE zrovna ne.' Nahlas řekl: „Takže nemáme žádnou jinou možnost, jak Draca najít?“
„Bohužel, můj chlapče. Snažíme se, ale...“ Potřásl hlavou a zauvažoval. „Víš, Harry... Stále mě trochu překvapuje vaše přátelství. Myslel jsem, že už jsem si zvykl... Tento rok je plný zvratů a překvapení.“
„Neřekl bych to líp, pane,“ zamumlal Nebelvír. „Draco je víc než kamarád. Je rodina a já se o svou rodinu starám. Neřekl vám, že přijal mou nabídku na přijetí do rodu Blacků?“
„Vskutku ne,“ podivil se ředitel. „A Nymfadora? Tedy... Tonksová?“
„Zvažuje to,“ odvětil Harry. „Chce to napřed probrat s rodiči. V tomhle směru ji chápu. Draco mi dal pár informací, co obnáší přijmout někoho do rodiny.“
Najednou ho napadlo: „Pane profesore, šlo by ho přijmout třeba na dálku? Nebo musí být přítomen? Nedostalo by ho to třeba od Voldemorta?“
Náhle se před ředitelem s tichým prasknutím zhmotnila malá obálka. Zachytil ji dřív než dopadla na stůl, byl to Hulák. Muž pohlédl na jméno odesilatele, zatvářil se překvapeně, zatímco se dopis třásl v jeho rukou.
Harry si domyslel, že by tu neměl být, tak vstal. „Já půjdu, pane,“ prohodil a otočil se k odchodu.
„Ne, Harry, tohle možná budeš chtít slyšet...“ zarazil ho profesor a odstranil pečeť.
„Vážený profesore Brumbále,“ rozezněl se ředitelnou jasný, ale zřetelně rozrušený ženský hlas, Harrymu byl povědomý, ale nezařadil ho, dokud neuslyšel další uspěchaná slova: „můj syn Draco se nachází doma, na Malfoy Manor, můj manžel ho nechal unést na příkaz Pána zla. Mají s ním v plánu ošklivé věci, prosím najděte způsob, jak ho zachránit. Já si nevím rady. Je pro mě nebezpečné vás kontaktovat, ale chci zachránit syna. Pán zla má v úmyslu použít jej jako nositele svého potomka, to nemohu připustit. Lucius zajistil, že ani já ani Draco nemůžeme opustit Manor, ani překročit ochrany. Prosím, najděte nějaký způsob a zachraňte mého syna!“
„No, to mě podrž,“ zašeptal Harry. „Ten zatracenej hadí zvrhlík! Pane, nemůžeme připustit, aby mu tohle udělali! Víte, že miluje Nevilla, když ho ten parchant přinutí...“
„Já vím, Harry, uklidni se,“ okřikl ho Brumbál mírně. „No, zatím aspoň není u Voldemorta. Dám vědět Pastorkovi, uvidíme, jestli nenajde důvod, nechat prohledat Malfoy Manor. Ale technicky vzato není Draco unesen, když je doma. Legálně je to v pořádku. Možná proto ho odvedli k rodičům a ne jinam.“
„Není to v pořádku!“ vykřikl Harry. Dopáleně vyskočil z křesla, do kterého usedl, když jej ředitel vyzval, aby zůstal. Jeho hábit rozevlála zvířená magie. Brumbál zůstal ohromeně sedět. Takový projev magie ho překvapil.
„Není to sakra v pořádku! Musí být způsob, jak něco udělat!“ křičel rozzlobeně a magický vítr zesiloval, jak Harryho hněv narůstal. Po pracovně se rozlétly pergameny, různé třpytivé přístroje v policích se začaly otřásat.
„Harry, prosím, uklidni se,“ snažil se ho Brumbál vzpamatovat. Pomalu vstal a opatrně se přibližoval k rozčílenému chlapci.
Harry běsnil. Nejenže tuhle reakci spustila obava o jeho téměř bratránka, ale přiživoval ji pobouřený hněv na Voldemorta a na Snapea taky. Jakkoli si tu věc s lektvaristou nechtěl připouštět, nepřemýšlet o ní, protože připustit, že doopravdy chodil se Snapem a nechal se jím oblbnout, by tu věc udělalo skutečnější a on nebyl připraven celou tu situaci řešit.
Pak ucítil pevný stisk na rameni. Pohlédl na muže vedle sebe, usmíval se. Ale Harry v jeho očích zahlédl i starost a to ho vzpamatovalo.
Nevěděl, co má dělat, aby uklidnil svou magii, ale rozhodl se použít techniky z Nitrobrany. Začal zhluboka dýchat, zavřel oči a představoval si nějaké klidné místo. V mysli se mu ukázala zimní zahrada na Niwlog. Vzpomínal na klid, který v tom místě byl, postavu Ellise/Snapea z těchto představ silou vytěsnil, jinak by se neuklidnil. I tak to bylo těžké. Toto místo bylo s tímto mužem příliš spjaté.
Ale po chvíli se dokázal nakonec natolik ovládat, že svou magii zkrotil a uklidnil. Tiché vydechnutí starého profesora mu naznačilo, že ho přinejmenším zneklidnil.
„Promiňte, pane,“ zamumlal. „Rozzlobil jsem se...“
„Chápu tě, Harry, ale musíš se ovládat. Zvládl jsi to dobře, ale budeš muset cvičit. Nyní, napadá tě, jak bychom jinak mohli Draca zachránit? Nemáme možnost, ani legální důvod na Malfoy Manor zaútočit. Draco je doma. Máme slovo jeho matky, ale není to důkaz o zmíněných věcech, ani to nedokazuje, že se bude Voldemort nacházet v nejbližší době na Manoru...“
„Připadám si hrozně bezmocný,“ hlesl Harry a zhroutil se do křesla.
Brumbál si pomyslel totéž o sobě... ale neřekl to nahlas. Tušil, že Harry v něj skládá své poslední naděje.
Někdy vážně není jednoduché být jedním z nejmocnějších kouzelníků své doby.
Harry se zamyšleně vracel do Komnaty nejvyšší potřeby, poté, co ho ředitel poslal spát, že něco vymyslí. Když odcházel z Brumbálovy pracovny, starý čaroděj už byl po nos ponořen do prastarých textů a hledal řešení.
Jenže Harry měl pocit, že když bude ředitel jen hledat v knihách, každé řešení přijde pozdě, Dracovi bude krutě ublíženo... Možná za to mohl ten jeho 'zachráncovský komplex', ale nemohl jen nečinně čekat a doufat, že ředitel něco najde. Jen nevěděl, co by mohl...
Navíc neměl představu, co je vůbec možné udělat. Ty zatracené čistokrevné záležitosti a tradice... Kdyby mu mohl někdo poradit, kdo v těchto věcech vyrůstal... Ale Neville je na ošetřovně a Draco unesen. A za Snapem by nešel, ani kdyby neležel pár lůžek od Nevilla. S přetrvávajícím pocitem bezradnosti znovu vešel do magické Komnaty. Nemohl jít spát. Rozhodl se následovat Brumbálův příklad a hledat pro Draca pomoc. Požádal Komnatu o knihy a spisy, které by mohly k něčemu být. Jen si povzdechl, protože se vzápětí ocitl v obrovitánské knihovně.
„Tady budu hledat celou věčnost,“ zašeptal, ale statečně se do toho obul. Vykročil k prvním policím. Přivolal si několik knih o přerušení rodinného pouta a usadil se do křesla, které mu Komnata taky poskytla, spolu se stolkem a konvicí kávy a začetl se.
Pár nejbližších hodin se probíral vším možným, za úsvitu odložil poslední knihu z první poličky a vyčerpaně si promnul bolavé oči.
Věděl, že to bude fuška, o to těžší, že netušil, co má vlastně hledat. Potřebuje kouzlo? Nebo lektvar? Vyvolat ducha, nebo démona, nebo tak něco? Začínal panikařit. Ani největší a nejbohatší knihovna mu nepomůže, pokud neví, co hledat. Potřebuje pomoc.
Pak se plácl do čela. Nepotřebuje knihovnu, ale přístup na Manor!
„Dobby!“ zvolal s nadějí v hlase. Skřítek se před ním zhmotnil tišeji, než jindy.
„Co pan Harry Potter potřebuje, pane?“ ptal se hned ochotně.
„Býval jsi Malfoyů, Dobby,“ začal Harry. „Určitě víš, jestli se dají nějak překonat ochrany, které brání někomu odejít z Manor.“
„Záleží na tom, kdo je na Manor držen, pane Harry,“ poznamenal skřítek a vzápětí se rozpovídal: „Tenhle typ ochran tam zavedl už pradědeček pana Luciuse. Jeho domluvená nevěsta chtěla utéct.“
„Dracova praprababička?“ zajímal se Harry.
„Ne,“ zavrtěl hlavou skřítek smutně. „Dobby o tom jen slyšel, když se pan Draco učil historii rodu. Nevěsta se pokusila utéct, několikrát před svatbou a i po ní, ještě před svatební nocí. Ochrany, založené na malfoyovské krvi může překonat zas jen Malfoy... Pokud v nich není aktivován klíč, bránící odejít i Malfoyovi. Hlava rodu, v současnosti pan Lucius, jej může aktivovat i pro určitou osobu z rodiny.“
„Dopověz mi to o té nevěstě,“ vybídl ho Harry. Když to nebyla Dracova příbuzná, muselo se jí povést utéct, ne?
„Jmenovala se prý Callisto. Její babička údajně patřila k řeckým vílám, podle pověstí to byla nejkrásnější dívka v kouzelnické Anglii. Callisto doplatila na ten klíč v ochranách. Jakmile se uzavřením sňatku její magie stala součástí magie rodiny, nemohla ho překonat. Slovo hlavy rodu v čistokrevných rodinách je zákon a v tehdejší době to platilo ještě více než dnes.“
„Tak co se s ní stalo?“ zeptal se Harry už netrpělivě.
„Zemřela,“ odpověděl Dobby jednoduše. „To ráno po svatební noci proti sobě obrátila svou magii a... prostě zemřela. Vílí magie je jiná, než kouzelnická, stejně jako je jiná magie nás, skřítků. Její manžel se krátce na to oženil s její sestrou Calliopou a to byla praprababička pana Draca. To po ní a jejích předcích mají Malfoyové světlé vlasy, oči a pleť. I když už po tolika letech ztratili nadání pro vílí magii.“
„Takže se Draco nemá jak dostat z Manoru,“ hlesl Harry zničeně.
„Dokud bude součástí rodiny,“ přikývl Dobby. „Kdyby ho pan Lucius o prázdninách vydědil i magickým způsobem, ta rodinná klička v ochranách by na něj neplatila. Ale protože to neudělal... I kdyby se pan Draco mezitím oženil a přijal jiné jméno, stále by byl Malfoyem.“
„Takže nemůže pryč, dokud je Malfoyem,“ opakoval Harry jako v transu. Nevnímal skřítkův překvapený pohled. Matně si totiž vzpomínal na něco... Není to tak dávno, co četl o pevnosti rodinných pout v kouzelnické historii... Přirozeně ne v učebnici Dějin. Ta kniha byla v knihovně jeho rodu.
Harry vyskočil. „Pojď se mnou, Dobby, možná budu potřebovat tvou pomoc...“ a vyletěl z Komnaty jako drak. Pak se najednou vrátil. Napadlo ho to v půli chodby, rozhodl se to zkusit.
„Komnato, prosím, potřebuji vchod do dívčí umývárny ve druhém patře, mám málo času,“ zkusil to a málem zajásal, ve stěně se začal rýsovat žádaný vstup. Harry rychle otevřel dveře, ocitl se v umývárně Uplakané Uršuly. Bleskem se hnal k umyvadlu s hadím kohoutkem.
Otevřít vchod do Tajemné komnaty a seskočit dolů bylo dílem několika krátkých okamžiků. Harry se nijak nezdržoval, spěchal. Snad ani nevnímal, že malý, statečný skřítek je mu v patách, následuje svého milovaného Harryho Pottera.
Po několika dalších zasyčeních vystoupal schodiště do knihovny ve věži a prošel jí. Teprve uvnitř si všiml, že Dobby s ním není. Zase vyšel ven.
„Dobbymu není dovoleno vejít, pane Harry Pottere, pane,“ vysvětlil zahanbeně. „Dobby počká tady.“
Harry jen pokývl a vrátil se dovnitř. Zamířil rovnou k malbě svého předka.
„Taliesine?“ přelétl obraz pohledem. Támhle u jezera. Usmál se. Muž se přiblížil.
„Harry, vítej,“ pozdravil ho. „Dlouho jsem tě neviděl. Máš hodně práce?“
„Dá se říct...“ pokývl Harry hlavou. „Hodně se toho stalo. Mého bratrance Draca – říkal jsem ti o něm – odpoledne unesli. Víme, kde je, ale nemůžeme se k němu dostat. On se odtamtud musí dostat sám, ale nemá možnost... Mě něco napadlo, ale potřebuju si to osvěžit. Pamatuješ si, jak jsem tady četl tu knihu o historii naší rodiny?“
„Ano, vzpomínám,“ přitakal namalovaný předek. „Možná bude lepší, Harry, když mi přesně povíš, co hledáš a jak přesně je tvůj příbuzný vězněn?“
Harry se pustil do vysvětlování, jak mu jej poskytl bývalý Malfoyovic skřítek. Když skončil, zkoumavě si prohlížel svého předka. Ten se dlouho tvářil zamyšleně.
Když už chtěl Harry začít přecházet jako lev v kleci, promluvil: „Dobrá. Chápu, jak to myslíš, opravdu je to způsob. Pokud jsi si jist, že Draco je ochoten to udělat...“
Harry se nadechl, jak chtěl okamžitě potvrdit řečené, ale Taliesin zavrtěl hlavou a zvedl ruku, aby ho zarazil. Pak pokračoval: „Pokud máš jistotu, už zbývá jen najít způsob, jak mu dát vědět. Vzhledem k tomu, že k tomu potřebuje jen velmi málo... Jen brk, papír a inkoust. A odvahu, vzdát se části vlastní identity.“
„Jde mu o život, myslím, že vzhledem k tomu, co ho čeká, tu odvahu mít bude,“ řekl Harry přesvědčeně. „A taky mě už napadlo, jak k němu dostat tu správnou informaci.“ Chvilku se soustředil na představu tenčí knížečky v černé kožené vazbě. Téměř vzápětí k němu přiletěla.
Posadil se ke stolu, ze zásuvky vytáhl pergamen a věci na psaní, už dávno si je sem přinesl, hodily se při studiu. Hledal kapitolu, která měla jeho někdejšímu rivalovi přinést volnost.
Pečlivě si všechno vypsal, ještě to po sobě přečetl a zkontroloval... Nikdy nebyl tak pečlivý. Pak se rychle rozloučil a odešel. Před knihovnou našel trpělivě čekajícího Dobbyho. Rychle a beze slova se vrátili do umývárny, prošli zpět do Komnaty nejvyšší potřeby.
Teprve tam Harry skřítka oslovil: „Dobby, o něco důležitého tě poprosím.“
„Cokoliv, co si přejete, pane Harry Pottere, pane!“ vykvikl Dobby a hrdě vypnul hrudníček. Byl pyšný na to, že může být svému pánovi, kterého si vybral, jakkoliv nápomocný.
„Dostaneš se do sídla Malfoyů, tak aby si tě nikdo nevšiml?“ Harry si všiml, že se Dobby trochu zarazil, než přikývl. „Skřítci jsou viděni, jen když chtějí, pane Harry Pottere, pane. Nikdo si Dobbyho nevšimne. Co má Dobby udělat?“
„Prosím tě, abys odnesl Dracovi tenhle pergamen. Napíšu mu vzkaz. Kdybych tě žádal, abys ho pouze přenesl sem, ochrany Manoru by mu zabránili, přenesl by ses jen ty. Tohle mu pomůže překonat ochrany. Pak ho budeš moci přemístit. Ale musíš mu to dát, když bude sám, nebo v přítomnosti matky. Ale dej si pozor.“
„Dobby všechno předá a nedá se vidět. A jakmile to půjde, přemístí pana Draca.“
Harry si oddechl. Sklonil se a objal věrného skřítka.
„Děkuju, Dobby, jsi dobrý přítel.“
„Dobby... přítel?“ Skřítkovi se obrovské modré oči zalily slzami. Harry se usmál a šel napsat vzkaz. O pár chvil později se malý věrný Dobby přemístil ze školy.
Draco téměř vyprskl čaj, který si dával ke snídani, když se dveře jeho pokoje rozletěly. Stál v nich jeho otec. Ač měl Draco malou dušičku, nasadil chladnou masku, jak byl od dětství navyklý a s kamenným výrazem hleděl na Malfoye staršího.
„Vítej doma, synu,“ usmíval se Lucius spokojeně. „Musíme si promluvit. Závisí na tobě osud našeho rodu.“
„To už jsem slyšel,“ zasyčel Draco tak, že by se za to nemusela stydět ani Nagini. „K tomu mě ale nedonutíte! Nebudu tomu hadímu parchantovi zahřívat postel!“
„Ale budeš!“ vyštěkl Lucius. Úsměv ho přešel. Vešel do místnosti a zavřel za sebou dveře. „Máš neskutečné štěstí, že Pán zla chce tvůj malý prohřešek tak snadno smáznout! Stačí jen dělat, co bude chtít! Navíc, jakmile otěhotníš, nebudeš muset do akce, aby se něco nestalo dítěti.“
„Je to odporný!“ trval na svém Draco. „Já to dělat nebudu! Můžeš mě zabít, umučit, ale tohle neudělám!“ křičel už, vztekle zatínajíc pěsti.
„Jsou způsoby, jak tě naučit poslušnosti, Draco,“ zasyčel i Lucius. „A piš si, že náš Pán je určitě všechny použije, když nebudeš spolupracovat! Víš, jakou můžeš mít budoucnost, po boku nejmocnějšího kouzelníka? Můžeš být víc než jen společnost do postele, když to uděláš chytře. Když se budeš patřičně chovat, Pán zla si tě bude hýčkat. Můžeš být i jeho životním partnerem, společně vládnout světu, to přece stojí za to, být mu občas po vůli. Celý svět může být tvůj! Malfoyové dosáhnou výš, než kdy dřív!“
„Ty ses zbláznil, otče,“ zašeptal Draco. Došlo mu, že jeho otec se plně oddal myšlence být dědečkem Voldemortova potomka a bylo mu jedno, čím za to zaplatí. Ale Dracovi to jedno nebylo.
„On z tebe náš Pán ten vzdor dostane,“ poznamenal jeho otec klidně, jakoby tu urážku ani nezaznamenal. „Už se na to velice těší. Rád krotí nepoddajnost... u tebe jí očividně najde dost. No, aby bylo jasno, než si pro tebe Pán zla osobně přijde, strávíš nějakou dobu tady, jen pár dní, než se pro tebe v Pánově sídle vybudují komnaty. Pokud vím, matka už tě informovala o tom, že jsem omezil tvůj pohyb po Manoru, vlastně, můžeš se pohybovat jen po svém apartmá, bez mého doprovodu nesmíš nikam. Ochrany jsou nastaveny tak, aby ti nepovolily odchod, ani přemístění. A žádný ze skřítků ti nesmí nijak pomoci. Proto jsem jim nakázal ignorovat tvoje volání.“
Chvíli se odmlčel, pak poněkud smířlivě dodal: „Já mám hodně práce, takže ti společnost bude dělat pouze matka. Pokud je ti tak ukradený osud našeho rodu, mysli aspoň na ni. Když nebudeš poslušný, Pánův hněv se zaměří na mne a na tvou matku. Uvažuj.“ S tím se otočil a zanechal syna samotného s jeho myšlenkami.
Draco si povzdechl, vrátil se ke stolu, automaticky vzal sklenici se svým oblíbeným brusinkovým džusem. Vypil ho na jeden zátah, obvyklá kyselost mu tentokrát nevadila, jak byl vytočený, ani nezaregistroval téměř neznatelnou příchuť lektvaru...
Sotva odložil dopitou sklenku na tác, zaslechl tichounké puknutí. Ohlédl se a užasl. Modré oči na něj upíral dobře známý skřítek.
„Dobby?“ vydechl Draco, v hrudi mu vybuchla nepříliš dobře známá emoce... naděje. „Co tady děláš?“ šeptal, ohlížejíc se ke dveřím.
„Pan Lucius opustil Manor, pane Draco,“ ujistil ho skřítek. „Dobby přinesl dopis od pana Harryho Pottera. Našel způsob, jak vám pomoci, pane Draco.“
„Harry?“ Draco téměř oněměl. Naprosto ohromený převzal obálku a napůl mimo ji otevřel. Vytáhl jeden hustě popsaný list a druhý s poměrně stručným vzkazem.
'Draco, posílám Dobbyho, aby ti předal pergamen s postupem, jak se zachránit. Je založený na mém předpokladu, že se s ohledem svůj momentální problém nebudeš zdráhat, vzdát se jména Malfoy.' Draco vytřeštil oči a četl dál. 'Je to jediný způsob, který jsem našel v rodinné knihovně. Doufám, že budu mít šanci líp ti to vysvětlit.
P.S. Neville prý bude v pořádku. Brzy ahoj, Harry.'
Dracovi se neskutečně ulevilo. 'Nev bude v pořádku, díky Merlinovi,' oddychl si. Sedl si na postel a začetl se pořádně do druhého pergamenu.
První odstavce se věnovaly důležitosti jména v magii a následků spojených s jeho zřeknutím. To jen Draco přelétl pohledem, protože to se učil už v historii rodu. Přešel po chvilce k návodu.
'Rituál Abrenuntio nomina, neboli 'zřeknutí se jména' je snadného provedení, protože k němu dotyčná osoba potřebuje pouze několik běžných věcí.
Vezměte čistý pergamen, inkoust a brk a zapalte svíčku, pokud možno bílou. Na pergamen napište své celé jméno, nechte oschnout inkoust a nad svíčkou zapalte. Po celou dobu, co pergamen se jménem hoří, opakujte formuli Abrenuntio nomina.
Jakmile bude rituál ukončen, pocítíte slabost. Proto je lépe, když není dotyčný sám, aby si neublížil.'
„Dobby? Řekl ti Harry, co máš udělat, až provedu rituál?“ zeptal se skřítka, když si připravil potřebné věci.
„Dobby pana Draca přemístí zpět do Bradavic,“ odvětil skřítek. „Jakmile rituál skončí, nebudou tomu ochrany překážet.“
„Dobře,“ oddychl si znovu blonďák. Z nočního stolku si přinesl svíčku – naštěstí bílou – a požádal Dobbyho, aby ji zapálil. Věděl, že bezhůlkové kouzlo mu nejde a kdyby se teď pokusil, spíš se upálil ve vlastním pokoji. Napsal celé své jméno 'Draco Abraxas Malfoy' na kousek pergamenu. Pak se zhluboka nadechl a přiblížil se ke svíčce.
Vzápětí lístek odložil na stůl a sáhl po dalším pergamenu. Napsal několik řádků, podepsal se a zatížil dopis v rohu kalamářem.
Pak se vrátil k rituálu. Roh lístku se svým jménem zapálil a zároveň začal opakovat formuli. Uvědomoval si, že dělá něco, z čeho už není cesty zpět, ale má-li se zachránit... Ani dědictví Malfoyů nestojí za to, aby sdílel lože s tou odpornou napodobeninou muže. Dovedl si představit, že by po jediné noci zešílel. A pokud bude mít děti... tak s mužem, kterého si vybere. A možná, že už si vybral.
„ Abrenuntio nomina,“ opakoval, polovina pergamenu byla spálená. „ Abrenuntio nomina. Abrenuntio nomina. Abrenuntio nomina. Abrenuntio nomina... Abrenuntio nomina. Abrenuntio nomina. Abre...“ Pokračoval v zaříkání, srdce mu prudce bušilo, na čele a zádech cítil ledový pot. Prsty, svírající pergamen se mírně chvěly. Malý plamínek se blížil k okraji lístku, Dracovi se začínala mírně točit hlava, ale vytrval. Už se blížilo jeho osvobození.
Zasykl, když mu oheň olízl prsty, upustil nepatrný růžek, jak se snášel k zemi, dohořel. Zbytky popela Dobby odstranil pohybem prstů. Draco klesl na kolena, natáhl dlaň ke skřítkovi, ucítil, jak ho hubené prsty malé dlaně sevřely, jeho mysl obestřela tma. Už neslyšel zaklepání na dveře pokoje. Ve chvíli, kdy Narcissa Malfoyová vstoupila dovnitř, Dobby luskl prsty a před očima ohromené ženy oba zmizeli.
O kratičkou chvíli později se Doby s omdlelým mladíkem ocitl přímo před nicnetušící madam Pomfreyovou a svým kmotrem, který se s ní dohadoval o svém propuštění.
„Merline... Draco!“ vykřikl muž a sehnul se k chlapci. „Poppy, musíš ho prohlédnout!“
Zvedl kmotřence do náruče a přenesl ho na postel, kterou se rozhodl hned po probuzení opustit. Lékouzelnice nad ním už mávala hůlkou, vrhala jedno diagnostické kouzlo za druhým. Po chvíli sklonila hůlku a s úlevou se podívala na lektvaristu.
„Je v naprostém pořádku,“ řekla. „Jen omdlel, jinak je naprosto nezraněný. Možná bude mít odpověď pro jeho mdloby ten skřítek...“
„Dobby!“ Severus se otočil na skříka, který pořád stál opodál.
„Ano, profesore Snape, pane?“ zvedl k němu skřítek oči.
„Vysvětlíš mi, kde jste se tu vzali?“ vyptával se profesor. „Bylo mi řečeno, že byl můj kmotřenec unesen, kdes ho objevil?“
„Paní Narcissa poslala dopis profesoru Brumbálovi. Pan Draco byl na Malfoy Manor. Věznily ho rodové ochrany. Pan Harry Potter našel způsob, jak je zlomit a poslal Dobbyho pro pana Draca,“ vysvětlil skřítek.
„Harry Potter?“ opakovala madam Pomfreyová užasle.
Zato Severus byl šokem úplně oněmělý. Takto jej zastihl ředitel Brumbál, ve společnosti zelenookého Nebelvíra.