Složité životy
Harry strnule zíral na těch pár vět, které mu oznamovaly věc, kterou si tajně přával ve chvílích, kdy mu Vernon Dursley maloval záda bičem na krvavo. Nevěřícně je četl pořád dokola.
ON.
Vernon.
Mrtvý.
Mrtvý.
MRTVÝ.
Pak si náhle uvědomil, že se zastavil u téhle věty a zbytek, další odstavec, nepřečetl. Sklouzl k řádkům pohledem.
'V první chvíli jsme mysleli, že to má něco společného s tou kletbou, co na něj seslal ten tvůj profesor. Ale policajti říkali, že nezvládl řízení na zamrzlé zatáčce. Tam na tom místě se to prý stává často a táta musel jet rychle. Říkali, že i když přežil pád ze stráně z té zatáčky, byl zraněný a v bezvědomí, a jak víš, tak tehdy zrovna začalo mrznout... Prostě... umrznul. Kdyby ho našli včas, možná by to ještě zvládl. Jenže na to místo v zimě nikdo nechodí. Našli ho náhodou, když tam někdo měl včera nehodu. Nemusíš se rovnou vracet, Harry, ale mamka asi ocení, když napíšeš. Bude teď mít hodně práce. Já jí musím pomoct. Prosím, ozvi se, ahoj, Dudley.'
„Domnívám se, že pan Potter dostal znepokojivou poštu,“ poznamenala profesorka Přeměňování ke svému černě oděnému sousedovi. Ten se právě nacházel v doznívajícím oparu euforie z nepředstavitelně krásné noci, takže svou kolegyni vůbec nevnímal.
Byl to jeden z nejhezčích večerů, které spolu s Harrym zažili. Užili si příjemnou koupel, okořeněnou dráždivými hrátkami, následovanou nocí, kterou doslova promilovali.
Bylo to nádherné. Harry se prostě potopil pod hladinu, na které se houpaly chomáčky voňavé pěny a pod vodou se věnoval jeho napnuté chloubě. Nikdy by nevěřil, že obyčejná ruční práce bude tak vzrušující. Když jeho chlapci došel dech, vynořil se, Severus ho nechal popadnout dech a přitáhl ho k sobě. Rychle si Harryho usadil na klíně, hladově se líbali, jejich těla po sobě klouzala.
„Mám sto chutí tě nepustit zpátky,“ oznámil svému milenci.
„Já o to ani nestojím,“ odpovídal mu Harry rozdychtěně. Severus si užíval, jak mladá horká ústa putují po jeho kůži, sem tam jemně zkousnou, olíznou... Byl stále vzrušenější a to už měl jeden orgasmus za sebou.
„Severusi?“
Hlas profesorky ho vyrušil ze snění.
„Omlouvám se, zamyslel jsem se,“ řekl a znovu se zamračil.
„Říkala jsem, že Harry vypadá...“
'Sladce? Sexy? K pomilování?' navrhlo Snapeovo podvědomí, než Minerva dořekla: „... dostal znepokojivou poštu.“
„Cože?“ vzpamatoval se.
To už se díval, jak mladý Nebelvír vstává a kráčí... ne ven ze Síně, jak očekával, ale k profesorskému stolu!
„Dobrý den, profesoři...“ pohlédl s poněkud pobledlou tváří na Severuse, pak na Brumbála. „Pane, přišel mi dopis... z domova,“ dodal významněji a podal do ředitelovy natažené ruky list.
„Copak se děje?“ podivil se profesor. Začetl se do dopisu, zarazil se. Koukl na Harryho, ten vypadal nejistě, jakoby nevěděl, co má dělat.
„Dobrá, Harry, probereme to. Minervo, Severusi, mohli byste jít s námi? Pojď, Harry,“ pobídl chlapce.
Harry poslechl. Následoval všechny profesory ke vchodu pro zaměstnance, neuvažoval o tom, jestli to byla náhoda, že se k němu připojil Snape, zatímco ředitel kráčel vepředu s nebelvírskou vedoucí.
„Pottere?“ zaslechl tichý hlas profesora lektvarů. „Co se stalo?“
Krok zvolnili oba zároveň. Harry stejně tichým hlasem odpověděl: „Napsal mi Dudley. Vernon je mrtvý.“
Zaregistroval, že muž vedle něj se prudce zarazil, až mu zavlál plášť. Zachvěl se pod černým pohledem, který se do něj zabodl, jako špendlíky.
Domyslel si, o co jde, tak dodal: „Nebylo to kletbou. Autonehoda.“
Že se profesorovi poněkud ulevilo, poznal, protože mu poklesla napjatá ramena a narovnal se. To už došli k chrliči, strážícímu ředitelnu. Mlčky se nechali vyvézt nahoru ke dveřím, vešli za ředitelem a na jeho pokyn se posadili.
„Harry,“ oslovil ho profesor Brumbál, „dovolíš, abych ten dopis dal přečíst i oběma profesorům?“ Když se dočkal přikývnutí, podal popsaný papír McGonagallové.
Ta svraštila obočí nad tím kocouřím škrabopisem, ale vcelku srozumitelný asi byl, protože se na Harryho soucitně zadívala, když předávala dopis Snapeovi.
„Pane Pottere, je mi to líto,“ snažila se chlapci vyjádřit soustrast, jakmile i lektvarista dopis odložil. „Smrt v rodině je vždy těžká. Pokud vám mohu nějak ulehčit...“
„Nevím, paní profesorko,“ potřásl Harry hlavou. „Nevím, co bych měl dělat. Dudley sice píše, že nemám jezdit a taky nevím, co bych jim byl platný... Jen prostě... chci něco udělat.“
„Asi bude lépe, když to necháš na nás, Harry,“ mínil ředitel. „Co říkáš ty, Severusi?“
„Rozhodně by bylo dobré, kdyby pan Potter své rodině napsal dopis,“ řekl zamyšleně oslovený profesor. „Mohu jej doručit, s Petunií se známe od dětství, lépe mi vysvětlí, pokud něco potřebují. Myslím, že pochopí, že Harry teď nemůže opustit školu. Zrovna začne vyučování. Aspoň zkontroluji ochrany na domě,“ pohlédl na Harryho, ten to pochopil jako ujištění, že se postará o tetino a Dudleyho bezpečí. „Dursleyho smrt naštěstí pokrevní ochrany nijak neovlivní.“
„To zní jako dobrý nápad, Severusi,“ schválil to Brumbál. „Určitě tím uklidníme Harryho obavy o jeho rodinu...“
„Dobrá, řediteli. Pane Pottere, když ten dopis napíšete okamžitě, mohu ho odnést ještě dnes.“
„Vážně, pane?“ hlesl Harry užasle. „To je od vás hezký... Dobře, já to hned napíšu.“ Chtěl se zvednout, Brumbál ho ale zarazil. „Ještě počkej, chlapče. Musíme si promluvit. Sev... profesor Snape mě informoval o událostech, k nimž došlo v den tvého návratu domů. A rovněž mi ukázal vzpomínku, kterou viděl v mysli tvého strýce.“
Harry sklopil hlavu. Povzdychl si, ale mlčel. Bylo mu jasné, že ředitel všechno ví, ale nelíbilo se mu, probírat to před McGonagallovou. Jenže když pohlédl zpět na ředitele, zarazil se. V modrých očích bylo tolik smutku. Náhle Brumbál vypadal mnohem starší.
„Je mi to moc líto, chlapče,“ řekl tiše. „To všechno... je má vina. Já tě tam nechal... Ani jsem nezkontroloval, jestli máš všechno, co bys měl mít... Tohle jsem nikdy nepředpokládal. Nikdy bych nevěřil, že s tebou budou takto zacházet...“
„Za to nemůžete vy, pane,“ hlesl Harry. Jeho ani nenapadlo, aby to svému profesorovi vyčítal. Jediný, koho vinil, byl Voldemort. „Je to jeho vina – Voldemorta. Ne vaše. Vy jste mi nezabil rodiče. Neodsoudil jste mě k životu u lidí, kteří mě nesnášeli. Nemyslím, že byla jiná, lepší možnost.“
„Jsi laskavý, chlapče,“ usmál se na něj ředitel bolestně. „Ale sám víš, že pocit viny nelze tak snadno rozmluvit. Ať je zasloužený či ne.“ Harry přikývl, ve vzpomínce na Siriuse.
„O čem to mluvíte, Albusi?“ dožadovala se nějakého vysvětlení profesorka. Pochopila jen to, že všichni tři (včetně Snapea) vědí, o čem je řeč a vadilo jí to.
„Pamatuješ, Minervo, jak jsi mi říkala, že Dursleyovi podle tvého pozorování nejsou vhodní k Harryho výchově...“ připomněl, kývla. „Severus mi nedávno potvrdil, žes měla nejhorší možnou pravdu. Do smrti budu litovat, že jsem tě neposlechl. Nechal jsem se přesvědčit vlastní vírou, že stačí, že je to Lilyina sestra. Měl jsem si to ověřit sám.“ Znova se obrátil k Harrymu, který už sebou začal vrtět v rozpacích. „Nikdy ti to nebudu moci vynahradit, drahý chlapče. Můžeš mi odpustit můj krutý omyl?“
Severus často vídal úžas na tváři své nebelvírské kolegyně, stejně tak u svého lvíčka. A když v jeho očích viděl slzy, měl neodolatelné nutkání ho obejmout a utěšit... Teď to nešlo a nejen proto, že by se prozradil... Harry totiž vstal. Mlčky přešel k ředitelově židli, klesl na kolena a přitiskl svou uslzenou tvář k vrásčité ruce.
„Odpuštěno,“ zašeptal.
Severus a McGonagallová se na sebe s němým úžasem podívali. Vstali a nechali je o samotě. Jen lektvarista, než za sebou zavřel dveře, se ohlédl. U velkého psacího stolu už plakali oba, starý muž i chlapec. Severus chápal, že si to musí mezi sebou vyříkat. Věděl, že Harry ředitele neviní... I když, se svou schopností uvažovat dalece dopředu, si byl jist, že Harrymu nakonec dojde, že jistou vinu Brumbál na jeho nešťastném dětství nese. Pak hrozí, že se rozzlobí dodatečně. Zadoufal, že bude svému rozhněvanému lvíčkovi pevnou oporou.
„Omlouvám se,“ hlesl Harry, po delší chvíli. Uvědomoval si, že ho kolem ramen drží, navzdory stáří pevné, paže.
„Za co?“ podivil se ředitel. Jemně Harryho pustil, narovnal se. Harry se nehýbal, nezvedl oči, chtěl dát řediteli chvilku, aby se vzpamatoval. Dobře cítil, jak mu předtím na krk stékaly horké krůpěje.
„Nechtěl jsem vás rozrušit, pane,“ špitl Nebelvír. Zněl zahanbeně.
Brumbál se rozesmál, to Harryho natolik zmátlo, že vzhlédl.
„Pane?“
„Myslím, že my oba jsme potřebovali uvolnit své napětí, Harry. Netušíš, jak moc lituji...“
„Já budu do smrti žít s vědomím, že Siriuse jsem dostal na Ministerstvo já,“ řekl Harry smutně. „Téhle viny se nedokážu zbavit.“
„Voldemort tě vylákal,“ namítl profesor.
„Nechtěl jsem se učit Nitrobranu,“ vypálil Harry. „Chtěl jsem vědět, co je za těmi dveřmi, co vídám ve snech. Potřeboval jsem to vědět. Byla má chyba, že jsem neposlouchal Snapea. Já... nevěřil jsem mu.“
„A teď věříš, Harry?“ zeptal se Brumbál tiše.
Harry prostě přikývl. Už nějakou dobu mohl upřímně říct, že... tomu starému, zapšklému sklepnímu netopýrovi skutečně důvěřuje.
Ředitel vydechl a s tou obrovskou úlevou, kterou v tom Harry rozeznal, sklonil hlavu.
„Dobře víš, Harry, že jsem si léta přál, abyste se aspoň respektovali, když už ne spřátelili. Je taková úleva vidět, že spolu už nebojujete... Máme dost války venku.“
„Já si nejsem jistý, jak on vnímá mě,“ pokrčil Harry rameny. „Jen vím, že jsem schopný s ním normálně mluvit a někdy... se s ním prostě cítím dobře. I když dovede být i pořádně kousavý.“
„Severus nikdy neměl snadný život,“ podotkl ředitel. „Ale je to velmi statečný, obětavý člověk.“
„Jo,“ zašeptal Harry. Z nějakého důvodu si vzpomněl na jejich výlet do Godrikova dolu. Jak se bez váhání postavil do dráhy kletbě, která měla zasáhnout jeho. „Já to vím.“
Severus zamyšleně přecházel před ředitelnou. V duchu procházel všechny magické zásahy, které osobně provedl v Zobí ulici. Od té kletby, kterou 'poctil' zesnulého Dursleyho, po tu dočasnou, kterou uvrhl na Petunii... Až k té ochranné, o niž požádal Harry.
Uvědomil si, že neví, kdy přesně Dursley zemřel, takže se musí napřed zeptat Harryho.
'Co tam tak dlouho dělá?' podíval se aspoň po padesáté na dveře ředitelny. 'To si musí tak dlouho vylívat srdce?'
Vzápětí vrzla klika, Severus rychle ustoupil, aby ho netřískly do nosu... Protože se prudce otevřely, z nich vyšel ještě trochu rozrušený, rozčepýřený mladík. Natolik rozrušený, že si svého profesora ani nevšiml. Zamířil ke schodišti.
„Pane Pottere,“ oslovil ho Severus. „V pořádku?“
Harry se překvapeně ohlédl. Pak se pousmál a přikývl.
„Jo, už je to dobrý... Omlouvám se, pane. Nechtěl jsem vás zdržovat. Jdete dovnitř?“ ukročil, aby nepřekážel letvaristovi v cestě.
„Já tu čekám na vás, pane Pottere,“ obrátil oči v sloup Severus. „Musíte napsat ten dopis vaší tetě. Nepochybuji, že se nás obou ředitel zeptá, jestli jsme udělali, co bylo v plánu.“
„Jo, pravda. Tak já ho jdu napsat... Přinesu...“
„To můžete i ve sklepení,“ řekl Severus, aniž přemýšlel, co to říká, až pak se trochu zarazil, když uviděl chlapcův překvapený pohled.
„Ušetřím jednu cestu,“ řekl Harry pomalu a zkoumavě si profesora prohlížel. „Pokud vám to nevadí, profesore...“
„Vadí mi to neskutečně, Pottere, a proto jsem to navrhl,“ opáčil Severus. „Tak pojďte.“ Obrátil se ke schodům a uvažoval, co ho přimělo, pozvat chlapce k sobě, za bílého dne, když se to určitě donese tomu zatracenému hadímu zmetkovi. No co, pokrčil v duchu rameny, třeba bude věřit, že plním jeho rozkazy. Horší bylo, že teď už nevěděl, kdy je zavolán, takže jeho pozice špeha zřejmě skončila...
Ale pokud má mít šanci ke společné budoucnosti s Harrym, musí zůstat naživu, což jako špeh denodenně riskoval... I když, pokud bude prozrazen, musí se mít na pozoru před vlastními studenty. Zmijozelové, věrní temné straně, budou pravděpodobně osloveni k akci. Dost možná ho některý zkusí odstranit, nebo dopravit k Voldemortovi...
Povzdechl si. Už kráčeli sklepením, Harry mlčel, ani nevnímal Severusovy pohledy, jak byl zadumaný. Asi už si promýšlel formulaci dopisu, odhadoval lektvarista. Ještě ho dodatečně napadlo, jestli se Harry bude cítit na to, aby večer přišel do Útočiště. I kdyby nic nedělali, bude mu stačit, že ho obejme a bude celou noc držet v náruči.
Přede dveřmi kabinetu se Severus zastavil, než ho Harry došel, pak přiložil dlaň na dřevo a po chvíli se ozvalo cvaknutí, dveře se otevřely. Harry jen tázavě zvedl obočí. Severus mu naznačil, aby vešel, sám vstoupil za ním. Nezastavil se v kabinetu, ale mířil k dalším dveřím, které už Harry taky znal. Profesorovy soukromé pokoje.
„Váš nápad byl inspirující, pane Pottere,“ pokrčil profesor rameny, když postřehl Harryho pohled. „Ale doufám, že chápete, že já vám své heslo nesdělím.“ 'I kdyby jen proto, že zní Niwlog,' pomyslel si.
„Vy jste profesor, pane,“ řekl Harry s úsměvem. „Nemyslím, že by nastala situace, kdy bude nutné, aby student měl přístup do vašich místností. V případě studenta to je něco jiného.“
„Jsem rád, že si rozumíme,“ kývl lektvarista a postrčil Harryho ke stolu. „Posaďte se. Pergamen a inkoust jsou na stole.“
„Pane...“ zaváhal Harry, když se usadil a sáhl po brku.
„Ano?“ Severus se k němu otočil, měl v úmyslu se posadit do křesla u krbu a přečíst si Lektvaristický měsíčník. „Co se děje?“
„Víte, že jsem strýce Vernona neměl nijak v lásce,“ řekl Harry provinile. Oči upíral na desku leštěného stolu, v prstech otáčel velkým orlím brkem. „Přece tam nemůžu napsat, že je mi to líto a cítím s nima, nebudou mi to věřit!“
Profesor se zamyšleně zadíval na chlapce, bylo mu jasné, že v něm začíná bujet další pocit viny. Povzdechl si. Přešel ke stolu.
„Pane Pottere... Harry.“ Jeho chlapec k němu zvedl překvapený pohled, jen zřídka mu ve své pravé podobě říkal jménem.
„Nikdo po vás nemůže žádat, abyste truchlil pro ty, kteří vám ubližovali. Těžko budete oplakávat vraha svých rodičů... Bellatrix, která mučila rodiče vašeho kamaráda k zešílení... Stejně tak nedokážete ronit slzy pro muže, který na vás léta používal bič,“ poslední slova doprovodil patřičně hněvivým tónem. „Když toho netvora nedokážete oplakávat, což je podle mě přirozené, nepřetvařujte se. Vyjádřete pochopení těm, kteří ho měli rádi. Nezmiňujte nic, co jste proti němu měl, nemá smysl ohřívat staré hříchy, je mrtvý. Ano, uvědomuji si, jak to zrovna ode mě zní,“ dodal, vědom si Harryho úžasu. „Poučil jsem se, neopakujte mé chyby, Harry.“
„Děkuju, pane,“ zašeptal Nebelvír. „Myslím, že už vím, jak to napíšu.“ Namočil brk do inkoustu a rozepsal se. Severus se až podivil, zjevně dokázal najít ta správná slova... Přešel ke křeslu a usadil se. Poslední pohled na mladíka u jeho stolu, pak sáhl po svém novém měsíčníku o lektvarech a začetl se do něj.
Harry přemýšlel. Začít s pozdravem a vyjádřením soustrasti bylo poměrně jednoduché. Nabídnout tetě jakoukoliv pomoc, včetně finanční, taky nebyl problém. Byla to jeho rodina, chtěl jim pomoct.
Pak si vzpomněl na Vernonovu sestru, Marge. Nesnášel ji. Byl opravdu rád, že tam není a nebude u jejích hysterických záchvatů, ale bylo mu líto tety... a Dudleyho. Připsal tam otázku, jak jim může pomoci a jestli jsou jinak v pořádku. Pak si vzdychl. Zamyšleně se zadíval na stěnu vedle stolu, viselo tam v zasklených rámečcích několik vylisovaných rostlin, Harry by se vsadil, že jde o nějaké vzácné přísady do lektvarů... Jak si obrázky prohlížel, neviděl, že ho sleduje Snape, hypnoticky pozoruje, jak si přejíždí špičkou jeho orlího brku po rtech.
Severus málem zasténal, když to viděl. Bylo tak vzrušující, dívat se na hebké růžové rty, hlazené velkým barevným brkem. Představil si Harryho nahé tělo ve své posteli, spoutané v zápěstích, se zakrytýma očima, jak se svíjí vzrušením pod doteky velkého pera. Severus si vzpomněl, už dávno dostal jako dárek pero bílého páva. To by bylo k podobným hrátkám ideální. Jen ho mrzelo, že dnes večer Harry nejspíš nebude mít myšlenky na hraní, pokud vůbec přijde.
„Hotovo, pane,“ uslyšel najednou. Vzhlédl. Harry stál u jeho křesla, podával mu list pergamenu. „Můžete se podívat, jestli je to vhodné?“
'Dává mi to zkontrolovat?' zamrkal Severus ohromeně. 'Až tak mi věří?' Převzal si dopis a přelétl text pohledem.
'Milá teto,' psal Harry, 'když mi Dudley napsal, co se stalo, šel jsem za profesory, aby mi poradili. Mrzí mě, že k pozdravu musím připojit i kondolenci. Doufám, že ty a Dud jste v pořádku.
Prosím, řekni profesoru Snapeovi všechno, co budeš potřebovat, podle možností mi profesoři pomohou se zařizováním. Taky nevím, jak na tom teď budeš finančně, takže pokud souhlasíš, pošlu ti peníze. Brzy mi připadne dědictví po kmotrovi, už čekám jen na vyhotovení výpisu. Když to bude nezbytné, přijedu.
Prosím, dávejte na sebe oba pozor. Ochrany na domě by měly být nezměněné, ale profesor Snape to ověří, až přijde. Mimochodem, určitě jsi nestačila v tom shonu a starostech zajít za paní Figgovou, takže už jsem jí napsal a vysvětlil, že jste s Dudleyem zjistili, že jste motáci. Ona vyrůstala v čarodějnické rodině a s mudlovským světem se musela sžít. Když se přeneseš přes ty její kočky, dokážeš s ní vyjít. Poradí ti s otázkami, které nejspíš budeš mít. Brzy mi odepiš, rád bych věděl, jak ti můžu pomoct. Už to ví Marge? Pokud přijela, držím palce, vím, jak se s ní těžko vychází. Opatruj se, ahoj, Harry.'
„Myslíte, že je to moc...?“ zašeptal Harry nejistě.
„Ne, pane Pottere, vlastně... řekl bych, že je to velmi vhodné. Naznačuje to respekt k jejímu pravděpodobnému smutku, zdvořilá nabídka finanční pomoci... Je to velmi dobré, musím říct. Jste si jist, že tam chcete jet, když to bude Petunie žádat?“
„Je to moje teta,“ řekl Harry upřímně. „I když nevím, jak bych mohl být přímo na místě užitečný... O útěchu ode mě nejspíš stát nebude, nejsem herec, neuvěří mi lítost. Možná na pohřeb, i když si nejsem jistý, že by mě tam chtěla... Já si vlastně nejsem jistý vůbec ničím, pane.“
„To není neobvyklé,“ těšil ho Severus. „V takových situacích jsou lidé náhle vykolejeni ze zažité rutiny a nevědí, co mohou očekávat. Teprve nedávno se vaše vztahy trochu urovnaly, bude to chtít další péči z obou stran. A takovéto případy, mohou sbližování zpomalit, či dokonce zastavit. Tímto dopisem dáte dobře najevo, že vám na nich záleží a nadále je považujete za rodinu. Víc udělat nemůžete, Harry, pak to bude na ní. Ona rozhodne, jestli od vás přijme pomoc, peníze, nebo jen oporu, nebo jestli vás ze svého života vyškrtne.“
„Nikdy dřív bych tomu nevěřil, ale když to udělá, vím, že mě to bude mrzet,“ řekl Harry. „Mimochodem, když jsme u rodin... Zmínil se vám Draco, o čem jsme spolu s ním a s Tonksovou mluvili?“
„Dosud ne,“ zavrtěl hlavou lektvarista. Ukázal Harrymu na vedlejší křeslo, vypadalo to na delší hovor.
„Navrhl jsem oběma, že bych je přijal jako plnoprávné členy rodu Blacků, až budu prohlášen hlavou rodu,“ vysvětlil Harry. „A vydědím Narcissu a Bellatrix.“
Severus zpozorněl. Albus se mu o něčem takovém zmiňoval, ale nepadlo ani slovo o Narcisse. Tak se se zájmem zeptal: „Bellatrix chápu, ale proč Narcissa? Jsem si jist, že nemá Znamení a na akcích Smrtijedů se nikdy nijak nepodílela, mohl bych přísahat, že je ani neschvalovala. Je chladná a nepřístupná, ale to je u ní už dané výchovou... Jediné, čím se vlastně provinila, je manželství s Luciusem a její neschopnost ho opustit.“
„O tom jsem mluvil s Dracem,“ poznamenal Harry zamyšleně. „Poradil jsem mu, aby jí napsal. Prý to neudělal od doby, co utekl a bojí se o ni.“
„Vzhledem k tomu, kde je a jak vratké je v současnosti postavení jejího manžela... Bojí se oprávněně,“ usoudil Severus. „Radši si s ním taky promluvím. A k mé otázce...“
„Bellatrix je jasná, to není třeba vysvětlovat,“ začal Nebelvír, „ale taky je jeden z důvodů k vypovězení její sestry. Narcissina sestra, manžel a Voldemortova schopnost zneužít všechno, na co se podívá. Nechci Smrtijedům ponechat jakýkoli přístup k věcem, které by se jim mohly hodit.“
„Dobrý plán, s tím mohu jen souhlasit. A myslel jste i na třetí sestru?“
„Ano,“ kývl Harry. „Brumbál říkal, že Andromedu nemůžu znovu přijmout do rodiny, protože byla vyděděná i magicky. A Tonksová ještě není rozhodnutá. Zatím mám jen Dracův souhlas.“
„A Draco souhlasí i s matčiným vyděděním?“ zajímal se muž. Překvapilo ho, když jeho lvíček přitakal. Netušil, že by jeho kmotřenec s tímto souhlasil.
„Draco je Zmijozel,“ řekl Harry, jako by věděl, na co myslí. „Dokáže uvažovat chladně a logicky. Mám kliku, kdyby to byl Nebelvír, měl bych monokl, než bych dořekl větu. Nezlobil se a souhlasil. Chápe, že nechci jeho mámu zničit. Jako člen rodu Blacků bude mít Draco prostředky k tomu, aby se o ni v budoucnu postaral, kdyby na to došlo.“
„Pak učiňte, co máte v plánu, Nebelvíre,“ usmíval se Severus. „A když budete potřebovat, přijďte za mnou.“
Tou poslední větou překvapil jak Zlatého chlapce, tak sebe samého. Ale myslel ji do písmene vážně.
Společně vyšli ze sklepení, Harry zamířil do Nebelvírské věže (a doufal, že tentokrát své přátele při ničem nepřistihne) a Mistr lektvarů do ředitelny. S dopisem pro Harryho tetu v kapse hábitu a v myšlenkách na své mrtvé Znamení zaklepal na dveře.
Vešel, uvnitř zjistil, že je očekáván nejen ředitelem, ale vlastně celým profesorským sborem.
„Severusi,“ vykročil k němu profesor Kratiknot. „Slyšel jsem, že jsi mluvil s Harrym. Je strašné, když se něco takového stane a ten chlapec už přišel o své rodiče... Jak mu je?“
„Zvládá to,“ odvětil Severus stroze. „Netopí se v zármutku a pokouší se být své rodině i na dálku oporou. Řediteli, nevím, kdy se vrátím,“ otočil se na Brumbála. „Zjistím, co je potřeba a kdyby něco spěchalo, pošlu Patrona.“
„Dobrá,“ přikývl ředitel s úsměvem. „Jsem zvědav, s jakou se vrátíš, Seveerusi. Přece jen, Petunie je rázná žena, jak si pamatuji.“
Otázkám, kdo je Petunie, Severus nevěnoval pozornost, vysvětlení svého odchodu nechal na řediteli a nad teorií: 'že by Severus někoho našel?' jen protočil oči. I kdyby byl na ženy, nepochyboval, že možnost, že bude přitahován Petunií Dursleyovou, by z něj gaye udělala dodatečně.
Za bradavickými ochranami se přemístil ke dveřím Arabelly Figgové. Zrovna tam dávala kočkám misku mléka. Nebylo neobvyklé, že členové Řádu se přemísťovali k ní, mívala pro ně informace či vzkazy. Takže se ani moc nevylekala, když se ozvalo tiché prasknutí a v jejím zorném poli se objevil černý vlající hábit.
„Dobrý den, Severusi,“ pozdravila ho a narovnala se. Muž nedal ani mrknutím najevo překvapení, jak rychle ho poznala.
„Dobrý den, Arabelo,“ opětoval pozdrav.
„Jsi tu kvůli Dursleymu, že mám pravdu?“ nenechala ho nic vysvětlit. „Policie tvrdí, že to byla autonehoda. Je fakt, že měl ve zvyku jezdit rychle, když jel sám a ten den vyrazil jako šílený...“
„Byli i u tebe?“ dostal se konečně lektvarista ke slovu.
„Ptali se, jaká je to rodina. A tuším, že se ptali i u ostatních sousedů, tedy těch, co byli o Vánocích doma.“
„A tys jim řekla...“
„Nejraději bych jim řekla pravdu, že to byl hrubý hulvát, ale Petunii a chlapcům to nijak nepomůže... Tak jsem jim jen řekla, co jsem viděla. Mimochodem, to jsi byl ty, kdo přijel s ním a s Harrym ten den?“
„Ano,“ přitakal Severus. „Albus trval na tom, abych se ujistil, že tu bude v pořádku. Promluvil jsem si s Dursleyovými, chlapec byl v bezpečí. Zřejmě se tu něco stalo, poté, co jsem odešel.“
„Petunie a chlapci druhý den odjeli, pokud vím,“ řekl žena. „Nevím kam, ale vrátili se před třemi dny. A ty jsi přišel pro Harryho,“ zamrkala na něj.
„Přesně tak,“ přikývl lektvarista. „Ale podle dopisu, který Harrymu poslal bratranec, Dursleyho našli předevčírem, ale zemřel dříve. Pravděpodobně už v den nehody.“
„Ano, pravděpodobně...“ souhlasila stará paní.
Ve stejnou dobu u Dursleyových
Severus mířil k číslu čtyři poněkud neklidný. Na příjezdové cestě stálo mudlovské policejní auto. Na to ho upozornila už Arabela, tak si přeměnil svůj důstojný profesorský hábit do mudlovského oblečení, které stará žena označila jako... seriózní a doporučila mu, aby se držel obvyklé výmluvy při jednání s mudlovskými úřady - že je profesor na soukromé specializované škole.
Hlasitě zaklepal, otevřel mu trochu pobledlý Harryho bratránek. Zatvářil se úlevně, když ho uviděl a zašeptal: „Dobře, že jste tu, profesore. Poldové se ptají na Harryho.“
Severusovi byl sice cizí termín 'poldové', ale domyslel si, že se to týká dvou cizích mužů, které spatřil uvnitř. Jeden z nich kladl otázky už bezradně vypadající Petunii a druhého viděl s jakousi černou krabičkou u ucha, do níž hovořil. Byl otočený zády, takže si Severuse nevšiml, ale vyslýchající policista ho zaregistroval, když postřehl Petuniin úlevný výraz.
„Georgi!“ zavolal na svého kolegu, ten se konečně ohlédl a zůstal na Severuse zírat. Mezitím jeho společník 'dusil' Petunii: „Můžete mi konečně odpovědět, paní Dursleyová? Kde je váš synovec? Jak vy, tak většina sousedů udala, že se nachází v nápravné škole u sv.Bruta, ale tam o nikom toho jména nemají záznamy, nehledě na to, že policisté se znají s většinou tamních studentů! Tak kde tedy je?“
„Řekl bych, že už to tuším, Richarde,“ vložil se do výslechu 'George'. Nespouštěl oči ze Severuse a dodal: „Pokud se nemýlím, vy jste profesor Severus Snape, mám pravdu?“
„Jsem,“ přikývl lekvarista opatrně. „Odkud se známe?“
„Už je to dlouho, pane, ale učil jste mě a mou sestru-dvojče, asi před patnácti lety jsme ukončili studium. Collinsovi, pane. Já byl v Nebelvíru, ona v Mrzimoru. Ještě pořád cítím vaše školní tresty,“ ušklíbl se policista. „To je v pohodě, Richarde, o nic špatného tu nejde. Omlouvám se, paní Dursleyová,“ podíval se na Petunii. „Jméno Harry Potter zná u nás každý, ale nedali jsme si ho dohromady s vámi, tak nás nenapadlo, že je to TEN Harry Potter. A za ty roky policejničiny jsem poznal spoustu mudlů, co se takhle jmenovali.“
„Jak se kouzelník stane mudlovským policistou? Myslel jsem, že kouzelníci mají vlastní policii?“ vrtalo to Dudleymu v hlavě.
„Máme,“ odpověděl Severus. „Říkáme jim bystrozorové. A teď... potřebujete s něčím pomoci, pánové?“ zadíval se na policisty.
„Vyřizujeme detaily, kolem nehody pana Dursleyho,“ odpověděl Severusův někdejší student. „A ke tvé otázce, mladíku, já jsem mudlorozený a v kouzelnickém světě jsem si prostě nezvykl, i když jsem s některými přáteli pořád v kontaktu. A má sestra si vzala tady Richarda,“ ukázal na kolegu, „tedy strážníka Rotha. proto o něm taky ví. Sestra v kouzelnickém světě zůstala, dělá na ministerstvu. Svědci vypověděli, že v den Dursleyho nehody tu byli všichni, oba chlapci a paní. Chtěli jsme vyslechnout všechny, ale synovec tu není, no, teď už víme, kde je, tak je to v pořádku.“
„Ale měli bysme ho vyslechnout stejně,“ trval na tom jeho švagr. „Pokud je ve škole, můžete mu to vy, profesore, vyřídit, ne? Že s ním chce policie mluvit o jeho strýci. Jaké měli vztahy, co dělal ten den a tak.“
„To vám mohu říct taky,“ namítl Severus, nelíbilo se mu, že by Harry musel bez dobrého důvodu opustit bezpečí Bradavic. „Ten den přijel ze školy na Vánoce. Z nádraží jsem pana Pottera doprovodil sem, ředitel Brumbál si přál, abych pohovořil s chlapcovou rodinou. Nehledě na to, že s Petunií se známe už z dětství, kdy jsem studoval s její sestrou. Zdržel jsem se přibližně hodinu.“
„Jak na vás zemřelý působil?“ zajímal se mudlovský policajt(Richard). „Byl v dobré náladě, nebo byl rozrušený?“
„Jak jsem vyrozuměl od pana Pottera, i z vlastního pozorování, jeho strýc byl z magie trochu... nervózní,' zvolil profesor decentní formu věty: Byl to surový násilník, který magii nenáviděl a svému synovci to dal jasně najevo.
„Takže na mě působil spíš rozrušeně. Já pro něj byl cizí, zatímco na pana Pottera si stačil zvyknout. Mou společnost špatně snášel, dá se říct,“ dodal a šlehl svým nejpřísnějším pohledem po Georgovi, který skrýval pobavený úsměv za vysílačkou.
„Vážně?“ pokýval hlavou policista Roth. „Paní Dursleyová, vy jste v první výpovědi uvedla, že jste se s manželem nepohodla. Došlo k napadení?“
„Pokud počítáte jednu facku?“ pípla zčervenalá Petunie. Mrskla rozpačitým pohledem po Severusovi. Ten se zatvářil chápavě a jemně přikývl.
„Byli toho svědkem vaši chlapci? Mladíku?“ otočil se jeden z nich po Dudleyem. Ten zavrtěl hlavou.
„Byli jsme s Harrym nahoře v mém pokoji,“ vysvětloval. „Dolů jsme přišli, když jsme slyšeli rozbíjení talíře. Máma měla otisk na tváři a táta vypadal rozzlobeně.“
„Došlo ještě k něčemu jinému, paní Dursleyová?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou Petunie. „Manžel byl rozzlobený. Odešel a za chvíli jsme slyšeli startovat auto. To jsme ho viděli naposled.“ Oči se jí zaleskly.
„Stalo se to už někdy dřív?“ položil policista George další otázku.
„Ne, nikdy,“ popřela to Petunie. „Vernon byl magií vždy stresovaný, ten den prostě vybouchl. Nesouhlasil s tím, aby tu Harry strávil Vánoce a rozhovor s jeho profesorem tomu... moc nepomohl.“
„Chápu,“ ucedil jeden z uniformovaných mužů. „Rozhodl se pro uklidnění projet se a v rozrušení nezvládl namrzlou vozovku. To se bohužel stává příliš často. Vy jste odjeli, paní Dursleyová, za příbuznými, je to tak?“
„Ano,“ přitakala. „Sestřenice Edith mě několik posledních let zvala na svátky k nim. Poté, co Vernon udělal, mi přišlo vhodnější prostě na pár dní odjet. Měla jsem obavy z jeho návratu.“
„Rozumím,“ přikývl kouzelnický policista. „No, tohle nám bude asi stačit. Richarde, jdeme. Upřímnou soustrast, paní Dursleyová, mladý muži,“ poklepal na rameno Dudleymu, ten přikývl. „Profesore, můžete ještě na pár slov?“ zeptal se Severuse.
V předsíni, kam je Petunie doprovodila, se ho Collins zeptal: „Co vás vlastně přivádí dnes, profesore? Pottera s sebou nemáte.“
„Mladý pan Dursley poslal svému bratranci dopis a informoval ho, co se událo. S ohledem na naši letitou známost mě ředitel vyslal, abych zjistil, co by mohla chlapcova rodina potřebovat. A Harry posílá dopis, Petunie,“ zalovil v náprsní tašce a podal jí obálku. Poděkovala a vložila si ho do kapsy zástěry.
„Paní Dursleyová, v pondělí se dostavte na tuhle adresu, k identifikaci. Případ vašeho manžela uzavřeme, pak vám bude vydáno tělo k pohřbu... Je nám to opravdu líto.“
„Děkuji, pánové,“ zamumlala, znovu v slzách. Policisté odešli, Severus zavřel dveře a zadíval se na rozrušenou ženu.
Pak si povzdechl, vzal ji za loket a odvedl do kuchyně. Chtěl Dudleyho požádat, aby matce uvařil čaj, ale nebylo třeba. Bez demoralizující přítomnosti otce se Dudley stával více empatický a chápající.
Posadil Petunii, sám usedl naproti ní a přijal šálek čaje. Jak si pamatoval z minula, Petunie sice kupovala ty ohavné čajové sáčky, ale čaj dělala silný, rozhodně lepší, než ta Albusova citronová příšernost...
„Nejdříve by sis měla přečíst ten dopis,“ zarazil ji, když otevřela pusu, aby se zeptala, proč přišel opravdu.
Poslechla, sáhla pro obálku a chvějícími prsty ji otevřela. Musela si otřít oči, než se začetla do dopisu. Přečetla si ho dvakrát po sobě, pak se podívala na Severuse.
„Víš, co tam píše?“ zeptala se. Kývl.
„Ty víš, že nemá důvod pro tvého muže truchlit,“ řekl necitlivě. „Ale dělá si starosti o vás dva. Přese všechno vás stále považuje za rodinu, i když si to podle mě nezasloužíš... Ale tohle si rozhoduje on. Takže ani já, ani ředitel se do toho nebudeme plést. Jedině kdybychom měli pocit, že mu je ublíženo. Harry si přeje, abys mu napsala vše, co je třeba zařídit a s čím může pomoci. A tu finanční výpomoc si rozmysli, Petunie. Máš i jiný příjem, mimo výdělek manžela?“
Zavrtěla hlavou. „Mám něco našetřeno, nepočítám peníze na pohřeb a Vernonovu pojistku a něco málo mi zůstalo po rodičích. To jsem schovávala pro Dudleyho, aby měl něco do začátku, až se usadí,“ kousla se do rtu, aby jí neunikl vzlyk. „Přestala jsem pracovat hned po svatbě, Vernon si to nepřál, takže si budu muset najít práci... Ještěže je Dudley už velký,“ pohladila pohledem syna. „A taky... dům ještě není splacen. Zbývají tři roky splácení a pokud hned nenajdu práci, nevím z čeho to budu platit, úspory nebudou stačit na všechno. A na Dudleyho školné nechci sahat, chce jít na univerzitu...“
„Když dovolíš, řeknu to tvému synovci,“ prohlásil lektvarista. „Tuším, že ti obratem napíše. Nemůžu ti radit, ale práce, přinejmenším na poloviční úvazek, by ti prospěla. Když nebudeš zavřená tady, nebude na tebe nic padat, líp uneseš, co se stalo. Navíc, jakýkoli stálý příjem tě udělá nezávislou. Harryho podpora...“
„Nechci být závislá na jeho penězích,“ přerušila ho. „Splatím mu všechno, co od něj dostanu. Nezasloužíme si pomoc, za to, jak jsme se celé ty roky chovali, ale chci aspoň mít střechu nad hlavou... A aby se Dudley měl kam vracet. Ještě rok a půl, než půjde na vysokou...“
Chápal ji. Nikdy ji neměl rád, ale teď jí rozuměl. Je hrdá a přecejen se jí příčí přijmout peníze od sotva dospělého chlapce... kterému léta ubližovala.
„Dobrá,“ řekl, „sepiš to, Petunie. Ať má Harry nějakou představu, co bude potřeba. Potřebuješ zaplatit něco teď hned?“
„Splátky za dům a běžné poplatky se platí prvního. Mám v bance rezervu na první tři měsíce. Vernon se postaral, aby v bance vždycky byly peníze, kdyby se něco stalo a peníze na domácnost mám tady...“ znova se zlomil hlas, už musela být hodně rozhozená.
„Měla by sis odpočinout, mami,“ navrhl Dudley jemně. „Já to s profesorem dořeším. Běž si lehnout.“
„Ne, ještě to počká,“ zavrtěla hlavou statečně. „Napřed tohle vyřídím. V pondělí, kromě identifikace, musím zajít do Vernonovy práce, oznámit, co se stalo... Jejich podnikový právník mi vysvětlí, jak to bude s jeho výplatou a taky musím zavolat do pojišťovny...“
„Já nejsem v mudlovském světě plnoletý, tak nemůžu nic zařizovat,“ vysvětlil Dudley neklidně. „Ani tu identifikaci by neuznali, když jsem nezletilý. Legálně nemůžu nic dělat.“
„To nevadí, pane Dursley,“ řekl Severus chápavě. „Vaše matka na to vše není sama. Když budete chtít urychlit komunikaci, běžte za Arabellou Figgovou. Má možnosti, jak se spojit s ředitelem, kdyby to spěchalo.“
„Bylo by k něčemu, kdybychom si pořídili sovu?“ napadlo Dudleyho.
„I soví pošta je někdy časově náročná a potřebovali byste kouzelnickou sovu, ty jsou speciálně cvičené,“ namítl profesor. „Ale kdybyste chtěli, Harry vám ji obstará.“
„Promyslíme si to,“ vložila se do toho Petunie. Severus vytušil, že si na tu myšlenku, mít v domě sovu, musí napřed zvyknout.
„Jak si přeješ, Petunie,“ sklonil hlavu, na znamení, že chápe. „Je to vše? Nepotřebujete ještě něco?“
„Myslím, že nic víc mě nenapadá,“ zavrtěla hlavou. „stejně musíme napřed vyřídit věci kolem pohřbu a tak... Kdyby se dělo něco výjimečného, ozveme se. Mimochodem, teď když Vernon... zemřel,“ řekla váhavě, „pokrevní ochrany...“
„Nebyli s Harrym spřízněni pokrevně, nemělo by je to tedy ovlivňovat. To jen v případě, že byste zemřeli vy dva. Jde o to, aby aspoň jeden z vás byl naživu, aby fungovaly.“
„Díky,“ zašeptala. Neodolal a zadíval se jí do očí. Lehce vnikl do její mysli, neprobíral se vzpomínkami, jen se snažil vycítit jakoukoli lež či neupřímnost. Nedočkal se. Žena byla vyčerpaná, nešťastná, trochu i zoufalá a vyděšená... Nedivil se, když rozpoznal i stopy úlevy, pocit osvobození i studu a viny. Soudil, že to zahanbení a vina pochází z jejího vztahu k Harrymu. Opatrně se stáhl. Prohlédl si Petunii a pokynul jejímu synovi, aby ji odvedl do ložnice.
„Můžete Harrymu říct, že je to v pořádku?“ oslovil Dudley lektvaristu, když se zvedl k odchodu. „Může přijet, jestli chce, ale není to nutné. Na pohřeb, kdyby chtěl... Ale jinak, že nemusí, že se o mamku postarám.“
„Vyřídím. Kdy se vracíte do školy, pane Dursley?“ zeptal se Severus.
„Až po pohřbu,“ odpověděl rozložitý mladík. „Nemůžu mámu nechat, aby všechno dělala sama.Vlastně se bojím, nechat ji tu samotnou. Nemá opravdové přátele, dneska si uvědomuju, že ji život s tátou hodně ovlivnil v přístupu k ostatním lidem, nejen k Harrymu.“
„Pokud jí nebude proti mysli, seznámit se blíže s Arabellou, mohla by jí pomoct. Nejen smrt vašeho otce, ale i její motáctví jí dost změní život. Záleží na ní, jak se dané šance chopí.“
„Rozumím,“ poznamenal Dudley zamyšleně. „Pozdravujte Harryho, prosím. Je tam v bezpečí, že jo?“
„Nebojte se, o bezpečí vašeho bratrance je postaráno.“
Severus se rozloučil a přestože věděl, jaký vztah míval k jeho Harrymu, uvědomil si, s malým překvapením, že si tohoto mladého muže začíná svým způsobem vážit.
Znovu zašel k Arabellinu domku, nehodlal se ještě přemístit ke škole. Potřeboval ji o něco požádat a taky ho napadlo, jak zatočit s tím ošklivým obrázkem na jeho levém předloktí...
Velmi brzy procházel uličkou, kterou znal už zdřívějška – nacházel se v ní populární (v jistých kruzích) noční klub. Pamatoval si, že kousek od něj býval i tatérský salón, tam teď zamířil.
Vysoký tatér s culíkem se otočil k pultu, Severus si ho prohlížel. Byl mu povědomý. Špinavý blonďák, ne zrovna mladý, ale ani starý... Najednou si vzpomněl, sotva zahlédl modře vytetovanou chobotnici na jeho pravém rameni. Tohoto muže sbalil před pár lety právě v nedalekém klubu. Následná noc byla velmi vášnivá... 'Ale žádná z dřívějších nocí nebyla lepší než jediná s Harrym,' řekl si Severus.
„Zdravím,“ pozdravil tatér. Pak naklonil hlavu, chvilku si Severuse prohlížel. „Neznáme se?“ prohodil.
„Před pár lety jsem chodil do toho klubu vedle,“ podotkl lektvarista. „Možná jsme se už viděli. Ale proto tu nejsem.“
„Jistě. Tetování?“
Severus kývl. Pak si vykasal rukáv, odhalil předloktí. „Dokážete něco udělat s tímhle?“ zeptal se.
„Podle toho, co,“ řekl tatér. „Chcete ho zvýraznit, ozvláštnit, zakrýt,“ vypočítával možnosti.
„Zakrýt,“ řekl Severus pevně. „Tetování, které by tohle dokonale zakrylo.“
„Dobře. Dám vám vybrat šablonu, pokud nemáte vlastní nápad.“
„Lev,“ vyletělo ze Severuse. „Nemáte třeba lva?“
o pár bolestí naplněných hodin později
„Díky Merlinovi, že jsem čaroděj,“ vyhekl Severus, sotva za sebou zavřel dveře do svých soukromých komnat. Přivolal si lahvičku Bezbolestného lektvaru a Hojivou mast. To první do sebe kopnul jako panáka tak rychle, až se mu zamotala hlava. Přešel ke stolu, svlékl košili a sundal obvaz z levé ruky. Už nic nekrvácelo, ale stejně si to potřel ještě Tinkturou proti infekci a teprve pak Hojivou mastí. Bolest mezitím pomalu ustupovala, což kvitoval spokojeným povzdechem.
Bylo to pravda, když říkal tatérovi, že je zvyklý na bolest a nechá si celý obrázek udělat najednou. Ale musel přiznat, že to bolelo pekelně a když při jeho odchodu vešli další zákazníci, potetovaní snad po celém těle, v duchu se oklepal a vypadl, aby se ve špinavé uličce za rohem, s podivně známou tepavou bolestí v paži, přemístil k Bradavicím.
Teď se sesul do křesla, vychutnával si mizející bolest, vědouc, že je to opravdu naposled, co v těchto místech něco takového cítí a prohlížel si své zbrusu nové tetování.
Za tohle se nemusí stydět, to si říkal, když přejížděl prstem po dovedně vytvořené kresbě. I tato zela hluboko v kůži, ale Severus věděl, že mu nebude odebírat magii, jako nějaká pijavice... Už nikdy nezačne sálat bolestí, až bude usínat s Harrym v náručí. Usmál se. Šťastně.
Vstal a šel se převléct. Na košili přece jen ulpělo trošku krve a nemínil tak chodit celý den. Jen nerad schoval v rukávu v několika odstínech tmavé modři vyvedeného gryfa, který svým rozepjatým křídlem schoval ošklivého hada, část odporného Znamení, které nosil 20 let.
Obrysy lebky zase tatér využil při kresbě gryfova těla, Severus musel uznat, že onen bezejmenný (ano, jméno si už dávno nepamatoval, i přesto, že ho dnes muž pozval na další rande) byl nejen kvalitní milenec, ale skutečný umělec. Ještě ho napadlo, proč se schovává v tak zapadlé dílně, když by mohl takto zdobit nějaké ty mudlovské celebrity, ale řekl si, že mu v tom zřejmě brání nějaká mudlovská věc. Nejen kouzelníci mají složitý život.