Konec prázdnin
„Nechce se mi tam,“ zabručel Harry, když zaklapl kufr. Právě tam složil své oblečení, dárky, které dostal, zatímco ho jeho milenec sledoval ode dveří. „Radši bych zůstal jen tady.“
Muž přešel k němu, zezadu ho objal. „Taky bych tomu dal přednost,“ přiznal, „ale svět nás nenechá. Hlavně tebe. Ale zase se sem můžeme vrátit, Harry. Co bys řekl Velikonočním prázdninám?“
„To by se mi líbilo,“ zamumlal Nebelvír a pootočil hlavu, aby ho mohl lektvarista políbit. Zítra ráno se vrátí do Zobí ulice, tak si sbalil už teď, aby to nedělal na poslední chvíli. A teď si mohl užít zbývající čas se svým milovaným.
Prohloubil polibek, sevření paží kolem jeho pasu se utáhlo. Pak se muž odtáhl.
„Stejně se uvidíme o víkendech,“ slíbil svému chlapci. „Pokaždé, Harry. A jednou… až přijde čas, se nebudeme muset schovávat.“ Políbil Harryho na spánek, mladík se mu schoulil do náruče.
Takhle mu bylo nejlíp.
Zasnil se.
Na chviličku si představil, jaké by to bylo, moci chodit volně po ulicích, s milovaným mužem klidně vejít do restaurace a tam po sobě házet horké pohledy nad lahodným jídlem.
„Na copak myslíš, můj Nebelvíre,“ zabroukal mu lektvarista do ucha.
„Na to, jak by mohl život vypadat, až se nebudeme muset skrývat,“ odpověděl.
„No… a?“
Harry se mu přetočil v náručí, zadíval se mu do očí.
„Vůbec ne zle,“ zašeptal a naklonil se k mužovým rtům.
Poslední den utekl neskutečně rychle.
Na to Harry myslel, když se večer, před odjezdem do Zobí ulice, chystal do ložnice. Právě vyšel z koupelny, překvapeně zaregistroval, že na jeho posteli sedí pán domu.
„Něco se děje?“ zeptal se.
„Přišla ti pošta,“ odpověděl muž. „Doufám, že nevadí, že jsem ji převzal,“ ukázal k oknu. Na vnitřním parapetu seděl malý puštík. Harry v něm poznal jednu ze školních sov.
S trochu neklidným srdcem sáhl po pergamenu, který mu lektvarista podal a začetl se. Vzápětí se mu ulevilo, nahlas si oddechl.
„Dobré zprávy?“
„To mi jen ředitel oznamuje, že mě přijde do Zobí ulice vyzvednout Snape,“ sdělil mu Harry. „Snad poprvé v životě mi to nevadí. Je to skoro divné. Už se mi při pomyšlení na něj nekroutí žaludek nervozitou…“
„To je dobře,“ řekl Ellis upřímně. „Tak… Chystáš se jít spát, Harry?“
Harrymu sladce zatrnulo v podbřišku. Zahleděl se na svého milence. ‚Naznačuje něco?‘ odhadoval. Jeho tón zněl tak… lákavě.
„A co ty?“ zeptal se. „Nechce se ti spát?“
„Ani ne tak spát,“ zavrněl muž, vstal a přiblížil se k mladíkovi. „Jako spíš aktivně odpočívat. Nemáš zájem se… připojit?“
Harry se pousmál. Rozhodl se svému milenci vyjevit malé přání… Chtěl si zopakovat jejich první milování – před hořícím krbem, na hromadě bělostných kožešin.
Když ho muž objal kolem pasu, stoupl si na špičky a tichým pošeptáním mu sdělil, co si představuje. Že se jeho touhy vzrušenému lektvaristovi líbí, se dověděl vzápětí.
Aniž ho pustil z náruče, několika chvatnými kouzly Severus připravil chlapcovu ložnici pro nadcházející dění. V krbu vzplál oheň, před ním se rozprostřela hebká bílá kožešina, dalším mávnutím hůlky přivolal skřítka a nařídil mu přinést lahev Crodina a dvě sklenky.
Skřítek se za okamžik zjevil s malým podnosem, obsahujícím i misku s ledem a plátky pomeranče. Popřál pánům dobrou noc, že hned tak spát nepůjdou, mu bylo určitě jasné. S chápavým úsměvem se uklonil a zmizel.
Následující ráno se probudil Harry sám. Nahý a příjemně rozbolavělý. A vzrušený. Jeho obvyklá ranní reakce se hlásila o svá práva. Nespokojeně zavrčel, když si uvědomil, že se nemá ke komu tulit. Zbožňoval ta časná milování, odehrávající se za úsvitu, nebo za plného denního světla, podle toho, jak se vzbudili.
„Nevrč,“ ozvalo se. „A pojď se nasnídat. Jsem v salónu.“
Harry se rozhlédl… a vyjekl leknutím. U postele stál obrovský přízračný lev – bíle zářící Patron a promluvil na něj hlasem jeho milence. Kdyby to bylo možné, přísahal by Harry, že se na něj zašklebil, než zmizel.
Mladík chvilku ohromeně zíral, pak vylezl z postele. Popadl první, co mu padlo pod ruku – lektvaristova košile – a vyrazil z ložnice.
„Co to bylo?!“ vypadlo z něj, když vběhl do salónu.
Muž stojící u stolu vzhlédl. Když spatřil Harryho, hladově přejel jeho lákavou postavu od hlavy k patě. „Myslel bych, že poznáš Patrona, můj Harry,“ zavrněl a přešel k milenci, oblečenému jen do jeho košile, která mu sahala do půlky stehen.
„Máš krásného Patrona,“ zamumlal Harry, než byl uchvácen do náruče a dychtivě políben.
„Jsi připravený?“ zavolal Severus směrem vzhůru. Stál pod schodištěm a čekal na Harryho. Jejich snídaně se protáhla více, než čekal – i když se mu to vzrušující zdržení líbilo – takže teď to stíhali na poslední chvíli.
Rychle se s Harrym přemístí do Útočiště, kde si tentokrát nic nedopřejí, pak se Harry přenášedlem vrátí do Zobí ulice. Tam ho ve své skutečné podobě jako Snape vyzvedne a doprovodí na nádraží. Udrží ho v bezpečí.
„Harry, už musíme…“ zavolal znovu, když spatřil chlapce na schodech. Sbíhal k němu, kufr letěl za ním.
Severus na zavazadlo seslal Zmenšující kouzlo, kufr velikosti krabičky od sirek Harry strčil do kapsy. Oba se podívali na věrné skřítky, kteří se přišli rozloučit.
„Zase se vrátíme,“ slíbil Severus za ně oba. Objal svého chlapce kolem ramen a vyšli ven. Tally je stejně jako před několika dny převezl loďkou na druhý břeh, odkud se mohou přemístit.
Když se rozloučili se skřítkem, ohlédl se Harry na hrad. Pomalu ho zakrývala mlha, zimní slunce nedokázalo prorazit ten chladný závoj.
„O Velikonocích to tu vypadá jinak,“ pronesl lektvarista. „Mohli bychom tu strávit víkend, to by se ti líbilo, ne?“
„Už se moc těším,“ přikývl Harry. Muž ho k sobě přitáhl, naposled se podíval na sídlo, kde strávil nejhezčí chvíle svého mladého života, kde se probudil, stal se dospělým… Při polibku slabě zaznamenal ten zvláštní pocit, provázející asistované přemístění, ale nic nevnímal intenzivněji, než pevnou náruč svého lektvaristy.
U Prasinkového domku se dlouho nezdrželi. Severus umístil na milencovo zápěstí nově upravený náramek. „Tohle tě odnese zpět k domu tvých příbuzných. Použil jsem zbytkovou magii z minulého přenosu, Harry, objevíš se přesně na tom samém místě, odkud ses přenesl původně.“
Harry k němu vzhlédl.
„Děkuju,“ hlesl. „Tolik se o mě staráš…“
„Miluju tě. Jistěže se starám.“ Muž se sklonil a políbil ho. „Dávej na sebe pozor. Uvidíme se brzy.“
„Těším se,“ odpověděl Harry. Povytáhl se pro poslední pusu, když se chtěl odtáhnout, ovinuly se kolem jeho pasu pevné paže, polibek se prohloubil.
Severus pevně objímal strůjce svého štěstí, dychtivě plenil jeho lákavá ústa. Věděl, že ho už musí pustit, nechat ho jít, na těch pár dní, než se znovu setkají jako milenci a které mu budou připadat nekonečné. I když ho denně uvidí, bude s ním mluvit, nedotkne se ho, nepolíbí… Opět zoufale zatoužil, aby Harry jeho lež odhalil. Skrývání nepovoleného vztahu by bylo jednodušší, než skrývání druhé identity a jejího vztahu.
Nakonec se donutil odtáhnout. Prohrábl chlapci vlasy. „Musíš jít. Ať ti neujede vlak.“
Harry přivřel oči.
„Bude se mi stýskat,“ zašeptal. „Tak já jdu.“
„Šťastnou cestu, můj lvíčku,“ šeptl Severus. Harry překvapeně vzhlédl.
„Ten Patron…“
„Ano,“ přikývl Severus. „Jeho podoba je odkazem na tebe. On… změnil se, když jsem se do tebe zamiloval.“
„Lepší důkaz lásky bych si nemohl přát,“ vyslal k němu Harry zářivý úsměv. „Miluju tě. Uvidíme se o víkendu.“
„I já tebe. Opatruj se, Harry.“
Poslední polibek, jeden krok za ochrany domku, poslední pohled. Pak Harry zmizel ze Severusova dohledu, odnesený mocí přenášedla.
„Uvidíme se brzy, můj Harry,“ pronesl Mistr lektvarů. „A dříve než o víkendu.“
„Uuuch! Sakra!“
Zase přistál tvrdě, nosem v zemi. „Uff, už zase!“ prohlásil znechuceně a oklepal se. Rozhlédl se, nezdálo se, že by ho někdo viděl. Kromě toho, že vylekal skupinku sýkorek.
Rychle zamířil z parku ven, směrem k Zobí ulici. Byla pořádná zima a ráno zřejmě sněžilo. Ta bílá skoro oslepovala. Spěchal, k domu číslo čtyři došel v rekordním čase.
Z kapsy bundy vylovil klíč, teta Petunie mu dala jednu z kopií, sotva nechala zámky vyměnit. Odemkl si, potichu vešel, opatrně našlapoval. Pokud tu už byl Vernon, i přes Snapeovo kouzlo ho mohl napadnout, když si nedá pozor. Nemusí se ho dotknout, aby mu ublížil.
„Harry?“ ozvalo se z obýváku. Do předsíně vyšel Dudley. Usmál se na Harryho.
„Ahoj,“ pozdravil Nebelvír bratrance. „Teta…“
„Mamka je na nákupu, ale měla by se vrátit brzy. Sundej si tu bundu,“ vyzval ho Dudley. „Dáš si čaj?“ nečekal na odpověď, zašel do kuchyně, aby dal vařit vodu. Harry se nestačil divit. Těch pár dní změnilo nejen jeho, ale i tohoto mladíka.
„Kdy jste se vrátili?“ zajímalo ho.
„Včera večer,“ odvětil Dudley. „Až bude čas, budu ti vyprávět… Kdy se musíš vrátit do školy?“
„Vlak mi jede v poledne, teď je půl desáté…“ odpověděl Harry. „Ráno jsem se trochu zdržel, tak to teď honím na poslední chvíli. Mimochodem, vyzvedne mě profesor Snape. Ten mě bude moct přemístit, takže vlak stihnu. Ale co jsem se chtěl zeptat, Dudley… Tvůj táta…“
„Nevrátil se sem,“ zavrtěl mladík hlavou. Pískání konvice upozornilo na uvařenou vodu, odstavil ji, zalil sáček s čajem v porcelánové konvici a postavil před Harryho šálek. „na dveřích visel vzkaz, co jsme tu nechali. Nejspíš se tu neukázal. Mamka si původně myslela, že zavolá tetě Marge, ale když ji napadlo, že by se sem rozjela… Víš, že se nemusejí. Já vlastně nechápu, co jsem na ní měl rád. Najednou mi přijde děsivá.“
„Je na tobě, s kým se budeš stýkat, Dude,“ prohlásil Harry a napil se horké vonící tekutiny.
Vzápětí se oba chlapci ohlédli, v zámku se ozvalo zacvakání. Vyšli zpět do předsíně, Dudley odebral matce tašky s nákupem a předal je Harrymu. Pak jí pomohl z kabátu.
„Ahoj, Harry,“ usmála se na něj Petunie váhavě. „Kdy jsi dorazil?“
„Před chvílí,“ vrátil jí Harry úsměv. „Ahoj, teto.“
„Dudley, zlato, otec…“ začala váhavě, ale mladík zavrtěl hlavou. „Zatím nic, mami.“
„To se vážně neukázal celou tu dobu?“ Harrymu se to nezdálo. „Možná bys měla zkusit zavolat tetě Marge, teto,“ mínil.
„Bojím se, že hned přijede, nechci ji tu,“ vzdychla. „Sám víš, jak je těžké s ní vyjít. A teď když tu není Vernon, bylo by to ještě horší. Sama ji nezvládnu.“
„Máš tady Dudleyho, než odjede do školy a vždycky mi můžeš napsat, kdybys potřebovala pomoc,“ řekl Harry. Zamračil se. „Škoda, že mám školu tak z ruky. Můžu tu být rychle, ale... Bylo by fajn mít něco, abys mě mohla informovat okamžitě.“
„Mobil?“ navrhl Dudley.
„V Bradavicích tyhle věci nefungují,“ řekl Harry zklamaně. „Jo, teto... Dudley už to ví. V poledne mi jede vlak, takže za chvíli pro mě přijde...“ přerušilo ho zaklepání a Petunie otevřela dveře.
„Profesor Snape,“ dokončil Harry, když spatřili ve dveřích černě oděného lektvaristu. „Zdravím, pane.“
„Pane Pottere,“ pokývl profesor na pozdrav. „Petunie. Pane Dursley,“ pozdravil i Harryho bratrance. „Vypadá to, jako bych něco přerušil.“
„Zrovna jsme něco řešili, pane. Možná můžete pomoct... Teto Petunie?“ podíval se na ni Harry prosebným pohledem. Pochopila a neochotně pokývla. Ustoupila stranou, aby muž mohl vejít.
Za malou chvíli už servírovala čerstvý čaj všem kolem kuchyňského stolu. Všimla si, že se na ni Snape tázavě dívá, ale nechala slovo Harrymu.
„Pane profesore,“ začal, „jde o dvě věci. Zaprvé: strýc Vernon se tu pravděpodobně vůbec neukázal, od toho dne, co na nás zaútočil. Zadruhé: mám obavy o tetu, až s Dudem odejdeme do školy. Jsou vyměněné zámky, ale strýc je silný, snadno se dostane dovnitř... Chci se zeptat, jestli by šlo nějak ochránit tetu... Vím, že tu jsou kouzla, která drží dál Voldemorta a Smrtijedy. Ale ne mudly, kteří by jí mohli ublížit.“
Severus byl překvapen. Když se přemístil do Zobí ulice, čekal, že Harry vyletí ze dveří, ani nepoví rodině sbohem. Zjevně se jeho vztahy s tou pokrevně bližší částí rodiny skutečně urovnaly. Byl na svého chlapce pyšný. A proto byl ochoten zauvažovat o ochraně ženy, která si podle něj Harryho odpuštění nezasloužila... Když ho Harry požádal.
„Nějaké kouzlo se určitě najde,“ ujistil ho. „Pro začátek by mohlo stačit obyčejné Odpuzující. Tvůj muž nebude schopen se k domu přiblížit, Petunie,“ podíval se na ni. „Pokud to tak chceš.“
Přikývla.
„Vím, že Dudleymu nemůže ublížit, i kdyby chtěl,“ řekla tiše, „ale nerada bych, aby se opakovalo to, co minule. Je opravdu silný, snad si to ani neuvědomuje...“ kloubem prstu se dotkla blednoucí podlitiny pod okem.
„Věř mi, že uvědomuje,“ zavrčel Harry. Z toho Severus pochopil, že přes svou velkorysost nedokázal odpustit surovému muži, který na něj používal bič. Napadlo ho, že když pod Tajemnou komnatou mluvili o jeho schopnosti nenávidět, myslel Harry právě na toho mudlu.
„Potřebuji na to něco, co patří jemu a pokud možno obsahuje jeho genetický materiál. Nejvhodnější by byla krev, nebo vlasy.“
„V koupelně bude kartáč,“ zvedl se Dudley. „Přinesu ho. Táta sice dělal, co mohl, ale začínaly mu už trochu padat...“ Vyběhl z kuchyně a za chvilku už slyšeli dusot po schodech.
„Šikovný mladý muž,“ poznamenal Severus na jeho adresu. „Zdá se, že je na dobré cestě.“
„Bez Vernonovy nenávistné výchovy z něj dokážu udělat dobrého člověka,“ řekla Petunie tiše. „Chci se na něco zeptat,“ pohlédla nejdřív na Snapea, pak na Harryho.
„Posledně jsi mluvil o možnosti, že by mohl mít Dudley kouzelnické potomky,“ řekla po krátkém uvažování. Severus přikývl.
„Zvlášť, pokud si vezme motácké děvče. Obyčejná mudla by mu pravděpodobně porodila pouze motáka, ale motácké ženy vždy rodily kouzelníky. To ale zmiňuji jen případy, o kterých osobně vím. Ale nejsem si jist, kam tím míříš.“
„Trochu se bojím,“ připustila žena. „Já... vím, že Dudleyho dítě budu milovat. Jen prostě... mám strach. Náš život se hodně změnil, když k nám přišel Harry,“ omluvně pohlédla na synovce. Usmál se na ni, z toho Severus odhadl, že chápe, jak to žena myslí, což jemu dosud nedocházelo.
„Teto,“ položil jí jemně ruku na zápěstí, nesetřásla ho, další věc, která Severuse překvapila, „se mnou přišly problémy díky Voldemortovi. Pochybuji, že Dudley bude otcem dalšího kouzelnického Spasitele.“ Tady si odfrkl, Severus se neznatelně usmál. Už dávno rozuměl Harryho opovržení k vlastním titulům.
„Takže si dělám zbytečné starosti?“ ujistila se Petunie.
„Navíc si myslím, že předbíháš, teto,“ upozornil ji Harry. „Začni si dělat hlavu, až si Dudley někoho přivede. Nemyslím, že to bude horší. Nebo stejné jako se mnou. Když přijmeš fakt, že to dítě bude kouzlit, nepřijde ti, že je to zlé. Někdy jsou kouzla jako... sen.“
„Jsem tu!“ oznámil Dudley. „Ale není to velká sláva.“ V ruce nesl kartáč, s poměrně chudou kořistí, jen několik málo našedlých vlasů uvízlo mezi štětinami.
„Tohle bude stačit,“ pokývl profesor spokojeně. „Pokud se bojíš, Petunie, nemusíš být u toho. Myslím, že bude stačit udělat to u všech vchodů, pochybuji, že se tvůj manžel protáhne okny,“ poznamenal pohrdlivě.
„Přední a zadní vchod, vrata u zahrádky, vjezd do garáže,“ vyjmenoval Harry. Snape kývl. Pak se ještě otočil na ženu: „Potřebuji nějaký podnos, něco kovového. Ty vlasy je nutno spálit, než začnu kouzlo.“
Petunie ani nepípla, z dolní části kredence vytáhla starý zašlý plech. Byl sice čistý, ale své nejlepší časy měl za sebou už dávno.
„Dobře, to stačí,“ prohlédl ho. „Pane Pottere, budete mi asistovat. Podejte mi sůl, prosím,“ zavelel. Na plechu zatím Incendiem spálil Vernonovy vlasy, přijal od Harryho slánku, odšrouboval víčko a zasypal horký popel solí. Pomocí dřevěné vařečky to pečlivě smíchal, směs nabral na dvě lžíce, jednu podal Harrymu.
„Pozorně se dívejte, pane Pottere, možná se vám to bude ještě hodit,“ sdělil mu. Pak se přemístil k zadním dveřím, otevřel je a těsně za práh nasypal podélně část směsi. Přitom pronesl: „Vos Revertatur. Vos Revertatur. Vos Revertatur.“
„Co to...“ odvážil se Harry zeptat.
„Znamená to ‚Zapuzuji tě‘,“ vysvětlil profesor. „Toto vyslovíme třikrát u každého vchodu. Vyjmenoval jste čtyři, to nám akorát vyjde.“
Takto obešli všechny vchody, které chtěl Harry ošetřit. Když to dělali venku, nemohl si nevšimnout, že jsou z jednoho okna v patře pozorováni.
„Jsme hotovi, pane Pottere,“ poznamenal Severus. „Jste připraven vyrazit? Přemístíme se na nádraží, takže vlak stihnete, nicméně jsme se dost zdrželi.“
„Pokud jste si jist, že tohle bude na tetinu ochranu stačit,“ pokrčil Harry rameny. Lektvarista si povzdechl. „Promluvím si o dalších možnostech ochrany s ředitelem, spokojen?“
„Děkuju, pane,“ zazubil se na něj Harry. „Tak jo, řeknu to tetě a rozloučím se.“
„Počkám venku,“ řekl Severus a seslal na sebe Ohřívací kouzlo.
Nečekal dlouho. Za malou chvíli vyšel Harry zpět ven, teple oblečený a provázeli ho oba Dursleyovi, Petunie i Dudley. Slyšel, jak Harry připomíná, aby mu určitě napsali, kdyby se něco dělo a rozloučil se. Pak přistoupil k muži, ten mu nabídl své předloktí a Harry se ho chytil. Vzápětí už jich nebylo, Petunie a její syn hleděli na prázdné zápraží.
Přemístili se těsně k přepážce, naštěstí si jich nikdo nevšiml.
„Harry! Harry!“ ozval se dívčí hlas a černovlasý Nebelvír si povzdechl.
„Že já se vracel…“
Snape neovládl na chvíli pobavený úsměv. Do okamžiku, kdy se kolem krku jeho milovaného lvíčka omotaly dvě holčičí paže. V tom momentě ho zaplavila žárlivost a sám nevěděl, jak se dokázal ovládnout a neodtrhnout vší silou mladou Weasleyovou od svého Harryho. Zamračil se.
Harry sice tento ‚zákeřný útok‘ nečekal, ale vzpamatoval se rychle. Odtáhl se od Ginny a s přátelským úsměvem ji pozdravil. Její ublížený pohled se snažil ignorovat.
„Ahoj, Harry!“ vrhla se mu kolem krku i Hermiona.
‚Zajímavé,‘ pomyslel si žárlivý lektvarista. ‚Proč mě irituje pouze ta Weasleyová? A všechny ostatní, kromě slečny Všechno-vím-a znám?‘
„Ahoj, Miono!“ oplatil jí Harry objetí. Mistr lektvarů si okamžitě všiml rozdílné Harryho reakce. Když na něj ‚vlítla‘ Weasleyová, odtahoval se. Ale objetí slečny Grangerové v něm zřejmě vyvolávalo jiné pocity, neměl problém jí vřelost oplatit. A on sám neměl pocit, že by měl žárlit…
„Harry!“ ozval se nakonec i hlas matróny Weasleyové. Objala chlapce a jako jediná z přítomných žen si všimla profesora vedle Harryho. Usmála se na něj.
„Severusi, ráda tě vidím,“ přivítala se s ním. Pokývl na pozdrav. „Molly.“
„Tys přivedl Harryho?“ zajímala se žena. Přitakal. „Albus si to přál. Pojedu se studenty vlakem, aspoň na všechny dohlédnu.“ Dělal, že nevidí ty otrávené výrazy ve tváři Mollyiny dcery, nenápadný radostný záblesk v Harryho očích mu všechno, co uslyší od ostatních studentů, vynahradil.
„Měli bychom projít na druhou stranu,“ upozornil, když se k nim doloudali zbylí obyvatelé Grimauldova náměstí.
Harry se vesele přivítal se svým zmijozelským bratránkem a jeho nebelvírským přítelem, který se k němu připojil, sotva jej zahlédl.
„Jaké byly Vánoce?“ zeptal se citlivě Draca.
„Nezvyklé,“ prohlásil blonďák zamyšleně. „Trochu napjaté… ale příjemné.“
„Takže sis to užil,“ dešifroval Harry ten zmijozelský proslov. „Prima.“
„Nepochybuju, že ty můžeš tvrdit totéž, Harry Pottere,“ uculil se tiše Draco. Jeho úsměv se ještě rozšířil, když postřehl, jak Harry zrudl.
Všichni prošli, jeden po druhém, na nástupiště k expresu. Všude bylo plno lidí, studenti, rodiče, Harry si všiml, že začíná drobně sněžit.
„Jaké to bylo u příbuzných, Harry,“ zajímalo Hermionu. „Bylo to jako vždycky?“
„Ne, upřímně…“ tady se Harry usmál, „tohle byly nejlepší Vánoce v životě. S tetou a Dudleyem teď o něco líp vycházíme.“
„To je úžasné, drahoušku,“ poznamenala Molly. „Zřejmě byl dobrý nápad jet tentokrát domů. Krev není voda. Rodina by měla držet pohromadě.“
„Nejlepší nápad,“ zavrněl Harry spokojeně. Nikdo kromě Severuse nemohl tušit, že nemyslí až tak na smířlivé hovory s příbuznými, jako spíš na žhavé okamžiky na hradě v Irsku. Ale spokojenost s letošními svátky se lenivě povalovala i v jeho nitru.
Ozval se hvizd, Hermiona a Molly začaly ostatní popohánět. Za chvíli už kamarádi procházeli chodbičkou a hledali volné kupé. Konečně na jedno narazili. Kluci se sesedli ke dveřím, Hermiona a Ginny se usadily k oknu a něco si šeptem sdělovaly. Harry si nevšiml, že po něm občas hodí očkem, tudíž nejspíš mluvily o něm.
Měl totiž co dělat, aby odolal vědoucím úsměvům svých kamarádů. Už pochopil, že poznali – Merlinví jak – že není úplně stejný, jako byl před prázdninami. A neuměl jim to vymluvit… a popravdě ani nechtěl.
Ředitel Brumbál se mírně usmíval, při pomyšlení, že hrad co nevidět ožije přítomností studentů. Neměl rád Bradavice prázdné, i když už dával přednost většímu klidu… Jakmile škola na podzim ožila, jakoby se mu do žil vlila nová síla. A teď, po Vánocích, se na ten pocit znovu těšil.
Samozřejmě, myslel i na Harryho. Vždyť to bylo letos poprvé, co strávil Vánoce u příbuzných. Nebelvír se do Zobí ulice nikdy nehnal, raději trávil svátky ve škole, v sídle Řádu nebo s Weasleyovými – ‚Letos to asi považoval za nevhodné,‘ pomyslel si čaroděj, ‚vzhledem k tomu, co se stalo mezi ním a panem Weasleym.‘
Mimoděk zauvažoval, kde o svátcích pobýval Severus. Ani on nikdy neodjížděl… Pouze mu oznámil, že Harryho doprovodil domů, ujistil se, že je s příbuznými vše v pořádku a až na několik vzkazů, strávil Vánoce mimo školu. Ředitel zadoufal, že jeho oslava Vánoc nezahrnovala Voldemortovu společnost. Ale zase, kdyby něco bylo, Severus by jej už informoval.
Ze zamyšlení ho vytrhl znepokojující pocit. Pohyb v magických ochranách hradu zalarmoval jeho pohotovost. Brumbál se napojil na ochrany, zmátlo ho, že štíty se nezvedly, jakoby nehrozilo nebezpečí. Pátral po narušiteli, ale magické podpisy, které mu hrad poskytl, neprozradily nikoho, kdo by znamenal riziko, nebo byla jeho přítomnost překvapující… Přesto se mu něco nezdálo. Cítil to. Na bradavické pozemky vstoupil někdo mocný, přesto ho ochrany hradu vpustily… Co to má znamenat?
Albus Brumbál byl i ve svém pokročilém věku mužem činu. Vstal a opustil ředitelnu. Během chvíle se dostavil k hlavním dveřím, aby mu nic neuniklo. Cítil, že tajemný narušitel se blíží. Rozhlédl se, všude studenti. Vesele brebentili, zdravili jeho a další členy sboru, kteří se k němu připojili. Vedle něj se postavila Minerva McGonagallová. Neklid jejího starého přítele jí neušel. „Něco se děje, Albusi?“ zeptala se tak klidně, jak dokázala.
„Ano,“ odpověděl tiše. „Jen nevím co. Ochranami prošel někdo s velkou mocí, opravdu velkou. Ale štíty nereagují, jakoby to bylo v pořádku… A ten někdo se sem blíží. Nevím, co si o tom myslet.“
Žena se znepokojeně rozhlédla. „Nic nenaznačuje, že by se něco dělo…“ zamumlala. „Zdá se, že hrad toho někoho nepovažuje za hrozbu. Cítil jsi magický podpis?“
„Všechny, které jsem cítil, znám a není to nikdo neočekávaný. Neumím si představit, že by nějaké kouzlo skrylo tak dokonale magický podpis, aby ho ochrany nezaznamenaly a přitom odhalily přítomnost mocného čaroděje.“ Starý kouzelník se zadíval před sebe, poznal blížící se hlasy. Skupinku, která teď mířila přes nádvoří ke dveřím, tvořilo zajímavé složení. Ještě před rokem by v tu možnost ani nevěřil.
Ničeho si nevšímající a zaujatě hovořící trojice Nebelvírů a jeden Zmijozel. Hermiona Grangerová, Neville Longbottom, po jeho boku se držící Draco Malfoy a Harry Potter.
Vysvětlení udeřilo ředitele jako rána Potloukem. „Pro Merlina!“ vydechl ohromeně. Nespouštěl oči z černovlasého chlapce s jizvou a vyslal svou magii jeho směrem. Nepřekvapilo ho, když mladík prudce a s pátravým výrazem vzhlédl. S takovou magickou silou ho musel ucítit, přestože byl sotva v půli nádvoří.
Brumbálův zkoumavý pohled ho zřejmě zmátl, ale ještě mu nedošlo, proč si ho starý čaroděj tak prohlíží. Pak si povšiml i výrazu své kolejní vedoucí – ve tváři měla úžas a pochopení – a ruměnec. Stejně jako madam Pomfreyová, když ho zahlédla.
„Harry…“ hlesl ředitel. „Můj bože… Taková síla.“
Harry zrovna zaujatě poslouchal Hermionino dohadování s Dracem o právech a neprávech vlkodlaků a bavil se, jak se ti dva ne a ne shodnout. Občas na sebe s Nevillem mrkli, aby se povzbudili, když už jim připadalo, že se ‚odborná diskuze‘ blíží hádce a oni museli oba diskutující krotit.
Náhle ucítil, jak se k němu blíží vlna magie, poznal ji a věděl, že není třeba se chránit. Tuto magii cítil ve své přítomnosti často. ‚Brumbál!‘ uvědomil si a pohlédl směrem, odkud magie přišla.
Zmátlo ho, jak ohromeně a zároveň rozpačitě na něj starý čaroděj hledí. Pak koukl na profesorku, stojící po jeho boku a lékouzelnici, které se tvářily podobně a ještě se k tomu červenaly…
Vzápětí pochopil. A zrudl.
Vzpomněl si totiž, co mu madam Pomfreyová a Snape vysvětlili ohledně prvního sexu. Neuvědomil si, že to ředitel uhodne, sotva se na něj podívá… V euforii, v jaké prožil letošní vánoční svátky, totiž pozapomněl na svět, do kterého se teď vracel a na nevyhnutelné následky svého vztahu s Ellisem.
Jen si pomyslel, že vážně není rád, že má tolik lidí přehled o jeho milostném životě. Bylo mu dost trapně, když to na něm poznali Draco s Nevillem, naštěstí se o tom nezmínili před Hermionou. Harry vážně netušil, jak by jí dokázal zabránit vyzvědět na něm i velikost Ellisovy košile.
Když se takhle vyjádřil před kamarády, Neville se rozesmál, Draco byl rovněž pobavený, ale nečinilo mu potíže se škodolibě uculovat, při představě Harryho výslechu zvědavou Nebelvírkou.
A Harry sám si při zmínění Ellisovy košile nemohl nevzpomenout na jejich poslední ráno v sídle… a nezčervenat přitom.
Ellis byl vzhůru první, na to už si zvykl. Že rád snídá v županu, to taky nebylo nic divného. Ale že by ho tolik vzrušil pohled na Harryho, oblečeného jen v jeho košili, to chlapec vážně netušil… Do okamžiku, kdy byl zvednut ze země, položen přímo na stůl ke snídani a za žhavých polibků důkladně osouložen.
Teprve pak mu bylo dovoleno se nasnídat, na Ellisově klíně, protože sedět na židli v tu chvíli představovalo trochu problém. I tak je ta snídaně dost zdržela, protože jíst, navzájem se krmit a zároveň se u toho mazlit, bylo časově poněkud náročné.
Harry nevěděl, že mít skutečný vztah může být tak intenzivní. Byl šťastný. Teď měl nespočet krásných vzpomínek, které mohl použít při vyvolání Patrona a byl si jist, že v tom případě by z noci udělal den.