Dursleyovi
Harry nevěřil svému štěstí. Tedy… Snape vždycky prohlašoval, že to, co se mu podařilo, bylo jen dílem nezměrného štěstí. Nejspíš proto si tak moc nevěřil a pochyboval o sobě.
Proto taky nevěřil v úspěch, když šel před pár týdny požádat Brumbála, aby mu dovolil odjet na Vánoce do Zobí ulice. Tušil, že ředitel při své inteligenci bude tuto žádost považovat za podezřelou, i přes Harryho logické argumenty.
Takže, jakmile profesor Brumbál souhlasil, zaprvé se nestačil divit a zadruhé pocítil v hloubi duše trochu studu, že toho dobrého starce obelhává. Ale emoce, které ho ovládly při myšlence, že už brzy bude v náruči svého lekvaristy, hlas svědomí pokaždé umlčely.
Teď s tajenou radostí seděl v kupé bradavického expresu a celý natěšeně koukal z okna. Ani nevnímal, jak se Hermiona baví s Ginny a Lenkou a Neville s Dracem.
I mladý Zmijozel opustil bezpečí Bradavic, což Harryho překvapovalo. Poté, co se jej otec zřekl, teoreticky neměl kam jít, kde by byl v bezpečí před Voldemortovou zlobou. Ale když mu Brumbál vysvětloval, že po prázdninách ho vyzvedne někdo z Řádu a v Londýně posadí na vlak, dověděl se taky, že Draca ubytují na ústředí, kam za ním nemůže ani Voldemort, ani Lucius Malfoy.
Jak byl ztracen ve vzpomínkách a představách o strávení letošních Vánoc, nevšímal si zkoumavých pohledů dívek a chápavých očí chlapců. Ti tušili, že jeho Vánoce budou odlišné od jiných, zatímco Hermiona měla podezření a Ginny byla zklamaná. Chtěla konečně se svým vysněným strávit víc času, ve škole se jí vyhýbal a na Grimauldově náměstí by jí neutekl. A ačkoli to popíral, byla přesvědčena, že za letošní Harryho odtažitost může hlavně její impulsivní bratr a to, co Harrymu nerad udělal.
„Ty se těšíš, viď, Harry?“ zeptala se krátce před vjezdem do Kings Cross. Mladík se na ni překvapeně ohlédl. Nenapadlo ho, že na něm jeho dobrá nálada tak znát, vzpomněl si na Snapea a jeho upozornění, že je jako otevřená kniha. Neumí skrývat své emoce. Taky ho poprvé napadlo, jestli je to, že si všimli jeho přátelé, bezpečnější, než kdyby to došlo Zmijozelům…
„No, tak trochu jo,“ připustil. „Víš, je to poslední rok. Až skončím ročník, už se tam vracet nebudu. Takhle ještě dodatečně posílím ochrany, aby na ně Voldemort nemohl, protože když v létě nepřijedu… Musím se snažit porazit Hadího ksichta co nejdřív,“ pokrčil rameny. „Aby byli všichni v bezpečí.“
„To je od tebe tak hezký,“ poznamenala Ginny. „Ale vážně, nemůžeš přijet aspoň na pár dní?“
„No tak, Ginny,“ pokáral ji jemně, „pro Řád to nebude tak složité, aby mě převáželi uprostřed prázdnin. Nejsou to přece poslední Vánoce.“
Nikdo to neřekl, ale všem to vytanulo na mysli. Nikdo nemá jistotu, že tyto Vánoce nejsou jeho poslední… a i když by je chtěli strávit společně, každý má právo vyřídit si své věci, urovnat narušené rodinné vztahy (to napadlo Hermionu) anebo prožít aspoň jedny Vánoce podle svého, zvlášť, pokud už žádné další nebudou (to si zase říkali Neville a Draco).
Ani jeden si nepřál vítězství Temného pána a Harryho smrt. Ale oba se během let, jeden z nich dokonce až v posledních měsících, stali realisty. Ta horší možnost byla stále příliš pravděpodobná.
„Londýn, Kings Cross!“ ozvalo se do ticha.
„Jsme tu,“ povzdechl si Neville. „Uvidíme se zase tady, na Nový rok, jo?“ rozhlédl se po všech. Zakotvil pohledem na svém blonďatém milenci, jakmile ten pohled ostatní zaregistrovali, všichni se začali pakovat z kupé. Harry šel poslední, tak ještě koutkem oka zahlédl, jak se oba mladíci objali. Pak jim nechal soukromí.
Když seskočil ze stupátka na dlažbu nástupiště, vyskočili po něm, tak usoudil, že loučení jim dlouho netrvalo. Musel si přiznat, že on a Ellis se od sebe každý víkend odtrhují jen velmi těžko. A to spolu ještě ani nespí. Myšlenka na sex ho jako obvykle trochu zneklidnila, tak ji potlačil. Tohle promyslí jindy. I když na to myslel stále častěji. Měl pocit, že doba, kdy jako čaroděj nabude své plné magické síly, se rychle blíží.
Ellis na něj ani v nejmenším netlačil. Každý další krok byl na něm, to si dohodli. Nebo spíš, to rozhodl Ellis sám. Že o stavu jejich intimního života rozhoduje Harry… Aby mu nechtěně neublížil.
Harry si této jeho zdrženlivosti cenil… Většinou. Při posledních schůzkách měl zvláštní pocity. Že chce mnohem víc, toužil po těsnější blízkosti, vášeň, jak si ji projevovali, že mu přestává stačit.
Už mu připadalo málo, že se nazí mazlí na gauči nebo posteli (Harry už ze soboty na neděli přespával v domku), doteky a třením se dohánějí na vrchol. Pokaždé, když se uklidňoval v pevné mužově náruči ze závrati orgasmu, cítil se šťastný, ale…
ALE.
Bylo tu ALE.
Stále častěji se Harry v takových chvílích cítil nenaplněný. Připadal si připravený, ale bál se o tom začít, natož k tomu svého přítele přesvědčit. Byl z představy toho nejintimnějšího styku dost vyplašený, to taky. A styděl se. I přesto, že viděli jeden druhého, jak je bůh stvořil. A tak v tichosti toužil. Přál si mít víc odvahy, aby dokázal Ellisovi říct, co si v hloubi svého nevinného nitra opravdu přeje.
„Děti!“ zvolala Molly Weasleyová a spěchala ke skupince. Jako první padl za oběť jejím mateřským pudům Harry, stál nejblíž. Pak objala dceru a po ní Hermionu. Před blonďatým mladíkem se zastavila. Podařilo se jí vykouzlit na rtech rozpačitý úsměv.
„Dobrý den, paní Weasleyová,“ pozdravil ji Draco trochu váhavě, ale zdvořile. „Jak se máte?“
„Dobře, děkuji,“ odpověděla trochu překvapeně. Pozorně si ho prohlížela. Pak se vzchopila a zavelela: „Tak jdeme, mládeži. Musíme se přemístit. Hermiono, drahá, tví rodiče čekají venku. Profesor Brumbál říkal, že k nám přijedeš na poslední tři dny. Takže se brzy uvidíme.“ Nakonec se otočila na Harryho.
„Překvapilo nás, že letos nedorazíš,“ řekla trochu smutně. „Upřímně, je to kvůli tomu…“ naznačila, co si všichni obeznámení dokázali správně vyložit. Harry zavrtěl hlavou a usmál se.
„Ne, paní Weasleyová, v tom to není. Zařídil bych se stejně, i kdyby k té věci vůbec nedošlo,“ vysvětloval upřímně Harry. „Jsem poslední rok ve škole a pak už se k Dursleyovým nevrátím. Myslím, že bych měl… naposledy… chápete. Nechci odtamtud odejít ve zlém. Pořádně jsme se nerozloučili, když jsem odjížděl. Vlastně jsme se spíš… nepohodli. Měl bych to aspoň zkusit urovnat.“
To myslel upřímně a všichni to cítili. Rudovlasá žena ho v pohnutí objala, pak obě děvčata a Draco mu pokývl. Harry v jeho pohledu rozeznal pochopení.
„Pozdravujte Rona,“ kladl ještě kamarádově matce na srdce. „Napíšu mu a dárek pošlu. A uvidíme se, až se vrátí do školy. Draco,“ otočil se na Zmijozela, „snaž se udržet v klidu. I když myslím, že Ron bude tak vytočený, že nevyleze z pokoje. Asi tam budete mít poněkud živo,“ prohodil k paní Weasleyové. „Ale stačí, když je neubytujete v jednom pokoji. Zbytek by měl dům vydržet.“
„Tak dobře,“ usmála se Molly a naposled k sobě Harryho přivinula. „Tak pojďme. Musíme vyrazit a tvá rodina už určitě taky dorazila.“
O tom Harry pochyboval, posledně ho nechali čekat více než dvě hodiny. Kdyby nebyl pod dohledem Řádu, určitě by se ho pokusili Smrtijedi unést. Vlastně si Harry kladl otázku, proč to vůbec nezkusili.
Když opustili kouzelnický prostor nádraží, všichni se s Harrym ještě jednou rozloučili. Draco mu tiše šeptl: „Užij si to,“ a pobaveně se uculil, když Harry zrudl.
Nic svým dvěma kamarádům, kteří věděli o schůzkách, neprozradil, přesto se oba chovali… Jakoby věděli. Možná to dělala jejich milostná zkušenost. Harry to všechno měl teprve před sebou.
‚A kdoví, jestli nemají pravdu,‘ říkal si. Přece netušil, do čeho jde. Jestli se odváží. Jestli to bude takové, jak o tom sní. Jestli to budou jeho nejhezčí Vánoce… nebo si jen staví vzdušné zámky.
„Uvidíme,“ povzdechl si a shýbl se pro kufr. Pár metrů před sebou zahlédl tučnou postavu strýce Vernona. Vzdychl znova. Na tuhle část se netěšil.
I když vůči svým příbuzným necítil žádnou lásku, nedali mu během těch šestnácti let důvod je milovat, byli rodina. Přinejmenším dva z nich měli stejnou krev, jako jeho matka. Petunie a její syn. Kvůli matčině památce se chtěl aspoň pokusit. Že ho nesnáší Vernon, mu bylo celkem jedno. Nenávist vůči jeho osobě v něm byla už příliš zažraná. Dudley měl ještě naději a Petunie by se mohla nechat strhnout jeho přesvědčením, kdyby se dokázali smířit.
„Za zkoušku nic nedám,“ zamumlal pro sebe a zamířil ke strýci, který namáhavě oddechoval, jak mu pohyb nedělal dobře. Sotva uviděl synovce, nasadil obvyklý zuřivý výraz.
„Velmi dobře, pane Pottere, správný přístup,“ uslyšel vedle sebe známý hlas a z ramen se mu svalila jakási tíže, o níž ani nevěděl.
„Profesore,“ hlesl. „Co vy tu…“
„Mám na vás dohlédnout a promluvit si s vaší rodinou,“ vysvětlil profesor Snape a srovnal s ním krok. Velrybě podobný muž zaskočeně strnul uprostřed kroku, když k němu Harry došel, nemohl si pomoci, pobavilo ho, že Vernon očividně stále ještě váhá, jestli zůstane na místě, nebo se dá na útěk. Zdvořile pozdravil: „Dobrý den, strýčku Vernone. To je profesor Snape,“ představil děsivě působícího muže vedle sebe.
Dlužno dodat, že Snape sám dělal, co mohl, aby v tlustém mudlovi probudil hrůzu. Mračil se svým nejpřísnějším výrazem, byl to ten typ pohledu, který obvykle přinejmenším jednoho prvňáka dohnal k pláči, v několika případech dokonce k mdlobám.
„P-profesor?“ zajíkl se Dursley. „On že tě učí?“
„Ano, Lektvary,“ kývl Harry a měl co dělat, aby si udržel vážný výraz.
„Ředitelem Brumbálem mi bylo nařízeno, abych dohlédl na bezpečné dopravení pana Pottera domů a promluvil si s vaší rodinou, vzhledem k tomu, že jde o poslední pobyt u vás,“ sdělil mu Snape s ledovou tváří a ještě ledovějším tónem.
„No, dobře, tak jdeme,“ vzchopil se strýc, poté co se oklepal z toho přísunu chladu. „Auto mám venku.“ Po očku koukl na profesora, jestli bude mít nějaké námitky, nebo se zeptá, co je auto… Nedočkal se.
Harry byl překvapen, že Snape strýcovu trochu neklidnou jízdu nekomentuje, že ji zvládá s přehledem a jen se nezaujatě dívá z okénka. Pomyslel si, že jestli chtěl Vernon lektvaristu vyděsit, neuspěl.
‚Co by ho asi vyděsilo,‘ zapřemítal, když dojeli do Zobí ulice. Před číslem čtyři Vernon zastavil, vyrazil z auta a zamířil ke dveřím. Vlastně skoro prchal.
„Překvapivě hbitý, na člověka své váhy,“ poznamenal Snape, když s Harrym vystoupili. Ten se tiše zasmál.
„To proto, že z vás má hrůzu, pane,“ vysvětlil. „Když si myslí, že mu něco hrozí, je jako krysa v bludišti. Rychlejší, než byste čekal. Někdy až moc,“ zamumlal a odolal nutkání dotknout se tváře. Bylo to jen pár let, co mu strýcova facka naštípla čelist. Tehdy měl pocit, že ho kopl kůň, tak moc to bolelo.
Byl to jen okamžik, co mu vzpomínka proběhla hlavou, ani se nedíval profesorovi do očí, přesto jej najednou muž popadl za paži.
„Děje se tohle často, Pottere?“ zavrčel a temné oči mu blýskaly. „Bije vás pravidelně?“
„Cože?“ lekl se Harry. Zneklidněl. Jak by mohl Snape…
„Nitrozpyt?“ zašeptal.
„Ne,“ zavrtěl muž hlavou. „Slíbil jsem, že vám už do hlavy nepolezu a dodržím to. Tato vzpomínka byla ale příliš intenzivní, aby ji nitrozpytec jako já nezachytil.“
„Neříkejte to řediteli, prosím,“ hlesl Harry. „Bylo to před pár lety. Před druhým ročníkem. Po tom, co se tu ukázal Dobby, aby mě varoval ohledně příchodu do školy. Byl to průšvih. Od té doby už mi nic nezlomil.“ Snape zavřel na moment oči.
„Půjdeme dovnitř,“ zavelel a otevřel je. Harry chtěl popadnout svůj kufr, ale profesor ho zmenšil a podal mu ho. „Odneste si věci do pokoje a přijďte dolů, chci, abyste byl u toho, co jim řeknu.“
Harry poslechl a sotva vešli do domu, mazal po schodech nahoru. Dudley vystrčil hlavu z kuchyně, odkud vonělo cukroví, zapištěl, když spatřil Snapea a zase se stáhl. Nato vyšla z kuchyně Petunie. Probodla muže očima.
„Ty jsi ten Snapeovic…“ zalapala po dechu. „Snapeovic kluk! Co chceš v mém domě!“
„Zdravím tě, Petunie,“ zašklebil se. Postřehl, že Harry schází po schodech, tak bleskurychle pohlédl ženě do očí a pomocí nitrozpytu jí propátral vzpomínky. A to, co našel, se mu nelíbilo.
Výraz, který se zničehonic objevil na tváři bradavického profesora, Petunii vyděsil. Zacouvala do obýváku, kde už se Vernon posilňoval sklenkou brandy. Vytrhla mu ji a kopla do sebe zbytek. Harry jen koukal. Nikdy neviděl tetu Petunii pít alkohol. Z toho usoudil, že je pořádně rozrušená.
„Sednout, oba!“ zahromoval Snape na manžele, poslušně padli na gauč a šokovaně na něj zírali.
Stejně jako Harry.
Nevěděl, co profesora tak moc podráždilo, ale dobře tenhle výraz znal. Snape ho často uplatňoval (dříve) právě na něj. Takže se neodvažoval promluvit a doufal, že se to obejde bez kleteb.
Všiml si, že zabodl pohled do Vernonových prasečích oček a došlo mu to. Jeho strýc je podroben nitrozpytu. Znepokojilo ho to. Bál se, co Snape uvidí. Všechno, co mu udělali, všechno, co se při lekcích nitrobrany pokoušel skrývat… Tedy to, co se týkalo dětství a pobytu zde. Nechtěl, aby to někdo věděl, když už se s tím nedalo nic dělat. Teď na to bylo pozdě.
Severus se probíral vzpomínkami toho nechutně tlustého muže a zuřil čím dál víc. Ze scén, při nichž se malý černovlasý chlapec krčil v temnotě přístěnku, aby byl surově vytažen ven a bezohledně zbit páskem, pak vhozen opět dovnitř, bez ošetření, krvácející a ponechán o hladu kdovíjak dlouho.
Další vzpomínka ukazovala o něco staršího Harryho. Severus poznával, podle chlapcova vzhledu, že je to někdy kolem čtvrtého ročníku. Z mužova nepříčetného křiku vyrozuměl pouze to, že ztratil nějakého výjimečného klienta a vinu za to absurdně dával nezletilému klukovi. Když uviděl, jak masitá paže zdvihá bič, aby vzápětí dopadl na holá záda a zůstává po něm další červená stružka, stékající na bílé povlečení…
Stěží se nadechl, jak se v něm vařila krev ze spravedlivého hněvu. Neovládl se, v uších mu stále zněly přidušené vzlyky. Prudce se otočil, rozrazil dveře obýváku a s nataženou rukou křikl vzhůru: „Accio bič!“
Nepostřehl, že všichni v místnosti šokem ztuhli. Vzápětí se vrátil zpět, s bičem v ruce. Pohlédl na Harryho. Nepatrně se chvěl a objímal se pažemi, zírajíc na ten mučící nástroj. Severuse ten bezbranně působící postoj dojal a zaplavila ho touha jej obejmout.
„To je moje!“ vyštěkl Vernon a pokoušel se vstát z gauče. „Jak se opovažujete, vy…“
„Vernone, proboha, mlč!“ popadla ho Petunie za loket. Vyškubl se jí.
„Sedni!“ obořil se na něj profesor, tak zhurta, že muž zase zapadl do měkkého polstrování. „Jak TY ses opovážil! Použít TOHLE na dítě! A to jsem myslel, že znám nejšílenější muže pod sluncem! Black byl cvok, ale nikdy by se nedotkl dítěte ve zlém! Ty zasluhuješ Azkaban víc než kdy on!“
Mistr lektvarů zuřil, jak ještě nikdy. Odhodil bič na zem před Vernona, se zhnuseným výrazem, jakoby se bál, že se od té věci ušpiní. Tlusťoch se po ní vrhl, ale lektvarista zahřměl: „Incendio!“
Vernon sebou škubl zpět, jak stočený, krví kouzelnického dítěte potřísněný bič prudce vzplál.
Harry s úlevou, dojetím a úžasem sledoval, jak se nenáviděný a obávaný předmět mění v popel. Snapeovo řádění ho hrozně překvapilo. Ten muž musel být Vernonovými způsoby ‚výchovy‘ opravdově pobouřen.
Jakmile Harrymu došlo, že se stalo to, o čem celá léta snil, že se za něj někdo postavil, ucítil ve svém nitru něco hřejivého. Z ramen mu spadla tíže let mlčení a popírání. Konečně někdo věděl. A přestože bylo pozdě, něco s tím udělal.
Když Snape opět promluvil, zpozorněl.
„Tohohle chlapce už se nikdy nedotkneš, Dursley. A aby se tě žádné další dítě nemuselo bát, pojistím si to.“ Tentokrát vytáhl hůlku z rukávu, všechna kouzla doteď prováděl bezhůlkově, namířil ji na muže a pronesl tiché, poměrně dlouhé zaklínadlo. Z konce hůlky vystřelilo dlouhé šedé vlákno, vypadalo jako zaprášená pavučina. Sotva se dotklo strýce Vernona, začalo se rozvětvovat, vytvořilo síť, jako skutečná pavučina ho omotalo a vzápětí zazářilo a vstřebalo se.
Vernon, strnulý děsem, seděl a čekal. Když se delší chvíli nic nedělo, pohlédl na manželku. Přejela ho očima, ale nic neviděla, tak zmateně pokrčila rameny. Podíval se na kouzelníka, který před ním stál s výrazem zadostiučinění a pohrdavě odfrkl.
„Co by se mělo dít?“ zeptal se a konečně se vyškrábal do stoje. V duchu proklel svůj dávný nápad, koupit tu nejměkčí pohovku a opět věnoval pozornost čarodějům. Pohlédl na mladšího, který s obdivem! sledoval toho černě oděného a v duchu mu slíbil výprask, jaký ještě nezažil. Tyhle Vánoce bude proklínat.
„To poznáš, jakmile na nějaké dítě vztáhneš ruku, Dursley,“ odvětil Snape posměšně. „Ujišťuji tě, že jakýkoli pokus ublížit, pocítíš pouze na sobě.“
„Co vám ten zmetek prolhaný napovídal?“ vyštěkl na něj najednou Vernon. „Celá léta lhal o všem možném, vymýšlí si a…“
„To, co vím, nemám od něj, Dursley,“ usadil ho čaroděj. „Bůh ví, že vzpomínky na tohle zacházení skrýval lépe, než Temný pán skrývá své sídlo. A to jsem myslel, že nemá na Nitrobranu talent.“
„O čem to mluví?“ otočil se Vernon na synovce. Ten odpověděl: „Říká se tomu Nitrozpyt. Profesor si vzpomínky, o kterých mluví, přečetl ve tvé hlavě. Nejsi čaroděj, tak nepoznáš, když ti někdo čte v mysli.“
„Viděl jsem vzpomínky vás obou,“ pronesl znechuceně Snape. Střelil očima k bledé Petunii. „Kdybych neviděl ty tvé, Petunie, řekl bych, žes měla na lepšího a tohle si nezasloužíš. Ale vzhledem k tomu, že jsem je viděl… Máš, co si zasloužíš. Snaž se aspoň svého syna vychovávat tak, aby se z něj nestala mudlovská verze Voldemorta.“
Žena bezhlesně pohnula rty, jak byla šokovaná. Pak jen kývla a sklopila hlavu, zahanbená.
Severus se otočil k Harrymu. Tušil, že bude rozrušený, možná se bude stydět, že zná jeho tajemství… Nebyl připraven na úsměv plný vděčnosti a úlevy. Ani mu nemusel číst myšlenky, aby pochopil, že je jediný, kdo se za něj kdy postavil, komu nebylo jedno, jak se s Harrym zacházelo.
„Víte jistě, pane Pottere, že někdo z nich stojí za to, abyste se s nimi smiřoval?“ zeptal se. Směrem od Petunie přišel zvuk, připomínající užaslé nadechnutí.
„Přinejmenším teta a Dudley,“ pokrčil rameny mladík. „Nebylo to ideální, ale ti dva jsou má krev. Poslední spojení s mámou, teda, kromě vás. Až odsud odejdu, chci mít v téhle rovině čistý štít. Máma by nechtěla, abych její sestru nenáviděl.“
„Copak vůči mě necítíš nenávist?“ špitla hubená žena. Oči se jí vlhce leskly.
Harry zavrtěl hlavou. „Ani to, cos udělala, nebo naopak neudělala, mě nepřinutilo tě nenávidět, teto. Jeho ano,“ pokývl směrem k Vernonovi, který se třásl hněvem. „Myslím, že bůh existuje a pokud si zasloužíš trest, dostaneš ho. Já tě trestat nebudu.
Já… chci asi říct… Přijalas‘ mě, před lety, když mě Brumbál položil na tvůj práh. Stačilo říct slovo, zříct se mě. Neudělalas to. I když to mockrát bylo na hraně, tvůj souhlas nechat mě tady, mě udržel naživu, přinejmenším doteď. Jsem ti za to vděčný.“
Na to Petunie nic neřekla, jen se tiše rozplakala.
Harry mlčky stoupal nahoru po schodech. Za sebou cítil uklidňující přítomnost profesora lektvarů. Z obýváku k nim doléhaly vzlyky stále plačící Petunie, tiché Dudleyho domlouvání. Vernon jen přecházel po kuchyni. Harry tušil, že spřádá pomstu, jakou ho ztrestá, jakmile profesor odejde. Za jiných okolností by se bál zůstat. Ale věděl, že jakmile bude Snape z dosahu, vyplíží se ven a přemístí se do Útočiště.
V pokoji, který už byl otevřený, Harry otevřel svůj kufr a vytáhl z něj tlustý balíček. Temně zelený obal se stříbrnou stuhou prozradil vánoční dárek.
„Nevěděl jsem, že se ještě uvidíme,“ řekl jednoduše Harry. Podal balíček ohromenému profesorovi. „Chtěl jsem ho poslat.“
„Nemusel jste, pane Pottere,“ hlesl Snape. Netušil, že jsou podle Harryho natolik zadobře, aby mohl očekávat dárek. Měl pro něj dárek, samozřejmě, vlastně několik, ale myslel, že všechny bude muset předat jako Ellis.
„Chtěl jsem,“ odpověděl Nebelvír. Sklopil oči a dodal: „Myslím, že tohle zužitkujete líp než já. Otevřete to až ve škole,“ zarazil ho, když muž sáhl po stuze. „Pak mi povíte, jestli vám to k něčemu je.“
„Já…“ Snape si odkašlal a začal znova: „Děkuji, pane Pottere. Neočekával jsem to.“
„Já jsem neočekával, že zjistíte moje největší tajemství,“ zašeptal Harry zahanbeně. Najednou se dostavil stud. Připadal si slabý a zranitelný, když teď věděl, že tento muž… VÍ.
„Není to vaše vina, Harry,“ řekl Snape. Položil mu dlaň na rameno. „Nikdy jste neřekl, třeba Brumbálovi…“
„O tohle jsem se nedokázal podělit s nikým,“ zašeptal Harry. „Ne, nikdo to nevěděl. Já… se styděl. Většina lidí si myslí, jak nejsem statečnej, co už jsem přežil a přitom se nepostavím vlastnímu strýci… Celá léta jsem ho nechával… Moje magie se nikdy nepostavila mezi mě a ty rány. To nejhorší ale pak vždycky uzdravila.“
„Protože… jim ve skutečnosti nechcete ublížit,“ řekl tiše profesor. Jemně stiskl chlapcovo rameno, než ho pustil. Harry překvapeně vzhlédl.
„Nechtěl jste, aby vaší rukou… či magií, trpěli stejně, jako jste trpěl vy. Bez ohledu na to, jak se k vám chovali, byli pro vás vždy rodina. Špatná, nemilující, ale rodina. Magie to respektovala. Kdyby šlo o násilí z rukou někoho jiného, pravděpodobně by nějak zareagovala, zvláště v době, kdy je u dětí jejich divoká magie velmi aktivní a nezvladatelná. Vaši příbuzní měli neskutečné štěstí. I kdyby to věděli… nemohli se spoléhat, že proti nim svou moc nepoužijete, schválně či náhodou. To mi připomíná, že se v ředitelně před vaším třetím ročníkem probíralo, jak se vám povedlo udělat z vaší druhé tety balón.“
„Ona vlastně není moje teta,“ zamumlal Harry. „Je Vernonova sestra. Nejsme nijak pokrevně… Nemám ji moc rád, vždycky na mě štvala Raťafáka… Bavilo ji, když mi nepovedlo utéct a on mě pokousal.“
„Aha,“ udělal Snape, konečně pochopil. Slovo ‚Raťafák‘ ho zmátlo, až teď ho napadlo, že jde o psa. Harry mu to potvrdil: „Její pes. Bojové plemeno. Ona psy chová… a většinou lidi posuzuje podle psích kvalit,“ dodal téměř nevraživě. Ještě měl v živé paměti, jak srovnávala jeho matku s nekvalitní fenou. Tato urážka ho pálila i teď, po téměř pěti letech.
„Zníte uraženě,“ poznal Snape okamžitě. „Srovnávala vás?“
„Mě urážejí celý život,“ potřásl mladík hlavou. „Ale vadilo mi, když se navážela do mámy. Ani ji neznala a stejně… Chtěla jen ublížit. Tehdy jsem se to snažil vydržet,“ vysvětloval. „Stejně jsem se neudržel. Měl jsem takový vztek, co říká, že jsem se neuhlídal.“
„Vaše divoká magie?“
Harry kývl.
Snape si povzdechl. V prstech sevřel malý balíček… to ho vzpamatovalo. Podíval se na něj. Pak na chlapce. Ten se na něj usmál.
„To nevadí, že pro mě nic nemáte. Udělal jste víc, než jsem doufal, že kdy někdo…“ zmlkl a mrkáním zaháněl vlhkost v očích.
„Pane Pottere, až odejdu…“ začal profesor, Harry zpozorněl. Zadíval se na lektvaristu s otázkou v očích.
„Až odejdu, možná se váš strýc opět o něco pokusí. Chci, abyste věděl, že se vám nic nestane. To kouzlo…“
„Vím, co je to za kouzlo,“ usmál se Harry. „Četl jsem o něm v Merlinově knihovně. Chápu, k čemu slouží… Já… děkuju, pane. Nevím, co jiného říct. Jen… děkuju.“
„Není třeba říkat víc,“ zašeptal muž. Držel se vší silou, aby Harryho neobjal. Doufal, že slova stačí. Už brzy ho sevře v náručí, velmi brzy.
„Ještě si s nimi promluvím,“ rozhodl se impulsivně. Zmenšil dárek od Harryho a schoval ho do hábitu. Byl zvědav, co v něm je. Co mohl Harry považovat za vhodný dárek pro něj?
„Zajistil jsem, že vám strýc už neublíží. Stejně jako jakémukoli jinému dítěti. I když vás už brzy nebudeme moci považovat za děcko… Nechají vás na pokoji. Nemusíte je vidět celé prázdniny, jestli si to přejete. Mohu váš pokoj magicky odstínit…“
„To asi nebude třeba… A taky… Chtěl bych si promluvit s Dudleym, ale to ještě počká…“ zamyslel se Harry. Vzápětí uslyšel: „O čem chceš mluvit?“
Harry ztuhl a ohlédl se ke dveřím. Stál v nich pořízek v pruhované košili a džínách, tvářil se ne bojovně, jak byl Harry zvyklý, ale spíš zvědavě. Snapeovi věnoval spíš ostražitý pohled.
„Můžu?“ dovolil se, než vešel.
„Nevěděl jsem, že jste ještě tu, pane…“ díval se na Snapea tázavě.
„Snape,“ představil se profesor. „Jsem profesorem vašeho bratrance, mladý muži.“
„Dudley Dursley,“ představil se i mladík. „Těší mě. Harry,“ otočil se na Harryho, který se nestačil divit, že před čarodějem nebere nohy na ramena, „taky jsem s tebou chtěl mluvit, když mi máma řekla, že přijedeš. Chci, abys věděl,“ přistoupil trochu blíž, ale zastavil se, když postřehl, jak se profesor napřímil. „Nevěděl jsem o tom biči. Vždycky jsem věděl, že používá pásek, ale tohle… Taky vím, nechoval jsem se k tobě zrovna mile. A to o minulých prázdninách…“ připomněl mu rvačku, při níž v sobě Harry objevil talent na stínovou magii, „to už jsem vážně přehnal. Já… slyšel jsem, co jste tam dole říkali,“ přiznal. „Nechápu, proč se chceš smiřovat, po tom, jak jsme s tebou všichni zacházeli. Myslel jsem, že nás nenávidíš.“
„Dokážu nenávidět, to neznamená, že to cítím vůči každému, kdo ke mně není milý,“ řekl Harry. „Jsi rodina, Dudley. Máme společnou krev a ta by měla držet pohromadě. Po tom, co umřel Sirius, mi zůstali přátelé, ale ne rodina. Kromě vzdáleného bratrance z tátovy strany. Po škole se sem nebudu vracet, ale chci s tebou a možná tvou mámou zůstat v kontaktu. Rád bych vás ochránil před vrahem mých rodičů. I když tvůj táta moji pomoc nejspíš nepřijme, nebude věřit, že to myslím upřímně.“
„Já ti věřím, Harry,“ prohlásil jeho bratranec tiše a trochu rozpačitě. „Promluvím s našima. Mamka mě poslouchat bude. A tvýho kmotra mi je líto. A omlouvám se, že jsem nerespektoval tvůj smutek…“ narážel na okamžiky, kdy se vysmíval Harryho zármutku po Siriusově smrti. Vzápětí ztuhl a rozšířenýma očima pohlédl na Snapea.
Ten se zatvářil překvapeně.
„Cítil jste to?“ ujišťoval se. Dudley kývl.
„Omlouvám se,“ řekl profesor.
„Co to bylo?“ vyzvídal Dudley.
„Nitrozpyt,“ vysvětlil Snape.
„To čtení myšlenek?“
„Je to víc než čtení myšlenek, Dudley,“ opravil ho Harry a začal vysvětlovat: „Nitrozpyt je vstup jedné mysli do druhé, zahrnuje prohlížení vzpomínek, při soustředění čtení myšlenek, vnímání emocí. Ale ty bys to jako mudla neměl vůbec cítit…“ dokončil zaraženě a koukl na profesora, který jeho ‚učitelský mód‘ pobaveně sledoval. „Pane, nemůže být Dudley spíš… moták?“
„Cože?“ málem se urazil bratranec. „Co je… smoták?“
„Ne smoták, M-O-T-Á-K. Ne čaroděj, ale také ne úplný mudla,“ vysvětlil profesor. „Máte magické jádro, jako čarodějové, ale v něm tak nepatrný zlomek magie, že nedokážete čarovat. Pokud se v budoucnu oženíte s dívkou, která je motákem, je značná pravděpodobnost, že vaše dítě bude kouzelník. Nebo moták jako vy.“
„Páni,“ užasl Dudley. „Věděls‘ to?“ zeptal se Harryho. Černovlásek zavrtěl hlavou. „Ne, já Nitrozpyt neovládám… Sotva jsem se naučil Nitrobranu. To ti vysvětlím později,“ utnul ho, když viděl, jak se druhý mladík nadechuje k otázce.
„Dobře,“ kývl Dudley srozuměn. Vzápětí se lekl, na okno zabušila zobákem velká sova.
Harry jí šel rychle otevřít. Prostrčil skrz mříž ruku, převzal svitek s povědomou pečetí a sova odletěla.
Na svitku stálo: ‚Vážený pane Pottere, dostali jsme zprávu, že přímo Vámi, nebo ve Vaší bezprostřední blízkosti bylo dnes dopoledne v 11:18 použito několik kouzel v přítomnosti mudlů. Jestliže jste to byl vy, kdo použil kouzlo, pak jste porušil Výnos o přiměřeném omezení čar a kouzel nezletilých kouzelníků z roku 1875, odstavec C a také jste se dopustil závažného přečinu podle oddílu 13 Zákona o utajování, vydaného Mezinárodním sdružením kouzelníků.
Pokud od vás obratem nedostaneme vyhovující vysvětlení, budeme nuceni zahájit s Vámi disciplinární řízení, které by mohlo vést i k vašemu vyloučení ze školy čar a kouzel v Bradavicích.
I přes to Vám přejeme příjemné prázdniny a veselé prožití vánočních svátků.‘
Se srdečným pozdravem, Mafalda Hopkirková
Odbor nepatřičného užívání kouzel
Ministerstvo kouzel.
„Achjo,“ vzdychl, když si dopis přečetl. Pohlédl na Snapea. „Z Ministerstva. Ohledně kouzlení v přítomnosti mudlů…“ vložil pergamen do natažené profesorovy ruky, muž si ji rychle přečetl. Pak Harryho požádal o něco k psaní. Na druhou stranu dopisu napsal: ‚Vážená madam Hopkirková, kouzla zmíněná ve vašem upozornění jsem provedl já, profesor Severus Snape. Kouzlil jsem za účelem nezbytné ochrany pana Pottera, v přítomnosti jeho mudlovského strýce a tety, kteří jsou jakožto chlapcovi pěstouni o kouzelnickém světě informováni.
Mohu se zaručit, že pan Potter se na čarování v udané době nijak nepodílel a jeho hůlka nebyla použita. Pan Harry Potter se nijak nedopustil porušení Výnosu o zákazu kouzlení nezletilých kouzelníků.
V jeho přítomnosti budu používat magii i nadále, samozřejmě z dohledu neinformovaných mudlů, v souladu se Zákonem o utajování.
S uctivým pozdravem a přáním příjemných Vánoc, Severus Snape.‘
„Mohu použít vaši sovu, pane Pottere?“ dovolil se, když dopsal a složil pergamen. Harry rychle pustil Hedviku z klece. Už se nadšeně natřásala, naposledy se prolétla včera dopoledne. Protože přijeli sem, očekávala, že nebude zase smět z klece, toto bylo štěstí.
Profesor jí přivázal na nohu svitek a podíval se na zamřížované okno.
„Můžete ji pustit ode mě z pokoje,“ nabídl se Dudley. Harry sebou škubl, v nervozitě, jakou v něm vyvolal dopis z Ministerstva, na bratránkovu přítomnost úplně zapomněl.
„Veďte mě,“ zavelel Snape, sovu na zápěstí. Harry jim šel v patách a nevěřil svým uším. Dudley se najednou nebál čaroděje. Ta proměna mu připadala až podezřelá.
Ale kdyby se Snapeovi něco nezdálo… Harrymu se zdálo, že Dudleymu věří a tento muž je podezíravost sama.
Když vyslali Hedviku a vyšli z Dudleyho pokoje, Snape zůstal stát a obrátil se k Harrymu.
„Myslím, že vás mohu ponechat v péči vašeho bratrance, pane Pottere,“ prohlásil. „Věřím mu. Vaši rodiče jsou stále dole, pane Dursley?“ zeptal se Dudleyho. Dočkav se přikývnutí, spokojeně pokývl a chtěl se rozloučit s Harrym.
„Děkuju, pane profesore,“ řekl Harry upřímně. „Můžu mít prosbu?“
„Jistě, o co jde?“
„Mám dárek pro profesora Brumbála, posílal bych ho s tím vaším… Mohl byste ho vzít sebou a předat ho?“
Snape souhlasil a počkal, až Harry dárek přinese. Po chvilce obdržel podobný balíček tomu jeho, jen ve zlatém papíře s červenou stužkou. Jen tázavě zvedl obočí nad těmi barvami. Harry pokrčil rameny. „Je to pro Nebelvíra.“
„Mohu vědět, co je uvnitř?“ projevila se najednou lektvaristova zvědavost.
„Přeložil jsem tu knihu, co nemohl přečíst,“ prozradil Harry. „Myslím, že bude mít radost.“
„To nepochybně, pane Pottere,“ poznamenal Snape. „Byl velice zklamán, že jí nerozumí… Váš dárek ho potěší, to si buďte jist.“
„Doufám, že vás potěší ten váš,“ zamumlal mladík. Tak tiše, že si sám nebyl jist, že to řekl nahlas a Snape se netvářil, že slyšel… Ale slyšel.
„Nashledanou, pane Pottere,“ rozloučil se. „Sbohem, pane Dursley.“
„Nashledanou, profesore,“ odpověděli oba mladíci unisono a dívali se, jak černě oděný muž schází do přízemí. Sotva zaslechli Vernonův zvýšený hlas, vzdychli a podívali se na sebe.
„Půjdem ke mně?“ navrhl Dudley. „Bude lepší, když si ještě promluvíme. Dospělí se teď budou dohadovat. Myslíš, že mu táta nic…“ naznačil, co by mohl Dursley starší zkusit.
Harryho to rozesmálo. Zavrtěl hlavou. „Ne. Jestli Snapeovi může něco ublížit, tvůj táta to není.“
V pokoji se posadili, Dudley usedl na svou postel a Harrymu přenechal pohodlné kožené křeslo. Překvapený Nebelvír se posadil a zadíval se na svého bratrance.
„To musíte svým profesorům dávat dárky?“ zajímal se Dudley. Harryho to rozesmálo.
Dole v přízemí Severus Snape zdvihl hlavu, když uslyšel ten veselý smích. Slýchal ho už dřív. Když se Harry smál se zbytkem svého tria, nebo ještě na ústředí Řádu se Siriusem…
Byl tak rád, že ten smích opět slyší. Znamenalo to, že Harry se cítí dobře, i přesto, že je zde, na místě, kde mu bylo ublíženo… Na vážné tváři se nepohnul ani sval, ale temné oči na okamžik proteplila radost. Jeho lvíček je šťastný.
Pak obrátil pozornost opět k manželům Dursleyovým.
„Dursley… Petunie,“ začal. „Necháte Harryho zde, jak dlouho bude chtít, i když bych se divil, kdyby se zdržel déle.“
„Ten kluk je s mým synem! Kdovíco mu napovídá, nebo udělá, je to stejná zrůda, jako vy všichni!“ soptil Vernon a chtěl se hnát z kuchyně. Severus ho pomocí kouzla strčil na židli a seslal na něj znehybňující kouzlo.
„Ani se nehneš!“ zasyčel. „Jestli je ten chlapec s někým v bezpečí, je to tvůj synovec. A nenazývej ho přede mnou zrůdou! Někdo tak obětavý není zrůda. Buďte rádi, že je ochoten vás neproklít, jak zasloužíte! Váš syn má štěstí. Harry by jej chránil svým životem, kdyby na to došlo! I přesto, že pro něj býval boxovacím pytlem!
Další věc. Petunie. Udělej chlapcům něco k jídlu a ne, že se pořádně nají jen ten tvůj! Tvůj manžel se k Harrymu nepřiblíží a kdyby to zkusil, má kletba ho zastaví. Nevěřím, že bys udělala něco šíleného, ale stejně…“ Namířil na Petunii hůlku a pronesl zaklínadlo. Žena ztuhla a zděšeně vypískla.
„Klid. Není to totéž, co u tvého manžela. Ve tvých vzpomínkách jsem neviděl, že bys kdy chlapce uhodila, ale to týrání hladem, samotou a odstrkování ti stejně nebude odpuštěno. Kouzlo ti zabrání ublížit tvému synovci a pomine, jakmile Harry natrvalo opustí tento dům. To jeho ale ne,“ukázal na tlustého muže na židli. „Jeho prokletí je trvalé.“
„Proč se o něj tak staráš? Zrovna ty? Ten váš Brumbál se nepřetrhl ani zpoloviny, jako ty.“ Petinii profesorova motivace nebyla vůbec jasná a na to se muž spoléhal. Poznámka o Brumbálovi ho ale zase nadzvedla.
„Vědět, jak jste s ním zacházeli, poznali byste hněv nejmocnějšího kouzelníka, i přes jeho oblibu vás, mudlů! To, že Harry přede všemi mlčel, vás ale neochrání před MÝM hněvem. Nezabiju vás jen proto, že by mi to nikdy neodpustil. Pro vás nic neznamená, ale v našem světě je důležitý. Je to dobrý člověk, každý jiný by byl na takového synovce hrdý. Jsi zaslepená svou záští k Lily, Petunie, proto nedokážeš milovat jejího syna. Mimochodem, ty a tvůj syn jste motáci. Zjistil jsem to při Nitrozpytu.“
„Motáci?“ hlesla žena. V očích se jí něco lesklo.
„Vzpomeň si, co říkala Lily, když jste byli malé. Nebo se zeptej Harryho,“ poradil jí. „Sbohem, Petunie.“
Při východu z kuchyně jen mávl rukou a uvolnil Vernona. Nevěnoval mu ani pohled.
„Motáci?“ zasyčel Vernon. Zabodl pohled do manželky, která se zarazila. Couvla, když její muž pomalu vstal a vykročil k ní.
Harryho to opravdu pobavilo. Začal vysvětlovat: „Já těmhle dvěma profesorům opravdu dost dlužím. Brumbál… je víc než ředitel mojí školy. Je hrozně hodný. Mí rodiče byli jeho přátelé. Bojovali spolu proti Voldemortovi v první válce. Mám ho rád, asi jako bych měl dědečka.“
„A ten černý?“ zeptal se Dudley. „Vypadal, že se o tebe vážně stará.“
„On Snape… znal mou mámu. Od dětství. Byli přátelé, než se pak ve škole pohádali… a už to neurovnali. Taky se nesnášel s mým tátou a dlouho si ten vztek vyléval na mně. Vlastně až letos na podzim se to zlepšilo. Dokážeme spolu mluvit, aniž bysme po sobě házeli kletby a nadávky. Je strašně chytrej. Je Mistr lektvarů, to v mém světě znamená hodně. Ale protože bojuje s námi, tak učí ve škole. Je tam v bezpečí.“
„Nezlob se, ale připadal mi dost… nerudný,“ poznamenal Dudley váhavě. „Vůbec bych neřekl, že je milej.“
„To asi nikdo, kdo ho zná,“ zasmál se Harry. „Je dost zahořklej, válka se zlem lidi hodně poznamená. Nemá rodinu, tak se ani kvůli nikomu nesnaží být milejší. Ale… myslím, že tohle je prostě on. Asi… bych nechtěl, aby se nějak razantně změnil. Víš, mockrát mi zachránil život. V prvním ročníku mi někdo začaroval koště, když jsem byl zrovna vysoko nad zemí. Jeho protikouzlo mě zachránilo. Ve třetím mě vlastním tělem bránil před vlkodlakem. A tím, jak na mě byl nesnesitelnej při vyučování se do mě snažil nacpat vědomosti, abych v budoucnu dokázal přežít. Ze začátku jsme si navzájem nesedli, ale teď máme něco jako… ozbrojený příměří.“
„To mě podrž,“ chechtal se zavalitý chlapec, „no, hlavně že vám to klape. Vy kouzelníci nejspíš máte vůči svým profesorům osobnější vztahy, jak tak koukám.“
„To je asi tím nebezpečným životem,“ mínil Harry. „Kdybychom toho tolik nesdíleli, vypadaly by naše vztahy asi jinak. Ty, Dudley, neslyšel… jsi něco?“ změnil Harry najednou téma a našpicoval uši.
Z přízemí uslyšeli zvuk rozbíjeného talíře a rozrušený ženský hlas. Podívali se na sebe a rychlostí blesku vyběhli z pokoje. Harry si cestou dolů osahal rukáv svetru, hůlka tam byla, hovíc si ve svém pouzdru. Stisk druhého pouzdra s otcovou hůlkou cítil na kotníku.
„Teto?“ „Mami? Co se…“ oba chlapci se zarazili ve dveřích. Překvapil je pohled na brunátného Vernona, jak stojí sotva na délku paže od své ženy, ta se s bledou tváří a rudým otiskem dlaně na líci chvěje, přitisknutá zády k lednici.
„Ty! Zmetku!“ ukázal Vernon buřtovitým prstem na Harryho, ten se podvědomě schoulil, očekávajíc ránu. „To je kvůli tobě! Kdyby jsme tě nikdy nevzali pod svou střechu…“
Harry si v duchu povzdechl, když mu došlo, že i Snapeův hněv je na tohoto muže krátký. Rozhodl se, že o tom Snapeovi poví, až ho uvidí.
„Má žena… a můj syn…“ rozlícený muž se málem zalkl záští a odporem, „jsou… jsou zrůdy jako ty!“
„Jak bych já mohl za to, že jsou motáci?“ podivil se Harry. „To je vrozené, ne nakažlivé! A nejsou zrůdy! Nemohou kouzlit, tak co ti vadí?“
„Ty zpropadený drzý parchante!“ zaječel Vernon už nepříčetně a vrhl se po Harrym.
Harry před sebou spatřil letící pěst a pomyslel si: ‚Tohle bude bolet.‘ Zavřel oči a schoulil se, takže si nevšiml, že se Dudley postavil otci do cesty. Až tetin výkřik ho přiměl vzhlédnout.
Čekal, že uslyší, jak se láme kost Dudleyho čelisti, pod nárazem Vernonovy těžké pěsti, ale stalo se něco jiného. Pěst, jakoby narazila na nějakou clonu a muž zařval, vzteky a bolestí. Ruku si přivinul k hrudi a vypotácel se ven. Slyšeli, jak prochází předsíní, vychází ven, bouchl za sebou dveřmi. Vzápětí bouchly dveře od auta, motor nastartoval.
„Mami?“ Dudley přeběhl k matce, objal ji. Harry vyběhl do svého pokoje, v kufru měl ještě trochu Bezbolestného lektvaru.
V kuchyni přistoupil k Petunii, kterou Dudley usadil ke stolu. „Teto Petunie…“ Vzhlédla.
„Harry?“
„Omlouvám se,“ hlesl. „Tohle jsem nechtěl…“
„Za tohle ani nemůžeš,“ namítla uplakaně. „Není tvá vina, že nás můj manžel nemiluje dost na to, aby nás přijal takové, jací jsme se narodili.“ Otřela si tváře, u dotyku té poraněné sykla. Harry jí podal lahvičku s lektvarem. Tázavě na něj pohlédla.
„Lektvar proti bolesti. Je ze školní ošetřovny. Stačí jen troška, když nejsi zvyklá. Budeš mít pod okem modřinu, ale s tím nic nenadělám, mast nemám…“
„To nevadí,“ zavrtěla teta hlavou. Chvilku váhala, pak si lahvičku vzala a trochu se - po dalším váhání – napila. Zkřivila tvář odporem.
„Vím, chutná hnusně,“ vzdychl Harry. „Piju ho léta a pořád si na to nemůžu zvyknout.“
„To jsi ve škole otloukánek, nebo co?“ podivil se Dudley. „Jako na základce?“
„Později,“ sykl Harry. Převzal od Petunie lahvičku, užasl, když mu rozpačitě poděkovala. „Sedni si, Harry,“ pokynula mu. Dudley si sedl ke stolu bez řečí.
„Když se tvoje matka ukázala být čarodějkou, hrozně jsem jí záviděla. Rodiče byli tak pyšní. Chtěla jsem, aby byli tak pyšní i na mě. Chtěla jsem být stejně výjimečná. Ale nic se nestalo. Tak jsem vedla stejný život jako mí rodiče. Obyčejný. Mudlovský. Přestala jsem toužit po výjimečnosti. Zošklivila jsem si to, aby mě nebolelo, že jsem obyčejná. Ale najednou… tak obyčejná nejsem. Nepatřím mezi obyčejné lidi a mezi kouzelníky taky ne. Vernon…“ Tady se jí zlomil hlas, ale nerozplakala se. Jen pevněji sevřela synovu dlaň. Podívala se na něj. „Tvůj otec se s tím nikdy nesmíří, Dudley.“
Chlapec sklonil hlavu a pak přikývl. „Tak co budeme dělat?“ zeptal se.
„Já nevím,“ zašeptala.
Bleděmodré auto svištělo nepřiměřenou rychlostí po silnici a Vernon Dursley stále šlapal na plyn. Nejspíš si to ani neuvědomoval.
Bolest z kletby, která mu zabránila zranit chlapce, z ruky pomalu mizela. Dokázal s ní ovládat řízení, to mu stačilo. Nevěděl, kam jede, poháněla ho zuřivost a děs z vlastní rodiny.
Najednou nebyli dokonalá rodina.
Už to nebyla skvělá manželka a roztomilý synek, kterého v duchu vídával jít ve svých stopách podnikatele.
Byly to zrůdy s tou prokletou magií v těle.
Jel stále dál. Nevěděl, kam jít. V jeho domě teď byli ty zrůdy.
Pořád je měl před očima.
Snad proto si nevšiml cedule, varující před namrzlou vozovkou. Znovu přidal plyn. Ve slunci se lesknoucí zatáčku před prudkým srázem vůbec nepostřehl.