Lekce pro Mistra lektvarů

„Našel jsi něco?“
Kolem pasu štíhlého blonďáka se ovinuly svalnaté paže. „Určitě ti tu nepřekážím?“
Draco se usmál. Chtěl se otočit, ale na odhalený krk se přitiskly horké rty. ‚Je výhoda, být primus,‘ pomyslel si spokojeně. ‚Nehrozí, že nás překvapí spolubydlící, když žádný nemám.‘ Už před týdnem dostal od ředitele souhlas zasvětit Nevilla do výzkumu kolem Viteálů (nutno dodat, že nebýt Snapeovy přímluvy, nevzdal by se ředitel námitek), řekl mu všechno, co věděl a i přes obavy, že mu jeho láska ty tajnosti neodpustí, mu bylo líp. Mít tajemství je vždy tak těžké, zvlášť před blízkými.
„Nepřekážíš, Neve. Pomáháš mi. Jsem hrozně rád, že už všechno víš. Jsem na tom líp než Harry.“
„Harry má trable?“ Draco nadzvedl obočí, Neville se opravil: „Myslím, kromě těch obvyklých.“
„On musí mlčet před svými nejbližšími přáteli,“ vysvětlil Zmijozel. „To odcizení od Weasleyho je následek právě těch tajností. Grangerová je chytrá, chápe to a spoustu si domyslí.“ Neville se rozesmál, to blonďáka trochu popudilo: „Co je tu k smíchu?“
„Promiň,“ chechtal se Nebelvír. „Měl by sis dát pozor, co říkáš, někdo by si mohl myslet, že přicházíš Nebelvírům na chuť,“ varoval přítele.
„Neboj, to platí jen pro jednoho,“ ušklíbl se Draco. „Narážel jsem na to, že Harry má víc tajemství než my. Udržuje moje tajemství… Má svá vlastní. Musí to pro něj být těžké a teď u sebe nemá ty své ocásky, aby na to nebyl sám.“
„Ani s Hermionou si už není tak blízký,“ připustil si Neville. „Pořád spolu hodně mluví, ale oproti jiným rokům je to hrozně málo. Harry se opravdu trochu změnil… a drží se dost zpátky. Myslím… že my dva jsme letos informovanější, než jeho nejlepší přátelé.“
„To je dost depresivní,“ poznamenal Draco. „Ale jsme na jeho straně. Můžeme mu pomoct. Což mě přivádí k tvé původní otázce: Ano, něco jsem našel. Jen nevím, jestli to k něčemu bude.“
„Tak povídej,“ pobídl ho Neville a opřel se o stůl. „Jestli to k něčemu bude, zjistíme pak.“

Draco se opřel v židli, s pohledem upřeným na knihu, kterou tak zaníceně studoval, začal mluvit: „Když mi ukázali ten Viteál, co našel Harry v Komnatě nejvyšší potřeby, vzpomněl jsem si, že jsem to už někde viděl. Tady,“ ukázal na knihu před sebou. „Je to knížka o Zakladatelích Bradavic. Půjčil mi ji ředitel. Její mladší vydání je v Malfoyovské knihovně, četl jsem ji před nástupem do školy, otec mi ji dal, abych si přečetl o Zmijozelovi. Přečetl jsem ji celou a tam jsem to viděl. Havraspárský diadém. A dneska… jsem našel i něco mrzimorského.“
„Měl bys to říct řediteli,“ mínil Nev. „Pokud to Ty-víš-kdo použil… Co?“ zeptal se zmateně svého přítele. Draco se na něj jemně usmíval. „Klidně říkej Voldemort. Je to jen jméno.“
„Jo…“ Neville se rozpačitě pousmál. „Dobře… V-Vol-demort.“
„Hodný kluk,“ usmál se Draco a natáhl ke svému příteli pro polibek. Ještě než se stačil dotknout jeho rtů, Neville zamumlal: „Tak… kdy to řekneš řediteli?“
„Večer máme schůzku,“ zamumlal blondýn.
„Nemám začít žár…“ Nevillovy otázky umlčel polibek.

Harry lovil ve svém kufru teplý hábit, aby mohl vyrazit se Snapem do Godrikova Dolu. Konečně jeden vytáhl, pro jistotu na něj seslal čistící a žehlící kouzlo, oblékl se a vyběhl z ložnice. Ve společence seděla Hermiona u učebnic. Jen přejela Harryho pochybovačným pohledem, když ji informoval, že jde za Snapem a neví, kdy přijde. Když odběhl, jen potřásla hlavou a sklonila se k učení.
Měla své pochybnosti o Snapově chování k němu, způsobovalo, že se choval jinak i Harry a ty změny ji stále lekaly. Přestávala svému kamarádovi rozumět a o to větší starosti si dělala.

Harry běžel po schodech, málem nevěřil svému štěstí, že nikoho, kromě několika nebelvírských prváků nepotkal. Byl napnutý jak struna.
První společné pátrání absolvovali už minulý týden, když razili ke Gringottům. Naděje, že konečně nějak pokročí v řešení Merlinovy záhady, se ale vypařila, když trezor prohledali. Našli spoustu věcí, rodinné šperky, dokumenty, Jamesovu hůlku, tu si na Snapeovu radu Harry vzal a připnul si ji i s otcovým pouzdrem na lýtko, rozhodnut, naučit se s ní zacházet. Zase se cítil svým rodičům o něco blíž.
Aniž to jeho profesor věděl, byla k inventáři přidána nová věc – pravý a kompletní Harryho rodokmen. Nebelvír tušil, že by muž řekl, že je to prozíravé, chce-li se ubezpečit, že do pergamenu nebude nahlíženo nežádoucími osobami.

Vrátili se do Bradavic zklamaní, ale Snapea brzy napadlo, že medailon mohl zůstat v ruinách domu, kde byli Potterovi zabiti. Předtím, než to navrhl Harrymu, nadnesl tu teorii Brumbálovi. Ještě ten večer to prodiskutovali a teprve včera se zeptali dědice oněch ruin, jestli je ochoten se tam jít podívat.
Ani jednomu z nich neušlo, jak se zmíněný dědic zarazil. Ale než stačili říct, že to udělají bez něj, pokud se na to necítí, kývl. Měl hezké vzpomínky na Godrikův důl a bál se toho, co uvidí po těch letech, ale odvážně se rozhodl.
A proto se teď hnal na kraj školních pozemků, kde se měli sejít se Snapem.

Severus Snape se pečlivě oblékal, jindy hřejivě teplé září bylo právě dnes nepříjemně chladné. Chystal k novému výletu. Na místo, kde si před 16 lety myslel, že zemřelo jeho srdce. Ještě jednou pohlédl na kousek pergamenu. Harry tam už před pár dny dovedně překreslil hledaný medailon s wyrdskými draky. Severus sice už viděl, co umí, obrázek bradavického hradu, který mu Harry poslal, byl více než povedený, ale i tohle se mu líbilo. Detaily, kterým chlapec věnoval pozornost, byly důležité. Takhle Severus přesně věděl, co má hledat.
Ale sám si ten medailon nepamatoval, a to si vybavoval vzpomínky spojené s Lily s až bolestnou přesností. Brumbál mu ukázal svou vzpomínku na pohřeb Potterových, když o to Severus požádal. Tehdy tam nebyl, nedokázal to… a dovedl si představit, že by ho Black a Lupin vyprovodili pryč. Z té vzpomínky se oba přesvědčili, že Lily nebyla s dračím šperkem pohřbena. Museli hledat jinde.
Navíc, uvažoval Severus, Lily byla mudlorozená. Takový medailon byl určitě důležitá rodinná památka, nemohla ji tedy podědit po své rodině. Harryho příbuzenství s Merlinem muselo být přes Potterovic předky… V duchu si připomněl Harryho požádat o další shlédnutí jeho rodokmenu, chtěl si své domněnky ověřit.

Využil toho, že velká část studentů je na hřišti a tribunách, kráčel svým klidným rázným krokem k hranicím školního pozemku. Pro dnešek si odpustil dohled nad nějakým potrestaným nešťastníkem, všechny chudáky, kteří si ‚vysloužili‘ trest, poslal k Filchovi. Ale vskrytu své duše si přiznal, že je mnohem raději s Harrym, než se ‚bavit‘ trápením ostatních studentů.
Dorazil na místo, kde se měli s Harrym sejít, byl sám. Pouze v dálce zahlédl několik košťat ve vzduchu, uvědomil si, že Nebelvíři mají trénink, blížil se první zápas tohoto školního roku. Až k němu doléhal veselý halas bavících se studentů. Uvědomil si, že Harry se vzdal kvůli své přípravě na válku famfrpálu, své vášně… Taky se mu vybavilo, co mu Harry řekl, že na tom praštěném sportu tak miluje hlavně létání. ‚Musí mu to chybět…‘ napadlo ho. ‚Skoro nemá volný čas… a až se budeme pravidelně scházet, bude ho ještě méně.‘ Ani si neuvědomil, že myslel na to ‚AŽ se budou scházet, ne KDYŽ.‘

Vzápětí za sebou uslyšel dusot. Otočil se. „Promiňte, pane,“ zalapal Harry po dechu, když k němu doběhl. „Čekáte dlouho?“
„V pořádku, pane Pottere, zrovna jsem přišel,“ odvětil profesor. „Pojďme.“
Vyrazili mlčky. Po pár minutách, když prošli hlavní branou, se Snape ujistil, že na ně není od školy či hřiště vidět. Zastavil se.
Harry překvapeně zamrkal, když mu profesor podal stříbrnou placatku. Snape protočil oči. „Mnoholičný lektvar, Pottere. Myslíte, že nechat vidět naše tváře mimo školu a společně, je bezpečné?“ Otázka zněla jen trochu jízlivě. Užíval si, jak mladík zčervenal.
„Ne, pane,“ pípl Harry. Pak sáhl po nabízeném lektvaru a lokl si. Vzápětí ucítil už známou změnu své podoby. Všiml si, že profesor se zatím napil z podobné lahvičky a za okamžik už hleděl do tváře staršího blonďáka s oříškovýma očima. V lesklé ploše své placatky uviděl svůj odraz – mladší verzi blonďáka před sebou.
„Pane Pottere,“ oslovil ho profesor pobaveně, „pokud jste spokojen se svým vzhledem, vyrazíme. Přemístíme se odsud do Tkalcovské ulice. Chytněte se,“ nabídl mu rámě a když Harry poslechl, přemístil je.

Když se Harrymu přestala točit hlava, zjistil, že stojí na prahu velice zchátralého domu.
„Držte se,“ upozornil ho profesor. „Ještě jednou a budeme tam.“
„Ještě jednou?“ zakňučel Harry. „Nešlo to napoprvé?“
„Vy o lovu moc nevíte, že, pane Pottere,“ poznamenal Snape. Když se k němu stočily nechápavé světle hnědé oči, povzdechl si. Ale teď nebyl čas na vysvětlování. „Později, pane Pottere.“ Ujistil se, že se chlapec drží a znovu se přemístil.
Jemu se hlava nemotala, byl na přemísťování víc než zvyklý. Teď se jen rychlým pohledem ujistil, že je nikdo nezpozoroval a shlédl na mladíka, který se ho stále křečovitě držel. Měl zavřené oči. Pak pomalu vydechl.
„Lepší?“ zeptal se Snape, trochu pobaveně. Harry otevřel oči, střelil po profesorovi téměř ublíženým pohledem. Ale neřekl nic a přikývl.
Pak se rozhlédl. Snape je přemístil ke skupince stromů, z nichž ještě ani nezačalo opadávat listí. Pár desítek metrů od nich byl vzdálen hřbitov. Poklepal muži na loket.
„Tam jsou pohřbení?“ zašeptal.
„Ano,“ odvětil muž jednoduše. „Chcete…“
Harry chvíli mlčel. „Já… nevím.“ Vzhlédl ke Snapeovi. „Napůl bych chtěl, ale… necítím se připravený. Je to… zbabělé?“ zašeptal stísněně.

Profesor jen zvedl obočí. ‚Proč se na to ptá? Nechce přede mnou vypadat jako zbabělec?‘
„Není,“ zavrtěl hlavou. „Někdy člověk prostě není připraven stanout na hrobem svých blízkých. Jakmile to udělá, je to pro něj tak nějak… definitivnější. To, že vaši rodiče zemřeli tak dávno, na těchto pocitech nemusí nic měnit. Nedělejte, nač nejste připraven. Oni nikam neodejdou. Počkají na vás.“
„Díky, pane,“ hlesl Harry. Pak vzhlédl. „Kam teď?“

Snape odtrhl pohled od cizích očí, uvědomujíc si, že už se mu stýská po jejich pravé barvě a ukázal na cestu za nimi. „Tamtudy.“ Harry se ohlédl. Silnice mířila dál mezi několik menších domů a ztrácela se ve stínech, které vrhaly husté stromy.
„Je to docela velký pozemek, támhle na konci,“ vyprávěl Snape.
„Patřil mé rodině vždycky, nebo si ho rodiče pořídili až kvůli skrývání?“ zeptal se Harry zamyšleně.
„Temný pán měl už tehdy zvědy na ministerstvu,“ odpověděl profesor. „Z toho důvodu se nemohli Potterovi skrývat na těch svých sídlech, o nichž existují záznamy, nebo jsou veřejně známá, jako Potter Manor.“
„Tam bych se chtěl podívat,“ řekl Harry téměř zasněně. Věděl, že sídla, kde rodiče žili, určitě aspoň částečně dýchají jejich dávnou přítomností. Přál si, být jim blíž. Místo, kam šli se Snapem teď, znamenalo totéž, ale Harry měl strach, že bude cítit totéž, jako v blízkosti mozkomorů.
„Godrikův důl bylo snad jediné místo, které nikdo z jejich okolí neznal a nevěděl, kde se nachází… kromě Strážce tajemství.“
„Pettigrewa,“ procedil skrze zuby Harry. Tón, chvějící se v tom jediném slově mu stačil, aby Severus Snape pochopil, co tento Nebelvír ke zrádci svých rodičů opravdu cítí.
„Kdyby si vzali jako Strážce Rema nebo Siriuse, mohli žít.“
„Poslední tři roky si kladu otázku, proč to neudělali,“ poznamenal Snape. „Jak, promerlina, přišli na to, vzít si jako Strážce Červíčka, to nepochopím. Je ovšem pravda, že tvůj kmotr a vlkodlak byli příliš jasná volba, každý Smrtijed o jejich přátelství věděl.“
„Rodiče původně Siriuse požádali,“ přiznal Harry. „Jednou mi řekl, že to odmítl, protože si nevěřil. Pochyboval, že dokáže mlčet, když se dostane do rukou Voldemorta a bude mučen, proto navrhl Pettigrewa, kterého by nikdo nehádal. Věřil, že takhle budou naši chráněni líp, než kdyby byl Strážcem někdo víc známý.“
„Už se nedivím, že se Black sám cítil vinný,“ pochopil Snape. „Technicky vzato je to částečně jeho vina. I když není vinen Pettigrewovou zradou.“
„Nikdy si to neodpustil,“ řekl Harry tiše. „A s touhle vinou umřel. Já ho neviním, miloval je a miloval mě. Kéž by mu to stačilo. Pochybuju, že má takhle pokoj.“
„Posmrtný život je příliš velká neznámá,“ chtěl ho Snape utěšit. „Zkuste věřit, že tam, kde je, je mu dobře.“
„Co když ne?“ zvedl k němu Harry pohled. Snape na něj shlédl. „A co když ano?“ opáčil. „Neztrácejte naději, pane Pottere. Jistotu budete mít až poté, co sám zemřete.“
Na to Harry nic neřekl.

Po delší chvíli, kterou strávili mlčením, konečně došli k polorozpadlému domu. Kdyby šlo o mudlovský dům, řekl by Harry, že uvnitř vybouchl plyn, nebo něco takového. Jen se zeptal: „Tohle způsobila Voldemortova Avada?“
„Její odražení, pane Pottere,“ upřesnil Snape. „To, jak jste odrazil Avadu zpět na Temného pána a tím jej zranil, způsobilo zborcení ochran a všeho, co drželo dům pohromadě.“
„To musela být pořádná pecka,“ ohodnotil to Harry, znělo to téměř spokojeně. „Škoda, že to Voldemort vydržel,“ dodal lítostivě.
„Za to mohou ty Viteály,“ zamumlal profesor. Zamířil k vrátkům, pokývl na chlapce, aby ho následoval. Harry se k němu poslušně připojil, ale najednou strnul. U vrátek kdysi bílého plotu leželo několik desítek kytic, čerstvé, povadlé i úplně uschlé.
„Co to…“ Tázavě se podíval na lektvaristu.
„Vy jste symbol, pane Pottere,“ řekl tiše Snape. „Zdá se, že si to vůbec neuvědomujete. Oběť vaší matky je teď v kouzelnickém světě považován za největší důkaz mateřské lásky. A vy sám jste naděje našeho lidu.“
„Náš lid je očividně hodně zoufalej, když se spoléhá na mě,“ zabručel Harry nejistě. Shýbl se ke kyticím, všiml si, že je k nim posazen malý medvídek, očividně používaný. Harry si byl jist, že patřil nějakému dítěti. On sám si nevzpomínal, že by kdy měl medvídka. Rád by věděl, kdo se asi tak ochotně vzdal své oblíbené hračky, aby ji položil sem. Natáhl ruku, aby medvídka sebral.
„Pane Pottere,“ zarazil jeho počínání vážný hlas, „proto tu vážně nejsme.“
Harry se začervenal a narovnal se. „Pardon, pane,“ chtěl říct, ale sotva otevřel pusu, aby se omluvil, ucítil závan magie. Ozvalo se několik prásknutí. Dva překvapené kouzelníky obklopily tři postavy v černočerných hábitech a bílých maskách, hůlky v rukou.

Harrymu připadalo, že se svět kolem něj neskutečně zrychlil a on zkameněl. Nejspíš šokem, pomyslel si později. Mysl mu něco zastřelo, sice vnímal, ale cítil vůči všemu jen lhostejnost. Ale ve chvíli, kdy to nejvíc potřeboval, se prostě nedokázal nejdřív hnout. Byl vděčný Snapeovi, že zareagoval tak rychle. Jedním bleskovým zaklínadlem odhodil všechny tři Smrtijedy. Chlapce popadl za ruku a táhl ho za sebou do polozborceného domu.

Severus Snape nečekal, až se jeho Smrtijedští kolegové vzpamatují. Kolem sebe a podivně nepřítomného Nebelvíra rychle rozmístil několik štítů a zabezpečil dveře. Pak mu to docvaklo. Zadíval se na Pottera.
„Pane Pottere,“ oslovil ho. Mladík se mu zdál nějak moc mimo. „Pottere!“ vyštěkl. Hněvem maskoval svůj strach o něj. Přikročil k němu a popadl ho za ramena. Prohlížel si ho, nevěděl, co dělat… navíc potřeboval, aby se kluk rychle vzpamatoval. Museli ho zasáhnout nějakým druhem matoucího kouzla. Zkusil Finite i Enervate, ale nic nezabíralo. Nakonec se odhodlal k neobyčejnějšímu způsobu probrání, plácl chlapce po tvářích.
Harryho tváře jemně zrůžověly, ale opět bez efektu.
„Proboha!“ vzdychl si profesor. Hleděl do stále oříškových očí, které ho neviděly. A vzápětí měl chuť vrazit pár facek sám sobě, napadla ho další možnost…
Přiložil dlaně na Harryho spánky a hledíc mu do očí, zamumlal: „Legilimens…“

Ocitl se na místě, které nepoznával. Dřív už v chlapcově mysli byl a tento Sál vědomí vypadal prostě jinak. A on pochyboval, že Potter, jakkoli řediteli sliboval, že se bude snažit o Nitrobranu soukromě, by tušil, co má dělat se svým sálem vědomí. Žádná kniha, kterou mu půjčil na toto téma, neobsahovala informace o tomto místě v mysli kouzelníka a o jejich lekcích se k nim ani nepřiblížili.
Snape se rozhlížel, ve snaze najít cokoliv, co by mu prozradilo, jak se chlapec do tohohle stavu dostal a jak jej probudit. Jenže… neviděl nic. Dokonce ani vzpomínky, které se před ním Potter dřív snažil schovávat. Kolem něj vířila šedobílá mlha.
„Sakra!“ zasyčel. Hledal vzpomínky. Jakékoli. Najednou se mlha před ním trochu rozptýlila, jen tak, aby viděl na krok před sebe… Zoufale potřeboval, aby se objevila jakákoli vzpomínka, třeba ta nejstupidnější, třeba nějaká, kde ho Harry se svými přáteli proklíná… Všechno mu odpustí, když se to bude znamenat, že se vzpamatuje.
„Promerlina, Harry, prober se!“ vykřikl zoufale.
„Nespím,“ ozvalo se z mlhy. Snape strnul. Z prořídlých chuchvalců se vynořila postava v černém hábitu s nebelvírským odznakem. Zelené oči na něj hleděly zpod černých rozčepýřených vlasů, zatímco jeho nositel měl stále podobu cizího chlapce.
‚Harryho vědomí?‘ uvědomil si Snape.
„Nespím,“ opakovalo vědomí s Harryho tváří.
„Ale nejsi ani vzhůru,“ odpověděl konsternovaný muž. „Nereaguješ. Pokud se nevzpamatuješ dřív, než Smrtijedi prolomí mé štíty, je po nás.“
Harry se zamračil. „Za to může tahle mlha,“ ukázal kolem sebe. „Uvěznila mě tu. Nevidím ven a nevím, jak se jí zbavit.“
„Vzpomínáš si, že by některý z nich řekl zaklínadlo?“ naléhal na něj Snape. Sledoval, jak se hladké Nebelvírovo čelo mračí. Pak se Harry odvrátil, čelem k té mlze a vykročil. Pak se ohlédl na profesora. „Jdete?“ usmál se.
„Kam?“ váhal lektvarista. „Říkal jsi, že nevidíš…“
„Ven,“ přikývl Harry. „Ale tohle je moje místo. Můj Sál vědomí. Tady se vyznám. Něco vám ukážu.“ Zamířil do mlhy.
„Nemáme čas!“ křikl za ním Snape, když mu mizel z očí. Nedostal odpověď, tak se nejistě vydal za ním. V okamžení byl obklopen bílou neprostupnou tmou. Mimoděk ho napadlo, jak jen může být tma bílá? Je skoro oslepující.
„Pottere!“ vykřikl po chvíli, naprosto ztracen.
„Tady,“ objevil se chlapec před ním. „Myslel jsem, že za mnou nepůjdete. Tady se podívejte. Možná uvidíte víc, než já.“ Mávl rukou, mlha prořídla a odhalila několik obrazů. Nejbližší připlul k nim. Snape poznával tu chvíli před příchodem tří Smrtijedů.

‚Náš lid je očividně hodně zoufalej, když se spoléhá na mě,‘ slyšel Harryho hlas. Sledoval, jak se sklání k hračce a došlo mu to. Na těch věcech u plotu muselo být zanechané strážné kouzlo, Voldemortem, nebo některým z jeho služebníků. Harryho magie ho musela aktivovat. ‚Já idiot!‘ Měl chuť sám sebe seřvat.
‚Pane Pottere,‘ vyrušil ho jeho vlastní hlas, ‚proto tu vážně nejsme.‘ Všiml si, s potěšením, jak chlapec znovu rozkošně zčervenal a pak už dával pozor, následoval příchod Smrtijedů. Pozorně se díval, ještě lépe poslouchal. Ti tři byli dokonale sehraní. Nemluvili, jako by to měli nacvičeno. A jejich pohyby, ač plynulé, nepřipadaly mu povědomé. Vytušil, že se jedná o někoho z vnějšího kruhu. Když vzpomínka skončila, požádal Harryho – vědomí – o znovupřehrání. Něco mu unikalo, věděl to.
Teprve napodruhé si všiml. Krajní Smrtijed, jakmile spatřil chlapce, udělal jakési neverbální kouzlo, ale pohyby hůlky Snapeovi prozradily dost. Konečně věděl, jaké protikouzlo musí použít.

„Pane Pottere, teď vaši mysl opustím,“ řekl chvatně. „Sešlu protikouzlo, ale následky jsou nepříjemné. Možná budete mít závratě, nevolnost, možná ztratíte vědomí. Ale neopustím vás.“
„Já to vím, pane,“ zelené oči hleděly upřímně. „Běžte. Jak jste řekl, nemáme čas.“
Muž se rychle, ale dostatečně jemně stáhl z chlapcovy mysli, teď v jeho očích neviděl víc, než svůj odraz. Ustoupil, namířil na Harryho hůlku, na okamžik ho rozhodilo, když ucítil, jak se jeho štíty na dveřích zachvěly pod náporem kleteb. ‚Není čas,‘ pomyslel si a vrátil pozornost k nepřítomnému Nebelvírovi. Pevně sevřel hůlku a polohlasem začal odříkávat zaklínadlo.
„Epiphania, Bato Animo!“ pronesl a z jeho hůlky vystřelil zlatavý paprsek. Když se dotkl Harryho čela, změnil se ve zlatý opar. Severus poznal, že je na dobré cestě a pokračoval: „Pellat Nebula, Lux!“ Opar zavířil kolem Harryho, který zavřel oči. Pak opadl a rozptýlil se.
„Pottere?“ hlesl Snape. Místo odpovědi se Harry zhroutil. Muž ho stačil zachytit, než dopadl na zem, v duchu si vynadal, že ho mělo napadnout kluka napřed položit, než na něm začal experimentovat…
„Pottere,“ oslovil ho znova. Diagnostické kouzlo mu ukázalo, že životní ani jiné funkce nejsou poškozené, chlapec dýchal, srdce mu tlouklo.
„Pane?“ uniklo z růžových rtů.
„Jak je vám?“ zeptal se muž, zdánlivě klidně. Ani mrknutím nedal najevo, jak se mu ulevilo, když Harry promluvil.
„Motá se mi hlava,“ oznámil mu, stále ještě se zavřenýma očima. „Ale řekl bych, že se to povedlo.“
„Ano, vypadá to tak,“ souhlasil Snape, vzápětí sebou škubl. Jeho štítům odzváněl umíráček.
„Děje se něco?“ Harry konečně vzhlédl, prudce se posadil a rychle si přikryl ústa, jak se mu zvedl žaludek. Do dlaně se mu vtisklo něco malého a studeného. Lahvička s lektvarem. Rychle ji do sebe obrátil, po chuti poznal lektvar proti nevolnosti. „Děkuju…“ vydechl, jakmile se mu žaludek uklidnil. Pak pohlédl na profesora, s otázkou v očích.
„Mé štíty,“ vysvětlil Snape, „brzy padnou. Ti venku jsou dost silní.“
„Nemůžu vám pomoct je posílit?“ zeptal se Harry zmateně. „Pochybuju, že na to stačí Protego, ale když mi napovíte…“
„Jste zesláblý po kletbě,“ upozornil ho profesor. Vstal a vrhl na dveře ještě několik kouzel. Harry ho ze země sledoval a zároveň u toho přemýšlel, něco ho napadlo…

Rozhlédl se. ‚Patro,‘ uvědomil si. ‚Máma zemřela v mém pokoji. Nemohla by tam být silná krevní ochrana?‘ Nechal Snapea, ať se ohání hůlkou, vrávoravě vstal a pomalu přešel ke schodišti. Začal po něm stoupat, nebyl si jist, kde vlastně jeho starý dětský pokoj. Šel, kam ho to táhlo. Došel nahoru, pak až na konec chodbu, kde byly rozlámané dveře… Harry zatajil dech. Srdce se mu rozbušilo.
Malá místnost byla plná světla, i přes ta zaprášená okna. Na okamžik se mu vrátila vzpomínka, ženský křik a prosby, zelené světlo, bolest na čele. Prsty si mimoděk přitiskl na jizvu. Zahleděl se na dětskou postýlku, pak se rozhlédl.

Pak se rozhodl něco zkusit: zavřel oči a soustředil se. Myslel na matčin dračí přívěsek, myslel na to, že ho musí najít. Pak za sebou uslyšel ostré nadechnutí. Otevřel oči, snaže se udržet soustředění. V tu chvíli věděl, co vyvolalo u Snapea takovou reakci. Zpod postýlky vycházelo světlo. Harry klesl na kolena a podíval se tam. Pak natáhl ruku. Vzápětí mu do ní něco vlétlo.
Vstal a otočil se k muži za sebou. Snape se jen mlčky díval na zaprášený zlatý přívěsek s přetrženým řetízkem… a štíhlou hůlku. Harry mu ji podal. Na mužův nechápavý pohled řekl tiše: „Myslím, že by chtěla, aby ji měl jeden z nás. Já mám tátovu…“
Severus Snape mlčel, ale v duchu polykal slzy. S přikývnutím přijal vrbové dřevo a odvrátil se.

Harry mu dal chvíli, mezitím se jal čistit dračí medailon. Ulpělo na něm za ta léta hodně prachu a obyčejné čisticí kouzlo z nějakého důvodu nefungovalo. Vzpomínal, co se o tomhle kouzle učili a uvědomil si, že ho vlastně neprobírali. Naučil se ho odkoukáním od ostatních. Už se mu ani nevybavilo, kdo jej použil v jeho přítomnosti první, ale tipoval Molly Weasleyovou. Takže otíral ten kousek zlatého kovu ručně. Nedělal si velké iluze, když na přetržený řetízek seslal Reparo, ale teninké zlaté kroužky se bleskurychle spojily a zářily jako nové.
Chtěl si řetízek pověsit na krk, když ho najednou zadržela Snapeova ruka. Tázavě na něj pohlédl.
„Okamžik, pane Pottere,“ řekl profesor a hůlkou – Lilyinou – poklepal na medailon. „Fine pulírexo!“ Šperk se okamžitě očistil a vypadal jako vyšlý z ruky zlatníka. Zašlé kameny, představující dračí oči se zatřpytily, jako právě vybroušené.
„Pane? Co je to za kameny?“ zeptal se Harry. „Jsou žluté.“
„Možná to má představovat zlaté draky,“ mínil Snape. „Ty kameny asi budou topasy, nebo žluté diamanty. To se dá zjistit později. Teď se odsud musíme dostat.“
„Profesore…“ nedal pokoj Nebelvír, „mně to nešlo očistit kouzlem, jakto, že vám jo?“ Muž se na moment zarazil… Pak přišel s vysvětlením: „Možná to souvisí s hůlkou. Vaše matka o něj musela přece taky pečovat.“
„Jo,“ vzdychl Harry, „to dává smysl.“
„Vlastně ano,“ pozastavil se nad tím najednou Snape. Namířil na medailon vlastní hůlku. „Accio medailon!“
Šperk jen dál ležel a zářil na Harryho dlani. Pak použil Lilyinu hůlku: „Accio medailon!“ Tentokrát uspěl, Harry usoudil, že je to nejspíš vážně hůlkou. Pak ho napadlo… Z pouzdra na lýtku vytáhl otcovu hůlku a zavelel: „Accio medailon!“ V okamžení jej zase svíral. Pohlédl na ohromeného profesora.
„Asi ho dostala od táty.“
Snape přikývl. „To mě přivádí k teorii, že původně šlo o majetek Potterů. Lily byla mudlorozená, pochybuji, že mohla mít šperk, souvisící s Merlinem. Zvláště pokud od něj vzešla potterovská linie.“
„Budu se muset ještě jednou kouknout na rodokmen,“ podrbal se Harry ve svém vrabčím hnízdě. Pak se podíval na učitele: „Tak, jak se odsud dostaneme… pokud jsou ještě venku?“
„Všiml jsem si, že kolem domu obsadili protipřemísťovací bariéru,“ poznamenal Snape a zamířil zase ke dveřím, Harryho v patách. U schodů pouze shlédl dolů. „Posílil jsem své štíty, ale i tak nevydrží moc dlouho. Neustále se je snaží prolomit, zřejmě jsou dobří odeklínači.“
„Znáte nějaké kouzlo, pane, které by fungovalo jako pokrevní ochrany, ale na tenhle dům?“ zeptal se Harry nadějně.
„Znám jich několik, ale není na ně dost času, kromě toho při nich musíme vyjít ven.“ Harry si povzdychl. „Takže tudy cesta ven nevede. Dobře. Moment… dole je krb, ne? Je tenhle dům napojený na letaxovou síť?“

Snape užasle pohlédl na chlapce po svém boku. Skoro nevěřil, co slyší. ‚Jakto, že to nenapadlo mě?‘
„Pokud vím, v době, kdy se vaši rodiče skrývali, nebyli napojeni na letaxovou síť, ale jeden krb byl napojen na ně. Pro případ nouze. Bohužel tu možnost nestačili využít, protože zabere čas a ten oni neměli.“
„A ten krb je….“ Napovídal mu Harry, dychtivý vědět víc.
„Bradavická ředitelna.“
„Prosím?“ užasl Harry.
„Je to jednosměrný kanál. Pomoc musí přijít z druhé strany. A ještě na podnět z této strany. Tohle nezvyklé uzpůsobení je založeno na ochranném rituálu, který tehdy učinili.“
„Dobře, jaký podnět musíme…“
„Patrona,“ přerušil Snape Harryho. „Mluvícího Patrona, kterého by vyslali vaši rodiče, kdyby…“
„Tak to udělejte,“ pobídl ho Harry. „Máte stejného Patrona jako máma a teď i její hůlku! Povede se to!“

Muž pokrčil v duchu rameny a vkládaje do svého kouzla jak šťastnou vzpomínku, tak naději, vyvolal Lilyinou hůlkou Patrona. Objevilo se před nimi nádherné běloskvoucí zvíře, které Harry už před pár dny viděl, laň, tak dokonale se hodící k jeho dvanácterákovi.
Snape i tentokrát něco zamumlal a mávl nad hlavou laně hůlkou. Patron se poslušně otočil a zmizel.
„Teď budeme čekat,“ oznámil chlapci. „Jakmile Brumbál dostane zprávu, bude vědět, co má dělat. Ví, kde jsme, dá si to dohromady.“

„Jaký kouzlo jste použil na dveře?“ nevydržel Harry dlouho mlčet, když sešli dolů a čekali na záchranu. Zahřívající se bariéru ochranných kouzel už cítil i on. Profesor Snape mezitím zapálil oheň v krbu.
„Obyčejné Prohibeo Vobis Intrare a Resistere Malo. Na komplikovanější a účinější kouzla s sebou nemáme potřeby. Ochranná kouzla, jaká bychom tu teď potřebovali, by musel položit odborný zaklínač, stejně jako na kouzla pokrevní ochrany. Nepočítal jsem s tím, že tyhle ruiny budou pod dozorem.“
„Ani já ne,“ zamumlal Harry. „Zdá se mi trochu divný, že by sem Voldemort posílal hlídače. Nemusel jsem se tu objevit nikdy.“
„Tuším, že na těch věcech u plotu, nebo v blízkosti domu, bylo vloženo strážní kouzlo,“ odpověděl Snape. „Spustila je magie, kterou obvykle kouzelník vyzařuje.“
„Myslíte moje magie,“ upřesnil Harry. Starší kouzelník jen kývl. Harry si povzdechl. Najednou sebou škubl, z haly se ozvala rána, hlavní dveře se zatřásly pod dalším náporem kleteb. Vytasil znovu hůlku, ale Snape, už ozbrojený, ho popadl za rameno a šoupl za sebe.
„Ale pane…“ Harry se chtěl zapojit do případného boje, ne schovávat vzadu.
„Já se nehodlám do školy vracet s vaší mrtvolou, Pottere!“ vyštěkl profesor. V první chvíli měl Harry pocit, že muže rozzlobil, ale najednou si uvědomil, že pod vším tím rozčilením je cítit starostlivost… Strašně ho to překvapilo. Ale taky ho to přinutilo poslechnout.
Vzápětí byly štíty prolomeny… a zároveň s tím v krbu plameny zezelenaly. Harry, jak by schovaný za Snapeovými zády, spatřil Brumbálovu vousatou tvář.
„Chlapci?“ zeptal se.
„Pane, jsme pod palbou!“ zaječel Harry.
„Tady máte letax, rychle projděte!“ Z plamenů vyletěla krabička, ředitel se stáhl z ohně. Harry ji popadl, otevřel a nabral letaxový prášek. „Pane, pojďte!“ ohlédl se po Snapeovi. Pak vhodil prášek, plameny opět změnili barvu. „Běžte, hned jdu za vámi!“ křikl na něj muž.
Z haly se dovnitř vhrnuli tři Smrtijedi. Snape prudce strčil Harryho do krbu, ten ho ale popadl za hábit, vtáhl k sobě a vykřikl: „Bradavice, ředitelna!“
Snape se ani nestačil rozčílit, jen zahlédl, jak ze tří hůlek vylétly paprsky kleteb. Mířily na Harryho. Rychle se otočil, aby ho kryl. V posledním zlomku vteřiny, než zmizel, ucítil, jak ho něco udeřilo do zad.

Ředitel Bradavické školy čar a kouzel neklidně přecházel po své pracovně v obavách o své dva nejoblíbenější svěřence. Nebylo to ani pět minut od chvíle, kdy jim předal krabičku s letaxovým práškem, přesto byl jako na trní, jeho chlapci byli v nebezpečí a on nemohl udělat víc, aby jim pomohl.
Najednou v krbu zezelenaly plameny, ven se vyvalil oblak sazí a na podlahu dopadla jakási hromada.
Jakmile se saze usadily, zjistil Brumbál, že ta hromada jsou propletená těla Harryho a Severuse. Ale jen jeden byl očividně v pořádku a hýbal se. Bohužel byl vespod. Ředitel mu přispěchal na pomoc: „Locomotor Severus!“ Bezvládné tělo profesora lektvarů se vzneslo, Harry se rozkašlal, jak lapal po dechu, ale povedlo se mu roztřeseně vstát.
„Je zraněný, pane!“ upozornil ředitele. „Ale nevím, co ho zasáhlo, neslyšel jsem je mluvit.“ Pohled na zakrváceného Snapea v bezvědomí nebyl příjemný. Harry ale příliš dobře věděl, že nebýt tohoto muže, ležel by (nebo spíš vznášel se) na jeho místě on.
Brumbál si Severusovu ránu zběžně prohlédl. Nebyl sice lékouzelník, ale za svůj dlouhý život (a boj ve třech válkách) se naučil dost, aby mohl poskytnout první pomoc, než dostane muže na ošetřovnu. Rychle zamával hůlkou na Snapeovým tělem, mumlaje léčivé kouzlo. Pak oslovil Harryho, který stál opodál a pozoroval jeho počínání.
„Harry, projdi krbem na ošetřovnu a upozorni madam Pomfreyovou, že k ní Severuse přenesu. Ať se připraví na léčbu kletby Inprobus.“
Harry o téhle kletbě v životě neslyšel, ale nelenil. Vstoupil do zelených plamenů, naposled vrhl pohled plný obav na bezvládné tělo svého učitele a přenesl se na ošetřovnu.

Harry jen neochotně poslechl, když ho ředitel Brumbál poslal do nebelvírské věže. Byl sice oběma, jím i lékouzelnicí ujištěn, že se Snape uzdraví, ale byl by raději zůstal na ošetřovně, svému zachránci nablízku. Madam Pomfreyová ho samozřejmě pečlivě prohlédla, když jim řekl, že ho jeden Smrtijed proklel, všem se ulevilo, protože podle slov ošetřovatelky Snape kletbu úspěšně zrušil.
Protože večeři prošvihli, najedl se v ředitelně, když po něm Brumbál chtěl, aby mu popsal jejich zážitek v Godrikově Dole. Když mu Harry ukázal medailon, úlevně si oddechl. Ověřil, že Lilyin šperk není nějak očarovaný a provedl kouzlo, kterým se chlapec stal jeho oficiálním majitelem.
Byl trochu překvapen, když ho Harry upozornil, že má Snape u sebe dvě hůlky a jedna z nich je Lilyina. Brumbál žasl na takovým projevem důvěry, ale respektoval Nebelvírovo přání, ponechat matčinu hůlku lektvaristovi. Pochopil, že tohle je mezi nimi a nepletl se do toho – víc, než je nutné.

Najedený a unavený Harry se vlekl do věže. Myšlenkami byl stále u zraněného, nyní spícího muže na ošetřovně. Něco ho táhlo zpět.
„Harry?“ uslyšel za sebou.
„Čau, Neville,“ odpověděl, ještě než se otočil. Vyčerpaně se na něj usmál. „Užil sis odpoledne?“
„Fajn. Pomáhal jsem Dracovi s… ee, učili jsme se,“ opravil se chlapec rychle.
„Jo, to učení si dovedu představit,“ ušklíbl se Harry závistivě. „I to pomáhání.“ V duchu se napomenul, s tou závistí už to přehání…
„Tak to není…“ bránil se Neville v rozpacích. Ztišil hlas: „Pomáhal jsem s Vite…“
„Ššššš!“ tišil ho Harry poplašeně. Rozhlédl se a kouzlem, které ho naučil o prázdninách Snape, se ujistil, že se v jejich blízkosti nikdo nenachází.
„Musíme si dávat pozor na pusu,“ připomněl Nevillovi, když konečně prolezli otvorem v portrétu do nebelvírské společenské místnosti. „Nezapomínej, že tady mají i obrazy uši…“
„Já prostě asi nemám konspirační střevo,“ vymlouval se Neville. „Ale umím mlčet, to víš.“
„Jasně, že vím,“ byl ujištěn. „Konspirační střevo,“ opakoval Harry pobaveně.
„Harry, zítra jsou Prasinky,“ změnil Neville téma, zničehonic. „Ty máš to rande, viď?“
„Jo,“ přikývl Harry. Ve víru událostí posledního týdne trochu pozapomněl na ono zneklidňující datum. Ale bylo to dobře, Brumbálovi a Snapeovi by nebyl k ničemu, kdyby se myšlenkami neustále ztrácel. „Asi už si půjdu lehnout, jsem utahanej,“ prohlásil. „Dobrou, Neve.“
„Dobrou noc, Harry,“ usmíval se za ním kamarád.
Harry byl opravdu vyčerpaný. Rychle se osprchoval, vyčistil zuby a zalehl. Usnul tak rychle, že ani neviděl přicházet Nevilla.

Probuzení přišlo samo a když Harry zjistil, kolik je, uvědomil si, že nemá smysl se hnát do Síně na snídani. Všichni už tam nejspíš byli, tak zůstal, kde je.
Ještě se tak chvilku povaloval, protahoval, než se dokopal ke vstávání.
Po rychlém umytí sešel do společenky, naprosto prázdné. Sice si myslel, že snídani vynechá, ale přece jen měl trochu hlad, tak v přízemí zamířil do kuchyně.
Ve stinné chodbě se zastavil před velkým obrazem se zátiším, tvořeným všelijakým jídlem a dotkl se žluté hrušky na míse s ovocem. Obraz se změnil ve dveře, rychle vešel, dveře se za ním zavřely a okamžitě zmizely.
Vzápětí byl obklopen horou skřítků, kteří ho nadšeně vítali. Požádal o něco ke snídani, dva skřítci ho odvedli ke stolu. Dobby mezitím důležitě vyzvídal, na co byl měl ‚pan Harry Potter, pane‘ chuť.
Nakonec to dopadlo tak, že před Harryho byla položena kopa jídla. Vynechal sladké, dezert si dopřeje po obědě, rozhodl se pro stravu, která mu dodá energii.
Chvilku po jídle si se skřítky povídal, pak se rozhodl zajít na ošetřovnu.

Uvítalo ho něco, co by se dalo nazvat hádkou.
„…a proto není nezbytné, abych strávil na ošetřovně celý den! Celá noc bohatě stačila!“ rozléhal se ošetřovnou hlas, který Harrymu od prvního ročníku naháněl hrůzu. Teď mu připadal příjemně temně sametový. A fakt, že byl jeho profesor vzhůru a hlasově při síle, naznačovalo, že je mu líp a to je to, co chtěl Harry vědět. Otočil se, aby opustil ošetřovnu stejně potichu, jako přišel.
„Potřeboval jste něco, pane Pottere?“ ozval se za ním hlas madam Pomfreyové. Ohlédl se. Žena, ve tváři zrůžovělá, měla stále ruce v bok, jako vždy, když se dohadovala se svými nespolupracujícími pacienty. Těmi byli hlavně oni dva, Harry a Snape.
„Jen jsem…“ Harry zaváhal, za Poppyiným ramenem zahlédl profesora v černém hábitu. Nebetyčně se mračil, ale když spatřil Harryho, vráska mezi jeho obočím zjemněla.
„Už tak brzo na ošetřovně, pane Pottere?“ zašpičkoval. Obvyklý jedovatý osten ale chyběl, to Harry cítil dobře. Zvykal si na to a začínal Snapeův humor víc chápat. A líbil se mu.
„Jen jsem se stavil, jestli už se cítíte líp, pane. Ta rána vypadala ošklivě.“
„To tedy ano,“ vložila se do hovoru lékouzelnice. „Byla to zlá kletba, Severusi! Pokud nechceš ležet, měl bys být aspoň v klidu! Ne poletovat po chodbách a srážet body!“
„To bych musel být mrtvý,“ zavrčel Snape. „A na to nespěchám.“
„Díkybohu,“ zamumlal Harry.
Snapeovi to neuniklo. Nedal nic najevo ani mrknutím, ale v hrudi se mu rozlévalo cosi hřejivého.
„Dobře, zdá se, že ti to nevymluvím,“ povzdechla si madam Pomfreyová. „Ale jestli se ti přitíží…“
„Budu tě informovat, pokud budu mít smrt na jazyku,“ oznámil Snape a zamířil ke dveřím. Než otevřel, ohlédl se na Harryho. „Pane Pottere, měli bychom prodiskutovat některé události včerejšího odpoledne. Doprovodíte mě?“
„Letím, pane,“ přikývl Nebelvír, usmál se na ošetřovatelku a následoval profesora.

Čekal, že půjdou do sklepení, ale Snape ho vedl k chrliči.
„Cukrový cvrček!“ řekl a když se chrlič odsunul, vykročil ke schodišti. Chlapec šel beze slova za ním.
Brumbál je oba potěšeně pozdravil a společnými silami Harrymu vysvětlili, že je potřeba zkontrolovat jeho mysl poté, jaké kletbě byl včera vystaven… nehledě na Snapeovo následné vniknutí. Za to se Harry překvapivě dostalo od lekvaristy omluvy.
„To je v pořádku,“ potřásl hlavou, „vážně, pane. Bylo to třeba, udělal jste to nejlepší, co jste mohl. Nechtěl bych zůstat uvězněný ve vlastní hlavě. Takže vám dlužím díky, pane.“
„Přesto, pane Pottere, vniknout do cizí mysli bez svolení je nemorální. Chci, abyste věděl, že už se to nestane,“ slíbil Snape vážně.
„Děkuju, pane profesore,“ přikývl Harry. „A já chci, abyste věděl… Když to bude nezbytné… máte můj souhlas pro takový zásah,“ řekl a hleděl Snapovi do očí.
Tohle byl největší důkaz důvěry, jakého se od Harryho mohli oba starší čarodějové dočkat. Brumbál byl dojat a Snape žasl. Vytušil, že tomu napomohlo i to, že včera, při návštěvě Harryho Sálu vědomí neslídil a neprohlížel, co se dalo. Nezneužil toho a Harry za to byl vděčný.

„Chtěl jsem se zeptat, pane profesore, co to bylo za kletbu, která mě tak… zblbla?“ zeptal se Harry, když mu Brumbál sdělil, že jeho mysl je v pořádku.
„Je to kletba, založená na lékouzelnickém kouzlu. Tím léčitelé uspávají pacienta, je-li příliš zraněný a zůstat při vědomí by pro něj bylo traumatizující. Je to ale slabší než Uspávací kouzlo. Tato pokroucená verze vznikla spojením toho kouzla s černou magií, což ji i posílilo. Bez správného způsobu probuzení bys zůstal uvězněn ve své mysli trvale.“
Harry se zachvěl, Brumbál mu nabídl další čaj. Po citronových dropsech už nezkoušel sáhnout, když je chlapec pokaždé odmítl.
„Tak… to jsem… dopadl moc dobře,“ usmál se na ně oba mladík a vstal. „Jestli jsme probrali všechno, můžu už…“ naznačil, že by rád šel a ředitel se zasmál.
„Ještě jednu věc, Harry a můžeš se věnovat svému programu,“ přesvědčil ho Brumbál. „Jde o Dracovo pátrání po Viteálech. Chtěl jsem vás seznámit s jeho novými výsledky. Podívejte se na tohle, chlapci moji.“ Ukázal jim na velkou knihu, tu samou, kde viděli minulý Viteál – diadém Roweny z Havraspáru. Teď koukali na jakýsi pohárek.
„Ehm, co… co to je, pane?“ zeptal se Harry.
„Pohár Helgy z Mrzimoru,“ odvětil starý čaroděj. „Dá se předpokládat, že jej Voldemort rovněž použil pro stvoření Viteálu. Jak jsi, Severusi, nedávno podotkl, je v tom jistá rovnice. Jsem přesvědčen, že ta rovnice zní ,majetek Zakladatelů‘.“
„Souhlasím,“ kývl Snape. „Dává to smysl. Lze předpokládat, že jeho deník byl první pokus. A když zjistil, že uspěl, vytvořil další. Už specializované. Artefakty, patřící zakladatelům.“
„Mohl by to být i Nebelvírův meč?“ zašeptal Harry šokovaně. ‚Proč mě to nenapadlo hned?‘
Profesoři se na sebe podívali. Zneklidněně.
„K němu se nemohl dostat?“ nadhodil Snape nejistě. Znělo to spíš jako otázka, než konstatování.
„Nikdy jsem ho nenechal v ředitelně samotného, pokud vím,“ prohlásil ředitel. „Neměl se jak dostat k meči. Ale pro jistotu… měli bychom to ověřit.“ Sáhl po pergamenu, něco napsal a opatřil pergamen pečetí. Ten pak předal Fawkesovi, který ho vzal do zobáku a v oslepujícím záblesku zmizel.
„Poslal jsem žádost ke Gringottovým, o odeklínače,“ vysvětlil dvěma zvědavým pohledům. „Požádal jsem jmenovitě našeho přítele, Billa Weasleyho.“
„Myslel jsem, že je v Egyptě,“ podivil se Harry.
„Ne, ne,“ potřásl svou bílou hlavou ředitel. „Momentálně je v Londýně.“
„To je dobře,“ oddechl si chlapec.
„Tak, to by bylo vše,“ usmíval se Brumbál. „Můžete jít, chlapci. Užijte si den.“

Harry se vrátil do společenky, tam objevil několik kluků i děvčat z nižších ročníků a… Hermionu. Opět trčela nosem v nějaké bichli a stůl před ní byl pokryt čistými pergameny a popsanými roličkami. Jen zavrtěl hlavou. Hlasité komentáře jejího studování si odpustil už hodně dávno. Nemělo to jiný výsledek, než dívčino rozčilení a sáhodlouhá kázání o vzdělání. Zastesklo se mu (nikoli poprvé) po jeho kamarádovi Ronovi. Tento rok se věci nějak… pokazily.
Rozhodl se Hermionu nijak nepoučovat, že aspoň o víkendu by si měla oddychnout a bavit se, vzhledem k tomu, že většinu zábavy měla tak jako tak spojenou s Ronem. A určitě měla v plánu jít s ním do Prasinek. Jakmile si pomyslel tohle, rozsvítilo se mu.
Hermiona.
Ron.
Prasinky.
Rande.
Rande Hermiony a Rona v Prasinkách. Dneska.
Dopis… Ne, to nestihne. Mělo ho to napadnout už včera, nejpozději. Věděl, že si jeho dva přátelé dopisují, skoro denně, ale nic nenahradí blízký kontakt s milovanou osobou. To sám věděl dobře, byl víc než natěšený na svého lektvaristu.
Letax!
‚Jasně! Ještě mám v kapse včerejších kalhot krabičku s letaxovým práškem!‘ uvědomil si. Potřebuje jen prázdný krb, nic víc. Rozhodl se využít chvíle, až půjdou všichni na oběd. Prostě se zdrží ve společence.
Harry se spokojeně zavrtal do kouta na gauči a začetl se do knihy, kterou si po posledním dopisu od Ellise půjčil v knihovně. Dobře navazovala na Rukověť lektvaristy, i když byla novější a trochu náročnější. Ale koneckonců, Harry už není tak úplně začátečník.

Když se studenti začali trousit na oběd, vyčkával Harry, až bude sám. Jen když se ho Hermiona zeptala, jestli jde taky, odmávl ji, že jen dočte stránku. Dívka pokrčila rameny a odešla.
Nebelvír odběhl do ložnice pro letax. Rychlým Incendio zapálil oheň v krbu a se zvoláním: „Doupě!“ vhodil letax.
Strčil hlavu do zelených plamenů. „Haló?“ ozval se zkusmo.
„Ahoj, Harry,“ přiklekl k ohni pan Weasley. „Něco se děje? Kde jsi?“
„Zdravím, pane Weasley,“ pozdravil Harry. „Nic se neděje a jsem ve škole. Mám jen chvilku, takže, je doma Ron?“
„Zavolám ho,“ přikývl muž a vstal. Harry čekal jen chvilinku. Za okamžik koukal do pihovaté tváře svého nejlepšího přítele.
„Čau, kámo,“ usmál se Ron. Trochu uměle, sklesle, ale snažil se to zastírat. „Jak se máš? A jak se má Miona?“
„Proto jsem s tebou chtěl mluvit. O Mioně,“ vysvětlil Harry. Všiml si, jak jeho kamarád zpozorněl, tak rychle dodal: „Dneska jsou Prasinky, Rone.“
„Jo, vím o tom. Můžu tě poprosit, abys šel s ní? Určitě je celý dny zahrabaná v knížkách, že jo?“
„Jo, je,“ zasmál se Harry. „Hele, co kdyby ses s ní sešel v Prasinkách? Stačí, když se přeletaxuješ do obchodu s dvojčatama, co ty na to? Nemáš přece domácí vězení. Jen nesmíš do Bradavic. Prasinky nejsou Bradavice.“
Ron vypadal ohromeně. Očividně ho tohle nenapadlo. „No, domácí vězení nemám, ale nevím, jestli mě naši nechají jít ven. Množej‘ se útoky Smrtijedů. Už i na čistokrevný kouzelníky.“
O útocích Smrtijedů věděl Harry své. Jen před pár hodinami jim unikl, o fous. Ale měl zakázáno se o té události zmínit. Tak přítele pobídl: „Tak se rychle zeptej. Musím vědět, jestli mám Mionu nějak dostat do Prasinek.“
Trvalo to jen chvilku a ron harrymu oznámil, že přijde. Ve dvě hodiny projde krbem do Kratochvilných kejklí v Prasinkách. Harrymu se ulevilo a rozloučil se.
Pak spěchal na oběd. Sedl si k Ginny a v tichosti jí vyložil svůj plán. Zrzka byla ještě před pár dny uražená, že s ní nejde, ale pak ji požádal o schůzku Eddie Carmichael. Takže teď byla poměrně ochotná pomoct ke štěstí svého nepřítomného bratra.

Harry přemluvil Hermionu, aby šla do Prasinek s ním, měl hodinu, aby ji stihl předat Ronovi a vytratit se na své vlastní rande.
Takže společně s Ginny a Carmichaelem odtáhli Hermionu do Kejklí. Sotva zmerčili Rona, jak se zezadu blíží k hnědovlasé knihomolce, podívali se na sebe a otočili evidentně otrávenou dívku čelem k němu.
Vzápětí mu ležela v náručí a tiše plakala. Mladý zrzek ji objímal kolem pasu a své sestře a přátelům naznačil ústy slovo Děkuju. Pak se na ně usmál a ponořil se do objímání své plačící přítelkyně.
Ginny, zavěšená do Carmichaela, odkráčela, na Harryho mrkla Weasleyovic dvojčata, když odcházel. Ještě stále všichni tři tajili, kdo je jejich ‚tichý společník,‘ a na odhalení nikdo nespěchal.
Zato Harry momentálně spěchal, aby se včas a nepozorovaně dostal k ukazateli u cesty a skupince pěti stromů.
Sotva vyšel ze dveří Medového ráje, kam si odskočil z Kratochvilných kejklí, aby si obnovil sladké zásoby, za rohem se schoval pod Neviditelný plášť a vyrazil.
Míjel spoustu studentů, i několik učitelů, ale ve vyhýbání pod Neviditelným pláštěm už měl praxi.

Harry se zastavil kousek od zmíněného stromu. Ustoupil z cesty, ale zůstával pod pláštěm, dokud neuvidí Ellise. Ještě nebyly tři hodiny.
Srdce mu splašeně tlouklo. Doteď si to nechtěl připustit, ale pochybnosti, které se mu dařilo zahánět, se teď ozvaly hlasitěji. Dlužno dodat, že to Harry považoval za dost nevhod, začít pochybovat právě teď. Nechtěl žádné pochybnosti. Tak dlouho se těšil, už se mu stýskalo… Přál si, nechat se sevřít v náruči, dívat se do něčích očí a nabídnout svoje srdce na dlani. I z toho měl nahnáno. Ale nebyl přece Nebelvírem nadarmo, ne?
Nadechl se a vykročil ke stromu. A zarazil se, zaznamenal pohyb. Do jeho zorného pole vstoupil muž v lehkém hábitu, dík teplému zářijovému odpoledni rozepnutém, takže byl vidět Ellisův obvyklý mudlovský oděv. Rozhlížel se, jakoby něco slyšel. Když Harry na jeho tváři zahlédl zklamaný výraz, už nevydržel. Schoval se za keř, svlékl plášť a nacpal ho do kapsy. Pak vylezl, ale než stačil něco říct, muž se znova ohlédl.
Jakmile zahlédl rozcuchaného černovlasého mladíka, usmál se. A to stačilo, aby se Harrymu ulevilo. Udělal krok, pak další a pak už se vrhl štíhlému muži do náruče.

Severus se zachvěl, když ucítil drobné tělo, jak ho pevně objímá. Ale uvědomoval si, že mu v této chvíli nic nebrání to objetí opětovat. Pevně sevřel mladíka v náruči, tvář zabořil do rozčepýřené kštice, s rozkoší nasál tu vůni, která se kolem něj rozvinula.
„Harry,“ zašeptal, konečně spokojený. „Harry.“
Mladík, celý rozzářený, k němu zdvihl hlavu, usmíval se. Zelený pohled se zaklesl do černého. Nebránil se, když jedna pevná mužská dlaň přejela od ramene nahoru k hlavě, aby ho podepřela v týle. Objetí zpevnilo, pohled černých očí sklouzl níž, k rozesmátým, svěžím mladým rtům.
Severus zaváhal, ještě jednou pohlédl Harrymu do očí, jakoby žádal svolení… Nemusel. Harry pochopil, nastavil rty a jako poprvé si přitáhl muže za límec. K jeho ústům se přitiskly horké, úzké rty.
Polibek, zprvu váhavý, nesmělý, se po chvíli změnil v dychtivý. Harry už dávno vpletl ruce do černých hedvábných vlasů, stoupl si na špičky, nepřestávaje opětovat doteky hladových lektvaristových úst.

Konečně se Severus trochu vzpamatoval, přerušil polibek, mírně se poodtáhl, ale mladíka z náruče nepustil. „Stýskalo se mi,“ řekl Harry tiše, to u něj vyvolalo úsměv. „I mě, Harry,“ přiznal. „Potřebuji tě vídat, dopisy mi nestačí.“
„Ani mně,“ pokrčil rameny Nebelvír. „Ale rád je dostávám. Znamenalo to, že i když jsme se tak dlouho neviděli, stojím ti za to, aby sis sedl a napsal mi aspoň krátký dopis. A líbilo se mi přemýšlet o odpovědi.“
„Tak to ti budu psát častěji,“ šeptl muž a sáhl volnou rukou do kapsy. Vytáhl kulatou stříbrnou tabatěrku. „Přenášedlo,“ vysvětlil. „Vyrazíme?“
Harry ucítil někde uvnitř nové zaváhání, ale potlačil ho. Přikývl a sevřel v prstech polovinu tabatěrky. Mužská náruč ho těsněji objala, Harry mu zabořil tvář do prsou a vzápětí ucítil kolem žaludku škubnutí. Neměl rád tenhle druh cestování. Až po chvíli, když očividně přistáli a jemu se přestala motat hlava, ho napadlo, že je opravdu důvěřivý a poněkud… lehkomyslný.

Konečně se rozhlédl. Stáli před půvabným domkem, průčelí a střecha částečně porostlé čímsi popínavým, původně jistě zeleným, ale teď na podzim zbarveným do žlutočervena.
„Kde teď jsme?“ zeptal se a v duchu se proklel za to zachvění v hlase. Paže, která ho doteď držela kolem ramen, ho jemně pootočila dozadu. Harry si v duchu oddechl, poměrně blízko zahlédl městečko a ještě kus za ním se do výšky zdvihal hrad. ‚Bradavice,‘ pomyslel si úlevně. Mít svůj dosavadní domov takto na dosah bylo uklidňující.
„Říkal jsem, že můj dům je blízko Prasinek,“ připomněl mu starší muž. „Ale kvůli tvé bezpečnosti je pod Fideliem. Pokud chci, aby o něm někdo věděl, musím mu ho ukázat.“
„Ví o něm hodně lidí?“ zajímalo Harryho, zatímco si domek prohlížel. Severus se musel usmát. „Ne, Harry. Jen my dva. A můj domácí skřítek, pokud ho počítáš. Prosím, nikomu o něm neříkej. Mé venkovské útočiště je mi velmi milé. Nestojím o invaze neznámých lidí.“
„Vždycky je fajn, mít místo, kde se schovat před světem,“ mínil Harry. „Slibuju, nikomu to nepovím. Tvoje… útočiště… se mi líbí. Je to tu tak… klidné.“
„Těší mě, že se ti tu líbí. Budu rád, když tady se mnou strávíš více času,“ vyslovil Severus přání. Opravdu si tohle přál, už dlouhé týdny toužil být na místě Harryho přátel, kteří s ním mohou být neustále, bez postranních úmyslů, výmluv. Trochu ho mrzelo, že se musí s Harrym skrývat, je na jeho náklonnost pyšný… Ale veřejný vztah je teď nebezpečný pro ně oba. Nehledě na to, že on musí skrývat i vlastní tvář.
Potřásl hlavou, aby zahnal myšlenky, které mu působily starosti. Pro tuto chvíli si chtěl užít těch pár hodin klidu s Harrym.
Vzal mladého muže vedle sebe za ruku, ten vzhlédl, s něžným úsměvem, takže Severus neodolal a sklonil se k těm zvoucím rtům. Když se konečně dokázal odtrhnout, usmál se a vykročil ke dveřím.