Dárek pro Severuse
„Madam, kdy už mě propustíte?“ žadonil Harry v neděli večer, když mu ošetřovatelka přinesla večeři. Všiml si, jak zaváhala, z toho usoudil, že propuštění nepovažuje za dobrý nápad a jeho nálada klesla. ‚Bože, jak dlouho tu ještě budu?‘ zavyl duchu. „Říkala jste, že mám ležet týden, to bude zítra,“ vyjednával. „Nemohla byste mě pustit dřív?“
„Harry…“ povzdechla si žena, „není to dobrý nápad. Byl jsi zraněn, Harry. Vážněji než jindy. A dost pozdě jsi nás informoval o svých obtížích s rukou. Ještě nějakou dobu musíš brát lektvary. Víš co, zítra tě prohlédnu a rozhodnu se.“
„Dobře,“ vzdal to Harry. „Mě to tu vážně nebaví…“ Převzal si tác a pustil se do večeře. Madam Pomfreyová si znovu povzdechla a odešla do své kanceláře.
„Čas jít spát, pane Pottere,“ zavelela o pár hodin později. Na psí pohled jen řekla: „Už jsem řekla. Navíc tu už nejste sám,“ ukázala na nedaleké lůžko, kde už spal Neville Longbottom, po ‚malé‘ nehodě v hodině Lektvarů. Výbuch jeho kotlíku ho poslal do říše snů a zamořil učebnu. Za což mu blahořečily následující ročníky, kterým tím pádem odpadly toho dne Lektvary…
„Uvidíme ráno,“ připomněla Nebelvírovi ošetřovatelka a popřála mu dobrou noc.
„Dobrou, madam,“ zabručel i Harry a poslušně se zavrtal pod pokrývku. I když nebyl unavený, usnul brzy. Ale po nedlouhém, lehkém spánku ho něco vyrušilo. Někdo vešel na ošetřovnu.
Harry rozlepil víčka, usnul v brýlích, tak mu nedalo moc práce zaostřit… jakási postava v dlouhém hábitu se kradla k Nevillově posteli. Rychlým „Lumos!“ rozsvítil a namířil hůlku na nočního hosta.
„Zhasni, blbče, to jsem já!“ zasyčel známý hlas a postava si z blonďaté hlavy sňala kapucu.
„Draco,“ oddychl si Harry a poslušně zhasl. „Promiň, to je zvyk. Jak vidím, že se někdo plíží…“
„V pohodě,“ přikývl Zmijozel. „Chápu. Je dobře, že máš tak vypracovanej instinkt… I když to musí být těžký, pořád se ohlížet přes rameno a nikdy nepovolit v ostražitosti…“
„Jo, ale po takových letech ti to ani nepřijde,“ pokrčil Harry rameny. „Přejde ti to do krve. Nakonec ti to třeba záchrání krk.“
„Jako bys vyrůstal mezi Zmijozely,“ podotkl Draco a ohlédl se po své spící lásce. „Nechtěli mě sem předtím pustit a Severus nic nevěděl,“ vysvětlil své ‚noční plížení‘. „Já potřebuju vědět, jak mu je. Říkala madam Pomfreyová něco?“
„Prý jen spí,“ řekl Harry. „Nemá žádný zranění, ani vnitřní… jen ho to uspalo. Taková nebelvírská Šípková Růženka,“ ušklíbl se.
„Tak Šípková Růženka,“ zvedl obočí blonďák. „Hádám, že ho nezkoušeli probudit?“
„Ne, tak jak myslíš,“ usmál se Harry. „Hodně štěstí.“ Na to se ušklíbl Zmijozel a zamířil ke svému milenci. Harry se znova zachumlal, ale pak neodolal. Vykoukl a spatřil tak něžnou scénu, až ho to dojalo. Zdánlivě chladný Zmijozel si lehl vedle spícího chlapce na kousku postele a jemně se mu probíral ve vlasech. A něco mu tichounce šeptal.
Harry samozřejmě nerozuměl, ale to, co viděl, ho hrozně dojímalo. A záviděl. Chtěl mít totéž, co tihle dva. Zamyslel se. Má naději mít právě tohle s Ellisem? Přál by si to. Ale jsou teprve na začátku… Prozatím se poznávají, Harry věděl, že si musí počkat, než dojde na takové důvěrnosti. Takže když uviděl, jak Draco věnuje spícímu Nevillovi na dobrou noc lehký polibek, zrůžověl, lehl si a ponořil se do vzpomínek na svůj polibek s Ellisem.
Harryho probudilo klapnutí dveří. I v rozespalosti si vzpomněl na noční příchod svého zmijozelského bratrance, zvedl hlavu a zjistil, že onen zamilovaný mladík vůbec neodešel. Proto teď stála madam Pomfreyová uprostřed ošetřovny a ohromeně zírala na Nevillovu postel, obsazenou dvěma spáči.
Když Harry uviděl, jak se žena nadechuje, aby se ozvala, zasyčel na ni. Užasle na něj pohlédla. Chvilku zvažovala prosbu v jeho výrazu, pak jemně přikývla a vrátila se k sobě. Tentokrát za sebou zavřela tišeji.
„Draco!“ zasyčel Harry. Vymotal se z přikrývek a sklouzl z postele. Došel k posteli svých kamarádů a mírným šťouchnutím bělovlasého probudil.
„Hm?“ trhnul sebou Draco. „Oh, dobré ráno, Harry.“
„Dobré,“ odpověděl Nebelvír. „Měl by ses vrátit na kolej, za chvíli přijde madam Pomfreyová. Touhle dobou mě kontroluje. A tebe rozhodně nepřehlídne. Probral se Neville?“ zeptal se, když Draca dostatečně varoval. Blonďák se usmál.
„Jo, jednou.“ S láskou se podíval na chlapce vedle sebe. „Opravdu je jako Šípková Růženka. Políbil jsem ho a probudil se. Chvilku jsme spolu mluvili, ale pak zas usnul. Asi to takhle chvíli bude. No, já se vrátím na kolej. Dáš na něj pozor, dokud tu bude?“ požádal Harryho. „A dáš mi vědět, kdyby se něco stalo?“
„Klidně, ale jak?“ souhlasil Harry. „Nemám přístup k sově. A nevím, kdy se odsud dostanu.“
„Co po školním skřítkovi?“ navrhl Draco a usmál se, viděl, jak se Harry zarazil. Pak trochu zvážněl. „Vím, že tu je náš Dobby, Harry a vím, jaký k tobě má vztah. Můj otec se k němu nikdy nechoval dobře a já na něj rozhodně nebyl milý. Ale aspoň jsem ho nebil. Můžu jen doufat, že bude ochotný mi odpustit. Tak po něm pošli zprávu a já si s ním taky promluvím. Od tebe to vezme. Když ho zkouším volat já, vždycky přijde jiný.“
„Já si s ním promluvím,“ navrhl Harry. „Nechci, aby mu někdo ubližoval, je přítel. Ale tobě věřím.“
„Skřítek… přítel…“ Draco se usmál, slezl z postele. „Ale souhlasím s tebou. Neboj, já mu neublížím. Vždycky mi ho bylo líto… Ale do jisté doby jsem se neodvažoval otci vzepřít.“
Harry jen mlčky přikývl. Dobře věděl, jakou jistou dobu myslí. Odvrátil se, když se Draco sklonil k Nevillovi a zamířil do koupelny.
První, nač Severusi Snapeovi padl pohled, když vyšel vyspalý a osprchovaný z ložnice, byl balíček na stole se snídaní. Lektvarista se tázavě podíval na skřítka.
„Dnešní pošta, pane profesore,“ pospíšil s Filly s odpovědí. „Bezpečné?“ zeptal se muž.
„Ano, pane, Filly všechno prohlédl. A tady zbytek pošty,“ poukázal skřítek na několik obálek vedle balíčku. „Bude si pan profesor ještě něco přát?“
„Zatím je to vše, děkuji, Filly.“ Skřítek zmizel a Snape se usadil ke snídani. Celou dobu, co jedl, měl oči přilepené na balíček. Nakonec nevydržel. Odstrčil talíř a opatrně po balíčku sáhl. Nečekal žádné dodávky přísad, které si raději kupoval či sbíral osobně, ale starost neměl. Filly byl pečlivý skřítek, vždy jeho poštu kontroloval. Mohl cokoli bez obav otevřít. Takže rozbalil balicí papír… a zjistil, že skrývá malou, zdobenou truhličku.
‚Světlé dřevo,‘ hodnotil, zatímco ji prohlížel. ‚Vypadá trochu staře. Vysoká - tak dva palce, možná. Dlouhá asi čtyři palce. Vešel by se tam srolovaný svitek…‘ uvažoval, vzápětí si uvědomil, co mu ta skříňka připomíná a že to o ní Brumbál nejspíš před pár dny mluvil… A otevřel ji. Ležel tam. Malý svitek.
Vzal ho, rozvinul, písmo poznal. Vykouzlilo mu úsměv na tváři. Už nějakou dobu žádný dopis nedostal… Začetl se do nového vzkazu od svého lvíčka.
‚Drahý Ellisi,‘ psal Harry, ‚promiň, že to píšu hned na začátku… Stýská se mi. Teď bych dal nevím co, abych seděl v Děravém kotli, s tebou u večeře. Uvědomuješ si, že se blíží ‚náš‘ víkend? Zoufale se modlím, aby mě do té doby pustili z ošetřovny… Víš, mému kamarádovi Ronovi se jedno kouzlo vymklo z ruky a trefil mě. Nechtěl, byla to nehoda. Prý budu zase v pořádku. Jen jsem strávil už týden na ošetřovně a přeju si, aby to netrvalo dýl… Nechci přijít o naši schůzku.
Už jsi vymyslel, kde se sejdeme? Musím si včas rozmyslet, jak se vyhnu spolužákům.
Mimochodem, tahle krabička je dárek pro tebe. Je to poštovní schránka. Pokud víš o co jde, nemusím nic vysvětlovat. Ale pokud ne… Krabička je součástí páru. Stačí napsaný dopis vložit dovnitř a já ho najdu v té své. A naopak. Naše sovy nebudou riskovat odchycení.
Napíšeš mi brzy? Rád čtu dopisy od tebe. Připadají mi uklidňující. Tady není klid. Snad až na tu ošetřovnu, ale tady trávím čas nerad. Líbil se ti obrázek? Vím, že to není nic moc, ale teprve to zkouším. A jsem ti moc vděčný za Rukověť lektvaristy. Moje poslední známka z Lektvarů nebyla tak katastrofální, jako dřív. Možná se časem ještě zlepším… Myslím, že máš na mě dobrý vliv. Ale nechci, aby sis myslel, že z našeho vztahu beru jen to, co se mi hodí ve škole. Čím déle se nevidíme, tím víc si uvědomuju, že mi chybíš a že mi… na tobě záleží. Známe se tak krátce, ale já vím, že tě chci poznat víc. Pořád o mě stojíš? Prosím, napiš mi. Potřebuju vědět, jak na tom jsem.‘
Severus dopis překvapeně odložil. Z těch posledních tří vět dýchala nejistota. ‚Potřebuje se ujistit, že o něj mám pořád zájem?‘ podivil se. ‚Děje se snad něco, co v něm tenhle dojem vyvolává?‘ Zamyslel se nad událostmi posledních dní.
‚Možná to je tím Weasleyho útokem,‘ pomyslel si. ‚Přišel o jednu ze svých mála jistot. Jeho školní život se dost změnil, i tím, jak se o sobě a své rodině dozvěděl víc… Musí se cítit pod tlakem, při studiu a zároveň se všemi těmi tajemstvími… Není divu, že se chce ujistit, že o mě nepřišel.‘ Vrátil se k dopisu.
‚Možná ti bude připadat, že jsem jako malý kluk. Nevím, proč mám najednou pocit, že se kolem mě všechno mění a nic není jisté. Chci naplno žít, stihnout spoustu věcí. Ale taky potřebuju skálu, o kterou se občas opřu, někoho, kdo mi bude oporou a zároveň mě bude potřebovat. Když vidím své přátele, jak jsou šťastní, že mají jeden druhého, starají se jeden o druhého… Závidím jim. A přeju si mít totéž, co mají oni. S tebou.‘
Tohle profesorovi lektvarů vyrazilo dech. Až tak toho okouzlujícího mladíka zaujal? Nečekal, že by to bylo oboustranné, i když jeho Harry velice přitahoval.
A jeho přání mít totéž, co mají jeho kamarádi – tušil, že spíš než Weasleyho s Grangerovou myslí jeho kmotřence a mladého Longbottoma – chápal. A souhlasil. Oni dva mají očividně hezký vztah, to usoudil i z toho, jak jej večer Draco zpovídal, ohledně Nevillova stavu po výbuchu kotlíku. Byl vystrašený, dělal si starosti… Bál se o svého přítele, to bylo jasné. A ano, i Severus jim záviděl. I on chtěl mít to, co ti chlapci. A toužil mít to NĚCO s Harrym. Sklopil oči ke zbytku dopisu.
‚Chybíš mi. Doufám, že máme dost velkou naději, abychom to aspoň zkusili. Já bych to zkusil rád. Tvůj Harry.‘
‚Můj odvážný Nebelvír,‘ usmál se profesor. ‚Troufá si.‘
‚Protože neví, že si troufá na mě,‘ uvědomil si. A jeho radost poněkud opadla. Ale po chvíli se to zlepšilo. Severus si připomněl, že dává Harrymu poznat SVOU duši, SVÉ zaujetí lektvary, SVŮJ pohled na život a svět. Aniž to mladý lev ví, touží sblížit se s NÍM. Usmál se.
Vstal od stolu a zamířil do pracovny. Na čistý pergamen začal psát odpověď pro Harryho.
Po vydatné snídani, zahrnující opět fůru lektvarů, madam Pomfreyová nevydržela ty tázavé a naléhající pohledy jistých zelených očí a spustila: „Prohlédla jsem vás, pane Pottere, ale ta slabost,“ narážela tím na závrať, s níž ho přistihla, když ho viděla odcházet z koupelny, „mě přesvědčuje o jediném, že ještě zůstanete tady. I ta ruka ještě není v pořádku.“
Harry nespokojeně zafuněl a opřel se do polštáře. Pak se podíval na ženu v čepci. „Máte aspoň odhad?“ zeptal se. „Kdy asi tak…“
Ošetřovatelka se zasmála. Pak mladíka poplácala po ruce a vzala tác s lahvičkami od lektvarů. „Zeptejte se mě zase pozítří,“ doporučila s úsměvem. „Nebuďte lehkomyslný, Harry. Vaše zranění byla velmi vážná.“ Pak odvlála k sobě.
„Ach jo,“ zavrčel Nebelvír. Z protějšího lůžka se ozval Neville: „Má pravdu, Harry. Copak se nechceš včas uzdravit, abys mohl na to své rande?“
Nato se Harry zarazil. „Máš pravdu,“ zamumlal. „Chci se uzdravit, jenže Prasinky jsou ani ne za čtrnáct dní. Mám strach, že to nestihnu. Já ho tak moc chci vidět…“ Ty poslední slova už řekl potichu a trochu překvapeně, jak si uvědomil ten tísnivý pocit stesku. Nikdy dřív mu nikdo tak nechyběl. Ano, když se musel o prázdninách vrátit do Zobí ulice, chyběli mu přátelé, ale ne takhle. Tenhle pocit je úplně jiný. Harry si lehl a přemýšlel.
Zdává se mu o tom muži s temnýma očima. A ty sny rozhodně nejsou nevinné. To ale Harry přičítal svým rozbouřeným hormonům, protože jediný Ellisův polibek v něm vyvolal pocity, jako žádná dívka předtím.
„Dobré ráno, chlapci!“ zahlaholil ředitelův hlas.
Harry si vzpomněl na svůj rodokmen a žaludek se mu zhoupl nervozitou. ‚Bude ho chtít vidět? Teď?‘ Byl tak vděčný Snapovi, že ho uchránil před ředitelovou nadějí. Už takhle se cítí pod tlakem. ‚Dlužím Snapeovi víc, než jsem si myslel,‘ napadlo ho. ‚Proč to vlastně udělal? To tak moc věří, že bych selhal?‘ Ucítil bodnutí zklamání. Ale byl k sobě upřímný. Neví jistě, že by to zvládl, má o sobě a svém vzdělání dost pochybností. ‚Musím hodně cvičit,‘ rozhodl se. ‚Budu trénovat. Souboje a stínovou magii. A začnu znova s Nitrobranou,‘ rozhodl se pevně. Jen se trochu zachvěl při pomyšlení na hodiny Nitrobrany se Snapem. Nebyl si jist, že je ochoten cvičit s ním. Bojí se riskovat současný mír mezi nimi. ‚Musím najít jiný způsob,‘ rozhodl se.
Když se probral ze svého vnitřního boje, zjistil, že ředitel sedí u jeho postele a s úsměvem ho pozoruje. Začervenal se. On k němu přijde ředitel školy a on se ztratí v myšlenkách. „Dobré ráno, pane. Promiňte, zamyslel jsem se.“
„To je v pořádku, Harry,“ uklidňoval ho profesor. „Mohu se zeptat, o čem jsi přemýšlel, nebo je to tajemství?“
„No, já…“ zaváhal Harry, „myslel jsem na… svůj výcvik,“ mírně ztišil hlas. Všiml si, že madam Pomfreyová si odvedla Nevilla do kanceláře, vytušil, že ho brzy pustí a záviděl mu. Zase.
„Ale,“ podivil se Brumbál. „Rozhodl ses skončit? Myslíš, že to je moudré?“
„Ne, pane, já nechci skončit,“ vyvrátil mu to Harry. „Chci se do toho pořádně opřít. A začnu… znova s Nitrobranou.“ Sklopil hlavu a napadlo ho, jestli neudělal chybu, právě dal řediteli další naději…
„Se Severusem?“ zeptal se ředitel tiše.
„Já nevím,“ zašeptal Harry a vzhlédl. „Nemluvili jsme o tom, ale nemyslím, že by si to chtěl zopakovat. Bylo to pro něj těžké stejně jako pro mě. Musím najít jiný způsob, jak se to naučit, bez toho, abychom si vzájemně lezli do hlavy a viděli věci, o které se člověk normálně nechce dělit. Teď docela vycházíme. Nechci to zničit a vrátit se do starých kolejí.“
Harry hleděl na své sevřené prsty na přikrývce, neviděl, jak ho starý čaroděj soucitně pozoruje a už vůbec si nevšiml, že neslyšně vešel černě oděný čaroděj a poslouchá jeho výlevy.
„Jsou různé způsoby, jak na Nitrobranu,“ ozval se sametový hlas do toho ticha. Harry na něj překvapeně pohlédl. „Já… se podívám po nějakých knihách, které by vám mohly pomoct. Nebudu vás učit, pokud nechcete, mohu fungovat pouze jako poradce. Souhlasíte s tímhle uspořádáním?“ zeptal se.
Harry na něj užasle zíral. Pak se vzpamatoval, polkl a přikývl. „Tohle by asi šlo,“ připustil tiše. „Přinejmenším to můžeme zkusit. Nějak to jít musí.“
Snape přešel k lůžku a cestou si přitáhl židli vedle svého nadřízeného. „Když jste viděl tu Dracovu vzpomínku, říkal jste, že si Temný pán od vaší mysli sám drží odstup. To vám pomůže, nebudete pod takovým tlakem. V pátém ročníku se na vás tlačilo ze všech stran… Možná to teď půjde lépe, s odlišným přístupem a podmínkami,“ mínil.
„Děkuju, pane,“ hlesl Harry.
„Teď, Harry,“ ozval se ředitel, „Severus mě obeznámil s výsledky svého Lektvaru původu. Bohužel ani jeden z nás dvou není Godrikovým dědicem. Mohu tě požádat o tvůj rodokmen?“
Harry jen trochu zaváhal. Pak pohlédl na noční stolek. Zásuvka se sama otevřela, Brumbál zatajil dech. Ze šuplíku se vznesl svitek a připlul k němu.
„Harry, to ty?“ zeptal se užasle.
„Napůl jsem myslel, že mi to nepůjde,“ řekl rozpačitě Nebelvír. „Ale vypadá to, že se pomalu zlepšuju.“
Brumbál si všiml, že lektvarista nevypadá překvapeně. „Tys to věděl, Severusi?“ zeptal se podezíravě. Oslovený střelil očima po chlapci. Ten rychle řekl: „Profesor Snape na to přišel náhodou, když s námi na hodině Obrany probíral neverbální kouzla. Potom mi vysvětlil, že jsem udělal něco jiného, než jsem myslel. Chtěl jsem vám to říct ten večer, co jsem za vámi měl přijít, ale… moc se toho stalo.“
„To je pochopitelné,“ usmál se ředitel. „Ale je to dobrá zpráva. Mám z tvého talentu radost. Hodláš ho dál cvičit?“
„Ano, pane,“ odpověděl Harry. Když se na něj profesor usmál a rozvinul pergamen, aby se podíval na chlapcův původ, pohlédl Harry na druhého muže. Ten jeho zneklidněný pohled opětoval.
Severus teď litoval, že chlapci poradil, aby se řediteli svěřil. Brumbálovo potěšení v něm vyvolalo podezření a neklid. Rozhodnutí svého lvíčka ochránit – před kýmkoli - v něm zesílilo. Zvlášť, když si uvědomil, že v Harrym vyvolala ředitelova radost stejné pocity. Po chvíli si všiml, že mužovo rozveselení opadlo, domyslel si, proč.
Ale nemínil mu udělat radost prozrazením pravdy. Hledají přece Nebelvírova potomka, ne Merlinova. ‚Tahle pravda počká,‘ pomyslel si.
Brumbál s povzdechem vrátil pergamen Harrymu. „Promiňte, pane,“ hlesl Harry upřímně. „Za to nemůžeš, chlapče,“ chlácholil ho muž. „I bez Godrika Nebelvíra máš pozoruhodný původ. Mé a Severusovy kořeny vedou až k Roweně z Havraspáru. Ty jsi spřízněný s mnoha čistokrevnými rody… O tom Siriusově již víš, dokonce máš některé předky společné s mými… Jedna vedlejší větev,“ dodal, když Harry vykulil oči. A příbuzenství s rodem Peverellů… Měl by sis o něm něco přečíst. Knihu o jejich historii určitě najdeš v knihovně v domě své rodiny.“
„Myslíte v Godrikově dole?“ zeptal se Harry. Překvapilo ho, že Brumbál zavrtěl hlavou. Vytáhl z kapsy svého hábitu tlustý svazek pergamenů.
„Měl jsem na mysli Potter Manor,“ vysvětlil. „Sídlo Jamesova rodu. Věřil jsem, že od Petunie všechno víš, věděla, že Jamesova rodina má šlechtický původ.“ Povzdechl si. „Myslím, že ti to pořád nedochází, Harry. Jsi hlavou rodu, uvědomuješ si, co to znamená?“
„Ne, popravdě… Ne,“ zavrtěl Harry hlavou. „Těmhle věcem nerozumím… A přemýšlel jsem o spoustě jiných věcí. Nějak mi nedochází, že mám majetek. Nikdy jsem nic neměl, nemůžu si na to pomyšlení zvyknout.“
„Tohle je podrobný soupis současného Potterovic majetku,“ podal mu Brumbál pergameny. „Na Blackovic seznamu se ještě pracuje. Pročti si to, ať máš přehled, až tě madam Pomfreyová propustí, můžeme s tebou zajít ke Gringottům. Severusi, ty se v tom vyznáš, mohl bys Harrymu vysvětlit, co znamená být hlavou čistokrevného rodu? Já mám za chvíli v ředitelně schůzku,“ usmál se na chlapce na lůžku a vstal.
„Děkuju, pane profesore,“ opětoval Harry úsměv a mrkl po lektvaristovi. ‚Nevypadá, že by mu vadilo něco mi vysvětlit,‘ zhodnotil. Chvíli se na sebe se Snapem dívali, než se Harry odhodlal promluvit: „Nezdržuju vás, pane?“
„Ne, vůbec ne,“ odpověděl muž. Sklopil oči k majetkovému soupisu. „Podobné soupisy obvykle obsahují nejen seznam a stav majetku, ale i závazky rodu.“
"Závazky… jako dluhy?“ zpozorněl Harry.
„Ne, to ne,“ usmál se Snape. „Ale pokud je někde nějaký dluh, je možné, že bude zmíněn v těch dokumentech,“ ukázal na svitky v Harryho ruce. „Ale závazky, které mám na mysli, jsou ve skutečnosti povinnosti hlavy rodu. Vy o kouzelnících moc nevíte, že?“
„No, ve skutečnosti ne,“ připustil Nebelvír. „Vlastně všechno, co vím, znám od Weasleyových. Jenže… já kolikrát nevím, nač se ptát a ostatní třeba nevědí, co bych potřeboval vědět, protože si myslí, že o tom možná vím. Hermiona je mudlorozená, ale všechno si přečte, o všem ví. A Ron v tom vyrůstal. Jemu to přijde…“
„Samozřejmé tyhle věci vědět,“ dořekl Snape. „Chápu. No, já vyrůstal mezi mudly, má matka byla čistokrevná. Vždy jsem věděl o svém původu, ale až později jsem se seznámil s podrobnostmi. O povinnostech hlavy rodu vás nejlépe informuje ten, kdo v tom vyrůstal, má všechno přejaté do krve, jako…“
„Draco,“ hlesl Harry. Vzhlédl do tmavých očí. Profesor přikývl. „Vždycky, když ohledně tohohle budete mít otázky, obraťte se na Draca i na mne. Oba vám poradíme. Tak. Máte nějakou otázku?“
„Já nevím, pane,“ usmál se Harry smutně. „Chci vědět všechno, ale nevím, nač se zeptat…“
„Tak se podívejte na ten soupis,“ poradil mu Snape. „Když vás k tomu něco napadne, zeptáte se.“
„Dobře. Tak se na to kouknem…“ Harry rozvinul svazek pergamenů, pohlédl na první. „Podrobný soupis movitého a nemovitého majetku rodu Potterů… Vyhotoveno na žádost současné hlavy rodu Harryho Jamese Pottera a správce pozůstalosti Albuse Brumbála, zpracováno kanceláří Gringottovy banky… Zdá se, že toho mám mnohem víc, než jsem myslel,“ poznamenal Harry vážně. „Takový majetek, to bude pořádná zodpovědnost. Neměl bych napsat závěť?“ podíval se na muže v černém, toho to pobavilo.
„Vzhledem k tomu, jak velký majetek máte a protože jste dědicem dvou rodů… mocných rodů… je to rozumné. Promyslete si to. Než budete mít vlastní rodinu, můžete určit prozatímní dědice. Protože…“
„Protože se možná žádné rodiny nedočkám,“ zašeptal Harry. „To je pravda.“ Sevřel v dlaních přikrývku, náhle ztuhl šokem, když na nich ucítil dotek. Pevná mužská dlaň sevřela ty jeho.
„Snažte se věřit, pane Pottere,“ řekl tiše Severus. „Přání, víra a vůle mají velkou sílu ve světě magie. Samy o sobě jsou magie. Když jsou dost silné. Vy jste dost silný, abyste přežil, já tomu věřím.“
Harry jen přikývl. A sklopil oči, cítil, jak ho v nich cosi svědí. Když se profesorova ruka odtáhla, rychle si oči otřel. „Díky,“ šeptl a aby se vyhnul pohledu na profesora, zahleděl se do papírů. „Přehled nemovitostí,“ přečetl nahlas, „v Londýně, Skotsku, Irsku a Francii… páni! Kromě sídla mám tolik domů? A to jsem vyrostl v přístěnku…“ zašeptal si pro sebe, neuvědomil si, že ho Snape slyší.
„Jak to myslíte, v přístěnku?“ nechápal muž. Polekaný chlapcův pohled a skousnutý ret mu řekli dost. Narazil na tajemství a to takové, že ho před ním chlapcovo podvědomí dokázalo skrýt i přes jeho nitrozpytecké útoky.
„To je fuk,“ šeptl Harry. „Zapomeňte na to. Je to pryč.“
„Ne, není to pryč,“ oponoval Severus. „Stále je to tady.“ Prstem se dotkl Harryho čela. „Pamatujete si to. Nedovolil jste si zapomenout. Jsou ty vzpomínky součástí vašich nočních můr?“
„Já…“ Harry sklopil hlavu, váhal. Cítil v sobě číhající starou nedůvěru. Chtěl Snapeovi věřit, ale bál se toho.
Severus se díval na mlčícího mladíka, chápal ho. Měl porozumění pro jeho nejistotu. Udělal mu tolik zlého, bylo logické, že mu chlapec nevěří. Ale bylo mu to líto.
„Bojím se…“ Tichý hlas ho překvapil. Nevěřil, že by Harry přece jen něco řekl, k tomu, nač se ho ptal. Očekával, že nad tím Harry mávne rukou a odmítne odpovídat.
„Bojím se malých prostor a tmavých míst… Sny mám už jiné, ale… Vím, že to tam je. Máte pravdu, není to… pryč.“
„Nemáte někoho, s kým si o tom promluvit?“ Harry mlčel, pozoroval pergameny před sebou.
„Mohl bych to říct Ronovi a Hermioně, vím, že jo,“ řekl tiše. „Ale… je strašně těžké, něco takového říct. Vy to, myslím, víte stejně dobře jako já,“ pohlédl Severusovi do očí. „O některý věci se člověk nedokáže dělit.“ Znova odvrátil pohled. „Já… nechci, aby pokaždý, když se na mě podívají, měli v očích lítost. Aby si mysleli, ‚chudák zneužívanej Harry…‘ Já nejsem chudák!“ Probodl Snapea očima, v kterých teď hořel vzdor. „Nejsem chudinka, kterýho je třeba litovat, spousta dětí měla dětství jako já! Měl jsem štěstí, teď jsem tady! A už se tam nemusím vrátit. Už na mě nemůžou,“ šeptal.
Severus hleděl do lesknoucích se smaragdů Harryho očí a mlčel. Musel souhlasit. Nikdy si o něm nemyslel, že je chudinka, dnes ale pozměnil důvod. Chlapec měl důvod být litován, ale byl jako on sám. Příliš hrdý, aby se o své týrané dětství podělil… s kýmkoli. Děsil se soucitu a lítosti ostatních.
„Nejste chudinka. Byl jste dost silný, abyste vydržel a vyrostl. Nezasloužil jste si to, vaší matce by to zlomilo srdce, vědět, co vám její sestra udělala. Ale už na vás nemohou, to je pravda. Na to, co máte za sebou, z vás vyrostl dobrý a laskavý člověk. Jste úplně jako vaše matka. Dobré geny se prosadily, i přes to, jak s vámi zacházeli.“
Teď zahlédl v chlapcových očích úžas, nedůvěřivost… Rozhodl se říct ještě něco. Aby vyvážil chlapcovu upřímnost. „Když vám strýc a teta popisovali vašeho otce… Ve skutečnosti popsali mého,“ přiznal rozpačitě. „Nevěřím, že byl typickým představitelem mudlovského otce. Ale je pravda, že byl povaleč. To matka nás živila. Otec odcházel z domu a když se vrátil, byl opilý a pro ránu nešel daleko. Znám ten pocit, být zavřený v malé tmavé a těsné místnosti. Být bit pro každou hloupost. Matka to nevydržela dlouho. Když mi bylo patnáct, zabila se. Po její smrti otec odešel a nevrátil se. Vzal mě k sobě dědeček, z matčiny strany. Mnoho dětí mělo podobné dětství jako my, pane Pottere. Ale my oba jsme měli štěstí. Já měl vaši matku. A pak Brumbála. Vy máte své přátele. Weasleyovy. Mnoho lidí vás má rádo.“
Tohle všechno říkal se sklopenýma očima. Nechtěl vidět v těch zelených očích soucit. I v tomhle měl Harry pravdu. Oba na to byli příliš hrdí.
„Mě? Nebo jen Chlapce, který přežil?“ zeptal se Harry tiše. „Kdo mě opravdu zná? Kdo mě má rád, opravdu-jen-MĚ?“
„Věřím, že takových lidí je dost, pane Pottere,“ odpověděl Snape. „I kdyby to byl ale jen jeden člověk, stojí za to žít. Pro toho jednoho.“
Zpozoroval, jak se Harrymu zachvěly rty, vytušil otázku, ale chlapec se ji zřejmě neodvážil položit.
„Od mých osmi let,“ začal vyprávět, „tím jedním člověkem pro mě byla Lily. Ta nešťastná vzpomínka, kterou jste viděl v mé Myslánce…“ připomněl mu, „byl… bylo to… nešťastné. Neuvážené. Nechtěl jsem ji urazit. Nechtěl jsem ji ranit. Trvalo, než mi odpustila. Ale nakonec… pro ni to bylo ve výsledku lepší. Lidé se od ní přestali odvracet, ti, kteří jí měli za zlé přátelství se Zmijozelem. Nechal jsem ji jít, i když to bylo těžké. Pořád mě považovala za přítele a to pro mě bylo důležité. Veřejné přátelství se mnou by ji ohrožovalo.“
„V Remusových vzpomínkách,“ pronesl Harry ztěžka, „jsem viděl, co jste pro ni znamenal. A jak těžké bylo, nehlásit se k vám. Bolelo ji to.“
Severus zavřel oči, tohle slyšet bylo bolestné.
„Promiňte,“ zaslechl. Jen potřásl hlavou. „Povídejte dál,“ požádal tiše.
„Maminka se… Remusovi hodně svěřovala. Myslím, že Remus věděl nejlíp a snad jako jediný, jaký ve skutečnosti jste, jakého vás viděla ona. To, že o vás mohla mluvit s ním, pro ni hodně znamenalo. Líp to snášela.“
„Tohle vám dal?“ povzdechl si Snape. Prudce vstal a přešel ke stolku. Džbán s vodou byl permanentně držen pod kouzlem, které drželo vodu čerstvou a chladnou. Nalil si do volné sklenice. „Čekal bych, že ty vzpomínky budou obsahovat spíš…“
„Pobertovské žertíky?“ nadhodil Harry. „Bojím se, že přesně to je v Siriusových vzpomínkách.“
„Ještě jste je neviděl?“ zarazil se muž. Překvapilo ho to.
„Nebudete mi věřit… Ale bojím se toho, co v nich uvidím. Můžou tam být vzpomínky na rodiče… stejně jako na Poberty. Já… prostě nechci vidět, co… vám dělali.“
Ozvalo se ostré klepnutí, jak profesor odložil sklenku.
„Proč?“ zachrčel, jak se snažil potlačit náhlý příliv hněvu. „Nebyla by to zábava?“
„Není to zábavné, někoho ponižovat a zraňovat!“ vzkypěl Harry. „Kohokoli! Říct nebo něco udělat ve vzteku je jedna věc! Ale plánovat to dopředu a ještě se tím bavit… Přesně tak se ke mně chová můj bratranec a jeho parta! A pomyšlení, že lidi, které mám rád, se chovali stejně… Pro mě znamenají něco jiného než pro vás. Nemůžu si pomoct, i přesto, jací byli ve škole, je mám rád… a nebudu se zato omlouvat.“
Znělo to hněvivě, Severus se ohlédl po chlapci a zjistil, že se mu chvějí ramena. Neovládl se. Natáhl k němu ruku a jemně stiskl chlapcovo rameno. Slzy v Harryho očích ho zaskočily.
„Nikdy se neomlouvejte, že někoho milujete,“ pronesl potichu. Znovu se posadil a upřeně hleděl do rozzlobené Nebelvírovy tváře. „Nemohu vám zazlívat, že cítíte lásku ke své rodině. Já miloval svou matku… i když mě brzy opustila.“ Pak sklopil oči. „Roky zaryté nenávisti je hrozně těžké překonat. Aspoň pro mě. Zdá se, že to zvládáte líp. Vy a Draco jste mladí… a vy jste dobrý člověk. Stejně jako Lily v lidech dokážete najít to dobré. Já udělal dost špatného.“
„Ale i dobrého,“ řekl Harry tichounce. „Do dneška jste mě držel naživu. I přesto, jak jste mě nesnášel. Proč si najednou myslíte, že jsem jako máma? Všichni říkají, jak se podobám tátovi… včetně vás.“
„K dětské nenávisti za žertíky a následná ponížení se přidala nenávist za to, že mě oddělil od vaší matky. Lilyina svatba byla poslední veřejné místo, kde jsem ji viděl, než…“
„Než zemřela,“ doplnil Harry.
„Po její smrti jsem začal Jamese nenávidět za to, že ji neochránil.“
„A pak mě za to, že já přežil a ona ne.“ Muž se polekaně podíval na mladíka.
„Je snadné vyčítat smrt svých milovaných někomu jinému,“ zamumlal. „Ale je nefér, vylívat si svůj žal na dítěti. Další z těch špatných věcí… v mém životě.“
„Dal bych život, aby ona žila,“ zasyčel Harry. „Kdybych to mohl změnit…“
„Vím, že ano. A Bůhví, že kdyby to mohl změnit já… stál bych před ní, aby ji má oběť ochránila, jako ta její ochránila vás!“
„Tolik pro vás znamenala?“ zašeptal mladík. „Miloval jste ji?“
„Až později mi došlo, že k ní cítím něco jiného, než jsem myslel dřív. Miloval jsem ji, jako sestru, po dlouhou dobu pro mě byla jediným světlem v mém životě. Vy byste miloval jediného člověka, který vás měl rád takového, jaký jste, ne?“
„Jo,“ hlesl Harry, představil si Ellise, s tím jeho pobaveným úsměvem, který se naučil mít rád. „Myslím, že jo.“
„Tak, pane Pottere, čas na lektvary!“ vešla do místnosti madam Pomfreyová. Zamračila se, když postřehla vlhkost v Harryho očích. „Co se tady děje?!“
„Nic se neděje, Poppy,“ klidnil ji profesor. „Já už půjdu. Pročtěte si ty dokumenty, pane Pottere. Když budete mít k tomu tématu otázky, já nebo Draco vám je zodpovíme. Ah, pane Longbottome,“ obrátil se na mladíka, který šel Poppy v patách a snažil se udělat nenápadným, když uviděl profesora Lektvarů. „Můj kmotřenec si o vás včera večer dělal starosti.“
„A-ano, pane, díky,“ zrudl Neville, „já si s ním promluvím, nakonec to není vážné. Už můžu odejít.“
„Ty se máš,“ povzdechl si Harry. „Tak pozdravuj Draca. A můžeš mu vyřídit… Hm… Ne, o to se postarám radši sám.“
„Nehodláte odcházet, že ne?“ zamračil se profesor. „Poslouchejte madam Pomfreyovou, pane Pottere.“
„Ne, nebudu odcházet,“ ujistil ho Harry. „Přinejmenším do pozítří,“ loupl okem po ošetřovatelce. Ta se na něj jen mile usmála.
Když Neville i Snape opustili ošetřovnu, Harry spolykal všechny nechutné lektvary a s povzdechem si lehl. Nebavilo ho to. To věčné ležení, nebo sezení v posteli. A byl příliš rozrušený, aby se soustředil na dokumenty od Gringottových.
Převalil se na bok, pohled mu padl na noční stolek. Vzpomněl si, že poslal Ellisovi dopis. S nadějí stolek otevřel a vyndal poštovní skříňku. Ještě se rozhlédl… Všude klid. Neville už odešel, ošetřovatelka byla zjevně zaměstnaná. Zvedl víčko, ze srdce mu spadl kámen, o kterém ani nevěděl, když spatřil svitek pergamenu.
Rychle ho vytáhl a skříňku uklidil. Pohodlně usazený se začetl do odpovědi na svůj dopis.
‚Můj milý Harry,‘ tady se usmál, ‚netušíš, jakou starost jsi mi způsobil. Doufám, že se opravdu rychle uzdravíš. Od chvíle, co o tvém zranění vím, jsem ještě netrpělivější. Musím vědět, že jsi opravdu v pořádku. Chybíš mi, chybí mi naše setkání.
Už jsem našel místo, kde bychom se mohli sejít bez dozoru tvých spolužáků. Mezi pozemky tvé školy a vstupní branou do Prasinek je blízko cesty, asi v polovině, ukazatel. Kousek za ním roste pět stromů. U těch budu, ve tři odpoledne. Počkám, dokud nepřijdeš. A první, co udělám, bude, že tě obejmu. Scházíš mi.
Nemusíš pochybovat o své důležitosti v mém životě, Harry. Mně na tobě velice záleží.
A moc ti děkuji za tvůj ‚poštovní‘ dárek. Konečně si nemusím o svou sovu dělat starosti. A nebudu tak dlouho čekat na tvé dopisy.
Rozhodně tě nepovažuji za malého kluka. Jsi mladý, ale zažil jsi víc, než mnozí starší kouzelníci… Nepřipadáš mi nezralý, jsi… okouzlující. Rád budu tvou skálou… a ještě raději tím šťastným, s kterým ti bude dobře. Pořád nemohu uvěřit, že sis vybral mne, Harry. Ty nejsi ten, kdo o sobě musí pochybovat… i když tvou nejistotu chápu. Snad je to porozuměním, které mezi námi cítím. Mám pocit, jako bych našel dílek, který ve mně celý život chyběl… Přeju si, abys pro mě byl tím chybějícím dílkem, chci být konečně celý…
Myslím, že máme naději, Harry. A já mám dost síly, čelit světu po tvém boku.
Prosím, opatruj se. Nerad bych, aby mi přišel dopis s omluvou, že nepřijdeš, protože ležíš opět na ošetřovně. Vlastně… nejvíc se děsím, že už mi nepřijde žádný.
Dávej na sebe pozor, když nemohu být s tebou a chránit tě sám. Tvůj Ellis.‘
Když madam Pomfreyová vešela s tácem večerních léků a večeře a neviděla Harryho v posteli, nejprve se lekla. Napadlo ji, že přece jen odešel, ač slíbil… Pak si všimla stínu u okna. Mladík tam seděl zabalený v županu, zasněně se usmíval a hleděl ven. Ne do zahrad či okolí školy. Byl to ten druh pohledu, kterým nevidíte nic a zároveň všechno.
Lékouzelnice byla zkušená. Harry vypadal... zamilovaně. Podobných úsměvů viděla už mnoho, zvláště zde, ve škole. Tolik lásek, tajených i prožitých, tyhle úsměvy vídá každý rok, ve tvářích studentů i dospělých. ‚Ani škole se láska nevyhýbá,‘ pousmála se. Srdce ji zahřálo, když si uvědomila, že konečně potkala i tohoto osudem zkoušeného chlapce. Jen vyslala k nebesům upřímné přání, aby tato láska nebyla zklamáním.
Odkašlala si, aby svého pacienta probrala.
„Hm?“ Harry se polekaně ohlédl. Pak se pousmál. „Nikam jsem nešel, madam,“ poukázal. Přikývla a položila tác na stolek. Přitom si povšimla malého svitku v chlapcových rukách.
‚Dopis? Od jeho lásky?‘ dovtípila se. To vysvětlovalo jeho zasněný výraz. Ale ovládla svou chuť vyzvídat. Řekla pouze: „Snězte si večeři, Harry. A potom…“
„Potom vypijte lektvary, já vím,“ doplnil Harry. Snad poprvé to řekl s úsměvem.