Na vlastní pěst
„Už toho mám docela po krk, Hermi,“ nadhodil Ron při dopisování eseje z Přeměňování. „Od snídaně jsme Harryho neviděli.“
„Vždyť má tu Nitrobranu u Snapea,“ připomněla mu jeho přítelkyně a věnovala se vlastní úloze. Její brk po pergamenu jenom létal.
„Víš, začínám si myslet, jestli to není kec,“ zabručel zrzek. Mračil se nad pergamenem, ale myšlenky měl někde úplně jinde. „Všimla sis, jak Harry ráno vypadal? Když šel v minulým roce na trest k tomu netopýrovi, byl buď otrávenej, nebo měl strach. Nebo vztek. A dneska skoro zářil!“
„Třeba doufá, že to konečně půjde dobře,“ pokrčila Hermiona rameny. „Ale je fakt, že se poslední dobou chová trochu divně… Tvrdí, že nemá noční můry, myslí si, že Snape se změnil…“
Tahle douška Rona zarazila. Zmateně pohlédl na dívku proti sobě, neušlo mu, jak se kouše do rtů a vypadá provinile. „Cos tím myslela? Jaktože si Harry myslí…“
„Říkal, že dokáže být i snesitelný. Nevím, jak k tomu došel,“ odvětila. „Jestli mu Snape něco řekl, nebo možná ředitel Brumbál… Jakoby mu najednou věřil. Je pevně přesvědčený, že za tím není nic podezřelého. Stejně, jako s těmi dopisy.“
„Jo, pořád nevíme, kdo mu to píše,“ postěžoval si Ron. „Teda, když jsme si po tý hádce promluvili, říkal, že mu píše známej z Londýna, kterýho poznal o prázdninách, ale to by se pokaždý, když mu nějakej ten dopis přijde, nesměl tvářit jak dychtivá, zamilovaná patnáctka… Copak ty sis toho nevšimla?“
„No, vlastně,“ Hermiona zaváhala. Pak přikývla. „Máš pravdu, i kdyby byli jen přátelé, tvářil by se jinak, jako třeba na poštu od Siriuse.“ Ron dodal: „A netajil by nám to. I kdyby si něco nechal pro sebe… Mluvil by s náma a navíc by necoural bůhvíkde, každou chvíli!“ To už zrzavý Nebelvír samým rozhořčením odhodil brk a vyskočil. „Ty z toho nemáš dojem, že se nám vyhýbá?“
Hermiona se na něj zamyšleně podívala, pak sklopila oči k pergamenu. Nevěděla, jak podezření svého přítele vyvrátit, musela si přiznat, že jejich nejlepší kamarád se od začátku školního roku chová divně… a navíc, když jí Ginny vypověděla, jak se o prázdninách choval u nich v Doupěti, nemohla nesouhlasit.
Harry je divný.
„Možná…“ začala váhavě, „jsi měl pravdu už na začátku a Harry… je zamilovaný. Ať je ta holka kdokoliv. Možná mudlovská, protože, s ohledem na ty dopisy, není ze školy. Takže se museli poznat o prázdninách. A nám to nechce přiznat, protože se bojí, že to vyzradíme. Navíc, asi nechce zranit Ginny, vem si, jak je jím posedlá, miluje ho od prvního setkání…“
„Myslíš, že si Harry myslí, že ho zradíme?“ zeptal se Ron pobouřeně. „My jsme přece jeho nejlepší kámoši, nikdy by jsme…“
„Dobrovolně ne, Rone, to víme oba,“ klidnila ho dívka. „Ale kdyby nás mučili, nebo nás vyslýchal Voldemort, ani jeden z nás není odolný vůči nitrozpytu. Nemusíme říct ani slovo a bude všechno vědět. Na jeho místě bych to tajila, kvůli ochraně toho dotyčného.“
Ron zmateně hleděl na svou přítelkyni a přemýšlel. Věděl, že je dobrá kamarádka jeho i Harryho, praktická… Jen na rozdíl od nich dokázala vidět věci z většího odstupu, dívat se dál. A uvažovat v širších souvislostech. On takhle nepřemýšlel, vlastně se v pslední době oháněl jen svou uraženou hrdostí… Pocit, že je Harry zničehonic nepotřebuje, že už pro něj nejsou důležití, byl nepříjemný. Ron byl sám sebou tak nejistý, že reagoval tak přehnaně. Rozhodl se znova si s Harrym promluvit. Vyjasnit si to. A pokud už se bez nich Vyvolený obejde a jen se nenamáhá jim to oznámit, chce to vědět. I Ron Weasley má svou hrdost. Odmítá štěkat pod špatným stromem.
Neville se pomalu oblékal. V jeho těle už kolovaly lektvary jako Bezbolestný a Posilující, přesto měl pocit rozlámanosti, jako po dlouhém dni ve skleníku. Po očku sledoval, jak se na druhé půlce postele protahuje jeho milovaná polovička a stejně pomalu jako on se zakrývá oděvem. Musel na okamžik zavřít oči, když si uvědomil znova se probouzející touhu. Bože, tak moc chtěl z toho sexy Zmijozela oloupat vrsty jeho oblečení a znova ho všude ochutnat, líbat, lízat a zas a znova si užívat jeho slastné odezvy. Povzdechl si, když zjistil, že dík tomuhle uvažování se nedostane do kalhot. Potichu zaklel.
„Neve? Bolí tě něco?“ ozvalo se z druhé půlky lůžka starostlivě. Neville se chraptivě zasmál. Chraptivě proto, že jakmile si Draco převzal ve druhém kole vedení, málem si vykřičel hlasivky rozkoší. Nevěděl, jestli je to tím dlouhým odloučením, nebo úlevou, že ho Draco chce zpět. Ale dnešní milování mu připadalo ještě úžasnější, než poprvé a nejen proto, že i on se ocitl na té horní straně.
Vzpamatoval se, když ucítil na koleni dotek. Vzhlédl, jeho blonďatý milenec mu seděl u nohou a znepokojeně si ho prohlížel. „Bolí tě něco?“ zeptal se znovu.
Neville se sklonil a políbil ho. „Nic… a všechno. Nedělej si starosti, jo? Jsem v pořádku. Co ty?“
„V pořádku,“ zamumlal Zmijozel, pořád nejistě. Přítelovo ujišťování ho zřejmě neuklidnilo. Vstal, ale z Nebelvíra oči nespustil. „Povíš mi, na co jsi teď myslel? Vypadal jsi chvíli tak...“
„Jen mě napadlo, že na tebe nedokážu myslet bez toho, abych se nevešel do kalhot,“ přiznal se rozpačitě. Draco sklopil oči dolů. Pochopil rychle a potěšeně se usmál.
Do umývárny, skrývající vchod do Tajemné komnaty, se vrátili ředitel, Snape a Harry stejně, jako při nedávné návštěvě.
Harry byl neskutečně zvědavý na Brumbála na koštěti. A vyplatilo se, zážitek to byl ohromný. Dalo dost práce se ovládnout a nerozsypat smíchy, když se čaroděj se stříbrnými vlasy a vousy vznesl nahoru. Ale Harry se ovládl, nechtěl se ředitele nijak dotknout.
Nouzovým kanálem se znovu přemístili do ředitelny. Tam se Brumbál zadíval s úsměvem na své dva oblíbence a doporučil: „Harry, ty se teď odebereš za madam Pomfreyovou. Byl jsi dost dlouhou dobu vystaven silnému vlivu magie, třebaže dobré a na chvilku jsi ztratil vědomí. Chci si být jistý, že jsi v pořádku. Severusi, mohl bys ho doprovodit?“ pohlédl na lektvaristu. Ten jen němě přikývl.
„Ale mě nic není, pane,“ namítal Harry. „Jsem v pohodě. Vážně.“
„Přesto vás doprovodím na ošetřovnu, pane Pottere,“ vložil se do jeho protestů Snape. „Nemám rád nečekaná překvapení.“
„Budu se snažit vás nepřekvapovat,“ ujistil ho Harry pobaveně. Pak se zarazil: „Co myslíte tím nečekaným…“
„Například vaše zhroucení u oběda,“ odvětil profesor. „Nepochybuji, že by to bylo pro ostatní vzrušující vytržení ze všedních záležitostí, ale co se mě týče, rád si vychutnám jídlo v klidu, pokud vám to nevadí.“
„Nedovolil bych si vás rušit při jídle,“ tvářil se Harry ze všech sil vážně. „Tak jo, jdem na ošetřovnu. Ať má dušička pokoj.“
Musel se moc držet, aby se nerozesmál, když Snape po té poznámce tázavě nadzvedl obočí a otočil se k odchodu. Cítil, jak černě oděný muž kráčí za ním. Neslyšně, jako stín.
Starý čaroděj za stolem cumlal citronový drops a usmíval se. Uvažoval. Od chvíle, co Harryho poslal na ošetřovnu, měl dojem, že ho ti dva nějak zvlášť nevnímají. Věnovali plnou pozornost sobě a jemnému špičkování. Potěšilo ho to.
Zdálo se, že společné objevování Merlinova pokladu Harryho a Severuse sbližuje. Nejdřív se Brumbál obával, že plnění Voldemortova rozkazu nemůže nijak kolidovat s jeho vlastním přáním, aby k sobě Nebelvír a Zmijozel dokázali cítit přátelství.
„Bůh ti žehnej, Merline, za tvá tajemství, pokud to znamená, že ti dva spolu přestanou válčit,“ povzdechl si vděčně.
Když byli už jen jedno schodiště od patra, kde se nachází ošetřovna, rozhodl se Harry k novému protestu: „Pane, co kdyby jsme řediteli jen řekli, že jsem šel na ošetřovnu? Vy máte určitě něco na práci a já se cítím vážně dobře…“
„Ano, pane Pottere, právě teď mám na práci odvést na ošetřovnu jednoho tvrdohlavého Nebelvíra,“ souhlasil lektvarista s kamennou tváří. Harry si odevzdaně povzdychl. „Ptal jsem se zbytečně, co?“ ujišťoval se.
„Do černého,“ odvětil muž klidně. V koutcích rtů se mu usídlil malinkatý úsměv. Už dávno věděl, že mladík má pobyt na ošetřovně ve stejné oblibě jako on sám. Když se mu dole v jeskyni zhroutil do náruče, vyděsil se. Vysvětlení, které jim oběma podal ředitel ho uklidnilo, ale chtěl mít jistotu. Navíc… kdyby se Harry během následujícího oběda dodatečně složil, nevěděl, zda by dokázal skrýt před veškerými případnými svědky svou starostlivost. Bylo dost velkým úspěchem, že své city přiznal aspoň sám sobě.
Kousek od ošetřovny se téměř doslova srazili s Ronem a Hermionou. Harry se zapotácel, jak do něj zrzek vrazil, nebýt profesora, který ho popadl kolem ramen, válel by se v prachu. Obrazně řečeno.
„Harry, promiň!“ vyjekl rudovlásek. „Vůbec jsem tě neviděl!“
„Kdyby jste koukal na cestu, pane Weasley, místo do očí své přítelkyně,“ vložil se do toho přísným tónem Snape, „nehrozilo by lidem okolo vás případné zranění!“ Až teď si uvědomil, že si ho jak seřvaný Nebelvír, tak zmíněná přítelkyně trochu podivně prohlížejí. Zneklidněně se podíval, jestli má hábit v pořádku… Teprve jemný pohyb pod jeho dlaní mu připomněl, že stále svírá Harryho rameno. Rychle ho pustil, překvapeně zaznamenal, jako ho pokožka dlaně zabrněla lítostí. Zatoužil vrátit ji zpět, ale ovládl se.
„Jsi v pořádku, Harry?“ zajímala se Hermiona.
„Proč bych nebyl?“ zeptal se Harry nechápavě. „Hele, já se za chvíli vrátím na kolej, teď musím na ošetřovnu,“ mávl na ně a vyrazil směr zmíněná místnost. Snape důstojně vlál za ním a opuštění Nebelvíři jen zírali.
„Tak tohle…“ zajíkla se Hermiona, když jim oba zmizeli z dohledu, „…bylo divný,“ dořekl Ron stejně užasle.
„Dobrý den, pane Pottere,“ ozvala se lékouzelnice, když zahlédla příchozí. „Severusi? Copak vás přivádí? Nevypadáte zranění, ani jeden.“
„Posílá nás ředitel,“ vysvětlil Snape. „Má obavy o pana Pottera, poté, co byl… při tréninku…“ dohodl se s Harrym pohledem, „vystaven silnému kouzlu.“
„O jaké kouzlo šlo?“ zeptala se madam Pomfreyová a hnala Harryho za plentu. Ten se ještě zarazil, podíval se na Snapea. „Velmi silný ochranný štít?“ navrhl nejistě. Snape neznatelně přikývl. Když Nebelvír zmizel za zástěnou, dodal: „Zhruba na minutu ztratil vědomí. Já a ředitel jsme byli celou dobu s ním. Pouze prošel silným ochranným polem. Ale zřejmě to stačilo, aby ho to na chvíli vyřadilo…“
„Harry je velmi mladý, nepochybně ještě nenabyl plné moci,“ uvažovala lékouzelnice nahlas. Zpoza plenty se ozvalo: „Ředitel to říkal taky! Co všichni máte s mojí plnou mocí?“ Pak Harry vykoukl, tvářil se bojovně. Snapeovi bylo jasné, že chlapec vlastně netuší, o čem je řeč, s úsměvem se podíval na ženu vedle sebe. „Poppy?“ vyzval ji pobaveně. „Tohle je spíše tvá parketa.“
„Pokud Albus zavede tu sexuální výchovu, jak jsem navrhovala…“ procedila mezi zuby výhružně a otočila se k Harrymu. Lektvarista se nenápadně oklepal. Před Harrym by nepřiznal, ačkoliv viděl jeho tázavý pohled, když uslyšel o sexuální výchově, že Albus ho uznal, z hlediska mládí, jako jediného profesora, vhodného pro tento předmět.
Samozřejmě tuto ‚poctu‘ odmítl, pronásledovaný představou více než pobavených studentů, kteří by uvažovali, co tento starý sklepní netopýr může vědět o sexu…
Bůhví, že on věděl dost, jen už to… bylo dlouho. A protože teď měl v hlavě jediného člověka, nedokázal si někoho začít hledat, aspoň za účelem ukojení touhy. Přestože je velmi vášnivý muž. Stejně by si představoval někoho jiného…
Matně si vzpomněl na zmínku v Harryho dopise o jeho nezkušenosti… Bylo mu jasné, že Harry je nevinnost sama.
Teď se pobaveně díval na chlapce, který poslouchal vysvětlení lékouzelnice: „Harry, jako kouzelník, vychovávaný mudly, pravděpodobně máš dost zkreslené představy o sexu v kouzelnickém světě.“ Podle Severusova očekávání Nebelvír zrudl a po letmém pohledu na profesora rychle sklopil oči.
„Co všechno víš o sexu, Harry?“ zeptala se žena mateřsky. „No,“ zavrtěl se Harry rozpačitě, „rozumím teorii, ta je u mudlů stejná a od Ne – jednoho kamaráda vím, že třeba gayové nemají takové omezení, jako mezi mudly. Jak s tím souvisí plná moc? To je právnická věc, ne?“
Lékouzelnice se rozesmála, ale Severusovi budiž ke cti, že se udržel a smál se uvnitř. Rozveselení by na něm Harry poznal, pouze kdyby mu pohlédl do jiskřících očí, toho se teď ale neodvážil.
„Ne, Harry. U kouzelníků se tím myslí následek prvního sexu.“
„Fakt?“ vykulil Harry oči.
„Při prvním pohlavním styku, pane Pottere,“ neudržel se Snape a vmísil se do vysvětlování, „a je jedno, zda jste poprvé s mužem či ženou, dochází k probuzení zásob magie, které ve vás po dobu nedotčenosti takříkajíc spí. Jakmile se stanete v této oblasti aktivní, vaše magie bude mnohem silnější, jako divoká magie u dětí, budete se ji muset naučit ovládat… Rozumíte mi?“ ujišťoval se.
Harry s rozpačitým výrazem přikývl. „Jak můžete vědět, že se moje magie ještě neprobudila?“ nadhodil vzdorovitě. Nemínil přiznat, že je ještě čistý jak okvětí bílé lilie… Ale mohl si to ušetřit. Profesor a lékouzelnice se na sebe s úsměvem podívali. „Zaprvé, já to poznám, prohlížím tě už pár let, znám tvou magickou sílu a myslím, že pan ředitel, díky schopnosti rozeznat magické podpisy, by si taky povšiml, kdyby se tvá magie pozměnila.“
„Tak nevím, jestli mám být rád,“ podrbal se Harry ve vlasech, „že je tu tolik lidí, schopných poznat stav mýho sexuálního života!“
„To je tím, že jste vyrůstal mezi mudly,“ uklidňoval ho Snape. „Zvyknete si. Tak, otázka vaší plné magické moci je vyřešena. Teď to ostatní. Poppy?“
„Vyskočte si na lehátko, Harry, začnu s prohlídkou,“ zavelela madam Pomfreyová a zatáhla kolem lůžka závěsy.
Chvíli trvalo, než Harry přečkal obvyklé prohlížení, šťouchání a prohmatávání, ale když mu lékouzelnice konečně dovolila se obléct, oddechl si. Rozhlédl se, nespokojeně zavrčel. Nechal své oblečení na židli za plentou. Vzápětí ho hromádka oblečení šťouchla do ramene. Harry vykoukl škvírou, zahlédl, jak Snape schovává hůlku.
„Díky, pane,“ houkl vesele a popadl stále ještě levitující oděv. Rychle se oblékl a roztáhl závěs právě ve chvíli, kdy se k nim vracela Poppy. Zvědavě se na ni zadíval.
„Výsledky potvrzují, že jsi byl vystaven poměrně silné magii, ale žádné zranění nebo poškození jsem neobjevila. Vypij tohle,“ podala chlapci lahvičku. Harry po chuti poznal Posilující lektvar. „Kdyby se projevila nějaká nevolnost, závratě nebo jsi znova omdlel, přijď, udělám podrobnější testy. Prozatím ale vypadáš v naprostém pořádku, takže můžeš odejít,“ dokončila vesele, protože už při prvních slovech se Harry rozzářil.
„Děkuju, madam,“ poskočil chlapec nadšeně, vlepil ženě na tvář pusu a rozběhl se ke dveřím. Tam se zastavil a ohlédl po lektvaristovi: „Pane? Mám na vás počkat?“
Snape uvolněně potřásl hlavou. „Myslím, že jste svým přátelům slíbil vrátit se na kolej. Panu řediteli oznámím výsledek vašeho vyšetření sám.“
„Díky, pane,“ usmál se Harry. „A…“ zarazil se ještě, Severus si to rychle domyslel a dodal: „O dalším tréninku budete včas informován, pane Pottere. Tak už běžte.“ Odpovědí mu byl další úsměv a následný dupot po chodbě, jak se Nebelvír vzdaloval.
„Je trochu překvapující, že je pan Potter v jeho věku ještě panic,“ nadhodila lékouzelnice. „Tebe to ale nepřekvapuje, Severusi,“ odhadla pozorným okem. Lektvarista se na ni podíval a poznamenal: „Když vezmeme v úvahu, pod jakým žije tlakem, s tím, jaké na něj bylo naloženo břemeno… Je celkem jasné, že běžné radosti a starosti dospívajících ho víceméně míjejí. Navíc, v těchto dobách si ani nemůže být jist, komu věřit… Není nic špatného na tom počkat si na toho pravého, či pravou… Někteří lidé to štěstí nemají.“
Žena smutně pohlédla na muže vedle sebe. S pevně sevřenými rty se díval před sebe, ale jí bylo jasné, že hledí mnohem dál… Pravděpodobně do své minulosti.
Jako dnes viděla mladičkého černovlasého chlapce, třesoucího se na lůžku, bezútěšně vzlykajícího do ramene zrzavé, zelenooké dívky. Potřásla hlavou, aby zahnala vzpomínku, starou dvacet let. ‚Teď je teď,‘ připomněla si. Něžně stiskla paži v černém hábitu a odešla do své kanceláře.
Severus tušil, že ošetřovatelka si musela vzpomenout na jeho vlastní smutnou zkušenost ve zdech tohoto hradu. Tehdy, nebýt jí a Lilly, jejich přátelství a opory, neodvážil by se vrátit na kolej a čelit své noční můře. Trvalo, než se s tím zážitkem vyrovnal a když se nyní ohlédl zpět… S přihlédnutím na Voldemortovy nechutné plány s Harrym, si slíbil, že nedovolí, aby ten věčně rozcuchaný Nebelvír s očima nejzářivější zeleně prošel stejným peklem. Pokud to bude na něm, udělá z jeho poprvé ten nejkrásnější zážitek.
‚Nikdy se nesmí dovědět pravdu,‘ vyslal k nebesům modlitbu. ‚Nesmí se tak strašně zklamat…‘ Zajatý v myšlenkách opustil v tichosti ošetřovnu.
Když byl v dost bezpečné vzdálenosti od království přísné lékouzelnice, Harry zpomalil krok. Loudal se do Nebelvírské věže a přemýšlel, co řekne svým paranoidním přátelům.
Sotva prolezl obrazem, uslyšel: „Tady jsme, Harry!“ zařval na něj Ron. Harry v duchu zasténal. Vážně doufal, že bude mít ještě chvilku.
„Tak to vyklop,“ nařídila mu Hermiona, jakmile se k nim došoural. Poslušně si sedl do křesla a koukal na své dva inkvizitory.
„Co přesně?“ zajímal se Harry, i když mu bylo jasné, co jeho přátele zajímá nejvíc.
„Co ti ten netopýr udělal, že jsi zase skončil na ošetřovně? Byls tam celou věčnost!“ vyštěkl Ron.
Černovlasý mladík jen protočil oči. Co nejklidněji odpověděl: „Nic mi neudělal, Rone. Vážně ne.“
Oslovený se podíval na dívku vedle sebe, ta jen gestem naznačila: ‚Co jsem ti říkala,‘ pak pohlédl zpět na kamaráda. „Nechceš nám to vysvětlit? Jen strávíš pár hodin se Snapem a už jsi zase na ošetřovně!“
Harrymu bylo jasné, že jim musí podat vysvětlení, které nebude analyzovat ani Hermiona. V tuto chvíli záleželo na ní, jestli se v tom bude Ron dál vrtat. Tušil, že podnět k tomuhle výslechu vyšel od ní.
„To nebyla jeho vina,“ popřel profesorův podíl na jeho mdlobách. O kterých mimochodem tihle dva ještě nevěděli… „Jen jsem byl vystavenej silný magii… prošel jsem hodně silným ochranným polem a… na chvilku jsem omdlel. Jsem v pohodě, fakt!“ ohradil se, když se Hermiona zatvářila zneklidněně.
„Brumbál by nedovolil, aby se mi něco stalo, byl celou dobu s náma!“ rozhodl se vytasit jediný trumf, který měl. A jako by mávl hůlkou, jeho nejlepší přátelé se uklidnili.
„Ředitel byl na tvý lekci Nitrobrany?“ Hermiona vypadala překvapeně, ale potěšeně. „Asi se chtěl ujistit, že to Snape nepřežene… To je prima.“
„Pokud to Snape jen tak nehrál, před ním. Víte, jak se umí přetvařovat…“ zavrčel podezíravě Ron.
„Rone, tobě bude navždycky podezřelej už jen proto, že to je Snape,“ povzdychl si Harry. „Ale tohle je důležitý. Kdybych dělal jen věci, který se mi líbí…“
„Tak by ses nic nenaučil,“ dořekla za něj dívka. „V tomhle má Harry pravdu, Rone. Umět Nitrobranu je pro něj důležitý. Vlastně může být rád, že byl Snape ochotný zkusit to s ním znova, po tom fiasku v pátém ročníku a o letošních prázdninách. Vlastně je docela trpělivý…“ uvažovala nahlas a zrzek na ni vytřeštil oči. „Hermiono, ty máš být na jeho straně!“ ukázal palcem na Harryho, který už zvažoval, jak nenápadně vzít roha. Pak si uvědomil, že má hlad. Tak nadhodil: „Neměl by už být oběd?“
„Ano, vrátil ses tak akorát,“ souhlasil Ron. Jdem se najíst, pak nám povíš, co to bylo za peklo.“
„Ronee,“ povzdechl si Harry, ale zvedl se a zamířil s přáteli na oběd.
Naprosto vyčerpaný, a nejen návštěvou Tajemné komnaty, ale i tím, jak ho Ron vyslýchal, se Harry zahrabal do peřin a bezhůlkovým kouzlem zatáhl závěsy kolem své postele. Předtím ještě střelil pohledem k Ronově posteli. Zrzek už zařezával, ale i ve spánku se mračil. Očividně usínal nespokojen. Vzhledem k tomu, že zmíněný výslech Harry ukončil prohlášením: „Tahle lekce prostě byla fajn, Rone. Snape nebyl tak protivnej, jako dřív.“
Harry nechápal, proč jeho kamarád nechce věřit, že i obvykle nesnesitelný a téměř krutý muž, se dokáže chovat hezky. ‚Vlastně dokonce mile,‘ pomyslel si trochu překvapeně. ‚Dá se říct, že jsem se dneska bavil… Tak tohle by mi Ron nevěřil určitě.‘
Rychle si vyčistil mysl, byl vážně unavený a nestál o žádné noční můry. I tak ho probudil sen, který ho znepokojil.
Seděl u večeře, v Děravém kotli. Naproti přitažlivému muži s černými vlasy. Usmívali se na sebe. Harry se cítil šťastný. Tak, jak už velmi dlouho nebyl. Vzápětí stál na schodišti a přibližoval se ke rtům svého společníka.
Potichu zasténal. Polibek, jak si ho pamatoval, ve snu neskončil, pokračoval. Harry se chvěl v pevné mužské náruči, po chvíli si uvědomil, že nestojí na schodech, leží na posteli. Horké rty ho zkoumaly, téměř mučily… Nejprve byl málem připraven o dech, pak cítil žhavé vlhké doteky na krku. Pevné tělo se otíralo o jeho a dík tomu si Harry uvědomil své vzrušení. Zoufalý sten měl za následek něco neuvěřitelného. Harry ucítil ve svém rozkroku ruku, která se pustila do pečlivého dráždění. Jak ho zahlcovala vášeň, přibližující ho k vrcholu, sténal a zmítal se, dokud ho pevný stisk dlaně nevrhl přes okraj.
Harry se trhnutím probudil a uvědomil si dvě věci. Už dlouho se neprobudil s vlhkými trenkami a ta ruka, která ho přivedla k orgasmu byla jeho. Sám před sebou se začervenal. Rychle provedl Čistící kouzlo a zamyslel se. Věděl, o kom se mu zdálo a nebylo na tom nic špatného. Ellis je přece de facto jeho přítel. Harry s ním touží být intimnější. Navíc, je mu sedmnáct a je nadržený puberťák. Mimoděk si vzpomněl, že mu Snape a madam Pomfreyová dali lekci ze sexuální výchovy, tohle byl asi dozvuk, ohlas vzpomínky. A sám sebe přesvědčoval, že jeho sen nemá nic společného s tím, že Snape se trochu podobá Ellisovi… ‚Nezdálo se mi přece o Snapeovi,‘ tvrdil svému podvědomí.
Vykouzlil Tempus, čtyři hodiny ráno. Harry věděl, že už neusne. Lehl si a uvažoval. V poslední době se dokázal soustředit jen na máloco. I teď mu myšlenky utíkaly k návštěvě tajuplného podzemí. Najednou mu před očima vytanulo schodiště… vinoucí se vzhůru.
Věděl, že by neměl. Že vydat se tam na vlastní pěst rozhodně není dobrý nápad a pokud se to někdo dozví (myslel tím Brumbála a Snapea), dočká se zákazu, který očekával už dnes. I tak se ale vyplížil pod neviditelným pláštěm z nebelvírské věže, vysílajíc k nebesům a Merlinovi tichou modlitbičku, aby měl profesor Snape svou noční prohlídku už splněnou.
Do druhého patra došel rychle. Ještě před vstupem do Uršuliny umývárny si ale uvědomil, že nemá koště, kterým by se vrátil nahoru. Profesor Snape prozíravě košťata odeslal do kůlny. V duchu zaklel, zadumal se, co dál. Pak odevzdaně pokrčil ramena a vracel se na kolej.