Válka s Voldemortem skončila. Kouzelnický svět od té doby slavil, Smrtijedi – co přežili – byli odsouzeni do
Azkabanu na doživotí, nebo přímo k polibku mozkomora. Harry dělal co mohl, aby očistil jméno profesora Snapea.
Potřeboval k tomu pomoc vzpomínek, které mu Snape zanechal, vlastní svědectví, ale nakonec to vyšlo.
Ron Harryho snahu nechápal, ale podpořil ho. Nakonec, jako přeživší si mohl dovolit být velkorysý a
nevzpomínat na staré zášti.
Hermiona Harrymu ochotně pomáhala. Schválila jeho rozhodnutí uvést fakta o Snapeově zapojení do války na
správnou míru a byla mu oporou, když mu ministerští byrokrati lezli na nervy.
Nakonec se rozhodl svou popularitu využít pro něco dobrého a začal dávat rozhovory. Rozpovídal se o
nenápadné a nedoceněné pomoci profesora Snapea, o jeho odvaze, s níž vodil nejznámějšího Zmijozelova potomka
dvacet let za nos. Zmínil i jejich počáteční nepřátelství a následný zrod jeho úcty k tomuto rozporuplnému člověku.
Novinářka, s kterou ten rozhovor dělal – nevěřila svým uším a stále Harryho zasypávala otázkami.
Její původní plán, vyzvědět, jak teď vidí svou budoucnost Chlapec-který-přežil-a-porazil-Temného-pána, padl
do prachu, když začal v odpověď na jednu z jejích otázek vyprávět o Snapeovi. Místo toho se rozhovor o přemožiteli
Pána zla změnil ve výpověď ve prospěch mrtvého hrdiny, jak to nazval Harry sám, když později mluvil s přáteli.
Samozřejmě, že měl své plány. Ale nehodlal se o nich dlouze šířit v novinách... Chtěl dokončit studium, takže
se dohodl s ředitelkou – po zemřelém Snapeovi nastoupila na místo ředitele Minerva McGonagallová – a ta ochotně
přijala jeho i jeho přátele zpět pod bradavická křídla.
Harry se těšil. V září se zase vrátí na jediné místo, kde byl doma... do Bradavic. Ale pár dní před svými
osmnáctinami musel začít řešit něco jiného. Něco, co vůbec nečekal.
Když po válce přišel zkontrolovat Dursleyovy, otřáslo jím, když mu otevřel pouze Dudley a on spatřil
vyklizený dům. Jeho bratranec ho pozval dál. Dalším šokem bylo, že se k němu choval slušně. Mírně. Beze stopy
agrese, kterou vůči němu projevoval dřív. Harry se dozvěděl, že Vernon s Petunií zemřeli při autonehodě, ironií osudu
právě v den, kdy Harry porazil Voldemorta. Dudley , který musí do své plnoletosti žít u tety Marge, mu taky sdělil, že je
pozvaný na čtení závěti, čemuž se Harry víc než podivil. Přirozeně, peníze, auto a dům zdědil Dudley, ale jak oba
chlapci zjistili, důvodem k Harryho přítomnosti byla Petuniina závěť. Ani jeden netušili, že existovalo ještě dědictví po
Evansových, Petuniiných a Liliných rodičích. Peníze Petunie už dávno použila, to bylo Harrymu stejně jedno. Jeho
dědictvím byl pozemek a domek po prarodičích.
Proto teď stál před neudržovaným domkem a sepisoval si, co je na něm potřeba udělat. Všiml si poškozené
střechy, tu se rozhodl spravit jako první. I když bylo horké léto, nehodlal riskovat zatékání při dešti. Byl rád, že jsou
prázdniny, má dost času na práci, kterou pojal zároveň jako terapii po válečných hrůzách.
Věděl, že Hermiona s Ronem jsou v Austrálii a hledají Grangerovy, Ginny a Weasleyovi všeobecně se
vzpamatovávali ze svých ztrát. Lupinovic malého Teddyho Andromeda Tonksová odvezla na čas do Ameriky, ale
pečlivě si s Harrym dopisovala. Chtěl přece vědět, jak se jeho malý kmotřeneček má.
Věděl, že to bude asi drahé a něco se musí opravit po mudlovsku... Náhle byl vděčný, že se toho u
Dursleyových naučil tolik věcí kolem domácnosti, oprav a podobně. A že má po rodičích dost peněz a může si opravu
dovolit.
První týden opravdu strávil sepisováním škod a plánováním oprav. Naštěstí tento domek nebyl v tak
dezolátním stavu, jako jeho první domov v Godrikově Dole. Tam se byl taky podívat a rozhodl se pro opravy, ale tam to
dá mnohem víc práce... A nechtěl tam žít. V domě, kde jeho rodiče zemřeli, to by nedokázal. Tak nějak nevěděl, co pak
s ním, ale... Třeba to ještě přijde. Prozatím se věnoval matčinu rodnému domu. Cítil se v něm... doma. I když podkroví
bylo trochu poničené, při dešti tam zatékalo, pokoje v patře i v přízemí byly v relativním pořádku.
Starý nábytek se Harry rozhodl zčásti zachovat, jen některých kusů se zbavil. Byl nadšený ohromnou kuchyní,
úplně jiná než v Zobí ulici. Působila venkovsky a útulně. Tak vřele jako ta v Doupěti. Dům se Harrymu zalíbil, už když
ho viděl zvenku, i přes poškození. Ale jakmile spatřil kuchyni, byl doma. Tehdy se rozhodl vytvořit z domku prarodičů
svůj nový domov.
První týden
Harry se probudil do prosluněného rána. Hned, jakmile otevřel okno, zjistil, že v noci sprchlo, tak zaklel a
utíkal do podkroví. Sám si zabral jednu z ložnic v patře a rozhodl se později používat podkroví jako odkladiště, ale
předtím ho musel vyčistit, zbavit starých krámů a především... vysušit. A pak vymalovat. Protože už byl podle
kouzelnických zvyků oficiálně dospělý, nesmírně se mu hodilo, že už smí používat hůlku.
Rozbité střešní tašky se pokusil spravit hned, jak se v domě zabydlel. Celkem to šlo, některé ale musel
dokoupit, protože na některých místech chyběly, jak je odnesl vítr, či shodil dolů, kde postupně zarostly travou a
plevelem. Harry se rozhodl zkulturnit zahrádku až jako poslední, pokud to do konce prázdnin stihne.
Po střeše přišlo na řadu právě podkroví. Po dnešním nočním dešti zjistil, že střecha jeho amatérské opravy
vydržela. Nikam nezatékalo – možná díky Voduodpuzovacímu kouzlu, které použil na vnitřní stranu. Věci, které chtěl
protřídit, tam stále byly – staré skříně s oblečením, kufry a krabice. Povzdychl si při pomyšlení, že bude celý den
zavřený zde, mezi starými krámy.
Někdo tam nahoře se ale rozhodl mu zvednout náladu tím, že slunce skryje za těžkými mraky. Krátce poté, co
Harry dosnídal, se zatáhlo a tak ho nemuselo mrzet, že propásne hezké počasí. Vyrazil do podkroví a začal s papírovými
krabicemi. Bylo jich asi šest, některé provlhly, páchly plísní. Harry je přenesl do přízemí, obývák byl největší místností
hned po kuchyni. Posadil se před krb a začal krabice otvírat. Jedna byla nadepsána Lily, jiná Pety, další Vánoce...
Začal u 'Lily'. Staré hračky, dětské knížky, obrázky, fotografie. Většina věcí jeho matky byla poničená vlhkostí,
ale Harry je zkoušel pomocí kouzel zrenovovat. Ne u všeho se mu dařilo. Všechny hračky šly na hromadu k vyhození,
stejně jako několik obrázků...
Dva z těch, které nebyly poznamenané vodou a plísněmi, ho zaujaly. Byly na nich dvě postavy, Harry si snadno
domyslel, kdo byl kdo. Dívenka se zelenýma očima a červenými copy musela být Lily a chlapec s černými vlasy a
očima její dávný kamarád, budoucí jízlivý profesor Lektvarů Snape. Staré barvy trochu vybledly, papír načichl, ale
Harry si je rozhodl nechat. Podle nápisů v dolních rozích zjistil, že jeden Lily kreslila ve věku devíti let a druhý už jako
bradavická studentka. Na tom nakreslila sebe a Snapea, jak spolu vaří lektvary.
Oba obrázky putovaly na stůl, kam Harry začal pokládat věci, které se daly zachránit. Nebylo jich moc. Stará
alba s fotografiemi si dal stranou hned, projde je později a zjistí, jestli je potřebná či možná renovace. Několik knih s
pohádkami bylo v pořádku, šly na stůl. Bohužel naprostá většina byla odsouzena k likvidaci.
Petuniinu krabici otvíral poměrně neochotně. Nebyla příliš zasažena vodou či prachem, zdálo se, že pouze věci
u dna budou poničené a měl pravdu. Byly tam věci z ranějšího dětství, jak se zdálo, z doby, kdy Lily chodila do
Bradavic tam nebyla žádná kresba či fotka. Ale Harry tam našel deníček. Končil zápisem z Liliných desátých
narozenin. Z pozdější doby tam nebylo nic.
Harry se rozhodl schovat ty věci, které byly v pořádku, pro Dudleyho, pokud je bude chtít. Možná pro něj bude
mít i fotografie prarodičů Evansových, ještě je musí prohlédnout...
Krabice s nápisem Vánoce byla pouze zaprášená a lepenka mírně provlhlá, protože byla na vyšším místě. Staré
vánoční ozdoby a řetězy vypadaly v pořádku. Když pomineme několik pavouků, kteří se tam nastěhovali. V jedné
menší krabice uvnitř Harry našel čtyři malé koule se třpytivými nápisy: Rose, William, Petunie, Lily. Uvědomil si, že to
jsou jména jeho rodiny a schoval je. Možná je v budoucnu i využije...
Zastaralý – a zrezlý – stojan na stromeček musel vyhodit. Zbytek byl v pořádku, jen pro to bude potřebovat
novou krabici. Hm, možná plastovou, ta víc vydrží...
Další krabice byly na vyhození už od pohledu, ale Harry do nich stejně nakoukl. Když zjistil, že obsah je tak
poškozený, že ani nepozná, co v tom je, odstrčil je a pokračoval. V poslední bedně, která vypadala zachovale, našel
další alba s fotkami. Pousmál se při myšlence, že bude mít po večerech co dělat.
Seděl nad tím nepořádkem až do odpoledne. Teprve, když se mu začal ozývat žaludek, uvědomil si, že
vynechal oběd a musí něco sníst.
Nechal zmizet už pořádnou hromadu zničených věcí a šel se umýt. Elektřinu a vodu nechal opět zapojit, když
oficiálně dědictví přijal, v kouzelnickém světě mu elektřina často chyběla.
Udělal si pár sendvičů a čaj, na složitější vaření kašlal, ještě zbývalo tolik práce a půlka prázdnin už byla v
tahu... Po jídle odnesl věci, které se rozhodl uchovat, do jedné z malých ložnic, předpokládal, že to byly pokojíky jeho
matky a tety. Pak si dolů odlevitoval několik kufrů a věnoval se jejich prohlídce.
Tentokrát bylo obsahem oblečení. Kufry věci ochránily líp než krabice, navíc se tam nacházelo mnoho sáčků
jemně vonící po levanduli mezi oblečením a taky kuličky proti molům. Tím byl Harry ujištěn, že moli se tam nedostali,
ale vlhkost do některých bohužel pronikla. Harry odhadl, že oba poškozené kufry patřily prarodičům, byly starší a
mnohem odřenější, než ty zbylé. A některé to oblečení bylo hodně zastaralé, dnes už se nedalo nosit, i kdyby bylo v
pořádku... Bude je muset vyhodit.
Ve dvou z dalších kufrů byla nacpaná spousta oblečení pro děti. Pro novorozence, i starší, ale samozřejmě
pouze pro holčičky. Harry se musel usmát při myšlence, že některé z těch věcí jeho matka skutečně nosila... Na tetu
Petunii se snažil příliš nemyslet.
Co s dětským oblečením, to nevěděl. Ale nechtělo se mu toho zbavovat. Dal kufry stranou, přijdou taky do
malé ložnice. V tom posledním objevil nějaké staré nádobí, zabalené v papíru, čajový servis s růžičkami. A na dně
ležela dřevěná krabička. Když ji otevřel, podle pachu poznal, že zřejmě sloužila jako skříňka na cigarety, asi dědečkovi.
Harry nekouřil, ale líbila se mu. I tenhle kufr přidal k zachráněným věcem. Kufry na vyhazov odlevitoval ven z domu,
aby je odnesl do kontejneru v ulici. Slunce už zapadlo, šeřilo se.
Právě chtěl otevřít vrátka, když spatřil, jak se k plotu kdosi žene. Někdo v bílé košili a černých kalhotách. Přes
rostoucí šero nepoznával tu osobu s tmavými vlasy... dokud nestanula před ním. Přesto odmítl uvěřit svým očím, když
pohlédl do tváře mladému muži, tak ve svém věku. Když spatřil černé oči mladého Severuse Snapea. Nebo spíš... jeho
dvojníka. Ne, odmítl náhlou myšlenku, to není on. Je mu jen podobný. Možná nemanželský syn, nebo tak...
„Pottere!“ zasyčel na něj mladík nenávistně. „Co ty tady děláš!“
Harry překvapeně zvedl obočí. Odkud ho ten kluk zná?
„A kdo se ptá?“ zeptal se klidně. „Odkud mě znáš?“ sondoval. Snape nemohl omládnout, ani kdyby chtěl, byl
mrtvý. O co tady šlo?
„Co tím myslíš?“ zalapal mladý muž po dechu. Široce rozevřenýma očima zíral na Harryho, který si ho rovněž
pečlivě prohlížel.
„Kdo jsi?“ zeptal se Harry znovu.
„Jestli se snažíš dělat ze mě idiota...“ vrčel mladík, „na co si hraješ, Pottere?“
Harry začínal ztrácet trpělivost. „Víš co, tohle opakování otázek mě nebaví. Ty se mi představíš, prozradíš,
odkud mě znáš a já ti řeknu, co tady dělám. Platí?“
Neznámý na něj vyvalil oči. „Děláš si ze mě legraci?“ zeptal se nejistě. Harry se zamračil a založil si ruce na
prsou. „Jasně. Stojím tu potmě s neznámým klukem, místo abych si šel po celým dni práce odpočinout a to jen proto,
aby si z něj mohl dělat legraci. Tak řekneš mi, kdo sakra jsi?“
„Ty víš, kdo jsem!“ zakřičel na něj mladík. „Proč tohle děláš, Pottere?“
„Jak víš, že jsem Potter?“ zeptal se Harry unaveně. „Nemyslím, že bych tě někdy potkal. Přesto se mnou
mluvíš, jako bysme se vídali často. Takže naposledy... Jak se jmenuješ?“
„To tě vzali po hlavě a ztratil jsi paměť?“ ušklíbl se jeho návštěvník. Harry musel potlačit zachvění, ta
jedovatost, ten škleb... Tak důvěrně oboje znal... Že by se opravdu koukal na Snapeova syna? Jak tak uvažoval, nevšiml
si, že tvář toho mladíka zvážněla, prohlížela si ho.
„Ty mě vážně neznáš, Jamesi?“ zamumlal.
Harry zpozorněl. Zkoumavě se díval do černých očí a pak pomalu řekl: „Já se jmenuju Harry. Harry James
Potter. James Potter byl můj otec.“
„Co to meleš?!“ vykřikl mladík. Harry si povzdechl. „Víš co, pojď dál. Promluvíme si.“ Otevřel vrátka,
neznámý váhavě vykročil k němu. Harry ho nechal vejít, pak vrátka zavřel a bez ohlížení šel napřed.
Vešel do obýváku a rozsvítil, pak se otočil tváří k hostovi. Ten, jakmile mu pohlédl do očí, ztuhl. Harry se jen
silou vůle držel, aby nesáhl po hůlce, když se k němu černooký chlapec přiblížil.
„Ty vážně nejsi James,“ zašeptal. „Ale jsi mu hrozně podobný... Máš oči jako...“ znova se zarazil.
„Všichni mi říkají, že je mám po mámě,“ pokrčil Harry rameny. „Promiň, ale tvoje jméno...“ nadhodil a doufal,
že se konečně dopídí vysvětlení téhle divné záhady. Protože ten neznámý kluk s ním mluvil, jako byl mladým Snapem.
„Snape,“ řekl mládenec. „Severus Snape. Bydlím kousek odsud. Po konci školy jsem byl u přátel... přijel jsem
až teď. Chtěl jsem mluvit s Lily... Je tu?“
„Ty jsi... Snape?“ opakoval Harry zmateně. „Severus Snape? Zmijozel? Narozený 9.ledna 1960?“
„Jak to víš?“ zněl mladík překvapeně. „Myslel jsem, že jsi James, ale do Bradavic nechodíš, viděl bych tě
tam.“
„Koukej, nevím, jak ti to říct...“ váhal Harry, „Totiž, pokud jsi to vážně ty, Snape, kterýho si pamatuju...
Nevím, jak se to povedlo, jak ses dostal sem...“
„Tak ať mi to vysvětlí někdo jinej,“ navrhl Severus, Harry se rozhodl ho nazývat takto, takovému klukovi
nemohl přece říkat profesore!
„Promiň, ale já jsem tu sám,“ opáčil Harry. „Jakkoli nevím, jak do toho, budu ti to muset vysvětlit já. Bude to
nadlouho, takže... Dáš si čaj?“
Severus přikývl.
Harry zamířil do kuchyně, cítil, jak ho jeho návštěvník následuje. Postavil konvici na vařič, rád vařil po
mudlovsku, byl na to zvyklý. Viděl Molly Weasleyovou krájet zeleninu či maso kouzlem, míchat ve ve třech hrncích
najednou, aniž se jich dotkla... Artur mu vysvětlil, že Molly je poměrně silná čarodějka a jejím největším nadáním je
držet několik kouzel najednou... Připadalo mu to ohromující a zajímavé.
Gestem vyzval chlapce, ať se posadí a za chvíli už nesl na stůl konvici s horkým čajem. Hermiona vždycky
říkala, že on dělá skvělý čaj, byl zvědav, co mu budoucí netopýr ze sklepení řekne. Pak se pokáral, musí si dávat pozor
na pusu.
„Tak... pokud nevíš, jak začít, můžu se ptát?“ zeptal se Severus, když obdržel hrnek čaje. Harry kývl a v duchu
se připravil.
„Jak to, že jsi tu sám? Když jsi Potter, proč jsi tu ty a ne Evansovi? Kam se poděli a kde je Lily?“ zasypal ho
mladík otázkami, které ho nejvíc pálily.
„Jsem tu sám, protože kromě bratrance už nikoho nemám,“ odpověděl na tu první a napil se. „Jsem sirotek od
svých patnácti měsíců. Jsem tady, protože jsem dům zdědil. Evansovi zemřeli krátce před mými rodiči, nezažil jsem je.
Lily Evansová-Potterová je pohřbená v Godrikově Dole,“ dořekl chladně. A očekával výbuch.
„To nemyslíš vážně,“ zašeptal Severus. „Viděl jsem Lilyiny rodiče před necelým rokem! Lily před měsícem!“
„Tobě to nedochází, že ne?“ otázal se Harry. „Nevím, jak se to stalo, Snape, ale přesunul ses v čase. Do
budoucnosti. Je rok 1998. Právě skončila válka s Voldemortem, jsou to tři měsíce, co jsem ho porazil... A Smrtijedi jsou
v Azkabanu nebo mrtví. Jestli už máš Znamení, nikde ho neukazuj, nebo tě zavřou a nebudou se ptát.“ Severus na něj
jen zíral.
„To chceš říct, že všichni lidi, který jsem znal, jsou...“ Nedořekl to. Nemohl. Jakoby chtěl popřít realitu, kterou
mu mladý Potter naservíroval.
„Bohužel,“ zašeptal Harry. „Teda, když pominu Smrtijedy, co dostali doživotí... Tvůj budoucí kmotřenec válku
přežil. Luciusův syn. Ale jeho jsi nemůžeš pamatovat.“
„No, to fakt ne,“ zamumlal otřesený Severus. Zvedl k němu zoufalé oči. „Lily... vážně je... jak? Co se jí stalo?“
Zarazil se, když zahlédl v zelených očích svého hostitele smutek.
„Voldemort se jí stal,“ řekl hořce. „Skrývali se s otcem pod Fideliem, ale Strážce tajemství, kterému
důvěřovali, je zradil. Byl to utajený Smrtijed, vydal je svému pánovi. Máma zemřela, když mě Voldemort přišel zabít.“
„Proč by chtěl zabít tebe?“ opáčil Snape, zase jedovatě. Harry vytušil, že za hněv a sarkasmus schovává své
skutečné city, natolik ho poznal, díky těm vzpomínkám...
„Protože existovala věštba, která mu prorokovala soupeře, který se narodí v určité době, určitým rodičům. Na
jejím základě našel a zabil novorozence, které do té kategorie spadali. Přežil jsem jen já a můj kamarád Neville. On byl
schovaný, takže ho nenašli, ale k nám se dostal. Rodiče zemřeli, ale on udělal chybu, když zabil mou maminku.
Neplánovaně ze mě vytvořil Viteál a to mi zachránilo život, když na mě poslal Avadu. Odrazila se zpátky na něj,“ Harry
si odhrnul vlasy na čele a ukázal mu jizvu. Po pádu Voldemorta se pomalu hojila. Brzy už po ní nezbyde památka.
„Protože si nesmrtelnost pojistil, nezabila ho, ale oslabila natolik, že se z něj stal na příštích třináct let stín.“
„Takže ve tvých čtrnácti letech zase povstal?“ zajímalo Severuse. Harry kývl. Povzdechl si. Stále cítil vinu za
následné oběti. Cedrika. Siriuse. Remuse, Tonksovou. Freda. Jejich smrt nikdy nepřebolí, ne docela.
„Já tomu nemůžu věřit,“ řekl mladík náhle. „Tohle je... šílené! Můžeš mi nějak dokázat, že mluvíš pravdu?“
Harry na něj chvíli zkoumavě hleděl. Pak vstal, přešel k oknu, kde ve skříňce schovával Denního Věštce, který
mu chodil poslední týdny. Trochu zaváhal nad těmi, které oslavovaly Snapeovo hrdinství, nechtěl mu prozradit, že
zemře tak mladý... Vyřadil je a přinesl mu ty, které se zabývaly Voldemortem samotným a soudy se Smrtijedy. A taky
dnešní. Tam už psali relativně normální články, o tom, co se děje v současnosti na Ministerstvu a podobně.
„Tyhle jsou dnešní,“ ukázal na ně. „Ale bude lepší, když začneš od začátku.“ Pak ho nechal o samotě. Odešel
vyhodit ty kufry, co už hodinu stály u branky, pak odnesl ušetřené věci do 'skladovací ložnice' a prozíravě šel připravit
hostinský pokoj. Když si vybíral svůj, rozhodl se upravit ještě jeden, pro případ, že přijedou Ron a Hermiona. Teď se
mu hodil.
Když po necelé hodině sešel dolů, našel Snapea s hlavou v dlaních. Váhal s poklepáním na rameno, Snape
dokázal být hbitý jako had... Radši ho obešel a posadil se zase na své místo. Po chvíli mladík zvedl hlavu. Harry napůl
očekával slzy, nebo aspoň zarudlé oči. Ne. Oči se mu trochu leskly, ale nebrečel.
„Nemáš hlad?“ nadhodil Harry. Černé oči na něj zmateně pohlédly. Snape zavrtěl hlavou. „Myslím, že bych to
asi hned vyzvracel,“ zamumlal rozhozeně. „Co teď mám dělat? Nemám kam jít!“
„No, pokud by ti to nevadilo, Snape... Dokud nepřijdem na to, jak tě vrátit zpátky do tvé doby, můžeš zůstat
tady,“ nabídl mu Harry.
„Proč to děláš, Pottere?“ Snapeův hlas zněl podezřívavě. „V těch novinách jsi mluvil i o mě. Nebyli jsme
přátelé. A tvýho otce jsem nenáviděl.“
„Ale mámu ne,“ opáčil Harry. „Jsem i Lilin syn. Nejsem James. Jsem Harry. Prostě Harry.“
„Prostě Harry,“ uchechtl se Snape. „Tak já jsem Severus.“
„Těší mě,“ zašklebil se Harry. „Tak, Severusi. Ukážu ti pokoj pro hosty.“
„Neříkej, žes čekal hosty, Pot – Harry.“ Severus se ušklíbl taky, Harrymu se to z nějakého důvodu líbilo...
„Jen pro případ. Mí přátelé jsou teď v Austrálii, ale doufám, že se vrátí, než půjdem do posledního ročníku.“
„Teprve půjdeš do sedmáku? Je ti jen sedmnáct?“ Teď zněl hlas mladého Snapea překvapeně. „Myslel jsem, že
už máš po škole, vypadáš... starší.“
„Jo, tohle s tebou udělá válka,“ zamumlal Harry. „Je mi osmnáct. Po šesťáku jsem nenastoupil, vstoupil jsem
do války. Spousta lidí mi šla po krku a Smrtijedi byli i v Bradavicích. Už tam nebylo bezpečno.“
„Aha,“ hlesl Severus. „Možná bys mi mohl... o sobě něco říct. A o... mně. Jakou budu mít budoucnost.“
„Vím, že už jsem ti řekl hodně, ale... Jestli se vrátíš do své doby, některý věci bys neměl vědět. Aby se
nežádoucím způsobem nepoškodila historie.“
„Mohl bych zachránit tvoje rodiče,“ namítl Severus. „Myslíš, že bych obětoval Lily, kdybych věděl...“ Harry
se zastavil mezi dveřmi.
„Věděl jsi a snažil ses,“ řekl dutě. Zíral před sebe, prsty zatínal do futra. „Voldemort ti slíbil, že mámu ušetří a
Brumbál se snažil ochránit nás všechny. A bylo to marný. Ale to je hlavně moje vina. Kdyby mě máma nechtěla
zachránit...“
„Těžko bych mohl vinit novorozeně,“ zašeptal mladík. „Harry, v mém čase se to ještě nestalo. Můžu něco
změnit. Zachránit životy.“
Harry se k němu obrátil. „Nevím o všem, co jsi... co udě... cos udělal. Ale vím jistě, že nebýt tebe, umřelo by
mnohem víc dobrých a nevinných lidí. Umřel bych já.“
„Možná by to šlo i líp a nemusel by umřít nikdo,“ trval na svém Severus. „Copak je ti to takhle milejší?“
„Jasně, že ne!“ vyštěkl Harry. „Ale může se pokazit hrozná spousta věcí!“
„To riziko tu je,“ připustil mladý Snape.
„Víš co, promluvíme si ráno,“ navrhl Harry unaveně. „Já jsem celej den pracoval a když jsem utahanej, tak mi
to nemyslí. Ráno moudřejší večera.“
„To je mudlovský přísloví,“ upozornil ho Severus, ale netvářil se nějak moc nadřazeně.
„No tak, nevrč,“ napomenul ho Harry. „Vím, že všechny mudly nemusíš, ale sám nejsi čistokrevnej.“
„Mýho otce radši nezmiňuj,“ zavrčel mladík. „Nevíš...“
„Vím, že se k tobě choval stejně jako mí pěstouni ke mně,“ přerušil ho Harry. „Nejsi sám, kdo měl mizerný
dětství. Promluvíme si ráno.“
Doprovodil Severuse do pokoje, nabídl mu, že do koupelny může jít první a šel ještě zamknout dům.
Druhý týden
Protože Severus se druhý den objevil u snídaně, Harry usoudil, že čas nijak nespěchá k jeho navrácení do
správné doby. Proto mu nabídl, aby tu s ním byl, dokud se nevrátí do svého času. Na Severusovu prosbu mu sehnal
knihy, zabývající se cestami v čase – ne, že by jich bylo moc. Když budoucí profesor lektvarů nehledal v knihách řešení
svého problému, snažil se pomáhat Harrymu při úpravě domku. A po večerech u máslového ležáku se ho pokoušel
přesvědčit k vyprávění o budoucnosti. Harry se dlouho držel a odmítal mu prozradit cokoliv, ale jednou se hovor tak
vyostřil, že mu řekl, ať se neptá na věci, které nechce vědět. Protože právě to, že předtím nevěděl, ho zformovalo do
muže, jakým byl. I když to byla drsná cesta.
Tenkrát na něj Severus vykřikl: „Vím to, jasný? Vím, co jsem zač v téhle době! Tu první noc jsem se vrátil do
kuchyně a přečetl jsem ty noviny, které jsi mi nedal! Vím, že mě většina lidí bude nenávidět stejně, jako Pána zla! Ani
to, že umřu tak brzo, moje zločiny nesmyje! Ne teď! Ale v mé době tomu všemu můžu zabránit!“
Tehdy se na něj Harry vážně podíval a řekl: „Proč ses k němu dal? Brumbál i já jsme měli za to, že spouštěč
tvého odvrácení od zla byla moje matka, když ses dověděl, co jí hrozí. Ale nikdy jsme nezjistili, proč jsi začal.“
„Byl jsem nikdo. Polokrevný šmejd. Někdo, o koho jsem stál, ve mně viděl jen prašivého Zmijozela, zbytečný
odpad. Můj vlastní otec mě týral a matka... nebyla všemocná. Nemohla mě chránit navěky. A má vlastní kolej, která mi
podle vlastních slov měla být rodinou, se chovala podobně, jako má rodina. Ani tam jsi neměl úctu, pokud jsi nebyl
čistokrevný. V mé době... a ve Zmijozelu zvlášť... platilo jediné: lidi si tě vážili, když jsi měl moc a bylo fuk, kdes ji
vzal.
Chtěl... jsem moc. Něco dokázat a znamenat. Doufal jsem, že on pak ve mně začne vidět něco jiného... Že mě
přestane přehlížet. Jednou se zastaví, podívá se a uvědomí si...“
„On?“ zašeptal Harry. „Myslel jsem, že to máma...“
„Lily byla kamarádka. Jediné světlo v mém temném životě. Ale postupem času mi docházelo, že děvčata
nejsou... to pravé pro mě. I kdyby o mně nějaká stála.“
„Nepodceňuj se,“ řekl zamyšleně Harry a prohlížel si ho. Bylo to zvláštní. Tenhle Severus se trochu lišil od
nelítostného profesora Snapea... I když dokázal nasadit ledovou masku, Harry v něm rozpoznával stopu nevinnosti,
kterou musel ztratit během následujících let své dospělosti... Kolik z té ztráty měl na svědomí Voldemort?
I teď měl Severus mastné vlasy, ale to bylo kvůli lektvarům, které vařil ve sklepní laboratoři, co v domě zůstala
po Lily. Harry konečně věděl, že to je pouze ochranný krém proti výparům. Jeho černé oči se na něj dívaly jinak.
Postrádaly chlad a ostrost té nenávisti, která teprve přijde... Harry si náhle uvědomil, že se mu líbí. Že se mu Snape líbil
vždycky. Ale dřív mu to nikdy nemohlo dojít, když mezi nimi bylo tolik zlé krve.
„Neříkej, že se ti snad líbím,“ pronesl Severus chraptivě. Na rtech mu hrál škodolibý úsměšek, ale i v tomhle
byl jiný. Víc nejistý.
„Říkám jen, aby ses nepodceňoval. Že tě nějaký pitomec nedokáže ocenit, je jeho chyba, ne tvoje,“ namítl
Harry. „Vysloveně ošklivý nejsi, postavu si časem vypracuješ, budeš vysoký. A hloupý taky nejsi. Za čas dosáhneš na
titul Nejmladšího Mistra lektvarů za posledních 400 let! Je spousta důvodů, proč o tobě mám lepší mínění.“
„Ale to je Severus Snape, kterým ještě nejsem,“ namítl tiše mladý muž.
„Ale budeš,“ odpověděl Harry. Odložil prázdnou láhev ležáku a vstal. „Vím o tobě dost věcí na to, abych ti
nikdy neodpustil, abych ti nedovolil překročit práh svého domu...“
„Tak jak mě vedle sebe dokážeš snést?“ šeptal Severus. Tušil, že i ten výpočet jeho zločinů, které našel v těch
skrytých novinách, Harryho osobní výpověď o jejich školním vztahu, zpovědi jeho bývalých/budoucích studentů, byly
jen vrcholem ledovce.
„Protože jednou budeš někým, koho si dokážu vážit. Protože mi dokážeš, že pod tou nelítostnou maskou
Zmijozela, Smrtijeda a profesora, který se mi jako dítěti mstil, protože mu moje rodina ublížila, je někde hluboko dobrý
člověk. Každý za svoje činy zaplatí, Severusi a ty jsi činil pokání až do smrti. Nenech toho dobrýho člověka v sobě
umřít...“ Oba mladíci se na sebe chvíli dívali, pak se ten s brýlemi a jizvou na čele otočil a odešel.
Ten večer bylo zamykání domu na Severusovi.
Když o půl hodiny později uléhal do postele v Lilyině starém pokoji, napadlo ho, že tou větou o placení za
zločiny možná Harry myslel i něco jiného, krom toho co řekl. Nebo možná... někoho jiného.
Ten týden už Severus Harryho nežádal o zodpovězení svých mnoha otázek. Uznal jeho předešlou poznámku,
že to opravdu možná nechce vědět... Začínal víc přemýšlet o tom, že vědění je sice moc, ale vědět v nesprávný okamžik
je nebezpečné.
Uvolnil se. Teď, když věděl, že pro tento svět je Voldemort minulostí, kterou si on musí teprve prožít, cítil se
volný. Nechtěl myslet na to, že jeho budoucí já teď hnije v hrobě, jak pochopil, na pozemcích Bradavic – na ředitelském
hřbitově, vedle Brumbála! To mu Harry musel vysvětlit, když v jedněch novinách našel zmínku o svém pohřbu. Tehdy
se dověděl o své roli smrtijedského ředitele a nesnášel se zase o něco víc. Dokud mu Harry nevyložil, že v rukou jiného
Smrtijeda by Bradavice nejspíš nepřežily. Udělal to nejlepší, co mohl, aby ochránil studenty, jakkoli mu to kolegové
Smrtijedi ztěžovali. Bradavice ho uznaly ředitelem, jinak by se do Brumbálovy ředitelny nedostal, jako jistá růžová
ropucha v Harryho pátém ročníku... A nyní by tam nevisel jeho portrét. Škola sama by to nedovolila.
Severus se nejdřív bavil vyprávěním o ministerské vyšetřovatelce, ale pak mu Harry ukázal jizvy na své pravé
ruce. Když mu sdělil, že stejný trest udělovala i mladším dětem, mladším, vyděšeným prváčkům, naštval se. Nebyl
Smrtijedem dlouho, nevypracoval si ještě schopnost uzavřít své srdce, když to bylo třeba... Po prvním nájezdu, jehož
byl svědkem, se pozvracel. Dvě z obětí byly právě děti. Už tehdy s ním krutost Temného pána a ostatních stoupenců
otřásla. A byl vděčný, že se Harry nikdy neptal, jestli už někoho zabil. Nedokázal by se mu podívat do očí. A stále
nechápal, jak je Harry schopen, pracovat s ním bok po boku, jíst s ním, smát se s ním, večer co večer popíjet máslový
ležák, nebo mudlovské pivo... Bavit se v jeho společnosti.
Když si Severus poprvé vykasal rukávy a odhalil své zhanobené předloktí, uvědomil si to a chtěl ho rychle
zakrýt, ale Harry mu ruku chytil. Podíval se na ni a pak na Znamení položil dlaň. Pak se podíval na vyplašeného
Severuse a tiše řekl: „Byla to chyba, ale nemůžu ti zazlívat, žes chtěl pro někoho něco znamenat. Dokázat, že jsi lepší,
než si o tobě myslí. Vybral sis k tomu špatnou cestu, ale... každý má nějaké hříchy.“ S tím se odvrátil a dál pracoval na
své části plotu, který ten den natírali.
Až večer se odvážil. Seděli spolu na gauči před krbem, tentokrát Harry přinesl ze samoobsluhy pivo, protože
zásoby máslového ležáku došly.
„Jak jsi to myslel s těmi hříchy? Jo, každý něco má, ale ty... Jak jsem pochopil z těch článků, celý život jsi
bojoval proti zlu. Jaký můžeš mít hřích?“ Napůl čekal, že mu Harry nic neřekne, nebo se dozví nějaký směšný hříšek...
Co uslyšel, ho pořádně zarazilo.
Harry položil sklenici s pivem a chvilku mlčel.
„Když mi bylo jedenáct, poprvé jsem zabil.“
Severusovi zaskočil doušek, rozkašlal se, až mu vstoupily slzy do očí. Nevěřícně na Harryho zíral.
„Byl to náš profesor Obrany. Až ke konci ročníku jsme zjistili, že dělal hostitele tomu zbytku Voldemorta,
kterým se stal po útoku na mě. Nosil jeho tvář v týle své hlavy. Když mě na jeho příkaz napadl, zjistil jsem, že ho můj
dotek pálí, tak jsem ho držel, co nejvíce to šlo. Než jsem ztratil vědomí z vyčerpání magie, zbyl z něj popel a žhavé
uhlíky. Týden jsem se z toho dostával. Když mi po čase natvrdo došlo, co se tam vlastně stalo... I když jsem si to
vyčítal, už jsem se nějak dokázal vyrovnat se zabitím v sebeobraně. Ale není snadné s tím žít.“
„Ne...“ zašeptal Severus. „Nemělo by to být snadné.“
„Pro Voldemorta bylo,“ řekl Harry. „A některý Smrtijedy, který jsem osobně – a nerad – poznal. To je ten
rozdíl mezi námi a nimi, Severusi. Dokud se to nestane lehkým... můžeš se považovat za lepšího, než oni.“
„Mně bylo sedmnáct, když jsem musel dokázat svou věrnost,“ přiznal Severus. „Temný pán si našel rodinu
jednoho mudlorozeného bystrozora. Jmenoval se Campbell. Vzal si mudlu, měli spolu dvě děti.“
Harry si domyslel, co bylo. Položil mu ruku na rameno. „Nemusíš nic říkat.“ Mladík zvedl hlavu. „Potřebuju to
někomu říct. I když mě pak odsoudíš... Potřebuju to říct.“
„Pak tě poslouchám,“ zašeptal Harry. Nechtěl to slyšet. Nechtěl ke svým nočním můrám přidávat další... Jeho
peklo skončilo. Ale to Severusovo sotva začalo. Když mu dokáže pomoct zpět do jeho doby, prožije toho mnohem víc.
Přesto odložil pivo a byl tu pro něj. Severus ho potřeboval a Harry si přiznal... dlužil mu to.
„Bylo to otřesný,“ šeptal Severus. „Nikdy jsem nepochopil, jak byli schopní... Toho kouzelníka a ženu odvedli
do vedlejšího pokoje... Asi chápeš, co jí udělali. Oni ji... Slyšel jsem ji křičet a plakat. A on se musel dívat. Neumím si
představit, že bych já někdy... Pak je přivedli zpátky. Ona krvácela... Na Voldemortův příkaz jsem jí dal lektvar na
zahojení. Nechal ji žít, aby viděla, co čeká její rodinu... Otce kouzlem svázali. Já tam byl ještě s jedním nováčkem.
Voldemort nám dvěma přikázal... zabít ty děti. Můj kolega s tím neměl takový problém. Vybral si to starší a seslal na něj
Cruciatus. Klukovi byly asi tři roky. Netrvalo to dlouho, ale trpěl. Pak jsem byl na řadě já.“ Tady se Severus odmlčel a
Harry poprvé za to vyprávění vzhlédl. Severus koukal do své sklenice, na tvářích se mu leskly vlhké cestičky.
„Nedokázal jsem ho dlouho mučit. Bylo to malý dítě. Mimino. Ani nevím, jestli kluk, nebo holka. Jeho matka
se mi vrhla k nohám a prosila mě... Nemohl jsem ho ušetřit, jakkoli jsem chtěl.“
„Avada.“
„Ano,“ zašeptal Severus. „Byla to nejhorší noc mýho života. První život, který jsem vzal... Tak mladý a tak
nevinný. Nezasloužil si to.“
Harry si sedl těsně vedle něj, když Severus vzhlédl, setřel mu slzy s tváří. Mladík na něj zmateně koukal, ale
než stačil říct, co to dělá, Harry promluvil: „Ušetřil jsi ho mnohem horšího osudu. Ostatní by ho neušetřili určitě a bavili
by se jeho trýzněním. Bylo to dítě a tys udělal to nejlepší, cos v dané chvíli na svém místě mohl. Nechal jsi ho zemřít
bezbolestně. Nikdo z nich si nezasloužil to, co se jim stalo. Ale nebyla to tvoje vůle, co jim ublížilo.“
„Proč mnou neopovrhuješ?“ ptal se Severus. Nechápal toho kluka vedle sebe. Harry ho držel, utíral mu slzy,
které nechtěly přestat téct... Hnusil se sám sobě. Bylo mu zle, ještě teď, měsíce po té tramatizující noci...
„Pochybuju, žes věděl, do čeho jdeš, když ses k němu dával. Nachytal tě na moc a slávu, ale o tyhle věci on se
nedělí. Jediný, co rozdává, je smrt. Pro svoje lidi, stejně jako pro nevinný. Tady je pryč, ale ve tvé době teprve začíná...“
Severus se otřásl. Zvedl tvář k Harrymu a tiše pronesl: „Nechci se vrátit. Nechci tu stvůru následovat, nechci...
nechci zabíjet!“
Harry přikývl. „Já vím. “ Přitáhl Severuse k sobě a chvíli ho objímal. „Rodiče pak zabili?“ zeptal se po chvíli.
Severus přitakal. „Bystrozora mučili, skoro celou noc. Jeho žena byla u toho. Oplakávala svoje děti a do toho
musela sledovat, jak její muž trpí... Musela nás hrozně nenávidět. Rozednívalo se, když konečně umřel. Přemístili jsme
se zpátky do sídla. Ona skončila v kobkách. Temný pán řekl, že pro pozdější zábavu těm, co s námi nebyli. Přikázal mi,
abych uvařil lektvary, které ji udrží při síle... Zřejmě počítal s tím, že ji tam bude mít dlouho. Byla krásná.
Nechtěl jsem, aby trpěla. Uvařil jsem lektvary, ale nesměl jsem k ní sám. ON... zřejmě tušil, že nejsem tak
nelítostný, jak by rád. Šel se mnou jeden starší Smrtijed. To on jí podával lektvary. Ale místo jednoho hojivého jsem
uvařil jeden, který vypadá stejně a má podobné účinky... Ale když se zkombinuje například s Krvetvorným, stane se z
něj jed. Účinkuje pomalu, smrt nastává nejdřív po dvanácti hodinách, ale pak to přijde hodně rychle. Zoufale jsem
doufal, že zemře dřív, než pro ni přijdou. Později jsem se dověděl, že zemřela během následujícího setkání. Aspoň...
netrpěla moc dlouho.“
„Nemohl jsi udělat víc,“ utěšoval ho Harry. Znova Severuse objal a to mladíka dorazilo nejvíc. Zoufale se v
Harryho náruči rozvzlykal. Trvalo hodiny, než se uklidnil a později v sevření Harryho paží usnul, aby se po zbytek noci
neustále budil nočními můrami.
Harry s ním zůstal na gauči. Bylo to poprvé, co měl možnost nahlédnout do pekla Severusovy duše a nyní ho
chápal víc, než kdy předtím. Chvílemi ho napadalo, že by možná měl cítit něco jako opovržení, odpor...
Ne.
Cítil pouze lítost. Ryzí lítost nad chlapcem, který z celkem nevinných důvodů a naivity šlápl vedle... Aby pak
platil slzami, krví, pocity viny a nočními můrami za to, že se špatně rozhodl. Že uzavřel smlouvu s ďáblem.
Ve skutečnosti v Harrym vyprávění upevnilo hrdost na tohoto muže, že se dokázal vzepřít a bojovat za to, co je
správné. Že sám vykročil správným směrem. Nemohl jím opovrhovat, už ne.
Je zlé, když se špatně rozhodnete. Je horší, když stejné chyby opakujete. Ale nejhorší je, když svých chyb
nelitujete. Pak je jen mizivá šance, že se od zla sami odvrátíte.
Severus Snape to dokázal.
Chyboval.
Mnohokrát.
Ale litoval všeho, čeho se dopustil.
Odvrátil se od zla.
Sám od sebe.
Tohoto mladíka v Harryho náruči to teprve čeká. Ale on ví, že to dokáže.
Třetí týden
„Příští týden odjíždíš?“ zeptal se Severus, když v sobotu ráno po snídani lezli na střechu. Bylo polojasno, ale
ne chladno. Skvělá doba ke spravování střechy. Konečně nebude odkázán na igelit v dírách ve střeše. Dodavatel den
předtím dovezl nové tašky a Harry chtěl dům připravit na podzim a následně zimu. Přijede na prázdniny, oslavit Vánoce
ve vlastním – Grimauldovo náměstí bylo stále neobyvatelné – a pokud možno obyvatelném domě.
„Jo,“ vzdychl Harry a usadil se u komína. „Přesně za tři dny. Zvláštní, poprvé se tam nějak zvlášť... netěším.“
„Neříkej, že tady se mnou se bavíš víc,“ opáčil Severus a usedl vedle něj. Harry se rozhlédl a kouzlem přenesl
připravené balení tašek k nim. „Nejsou tu žádné holky, jak jsi řekl, přátele máš u protinožců...“
„Líbí se mi tu a ty nejsi špatný společník,“ pronesl Harry pobaveně. „Na to, abych se bavil, nepotřebuju
hloučky uhihňaných holek... Bude jich dost ve škole,“ dodal téměř znechuceně.
„Copak, nerad děvčata?“ popichoval ho Severus a opatrně nanášel maltu, kam bylo třeba, zatímco Harry
pokládal tašky.
„Nemám s nima příliš dobré zkušenosti,“ pokrčil Harry rameny. „Nikdy to nedopadlo dobře.“
„Kvůli Voldemortovi?“ zajímal se mladý Snape. Už se nebál nazývat ho jménem, Harry ho to... tak nějak
odnaučil.
„Zčásti. Jinak byla chyba... vlastně nevím v čem,“ povzdechl si Harry. „První holka, s kterou jsem šel na rande,
pár měsíců předtím přišla o přítele. Při Turnaji,“ naznačil a Severus se dovtípil, o Turnaji mu Harry řekl. „Myslím, že
jsem byl hlavně náplast.“
„A ta další?“
„Opustil jsem ji, než jsem šel bojovat. Nechtěl jsem, aby šla se mou. Jak znám Ginny, šla by.“
„A teď to nemůžeš dát do pořádku?“
„Ne. Během toho roku, co jsem byl pryč, mi došlo, že... s ní nechci být. Já vlastně... miluju hlavně její rodinu.
Přijali mě, chovají se ke mně jako k vlastnímu... Asi to mě k ní táhlo. Možnost, že tak budu opravdu součástí rodiny.
Když jsem tam přespával, tu poslední noc... Pozvala mě k sobě, abychom si ještě promluvili. Řekla, že i když odcházím,
ona mi chce... patřit, než půjdu do války. Chvíli trvalo, než mi to došlo. Nejdřív mi ta představa nevadila, ale pak se...
svlíkla. Já... odešel.“
Severus se snažil nesmát. Ale pak to nevydržel. Rozchechtal se tak, jak by to Harry u rezervovaného Snapea
nikdy nečekal. „Vyděsila tě nahá holka?“
„K smrti,“ ujistil ho Harry, líce úplně rudé. Styděl se, ale byl rád, že to může někomu říct. Ronovi se s tímhle
svěřit nemohl. „Takhle mě nevyděsil ani mozkomor, když se mě snažil políbit. Bože, tohle nesmí Ginny nikdy slyšet...“
zasténal. Severus kousek pod ním klečel u díry, kterou spravovali, ale teď se opravdu smál jako hyena. Harry už se
začínal tvářit dotčeně a to ho pobavilo ještě víc.
„No tak!“ okřikl ho Harry, úplně červený. „Co se vrátit k práci?“
„Promiň,“ začal se budoucí Mistr lektvarů konečně uklidňovat.
Po zbytek dne se neubránil úsměvům, když zachytil Harryho pohled a ten zase červenání, ale jinak byla
pohoda. I ty předešlé dny, jakoby nebyly poznamenány Severusovou zpovědí... Harry mu dával najevo, že pro něj se ani
poté, co slyšel, nic nemění a to Severuse naprosto uzemnilo. Nevěděl, jak na to reagovat, tak se k tomu nevracel.
Když měl čas, studoval knihy o časových kouzlech, ale postupně zjišťoval, že mu jsou k ničemu. Nevěděl si
rady. A den poté, co spravovali střechu, při jejich večerní sedánce u máslového ležáku Harry najednou pronesl: „Víš,
napadlo mě... Jaký mohl být důvod, aby ses přenesl v čase.“
„O tom už jsme mluvili, Harry,“ odpověděl Severus rozmrzele. Právě před hodinou odložil poslední z knih a
cítil bezmoc. „Nepoužil jsem žádný známý či dostupný přístroj, rituál, nebo kouzlo... Nic, o čem bych věděl!“
„Přesně tak!“ poukázal Harry. „Možná, že o to jde!“
„O to, že nic nevím?“
„Ne,“ protočil Harry oči. „Někdy se to prostě stane samo! Četl jsem o tom v jedné z těch knížek, co jsem ti
přinesl...“
„A?“ Severus stále nechápal.
„Možná tady máš něco udělat, chápeš?“
„V téhle době?“ Severus se uchechtl. „V téhle době už je všechno hotovo, dík tobě.“
„I tobě,“ připomněl mu Harry. „Nějaký důvod pro to být musí. Zřejmě musíš něco udělat, splnit nějaký svoje
poslání... Pak tě to zase vrátí do tvé doby.“
„Možná na tom něco je,“ zamumlal Severus. Přemýšlel. A najednou ho jako blesk zasáhla jistá myšlenka...
„Půjdu si dát sprchu,“ řekl a vstal. Harry jen kývl a taky se zvedl. Když Severus odešel do koupelny, umyl
nádobí od večeře a následné tradiční 'pijatyky' a přemýšlel o jejich rozhovoru o děvčatech včera na střeše.
Opravdu to nechtěl dát znovu dohromady s Ginny. Nepřiznal Severusovi, že neutekl před její nahotou hned,
byl natolik konsternovaný, že ho Ginny dokázala dostat do postele. Odhalila se před ním úplně... prostě úplně... Až když
rozepnula Harrymu kalhoty, tak zjistila, že její nahota a očividné vzrušení s ním nic neudělalo. Nechápala to. Nemohla
pochopit, proč její tělo v nejkrásnějším rozpuku Harryho prostě nevzrušilo. Nedokázal jí přiznat, že ty na omak měkké
obliny a vlhké zákoutí jejího ženství ho ve skutečnosti vyděsily.
Na nemalých jemných ňadrech a té rudé a mokré škvírce mezi Ginninými stehny prostě neviděl nic
vzrušujícího. Z nějakého důvodu měl pocit, že se po něm sápe chobotnice, aby si ho vstrčila do krvavě rudého jícnu...
Dokonce nezabralo, ani když ho Ginny vzala do ruky, aby mu pomohla. Odtáhl se a s omluvou spěšně odešel do pokoje
k Ronovi. Nechtěl řešit, proč se to nepovedlo, proč se bál... Začal na to myslet až teď.
Když tu měl Severuse. Jeho považoval za přitažlivého. Líbil se mu jeho smích. Dokonce si dovedl představit,
jak by úsměv proměnil tvář starého Snapea... Vracely se mu vzpomínky na hodiny lektvarů. Tehdy ho Harry viděl
jinýma očima, sledoval ho s hněvem či nenávistí... Teď si vybavoval jiné věci.
Snapeovo charisma. Oheň v těch temných očích... Ladné, mrštné, téměř kočičí pohyby. A pak... ta postava!
Schovával ji v dlouhých vlajících hábitech, ale nebyl neviditelný... Kalhoty krásně obepínající svalnatá stehna a zadek,
štíhlé boky a širší hruď... 'Bože, ten chlap byl k sežrání!' pomyslel si Harry téměř zoufale. Rozhodl si dát studenou
sprchu, jeho myšlenky se začaly stáčet nebezpečným směrem...
Právě když vyšel schody do patra, spatřil Severuse vycházet z koupelny. Usmál se na něj a prošli kolem sebe,
když se Harry zarazil. Něco mu na mladíkovi připadalo jiné. Otočil se a prohlédl si ho.
Vlasy.
Obvykle splihlé a mastně se lesknoucí prameny teď, čerstvě umyté a suché, měkce zářily a poletovaly. Když se
Severus ohlédl po Harrym, půvabně zavířily. Černé oči si ho starostlivě prohlédly.
„Harry... Je ti něco?“
Zavrtěl hlavou. Nedokázal si srovnat ten zmatek v hlavě, v pocitech. „To... to nic,“ zamumlal. „Jen jsem se...
To nic.“
„Dobře... Dobrou noc,“ odpověděl Severus a zaplul do svého prozatímního pokoje. Harry s povzdechem zapadl
do koupelny. Dal si opravdu studenou sprchu.
Poslední den prázdnin Severus přemýšlel, co bude dělat. Nejpozději zítra musí tento útulný domek opustit... a
pokud se jeho plán nepovede, pak neví, kam půjde. Kdyby byl naživu Brumbál, požádal by ho o pomoc... Ale takto
nevěděl, za kým jít. Profesorka McGonagallová byla taky možnost, ale vzhledem k její nebelvírskosti Severus
pochyboval... Proč by pomáhala někomu, kdo byl soupeřem jejích oblíbených lvíčat? Jakkoli Harry tvrdil, že chápe, on
si tím nebyl jist.
A taky měl pocit, že mu něco leží v hlavě. Nepodělil se o to, ale Harry byl takový od chvíle, co dělali tu střechu
a přišel na přetřes Harryho milostný život.
Vycítil, že dívky asi nebudou Harryho parketa a povšiml si těch pohledů, když si Harry myslel, že se Severus
nedívá... Tehdy si dělal legraci, když to nadhodil, ale... Mohl o něj mít syn jeho dávné Nemesis zájem? Trochu se
obával, ale rozhodl se k tomu tématu vrátit večer. Nakonec, nemá co ztratit. Na to, co mu může bránit v návratu už
přišel, i když si to ještě neověřil... Předtím chce ale ještě vědět... Až večer.
Poslední den byl ve znamení posledních nutných oprav a úklidu. Štěstí, že už oba mohli používat kouzla, šlo to
rychleji. Po večeři si sedli před krbem se sklenkou něčeho ostřejšího, co Harry našel v baru... zřejmě po dědečkovi.
Pokoj osvětloval jen malý oheň v krbu.
„Můžu se na něco zeptat?“ prolomil Severus ticho, které v pokoji panovalo.
„Jistě,“ vzpamatoval se Harry, doteď ponořený do úvah o svém neexistujícím sexuálním životě. „Něco se
stalo?“
„Nestalo, jen... Rád bych něco věděl. Ale nemusíš mi odpovídat.“
Harry přikývl a očekával otázku.
„Když si mluvil o té své Ginny...“ začal Severus, „říkal jsem si, napadlo tě, že je to možná... pohlavím?“
„Jo, napadlo,“ vzdychl Harry. „Zpočátku se mi holky líbily, ale jak jsem dozrál, změnilo se to, ani nevím, jak.
Všechny ty intimní věci skončily katastrofálně. Jen jsem nikdy neměl možnost si to ověřit. Já...“
„Ve škole bylo určitě dost kluků takhle směrovaných,“ namítl Severus. Harry se zasmál.
„I kdyby, o nikom to nevím. A další věc... Nevěděl jsem, komu můžu věřit. Není jednoduché být slavný, ještě k
tomu za něco, co jsem ani neudělal.“
„Narážíš na oběť své matky?“
„Hm. Nechci, aby se mnou někdo byl jen proto, že se tím zviditelní, nebo tím získá... Jen chci, aby mě někdo
měl rád. Jenom mě, protože jsem to já, ne proto, že se pro mě máma obětovala, když jsem byl mimino!“
Severus mu rozuměl. V době, kdy vstoupil do služeb Temného pána, toužil stejně intenzivně po lásce. Ale
Harry se na rozdíl od něj nevrhl do náruče zla.
„Vždycky je těžké najít někoho, kdo nás bude brát, jací jsme,“ souhlasil tiše. „A to, že někoho milujeme,
neznamená, že on takový bude.“
„Miluješ ho pořád?“ zeptal se Harry s pohledem do své sklenky. Ani nečekal, že Severus odpoví, ale pak
uslyšel: „Myslím... že to byla spíš posedlost, než opravdová láska. Stál o něj prakticky každý. Měl svoje osobní kouzlo,
byl jako oheň a my okolo můry. Když jsi chtěl blíž, spálil ses.“
„Já jsem po nikom až takhle nebláznil,“ uvědomil si Harry, „asi to byla jen tak... lehká zamilovanost.
Okouzlení. Vlastně nevím, jestli jsem někdy opravdu miloval.“
„Až to přijde, poznáš to,“ usmál se Severus. Pociťoval jistý smutek. Jejich společný čas se blíží ke konci. Za
poslední měsíce, možná dokonce roky, se necítil tak volný, tak... šťastný. Život se náhle tak snadný. Děsilo ho, že je mu
souzeno prožít něco jiného. Najednou souhlasil s Harrym. Neměl se ptát na svou budoucnost. Nechtěl to vědět.
„Na co jsi myslel... Včera večer, když jsme se střídali v koupelně,“ upřesnil, když viděl Harryho tázavý pohled.
A překvapilo ho chlapcovo zrudnutí.
„Na tebe,“ přiznal rozpačitě. „Na tvoje budoucí já, které jsem poznal, i na to, které znám teď...“
„Je to velký rozdíl?“ zajímalo Severuse. Posadil se k Harrymu na gauč a upřeně si ho prohlížel.
„Starého Snapea jsme nikdy neviděl usmívat se,“ řekl Harry. „Asi nebylo moc důvodů.“ Sklopil hlavu. „Nechci
přemýšlet o tom, co bylo.“
„V mém případě, co teprve bude,“ dodal Severus. Zastrčil si pramen vlasů za ucho, neušlo mu, že to Harry
pozorně sleduje. „Co?“
Harry potřásl hlavou.
„Zase nic?“ zeptal se mladík. „Jako včera?“
Harry se kousl do rtu, pak odložil sklenici na podlahu, ke stolku to měl daleko a teď nechtěl vstávat. Ne, když
měl toho kluka, který mu snad nejvíc ze všech ovlivnil život, přímo před sebou. Možná už nikdy nebude mít šanci... Tak
se jí chopil.
Naklonil se k Severusovi a políbil ho. Jakmile ucítil, že pod tím dotekem zkameněl, vzpamatoval se a stáhl se.
Zahanbeně se podíval do černých očí, vypadaly omráčeně. „Omlouvám se,“ zašeptal. „Neměl jsem... Nepřemýšlel jsem.
Promiň.“
Olízl si pálící rty a chtěl vstát. Ale paže ozdobená černým tetováním mu v tom zabránila. Překvapeně se
podíval zpět.
„Omlouváš se... protože lituješ, žes to udělal, nebo protože...lituješ mě?“ zachraptěl Severus.
„Omlouvám se, protože... se zdálo, že ti to... není příjemný,“ vysvětlil Harry překvapeně. „Nechtěl jsem tě
urazit. Přitahuješ mě.“
„Takže jsi to neudělal z lítosti?“ Teď byl překvapen on.
„Severusi... Na tohle... potřebuji cítit víc, než jen lítost,“ odpověděl Harry, kterému konečně došlo, že tento
Severus Snape je stejně sebejistý, asi jako on.
Jakoby to byla jediná odpověď, kterou mladý muž vedle něj potřeboval slyšet, rychle ho přitáhl k sobě a
vklouzl mu dlaní do týla. Jediným pohledem našel v Harryho očích souhlas, než přitiskl své rty k jeho.
Okamžitě ucítil, jak se mu Harry podvolil. Nadšeně zkoumal jeho ústa a Harry to opětoval... Objal ho kolem
pasu, brýlatý chlapec se vztyčil na kolena, ruce na Severusových ramenou. Poodtáhl se, jen natolik, aby mu sundal ty
brýle. Tak zjistil, že Harryho oči jsou bez nich mnohem zelenější, zářivější... Znovu se ponořil do sladkosti Harryho úst
a stáhl ho pod sebe.
Harry se nebránil, podřizoval se Severusovu přání, jemnému tlaku, který ho přiměl lehnout si, ať si s ním dělá,
co chce... Hlas rozumu se dávno odmlčel a Harry tak jako tak nechtěl protestovat, bylo to přeci tak dobré!
Překvapovalo ho, že každý Sevův dotek v něm vykřesal jiskry touhy, pomalu se měnící v oheň, pálící vášeň...
S Cho ani s Ginny necítil desetinu toho, co mu teď dával on! Nikdy předtím neměl pocit, že jeho pokožka hoří, jen
proto, že se jí dotýká kůže někoho jiného... Cítil se nádherně. Jeho košile už dávno ležela na zemi, za okamžik k ní
přibyla druhá, ticho pokoje naplňovaly zvuky líbání a sotva slyšitelné vzdechy.
Když se kolem Harryho levé bradavky sevřely rty, poprvé hlasitěji zasténal. Netušil, že bude na takovém místě
tak citlivý! S druhou si pohrávaly obratné prsty, což ho taky přivádělo k šílenství. Začínal mít pocit, že brzy zešílí a to
tušil, že Severus má v rukávu ještě jiné triky.
Nespletl se. To když ucítil v klíně dotek pevné dlaně, jeho boky se samy od sebe nadzvedly, ústa vydala další
sten. Ozvalo se zavrzání zipu, vzápětí se prudce nadechl, když jeho vzrušení ovanul večerní chladnější vzduch. O další
moment později zalapal po dechu, protože se ocitl ve vlhkém teple Severusových úst. Užasle na něj shlédl. V černých
očích zahlédl úsměv... Pak musel zavřít oči nad tou slastí, kterou mu mladík daroval. Vpletl prsty do jeho jemných
vlasů, tiše vzdychal. Severus opatrně pohnul hlavou, aby sklouzl téměř až ke kořeni Harryho mužství... Šikovnými
pohyby dlaně i jazyka, dokonce opatrnými kousanci ho dovedl k bouřlivému vrcholu, který dal Harry najevo
přidušeným výkřikem.
O pár chvil později se Harry vzpamatoval. Severus seděl mezi jeho stehny a potutelně se usmíval.
„Hádám, žes tohle nikdy nezažil,“ pronesl pobaveně. Harry stydlivě zavrtěl hlavou. Pak se na svého společníka
zadíval. Mimoděk mu sklouzl pohledm z tváře do klína... Působivá boule naznačovala, že by sám potřeboval úlevu.
Harry to nikdy nedělal, co se týče sexu, dostal se nejdál jen sám se sebou.
Když se na začátku šestého ročníku sešel s Cho, aby jí dal ještě šanci, přerušil je v nejlepším – čímž je míněn
její pokus o ruční práci – školník Filch. Harry mu za to překvapivě byl vděčný, i když Cho zaječela, jak byla načapána v
podprsence a on s kalhotami dole. Protože Cho mu nedala ani polovinu potěšení, jaké cítil teď, jen v dotecích a
polibcích... Až se Severusem cítil vzrušení v každém centimetru svého těla, vášeň v každé buňce...
Přitáhl ho k sobě a zmocnil se těch talentovaných rtů. Severus se ochotně zapojil. Při té příležitosti nenápadně
pomáhal Harrymu z kalhot. Nebyl si jistý, že si je toho rozkošný Nebelvír vědom, nebo to dělá automaticky, ale když
zaregistroval rozepnutí jeho vlastního zipu a dvě ruce, jak mu stahují kalhoty přes boky, vzpamatoval se a zarazil to.
„Víš, k čemu to povede, když teď nepřestaneme, že jo?“ zeptal se zadýchaně. Harry se na něj zvláštně zadíval.
„Vím,“ odpověděl. „Přestanu, pokud jsi proti. Nikdy bych tě nenutil.“
„Tak to nemyslím,“ Severus potřásl hlavou. „Já už nejsem panic, Harry. Já... nechci, abys toho litoval.“
Harry se nadechl a zašeptal: „Nebudu. Já... chci to. Chci, abys to byl ty.“
Severus jen hlesl: „Dobře.“ A vrátil se k líbání Harryho. Netrvalo dlouho a oba byli nazí. Za pomoci
lubrikačního kouzla ho Severus dobře připravil a když na něj Harry nedočkavě kývl, opatrně do něj vstoupil.
Harry očekával bolest, ale cítil jen jemné pálení, jak ho Severus něžným pohybem pomalu roztahoval. Nikdy si
nepředstavoval, že to bude takové. Tak... nepopsatelné. Opatrné. Něžné. Nikdy by nevěřil, že Severus Snape dokáže být
něžný. Obrovsky jemné milování postupně nabralo vášeň, až oba mladíci lapali po dechu, zbrocení potem.
Dívali se na sebe, dlaně s propletenými prsty se pevně svíraly. Harry už dávno objal Severuse nohama kolem
boků, tím ho k sobě přitiskl co nejtěsněji... Nemohlo to trvat věčně, jakkoli si to přáli. Posledních pár prudkých pohybů
je smetlo oba zároveň v jeden explozivní orgasmus.
Po společné návštěvě koupelny oba ulehli do jedné postele, v Harryho pokoji. Přitulili se k sobě. A tehdy se
Severus odvážil.
„Harry... Už vím, jak se dostanu zpět. Je to snadné. Až se vrátím, přísahám, že udělám všechno, aby se
minulost už nemusela opakovat. Pomůžu ho zničit.“
„Dokážeš to. Už jsi to dokázal,“ zašeptal Harry. Políbil Severuse na spánek, pak na tvář a nakonec na rty.
„Ráno mi to vysvětlíš...“
Severus se usmál. Byl to smutný úsměv, ale v té tmě to Harry nemohl vidět. Proto se položil do polibku, o
chvíli později se znovu milovali.
Harry vyčerpaně usnul, ale Severus po chvíli vylezl z postele. Vzal svou hůlku, pergamen a brk a odešel do
přízemí. Zanedlouho se vrátil, na Harryho noční stolek odložil malou lahvičku a popsaný pergamen. Pak si lehl zpět ke
svému milenci. Harry se k němu okamžitě s úlevným povzdechem přitulil. V něžném objetí čekal na úsvit.
Jakmile se na východě objevil světlý proužek, vstal. Převlékl se do šatů, v kterých poprvé přišel do Harryho
domu, políbil ho na čelo a opustil dům. A sotva za sebou zavřel dvířka, ucítil něco zvláštního. Jakoby se rozplýval.
Naposled pohlédl na dům, kde strávil tři zvláštní, ale krásné týdny. Pak se mu zrak rozmazal.
Ráno 1.září
Harry se probouzel poprvé za poslední dobu dost neochotně. Obvykle mu nedělalo problém vstát, jít udělat
snídani... Až když mu došlo, že jede do školy, odhodil přikrývku a nasadil si brýle. Na moment se podivil, proč je
nahý... A když se posadil, tak proč ho pobolívá zadek?
Dokud nespatřil pergamen na nočním stolku. Na něm stála lahvička, s podivnou, stříbřitě perleťovou
kapalinou.
S nepříjemným tušením ji vzal do ruky. Na etiketě bylo známým pavoučím písmem napsáno: 'Severusovy
vzpomínky'.
'Severus!' vzpomněl si najednou. Vyskočil a proběhl celý dům, tak jak byl... Aby zjistil, že je sám. Vrátil se do
ložnice. Při letmém pohledu na pergamen se zase posadil a začal číst.
'Drahý Harry,
pokud tohle čteš, znamená to, že můj předpoklad byl správný a já jsem zpět ve své době. Tedy, pokud se někdo
tam nahoře nerozhodl poslat mě ještě jinam... (ha ha ha)' Harry se pousmál.
Když jsi řekl, že je možné, že ve tvé době musím splnit nějaký úkol, nějaké své poslání, přemýšlel jsem o tom.
Musím ti dát za pravdu, protože mi došlo, že já své poslání znám. Jen mě tu něco drželo a taky vím co. Možná bys rád
slyšel, že ty, ale budu upřímný. Byl to můj strach. Strach a neochota vrátit se zpět, potom, co jsem se o světě i sobě
dozvěděl.
Pořád se bojím. Ale musel jsem se rozhodnout. Slíbil jsem ti, že ho pomůžu porazit. Upřímně dofám, že uspěju.
V té lahvičce jsou mé vzpomínky, což sis určitě domyslel. Věci, které jsi mi řekl, to vše tam je. Opravdu bude lepší, když
nebudu některé věci vědět, ne tak brzy.
Uchovám si jen dvě vzpomínky. Na svůj slib a na tebe. Na to, co se mezi námi stalo.
Chci, abys věděl, že minulé noci nelituju. Byla nejhezčí v mém životě.
Změnil jsi mi život, Harry. Myslím, že to byl důvod, proč jsem byl poslán do tvé doby. Abych se donutil změnit
názor. Svět stojí za záchranu, jakkoli jsem si někdy myslel opak. Já to udělám pro tebe. Ty zase žij pro mě. Sbohem,
Harry.
S láskou Severus.'
O pár hodin později vstoupil Harry Potter na nástupiště 9 a třičtvrtě s kufrem v ruce a vroucím dopisem v
náprsní kapse. V hlavě mu zněla krátká věta: 'Ty zase žij pro mě.' Slíbil to. A doufal, že ho Severus někde ve svém
posmrtném životě slyší.