„Bezová hůlka mi nemůže řádně sloužit, Severusi, protože nejsem jejím skutečným pánem. Patří vždy tomu kouzelníkovi, který zabil jejího posledního majitele. Albuse Brumbála jsi zabil ty, Severusi. Dokud zůstáváš naživu, nemůže být bezová hůlka doopravdy moje.“
„Můj pane!“ zaprotestoval Snape a zvedl vlastní hůlku.
„Jiná možnost neexistuje,“ pokračoval Voldemort. „Musím tu hůlku ovládnout, Severusi. Když ovládnu hůlku, ovládnu konečně i Pottera.“
A Voldemort opsal bezovou hůlkou ve vzduchu rozmáchlý oblouk. Snapea kouzlo nezasáhlo a zjevně si na zlomek vteřiny myslel, že mu byla udělena milost, pak se ale Voldemortův záměr jasně ukázal. Vzduchem prolétla klec s hadem, a než stačil Snape udělat cokoli jiného než vykřiknout, vězel v ní hlavou i rameny a Voldemort promluvil hadím jazykem.
„Zabij.“
Zbělel a vyvalil černé oči, začarovanou klec se mu ale nepodařilo odstrčit. Když mu hadí zuby prokously hrdlo, podlomila se mu kolena a padl na podlahu.
Cítil, jak hadí jed postupuje jeho tělem. I kdyby přežil tu ztrátu krve, s jedem mu nedokázal nikdo pomoci.
Najednou nad sebou uviděl Pottera. Nechápal, jak se tu vzal, ale bylo mu to upřímně jedno. Posledními zbytky sil si přitáhl Pottera co nejblíže. „Vezměte si… to… Podívejte se… na to…“
Stříbřitě modrá vlákna – ani plynná, ani kapalná – mu tryskala z úst, z uší i z očí. Bylo to to poslední, co mohl udělat. Předat mu tyto vzpomínky. S nadějí, že mu dobře poslouží naposledy vydechl.
A najednou bylo ticho. Klid.
Ale odněkud se v něm objevil pocit, že je pozorován.
Otevřel oči a pohlédl na malou dívenku před ním. Stále ležel, ale ne na studené zemi nýbrž ve vyhřáté posteli. Pořádně si prohlédl děvčátko stojící před ním. Dlouhé zrzavé vlasy jí splývaly po zádech a dívala se na něj velkýma tmavýma očima. Přesně takovýma jaké měl on sám.
„Tati, už jsi vzhůru?“ zvědavě na něj mrkala a on nemohl uvěřit svým očím.
Opatrně zvedl ruku a pohladil ji po tváři.
„Maminka říká, že snídaně už je připravená.“ Vesele poskočila a čekala na něj, až vyleze z postele. „Jsou palačinky s marmeládou!“
Následoval ji až do kuchyně. „Mami! Mami! Tatínek už je vzhůru, můžeme jít jíst!“
Zrzavovlasá žena se na ně s úsměvem otočila a podávala jim připravené talíře. Zahleděl se do jejích zelených očí a polohlasem vydechl: „Lily...“
Okamžitě poznala ten jeho zmatený výraz v obličeji. „Už zase jsi měl ten divný sen?“
Sen?
„Zlato, nikdy jsem nikoho jiného kromě tebe nemilovala.“ Přitáhla si ho k sobě a políbila ho. Sen nebo ne, tohle se mu líbilo.
„Pojďme se najíst,“ pobídla ho a usedla ke stolu. Konečně měl možnost se pořádně rozhlédnout po místnosti. Všude visely fotografie – jeho s Lily nebo i s jejich dcerkou. Cítil, že se usmívá a oči se mu začaly zalévat slzami štěstí. Urychleně si je promnul a všiml si zlatého prstenu na své ruce. V údivu pozoroval svou manželku, která s úsměvem čekala, až se k nim připojí ke stolu. Rychlým krokem k ní přistoupil a vášnivě jí políbil. Pravděpodobně by se od ní nikdy neodtrhl, ale začal jim docházet vzduch. Neochotně se od ní odtrhl.
„Miluji tě.“