„Frede?“
„Jo?“
„Nevzbudil jsem tě?“
„Ne. Co je?“
„Myslíš, že bych měl Alici říct, že jsem se do ní zamiloval?“
„Asi jo. Jak jinak by to mohla vědět?“
„Je to poprvé, co jsem se netěšil domů. A teď budu dva měsíce bez ní.“
„Ale vždyť si píšeme, celá parta.“
„To sice jo, ale…“
„Není to takový.“
„Jo.“
George slyšel Freda, jak vstává z postele, „jdeš ke mně?“
„Když se šoupneš.“
George se posunul a pustil Freda pod peřinu. Kde jsou ty časy, kdy spolu usínali? Jo, už nejsou děti. Brzy jim bude šestnáct a za chvíli budou dospělí.
„Škoda, že nejde na famfrpálový turnaj.“
„To jo, ale tak vydržels to půl roku. Dva měsíce už zvládneš.“
„Nechápu to.“
„Hm?“ Fred se na dvojče podíval. Viděl jen světlo odrážející se od jeho očí.
„Nikdy jsme se ničeho nebáli. Do všeho jsme šli po hlavě. A já nejsem schopnej vyznat holce city. Nikdy jsem nebyl takovej srab.“
„Tyhle věci jsou těžký. Máš ji opravdu rád, a proto se bojíš, že tě odmítne.“
„To asi jo. Ale ostatní se toho taky nebáli a mají vztahy. Nebo báli, ale překonali to.“
„Jo, to asi jo.“
„Freddy, já nevím. Co když ze mě budou mít všichni srandu? A hlavně bych se jí nevyhnul. Má s náma hodiny, famfrpál. Prostě je to na pytel.“ Udeřil pěstí do zdi.
„Já vím, ale když to nezkusíš, tak nebudeš mít nic.“
„Víš, co je divný?“
„Co?“
„Že jsem začal přemýšlet o svým dospělým životě.“
„No tak to bys asi měl, když nám je patnáct.“
„Jo, ale myslím rodinný život. Nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, jak bych si ho představoval, až teď. Jak jsem se zamiloval do Alice. Pěkný dům. Něco jako Doupě,“ George se rozhlížel po pokoji, kde byla tma jako v pytli. „Ale možná trošku víc, ehm, stabilnější? A hodně dětí. Ne sedm. Možná čtyři, pět. Taky počítám s dvojčatama. A chci abys bydlel blízko nás. Abychom se mohli kdykoliv navštěvovat. Nechci tě vidět jen občas nebo v práci.“
„Taky chci, abychom spolu často byli. I jako dospělí. A je to hezký. S těma dětma a domem.“ Fred si položil hlavu na Georgovo rameno a George ho začal hladit po hlavě. Asi je to tady. „Ty se bojíš, že tě Alice odmítne a tak. Chápu tě. A jsem v tom s tebou. A pokud by si z tebe dělali srandu, tak jsou pěkně blbý. Vždyť je normální, že se kluk zamiluje do holky. Proti tomu nikdo nic nemá.“ Fred si povzdychnul a chvíli mlčeli.
„To bude dobrý.“ Řekl po chvíli George a hladil ho. „Je to dobrý.“ Dal mu pusu na čelo.
„Taky to chci. Ženu, děti.“ Chtěl se odvrátit, ale George mu už otíral slzičky.
„Klid, pšš.“ George se ho snažil uklidnit. Hladil ho, otíral slzy. „To bude dobrý. Nic se neděje. Jsi v pořádku. Všechno bude v pořádku.“
„Vždyť nevíš, co se se mnou děje.“ Řekl přiškrceně Fred a vzápětí si uvědomil, co to řekl za blbost. Samozřejmě, že George věděl. Věděl to možná dřív, než on sám začínal tušit.
„Víš, že mi můžeš všechno říct.“
„Já vím.“
„Zůstaneš tu? Je fajn, se zase zachumlat spolu. A musíme toho využít, než se budeme chumlat s někým jiným.“
„Jo, hlavně mě neshoď z postele.“
Fred ale oči nezavřel. Naopak si představoval, jaké by to bylo, kdyby místo bráchy vedle něj ležel jiný muž. Polkl. Tyhle představy už měl několik let a nikdy se jich nemohl zbavit. Vždycky si na sílu představoval vedle sebe holku. Ale vždycky, vždycky se vrátil ke klukovi. Chce bejt s chlapem. Věděl to. Vždycky to věděl.
„Ty se budeš chumlat s Alicí a s kým se budu chumlat já?“
„No s někým, s kým se do sebe zamilujete.“
„Tak to nevím, kde ho najdu,“ Fred se okamžitě zarazil. „Teda jí. Nebo víš co? Seru na to. Už jsem to řekl.“
„Najdeš ho. Určitě.“
„Nezlobíš se na mě?“
„A za co?“
„No, že jsem…“
„Na kluky? Jasně že ne. Bylo by mi divný, kdyby sis začal s holkou. Přišlo by mi to u tebe nepřirozený.“
„Jak dlouho už víš, že nejsem hetero?“
„Když jsi mi v šesti vážně oznámil, že si vezmeš za manžela Rudyho Freye.“ Rudy byl mudla z vesničky, u které Weasleyovi žili. Jako malý byl roztomilý, ale vyrostl z něj grázl, co od čtrnácti hulil trávu a vykrádal obchody.
„To si nepamatuju.“
„Já jo. A pak, když jsme byli v pubertě, tak jsem si na to vzpomněl a od tý doby je mi jasný, že si jednou přivedeš kluka.“
„Ale Rudyho už nechci.“ Oba kluci vyprskli smíchy.