V údolí se ještě válela mlha, ale jemu překvapivě nebyla zima. Jen tak ze zvyku se zachumlal hlouběji do spacáku a pečlivě naklonil obličej, aby zachytil první paprsky slunce. Tady nahoře bylo jiné světlo. I jiný vzduch. Voněl kamenem. Někdy se v něm ozývala bouřka a to pak připomínal dračí dech. Jindy se rozsvítil sluncem víc než oheň. Dnes ráno mlčel. Dlouze mlčel a bylo to jedno z těch tich, která nedusí a nejsou trapná. Jedno z těch, co nebývají ve městech.
Charlie prožil v horách podstatnou část svého života. Jen on a draci. Nezevšednělo to. Nezestárlo jako on. Nejkrásnější byla rána, dny, večery a noci.
„Ahoj,“ sedla si vedle něj a usmála se. Dívka v červeném svetru, která rozhodně neměla co dělat v pět ráno uprostřed rumunských hor.
„Dobré ráno,“ pozdravil ji, protože on rozhodně nikomu nemínil přikazovat, co má nebo nemá kdy a kde dělat. Ze slušnosti se posadil. Záda pro jednou neprotestovala.
„Není vám zima?“ Přece jen v něm zbylo něco z anglického gentlemana.
Jenom zavrtěla hlavou.
„Půjčil bych vám spacák.“
Tohle bylo trapné ticho.
„Poslyšte,“ zatvářila se po chvilce velice vážně, „mám pro vás nepříjemnou zprávu.“
Trochu se vyděsil. Tady nahoře možná byl sám, ale doma měl haldu synovců, neteří, praneteří, prasynovců, kmotřenců, přátel a všeobecně lidí, na kterých mu záleželo. Nemluvě o dracích.
Najednou se rozesmála. Hlasitě, ale krátce.
„Tušila jsem, že vy budete tenhle případ,“ oznámila mu, když ji to přešlo.
„Nemusíte se bát, všichni vaši drazí jsou v pořádku. Úplně všichni.“
Zněla velice záhadně.
„Tak co je to za špatnou zprávu?“ Svraštil obočí. Nesnášel, když lidé nešli přímo k věci.
„Nerada to říkám..“
Položila mu ruku na rameno.
„… ale umřel jste.“
Najednou se mu v hlavě rozsvítilo. Ranní vzduch měl studit v plicích. V pravém koleně mělo loupat. A rozhodně neměl vidět takhle ostře. Tak ostře jako už dlouho ne. V tom dostal nápad. Tohohle se muselo využít.
„Můžu mít poslední přání?“
„Tak to nefunguje,“ teď svraštila obočí ona, „nemůžete se z toho vyvléknout.“
„Ale no tak. Nechci se vyvlíknout. Akorát bych tu rád poseděl až do večera. Abych znovu pořádně viděl hvězdy.“
Povzdechla si, ale byl to pobavený povzdech někoho, kdo ví, že bez některých komplikací by byl život a očividně i smrt nuda.
„A tak jo,“ ušklíbla se na něj po povinné chvilce váhání, „nikde to ale moc neříkejte. A musím tu zůstat s vámi.“
„V pořádku,“ kývnul, „a heleďte, vy jste něco jako smrt?“
Tentokrát obrátila oči v sloup. Očividně to slyšela často.
„Spíš andělská sociální pracovnice. A mimochodem, moje jméno je Zuzana.“
„Takže děláte co přesně?“
„Oficiálně se snažím usnadnit proces přechodu z jednoho stavu do druhého a následnou adaptaci s posmrtném prostředí. Neoficiálně… neoficiálně prostě nemůžeme lidi nechat jen tak umřít úplně samotné.“
„Takže,“ kul železo, dokud bylo žhavé, „jste byla u toho, když se George po všech těch letech shledal s Fredem?“
„Je pravda, že vaše rodina patří do mého obvodu,“ přikývla.
„Paráda, vsadím se, že zrovna tohle je dobrá historka.“
„Historka to je,“ ušklíbla se trochu kysele, „ale měla jsem kvůli nim docela malér.“
„Neříkejte, že ti dva poškodili kůry nebeské?“
„Kdepak. Zaměřili se na harfy.“
Zatím co si vyprávěli, slunce se konečně celé vylouplo zpoza protějšího kopce a navzdory tomu, že už to technicky nebylo možné, hřálo Charlieho do tváře.