Percy seděl u stolu zavalen vlnami knih a pergamenů. Tyčilo se nad ním tolik domácích úkolů, že přes ně ani neviděl z okna. A poněvadž si svíčku zapálil hned jak si ke stolu sedl, vůbec si přes tu všechnu práci nevšiml, že venku se už dávno setmělo. Mžoural na inkoust, aniž by se obtěžoval zamyslet, zdalipak se nezměnilo něco v okolí, co ho nutí hrbit se nad úkolem víc a víc.
Ze spárů temnoty jej přišel vysvobodit jeho nejlepší přítel Oliver Wood. Nadšeně přiskákal do pokoje, neboť měl co oslavovat. Od září nově sestavený tým se konečně pořádně sehrál, což výrazně zlepšilo vyhlídky jejich koleje na pohár.
Oliver kamaráda ani nepozdravil. Hned nadšeně vyprávěl o tom, jak je Alice nedostižná a její branky smrtící. Liboval si jak v příštím zápase Havraspár určitě rozdrtí.
“To je hezké Olivere,” zahuhlal od stolu zrzek.
Wood se zarazil. Ani nevěděl co ho rozhodilo víc. Jestli skutečnost, že Percy vyslovil jeho jméno celé namísto typického oslovení Ollie, jenž rád používal. A nebo ten nezúčastněný tón. Vždyť mu zrovna vysvětluje, že Nebelvír má konečně šanci vyhrát školní přebor! Co by proboha mohlo být důležitější?
“Percy,” dřepnul si vedle kamarádovi židle, tak že měl hlavu lehce pod Percyho rameny. “Posloucháš mě?”
Oslovený na židli nadskočil. Skutečnost, že je s ním někdo v místnosti, mu neunikla. Ovšem rozhodně si neuvědomil, že se Wood nachází tak blízko u něj. Lapal rukama po vzduchu, jak se snažil zamezit pádu přidržením se stolu. Ten se mu však vzdaloval rychleji, než dokázal reagovat. Byl by z té židle i spadl, kdyby jej Oliver pohotově nezachytil. V tom všem zmatku se Percy dokázal chytit pouze pohledem. Polekaně zíral do přítelových očí. Nedokázal se jich pustit. Jakoby to byl jejich oříškový odstín, jež ho zachránil před potenciálním rozbitím hlavy a nikoliv hbitá dlaň za jeho zády. “Promiň,” upravil si brýle zpět ke kořenu nosu.
“V pohodě,” navrátil Oliver ladně zakloněnou židli zpět na všechny čtyři nohy. “Trénink nikdy nekončí”. Přitom se na přítele usmál, avšak vteřinu na to uhnul očima.
“Nechápu, jak můžeme věčně prohrávat, když máme brankáře jako jsi ty,” zubil se na něj Percy nazpět. Oliver se na něj otočil se svraštělým obočím. “Jakože… chtěl jsem tím říct, že… že máš…” zajíkal se zrzek. “Chtěl jsem poukázat na tvoje neskutečné reflexi. Nic víc” Tentokrát uhnul pohledem Percy.
Ve Woodových očích zazářily jiskřičky. Ďolíčky se prohloubily. Dokonce mu i trochu zrůžověly tváře. Jeho smích se roznesl jako bacil. Chichotali se tak dlouho, dokud se zvuky neproměnily v bezmocné hýkání, jakoby je někdo napadl lechtací kletbou.
“Už dost…bo…bolí mě břicho”
“A já nemůžu dýchat!”
A skutečně se ztišili. Ale jen, aby se na sebe za pár vteřin zadívali a rozřechtali nanovo.
Nakonec chlapce uklidnil až přílet poštovní sovy. Ťukala pařátem na okno věže a snažila se dobít dovnitř. Percy, který měl v "rychlosebeukáznění", jak tomu doma rádi posměšně říkali, praxi vstal, aby chudáka ptáka vpustil dovnitř. Pryč z toho mrazu.
Sova na nic nečekala. Sotva Percy otočil kličkou, vrazila vší silou do okna a vletěla dovnitř. Jen co se Percy otočil, seděl opeřenec už na jeho stole. Takhle blízko světla si jí mohl konečně lépe prohlédnout.
“To je Prašivka!” zvolal nadšeně.
“Billova sova?” ujistil se Oliver. Přestože o sově Percyho bratra mnoho slyšel, nikdy ji ve skutečnosti neviděl.
Percy nadšeně přikývl a dopis horlivě roztrhl. Ani si nevšiml, že Prašivka mezitím uletěla zpět do noci. Oliver se nad tím chtěl podivovat, ale neměl na takovou emoci čas. Namísto toho cítil nadšení. Věděl, že se u Weasleyů doma v létě něco stalo. Neměl sice všechny detaily, ovšem z toho, co mu Percy řekl, věděl, že to skončilo Charlieho útěkem z domova a že všem, snad kromě pana a paní Weasleyových, moc chybí. Také mu bylo jasné, a na to už Percyho slova nepotřeboval, že má starost, aby podobně nepřišel i o Billa. Hřálo ho u srdce, že Williama napadlo, dát Percymu vědět jak se má tak.
Došel za Prašivkou zavřít okno, aby si Percy mohl v klidu přečíst bratrův dopis. Když se však otočil, zrzek se už neusmíval. Namísto toho stál uprostřed pokoje bledý jako stěna a svíral dopis tak pevně, až se mu muchlal v rukou.
“Percy, co se děje?” přiskočil ke kamarádovi. Oslovený se na něj ani nepodíval, Stále dokola pročítal řádky bratrova dopisu. Musel se splést. Tohle tam určitě nestojí. Oliver jej uchopil za třesoucí se ruce. Doufal, že si tím získá jeho pozornost a zároveň jej alespoň trochu uklidní.
“Bill… on… on…”
“Percy, pomalu, dobře?”
Weasley přikývl a skutečně se jednou zhluboka nadechl. “Je pryč”
“Co? Jak jako pryč?” přeskočil Oliverovi hlas.
To už se však Percy znovu rozklepal a beze slov mu dopis podal. Oliver ho v rychlosti projel očima. Drahý Percy… bla bla bla… Musím odejít… bla bla bla… Dostal jsem tu práci odklínače… bla bla bla… Egypt… bla bla bla… Neboj není to navždy… Naši to schválili…
Víc už vědět nepotřeboval. Chtěl dopis podat zpět Percymu, ovšem ten se v nestřeženou chvíli stihl tiše rozbrečet. A tak jej jen zahodil na stůl, aby kamaráda zbytečně nezatěžoval.
“Percy?” lehce mu položil ruku na rameno.
“Huh?” zamrkal zrzek. “Promiň nechtěl jsem…” a začal si utírat slzy tak horečně, až mu z toho na kloubech zůstalo pár řas.
“Nemáš se za co omlouvat” Percy otevřel pusu, aby něco namítl, jenže Oliver to nedopustil. “O tom co je a není přirozené se s tebou už hádat nehodlám. To jsme si doufám ujasnili už vloni?” Percy poslušně ani nedutal. “Chceš kapesník?”
Místo odpovědi či alespoň přitakání se mu dostalo jen popotáhnutí. Oliver vykročil k nočnímu stolku, aby našel nějaký čistý. Neušel však ani krok, když ucítil, jak jej Percy zatáhl za svetr: “Prosím neopouštěj mě”
Oliverovo srdce tehdy poprvé prasklo. Nevěděl co říct. A tak dal slib, který nevěděl jestli dokáže splnit, ale rozhodně měl v plánu se o to alespoň snažit. “Neboj. Já nikdy”