Respekt

Charlie nikdy nebyl milovník okázalých akcí. I proto raději položil možnou kariéru chytače ve famfrpálu a místo toho odešel po škole do Rumunska studovat draky. Když nemusel, nikam se nehrnul. Více mu vyhovovalo jít si sednout s přáteli do hospody, případně si s nimi koupit pár lahví a vypít je u někoho doma.

Ne vždy se však poštěstilo. Tentokrát jít zkrátka musel.

Mezinárodní Dračí koalice, britský Odbor pro dohled nad kouzelnými tvory a rumunský Výbor pro chov, sledování a vývoj draků pořádaly výjezdní zasedání na jednom z několika letních sídel, které britské ministerstvo kouzel po válce zkonfiskovalo po padlých nebo zajatých Smrtijedech. Sídla pečlivě prošla řadou úkonů. Bylo potřeba zlikvidovat nebezpečné kletby a kouzla, ujmout se domácích skřítků, vypořádat se s různými kouzelnými tvory a před používáním také důsledně deratizovat každý kousek.

Do sídla, které se nacházelo v Sandsendu, pár mil od Whitby, dorazil pomocí přenášedla pár minut před začátkem akce. Předcházely tomu dohady v Doupěti s matkou. Ostatně jako pokaždé, když se doma objevil. Ne, skutečně si neměl v plánu brát společenský hábit po Billovi ze svatby. Ne, skutečně neměl v plánu si na společenské akci nabrknout nějakou budoucí paní Weasleyovou, i když už mu bylo pětatřicet.

Ne. Byl krotitel draků, ne žádný ministerský úředník. Kožené kalhoty, černá košile a vlasy svázané do ohonu byly dostatečný oděv na dračí party.

S povzdechem se rozhlédl, než vykročil. Sídlo se tyčilo uprostřed písčité pláže a Charlie uvažoval, jak to muselo vypadat pro mudly. Možná jako nějaké skalisko. Ne, že by na tom záleželo. Předpokládal, že tu muselo být okolí dříve tak prosáklé černou magií, že ať by tu stálo cokoliv sebevíc přitažlivé pro mudly, tak by se tomu vyhýbali obloukem.

Vysoké dvoukřídlé dveře mu posléze otevřel domácí skřítek oblečený v čistém povlaku na polštář s magickou výšivkou Ministerstva kouzel. A o okamžik později už byl vtažen do společnosti a musel absolvovat povinné kolečko mezi lidmi, kteří byli pozvaní, a se kterými měl předjednat záležitosti, které požadovala rumunská dračí rezervace.

Výhodou bylo, že ho nikdo nezdržoval extrémně dlouho. Měl v plánu splnit nezbytné povinnosti a co nejdříve vypadnout.

Zrovna hovořil s francouzskou zástupkyní, když se mu zježily chloupky na zátylku. Od draků měl instinkty vycvičené tak dobře, že se na ně mohl spolehnout kdykoliv.

Někdo ho sledoval. Cítil, jak ho cizí pohled propaluje skrz naskrz. Hůlku měl zastrčenou v rukávu a stačilo jednou prudce švihnout zápěstím, aby se mu dostala do připravené dlaně. Zatím to neudělal, ale využil toho, že kolem procházel skřítek s tácem plným skleniček se šampaňským, pod nimž ani nebyl vidět.

Jakoby v poslední chvíli se otočil, chmátl po dvou sklenicích a zvedl hlavu, aby se podíval, kdo ho sleduje.

Nasucho polkl. K pohledu, který ho sledoval přes celý velký sál, se přidal nepatrný úsměv, který Charlie spíše vycítil, než by ho skutečně viděl, a naznačení přípitku.

Kývl hlavou. Navíc se nezmohl. Srdce přepnulo do trysku. Otočil se ke své společnici, protože bylo neslušné se tak dlouho odvracet, a s křečovitým úsměvem jí podal nápoj. Zbytek konverzace vnímal jen napůl. Tělem mu procházely vlny horka a chladu a v bedrech ho mrazilo. A pohled v zádech, který neustával, mu na klidu nepřidával. Odpovídal tak roztržitě, že se ho nakonec žena zeptala, zda nepotřebuje na vzduch.

S díky okamžitě souhlasil. Aniž by se ohlížel napravo nebo nalevo, vyrazil do hloubi sálu, za kterým věděl, že se nachází terasa se stolky a měkkými křesílky, a poměrně rozsáhlá zahrada. Prakticky tam utekl, aby si mohl urovnat myšlenky.

Jakmile se do něj opřel vánek přinášející s sebou vůni soli a šumění vln, ztěžka se opřel předloktími o zábradlí terasy, předklonil se a svěsil hlavu.

Nechápal, co tu dělá. Neviděli se tolik let. Nemluvili spolu. Nepsali si. A přesto měl Charlie pocit, jako by to bylo včera, co opustil jeho ložnici a vrátil se do Rumunska. Srdce ho bolelo stále stejně. Tomu, že čas zahojí všechny rány, se mohl jen smát. Jizev měl, že už je ani nepočítal. Ale srdce stále krvácelo. Tomu nějaký hloupý čas pomoci nemohl.

S povzdechem zakroutil hlavou. Prohrábl si vlasy. Snažil se vymyslet, jestli dokáže odejít, aniž by ho potkal. Protože sice si nepřál nic víc než se za ním rozběhnout, tak věděl, že nesmí. Dohodli se přece. Neměli společnou budoucnost. Každý stál na jiné straně. Jejich společenské poměry byly diametrálně odlišné. Spojovala je pouze čistá krev. A to bylo zoufale málo. Nehledě na určité závazky, které měli oba.

Charlie měl chuť vztekle nakopnout sloupek zábradlí. Proč musel být svět tak nespravedlivý? A proč nevěděl dřív, že tady bude, aby se na to alespoň dokázal připravit?

„Dobrý večer, Charlie," ozval se vzápětí za ním sametový hlas, který mu rozechvěl všechny buňky v těle.

Miloval jeho hlas. Miloval, když ho oslovoval. Když si s jeho jménem na jazyku hrál a převaloval ho v ústech jako pomalu se rozpouštějící čokoládu. A nejvíc miloval, když jeho jméno tiše sténal.

Pomalu se otočil. Plánoval, že se bude tvářit neutrálně. Že nedá najevo nic z pocitů, které mu rozechvívaly nitro. Jako by to snad šlo, když šedé duhovky i ve večerním šeru odrážely přesně totéž, co cítil?

Rty se mu roztáhly do jemného úsměvu. „Luciusi," řekl chraptivě.

„Víno?" nabídl Lucius a natáhl jednu skleničku ze dvou, které přinesl, směrem k zrzkovi. Svou vycházkovou hůl držel předloktím u boku. To vysvětlovalo, proč ho Charlie neslyšel.

„Díky," špitl, převzal ji a neušlo mu, že se muži chvěje ruka. Pohlédl mu do očí. Okamžitě nabyl jistoty, že je pro Luciuse setkání stejně náročné jako pro něj. Kdovíproč mu to zkroutilo žaludek. Copak nestačilo, že odloučením trpěl on sám? Nemohl alespoň Lucius ze všeho vyváznout s klidnou hlavou a zdravým srdcem?

S vnitřním povzdechem mu naznačil, aby se posadili k jednomu ze stolečků. Na terase panovalo příjemné přítmí. Pod střechou, ale i v zahradě poletovaly lucerničky, které nesvítily tak, aby oslňovaly, ale spíše jen pomáhaly k tomu, aby návštěvníci nezakopli. Charlie to oceňoval. S každým pohledem cítil návaly horka a nezáleželo na tom, zda Lucius hleděl na něj či naopak. Šero alespoň mohlo pomoci skrýt ruměnec.

„Netušil jsem, že tu budeš," přiznal Charlie, aby nějak začal konverzaci. Mimoděk si přisunul křesílko co nejblíže tomu jeho, aby se nemuseli překřikovat, a také aby mohl při zafoukání vánku cítit Luciusovu vůni.

Ten povytáhl obočí. „Nepřišel bys?"

Charlie potřásl hlavou. „Ne. Tebe vždycky rád vidím," řekl popravdě a mile se usmál. „Spíš mě nenapadá, proč bys tu měl bejt. Draci nikdy nebyli tvůj obor."

„Už ano," opáčil Lucius a napil se. „Už tři roky jsem hlavní sponzor rumunské dračí rezervace."

Charlie zamrkal. „Vůbec jsem to netušil," odpověděl překvapeně.

„To mě těší," přiznal Lucius. „Alespoň vím, že se na vedoucího mohu spolehnout. Nechtěl jsem, aby to bylo všeobecně známo. Obvykle nechodím ani na tyto akce. Ale když jsem viděl seznam hostů... Neodolal jsem." Pohlédl mu do očí a usmál se, až se mu vrásky kolem očí prohloubily. „Chtěl jsem tě vidět."

„V tom případě jsem rád, že jsem se nechal přemluvit." Charlieho zalila vlna příjemného tepla, která s polknutím vína neměla nic společného. Přestože mu srdce bušilo nenaplněnou touhou po milovaném člověku, byl rád alespoň za možnost se s ním vidět a hovořit.

„Musím říct, že těch pět let, co jsme se neviděli, ti neuvěřitelně prospělo," pokračoval Lucius a sevřel hadí hlavu na holi tak silně, jako by se snažil zabránit sevřít něco jiného. „Vypadáš úžasně."

Tentokrát si byl Charlie jistý, že by ruměnec neschoval ani v naprosté tmě. Ani nevěděl, co by měl odpovědět. Byl ze srdce rád, že se mu stále líbil – protože o upřímnosti slov nepochyboval. Ale po tolika letech, co ho neviděl, se cítil podivně zmateně a chyběla mu dřívější sebejistota. Rozpaky skryl za skleničkou a rozhodl se změnit téma.

„Nebude mít tvoje žena problém s tím, že jsi tady venku a nevěnuješ se jí?" zeptal se, přestože ta poslední, o koho se zajímal, byla Narcissa.

Lucius pokrčil rameny a povolil sevřenou ruku. „Nemám žádnou ženu, které by to mohlo vadit."

„Cože?" nechápal Charlie. „Jakože jsi ji nechal doma a jsi tu sám?"

„Ne," zavrtěl hlavou. „Jsem rozvedený."

Zrzek zamrkal. „Jak dlouho?"

„Asi osm měsíců," doplnil Lucius a v hlase se mu ozvala zřetelná opatrnost.

„Aha." Na Charlieho v tu ránu spadla neurčitá tíseň. Doposud seděl na krajíčku křesílka, aby byl Luciusovi co nejblíže. Nyní se posunul až dozadu a ztěžka se opřel. Dopil skleničku a bezděky s ní pohyboval mezi prsty.

Jak dlouho snil o tom, že se Luciusovi podaří vyvázat ze svých závazků a bude moct být s ním? Nechával si doručovat Denní věštec jednou týdně a kontroloval každou rubriku, kde se mohlo objevit Luciusovo jméno. Nic takového tam nepsali. Ani nic podobného, ani náznak. Přemítal, že začal bourat vzdušné zámky někdy v té době, kdy konečně měly šanci získat pevné základy. Ale zřejmě už nebylo na čem stavět. Přece by se mu ozval, kdyby o něj měl stále zájem, ne?

„Gratuluju," vydechl Charlie těžce. „Netušil jsem. Nikde nic nepsali. Ani táta nic neřekl."

Lucius přikývl. „Stálo mě mnoho galeonů, aby všichni, včetně Narcissy, byli zticha. Nechtěl jsem, aby to kdokoliv vědět. Mé jméno už bylo přetřásané dostatečně. Nechtěl jsem, aby z toho byla další aféra, na které by se přiživil každý, kdo by šel okolo," vysvětlil tiše.

„Aha," zopakoval Charlie. Rozuměl mu. Opravdu ano. Ale bolelo ho, že to neřekl jemu. Nenapsal ani řádku. Nic.

„Tobě jsem to chtěl říct osobně," pokračoval Lucius a nejistota, kterou Charlie zaslechl před několika okamžiky, se v jeho hlase ozvala zřetelněji.

„Výborně. Tak jsi mi to řekl," odvětil prkenně. „Můžeš si to odškrtnout." Těkal očima všude kolem, jen aby se mu nemusel podívat do očí. Do těch jeho se chtěly tlačit slzy. Postavil se. „Asi už půjdu. Rád jsem tě –"

Lucius se postavil taktéž. „Pokud chceš jít, tak ti samozřejmě nebudu bránit. Avšak..."

Větu nedopověděl. Stál k němu tak blízko, že stačilo udělat jeden krátký krok a natáhnout ruku.

Charlie ho chtěl odstrčit. Opravdu chtěl. Ale ono to nešlo. Jeho rty žíznily po těch Luciusových celé dlouhé roky. S prvním dotekem jako by dostal živou vodu, která mu vnikla do krevního řečiště a spolu s drobnými elektrickými výboji mu putovala krví do každé buňky v těle a rozehrála mu v nich tóny dokonalé symfonie. Vláčněl. Rozpouštěl se. Třásl se a slzy se uvolnily z víček. Nahromaděný smutek a bolest z promarněných let se domáhaly uvolnění.

A on jim to dopřál.

Téměř zapomněl, jak sladké Luciusovy polibky byly. Jak měkké a něžné rty kopírovaly jeho ústa, jako by byly stvořené přesně pro něj už od počátku věků.

Chtěl Luciuse odstrčit, ale místo toho se se zoufalou potřebou přitiskl k němu, vpletl mu prsty do saténově hebkých vlasů a opětoval polibek, jako by měl být jeho posledním v životě. V té chvíli, kdy se jejich rty po letech setkaly, se konečně cítil úplný. Srdce mu nadšeně tlouklo, a když položil jednu dlaň Luciusovi na hruď, ucítil, že v jeho dlani tepe stejně silně. Stejně nadšeně. Stejně naléhavě.

V tu chvíli se pocit, že opustil jeho postel teprve před chvilkou, opět vrátil. Jako kdyby se vrátil domů, protože s Luciusem měl pocit domova a klidu kdekoliv.

Lucius ho chytil za boky a přitiskl k sobě ještě blíže. Nedalo se bezpečně určit, kdo z nich je více udýchaný, více toužící a rozechvělejší. Charlie si byl jistý jen v tom, že ho chce líbat do konce života. A že se cítil nepříjemně prázdný a osamělý, když polibek skončil, ačkoliv ho muž nepřestal objímat.

„Toužil jsem to udělat od chvíle, co jsem viděl tvé jméno na seznamu hostů," přiznal Lucius šeptem, odhrnul mu ofinu z čela a políbil ho krátce znovu. „Nechoď," požádal ho a pohladil ho po tváři.

Charlie se kousl do tváře. Merline, kdyby ho nepolíbil, už by byl pryč. Ale stačila jedna pusa, aby v tom létal znovu. Nechtěl odejít. Toužil se v jeho objetí rozpustit. Přikývl. „Ale tady jsme strašně na ráně. Divím se, že ještě nikdo nevylezl."

„Souhlasím," řekl Lucius potěšeně. Kývl hlavou směrem k zahradě. „Projdeme se?"

„Dobře," špitl a neochotně od Luciuse odstoupil. Teplo muže zmizelo a mořský vánek mu pod oblečení vyslal nepříjemný chlad. Otřásl se.

Na jeho pobídnutí se mu vydal po boku do zahrady. Nešli nijak dlouho, než našli lavičku příhodně skrytou za jedním z keřů. Sice i tam mohl kdokoliv přijít, ale už musel chvíli hledat. A slyšeli by ho přicházet.

Než se Lucius posadil, znovu si na malou chvilku uzurpoval Charlieho rty. A poté mu naznačil, aby se k němu přidal. „Snažil jsem se rozvést celou dobu," začal vyprávět a vzal Charlieho ruku do dlaně. „Každou chvíli jsem Narcissu žádal o rozvod. Samozřejmě nikdy nesouhlasila. Sice netušila, z jakého důvodu chci manželství, které stejně nikdy nefungovalo, ukončit, ale já si byl naprosto jistý, proč to udělat nechce. Samozřejmě šlo o peníze. S rozvodem by přišla o poměrnou část luxusu, na který si zvykla."

„Tyhle důvody jsem nikdy nechápal," zabručel Charlie s povzdechem. Opřel se o opěradlo a propletl s Luciusem prsty. Nejraději by se o něj opřel úplně, ale stále mu hrudník svírala tíseň. Ačkoliv mu propadl a propadal znovu, stejně věděl, že to opět skončí. A čím víc si dovolí, tím víc to bude později bolet. Byl si jistý, že i z těch několika polibků, co dostal a jistě ještě dostane, se bude dávat dohromady mnoho měsíců. Ale copak si to mohl upřít? Možná před tím, než se poprvé jejich rty setkaly. Pak už nebylo návratu.

„Protože jsi vyrostl v jiných poměrech," vysvětlil Lucius tiše. „Nenarodil ses v luxusu. Díky tomu máš mnohem lepší a zdravější pohled na svět. Narcissa i já jsme se narodili do velmi bohatých rodin. S vyplacením jejího věna však skončil její veškerý příjem z rodu Blacků. Zvlášť poté, co její bratranec zanechal dědictví panu Potterovi a většinu majetku Smrtijedů zkonfiskovalo ministerstvo."

„Předpokládám, že přišla o nezávislost," podotkl Charlie.

„Ano. A jakmile jsem zjistil, o co přesně jí jde, začal jsem se starat o to, abych ji odřízl od příjmů, které měla ode mě. Trvalo to dlouho, protože jsem potřeboval, aby všechno proběhlo legislativně v pořádku. Jak jistě víš, mám doživotní podmínku," pokračoval Lucius hlasem postrádajícím emoce. „Nemohu si dovolit jakkoliv drobné porušení zákona, nebo jen náznak."

„Vím," souhlasně vydechl a jemně ho pohladil po hřbetu dlaně. Aniž by nad tím přemýšlel, hlava mu samovolně klesla na Luciusovo rameno. Tolik k odhodlání se neničit víc.

„Jakmile zjistila, že si sama beze mě nedokáže vybrat z trezoru ani srpec, začala běsnit. Obviňovala mě, že jsem ji okradl, vyhrožovala vším možným včetně Azkabanu. Snažila se využít Draca, ale ten kromě svého trezoru nemá k mým financím vůbec přístup a nebude mít, dokud mu je nepředám, nebo dokud nezemřu. Tvrdě narazila. Nabídl jsem jí zajištění do konce života, pokud kývne na rozvod." Otočil se k Charliemu, políbil ho na spánek a nevesele se usmál. „Byly to dlouhé roky."

„To věřím," opáčil Charlie a sklopil pohled. „Je mnohem jednodušší peníze nemít. Pak tě kvůli nim nikdo nechce. Nikdo tě nemůže využít." Zhluboka se nadechl a vyslovil otázku, která jej pálila na jazyku od chvíle, co se o rozvodu dozvěděl. „Proč jsi mi to neřekl?"

Lucius si povzdechl a zaměřil pohled kamsi před sebe na keřík osvětlený poletující lucerničkou. „Měl jsem strach."

„Strach?" nechápal Charlie. „Proč? Věděls, že –"

„Nevěděl," zarazil ho a pevně mu sevřel prsty. „Podívej, já... nikdy jsem nebyl extra odvážný. Moje zbraň je inteligence, ale přesto jsem ji přecenil. Kvůli tomu jsem vstoupil ke Smrtijedům. Myslel jsem, že jsem dost chytrý, aby se nestalo nic špatného."

Charlie se odtáhl a pohlédl mu do obličeje. „Luciusi –"

„Celé to bylo fiasko, to už dávno víš. Nic jsem ti netajil tehdy, když jsme se scházeli. Dodnes nechápu, že jsi vůbec o mě stál," vysvětloval a opětoval jeho pohled. „Kdybych byl odvážný, postavil jsem se Pánovi zla."

„A k čemu by to bylo? Byl bys mrtvej a tvoje rodina taky. Tohle jsme přece probírali. Je víc podob odvahy," namítl Charlie rázně. „I kdyby ses Voldemortovi postavil, bylo by to k ničemu. Takhle jsi mohl aspoň ochránit Draca. I to je odvaha, Luciusi, tak nepřemejšlej nad tím, co bylo."

Luciusovi v očích probleskl podivný lesk. Povolil stisk Charlieho dlaně a omluvně mu ji pohladil. „Omlouvám se," zamumlal a vzápětí se usmál. „Pořád víš, jak na mě."

Charlie se bezmocně uchechtl. Kdyby to věděl, tak by to celé probíhalo poslední roky úplně jinak. „Pokračuj."

„Jistě." Opřel se zády a zavřel oči. „Zakázal jsem si po tobě pátrat a zjišťovat informace. Nechtěl jsem se dozvědět, že sis někoho našel. Ani jsem nevěděl, zda jsi stále v Rumunsku. Ujišťoval jsem sám sebe celé roky, že jsi tam, sám, a pořád tvé srdce patří mně. Dokud bych nezačal pátrat a zjišťovat, mohl jsem tomu věřit."

„Luci –"

„Od rozvodu sbírám odvahu a nebyl jsem schopen ani napsat dopis a poslat sovu. Jsem už příliš starý na zklamání. Až když jsem viděl tvé jméno na seznamu hostů, konečně mě to popostrčilo k nějaké aktivitě," nenechal se zastavit a hovořil dál. „Takže teď mi můžeš říct, že sis našel nového přítele, jsi s ním spokojený a o mě už dávno zájem nemáš. A já odejdu a můžeme předstírat, že jsme se dnes ani nepotkali."

Charlie nabyté informace chvilku vstřebával. Musel počkat, až se význam přenese do mozku tak, aby ho skutečně pochopil správně. Hned poté z něj neviditelná tíže začala stékat jako zastírací kouzlo. Postupně uvolňovala strnulé tělo a zklidňovala splašený srdeční rytmus. „Nikoho nemám," ujistil ho s úsměvem, který se bezděky rozšiřoval. „Ani jsem nikoho nehledal. Nemělo by to smysl, když myšlenka na tebe byla první i poslední každej den."

Lucius se napjal a prudce se k němu otočil celým tělem. „Myslíš to vážně?"

„Přece bych se s tebou tady nedržel za ruku a nelíbal, kdybych někoho měl," zabrblal s očima v sloup, ale poslední slova už mumlal do Luciusových rtů. Předchozí polibky byly hořkosladké, protože mu připomínaly dobu, kdy se s Luciusem tajně pravidelně vídal a i přes nutnost uchovávat jejich vztah v tajnosti mu bylo skvěle. Tento polibek hořkost postrádal. Přinášel úlevu a příslib sladké budoucnosti. „Nejsi starej," dodal ještě pro pořádek v jednom okamžiku, kdy se jejich rty od sebe odlepily. „Jsi pořád stejně dokonale k nakousnutí."

„Jsi mizerný lhář," zasmál se krátce Lucius, ale bylo na něm vidět, že ho jeho slova potěšila. Něžně ho k sobě přitiskl. „Je nějaká šance, že bychom mohli navázat? Tentokrát... oficiálně? Bez skrývání?"

„To doufám," zasmál se Charlie šťastně. Opřel se o něj celým tělem. Nechal se obejmout kolem pasu a přitáhl si jeho paži k sobě ještě blíže. „Asi to nebude jednoduchý."

„Jsem na to připraven," ujistil ho Lucius vážně. „I na smrtelnou kletbu tvého otce."

„To jsem nemyslel. O něj se postarám já. Ale spíš jsem myslel... Já nechci od draků pryč," řekl opatrně.

Lucius přikývl. „O tom nepochybují a jsem připraven i na to. V Rumunsku je docela pěkně. Naštěstí se v mé podmínce nehovoří o tom, že bych nesměl opustit Británii. Jinak by to zřejmě bylo poněkud problematické."

„Ještě že tak," oddechl si Charlie a opřel si tvář do jeho rukávu. Vdechoval vůni, kterou tak miloval, a spokojeně si užíval, že je po dlouhých letech konečně opět s ním. „Víš, co by mě zajímalo?" zeptal se po chvíli, kdy spokojeně mlčeli.

„Netuším," přiznal Lucius s bradou zabořenou do záplavy zrzavých vlasů.

„Celý roky pro tebe byla naše rodina póvl," začal a ucítil, jak se muž pod ním napjal. „Proč já ne?"

„Protože byl celý můj život pouze o penězích. Až ty jsi mi ukázal, že to není až tak podstatná položka života." Lucius se usmál a přivřel oči. „Pamatuji si, jak jsem tě viděl poprvé. Přitáhl jsi do Bradavic s lidmi z Prasinek. Dodnes to vidím před sebou. To bylo poprvé, co jsem ucítil k někomu z vaší rodiny respekt." Zavřel oči, políbil ho do vlasů a přitáhl ho k sobě ještě o kousíček pevněji. „Nepopírám, co tvá rodina dokázala. Vím, že tvá matka zabila Bellu, bratr zničil viteál a vůbec, že tvá rodina dokázala mnoho náročných věcí. Avšak... Ty předsudky ve mně byly až příliš dlouhou dobu. Tebe jsem neznal. Proto, když jsem tě uviděl, věděl jsem, že ty jsi ten pravý. K tobě cítím respekt. A proto tě miluji, Charlie."

Charlie se v jeho objetí blaženě zavrtěl. „Škoda, že jsi nepátral."

„Souhlasím," uznal Lucius, „ale slibuji, že ti to velkoryse vynahradím." Sklonil hlavu k jeho uchu a špičkou jazyka jej ochutnal. „A pokud už tu nepotřebuješ nic vyřídit, navrhují, abychom s vynahrazováním začali co nejdřív."

„Už jsem se bál, že to nenavrhneš," zapředl spokojeně a vyskočil na nohy. Museli vyjít ven, aby se mohli přemístit.

Vynahrazování čekalo.