Potemnělou londýnskou čtvrtí tiše ševelil sníh dopadající na ulici, aby se jednotlivé třpytící se vločky mohly spojit se svými sestrami, jež na dláždění dopadly před nimi. Prostor mezi domy osvětlovalo několik pouličních lamp a vykreslovalo její pochmurnou večerní atmosféru. V oknech svítila vánoční barevná světélka a v některých se míhaly siluety obyvatel chystajících se usednout ke štědrovečerní večeři.
Mladý muž chvíli postál, hledě do jednoho z nich a na malou chvilku pocítil osten smutku a žárlivosti, než opět svěsil ramena a pokračoval na konec, kde nalezl starou zaneřáděnou výlohu zpola zakrytou dřevěnými fošnami. Náhodný kolemjdoucí by okolo prošel, aniž by si dávno zavřeného baru všiml, ale on neomylně zatlačil na jedno prkno, aby následně vstoupil dovnitř. V té samé chvíli se zvedl kouzelný vítr, jenž zavál stopy vedoucí do kouzelnického podniku.
Uvnitř bylo teplo; sněhové vločky v jeho černých střapatých vlasech se rychle rozpustily na malé kapičky, které mu zatekly na krk pod límeček košile. Otřásl se, vytáhl hůlku, použil sušící kouzlo a vydal se na své oblíbené místo u baru. V místnosti bylo poloprázdno, tak, jak očekával. Malé kulaté stolky téměř zely prázdnotou, ačkoliv jindy bývaly plně obsazené. U jednoho seděly dvě dívky popíjející cosi, z čeho se valila zelená pára, u dalšího seděli muž se ženou. Smutně se ušklíbl nad jejich zamilovanými výrazy a přehlédl zbytek lokálu. Na samém konci, skryt ve stínu, seděl někdo, jehož nebylo za rozloženými novinami vidět. Jen ruce s několika stříbrnými prsteny se zdály příliš velké na ženské dlaně, domyslel si tedy, že se na tom místě uvelebil muž.
Z rádia zněla tichá hudba, jež společně s přítmím z decentního osvětlení celý podnik zútulňovala. Na zdech s dřevěným obložením visely kabáty na poletujících háčcích. Jakmile dosedl na vysokou židli, jeden připlachtil k němu, aby od něj přijal černý teplý kabát a odletěl těsně vedle dalšího stejné barvy.
„Jako obvykle?" zeptal se barman a ledabyle leštil sklenici utěrkou.
Přikývl. „Díky, Pete," zahučel a opřel loket o pult, aby si mohl podepřít hlavu. Pohled měl zabodnutý někam mezi láhve a skleněné nádobí za zády barmana, ale nevnímal je. Cítil se pod psa.
„Jedna skotská s ledem." Pete mu poslal sklenici po desce a opřel se o ni. „Dneska jdeš z práce nějak pozdě, Harry," nadnesl s vyklenutým obočím.
„Nejdu z práce," opáčil bezbarvým hlasem. „Nějak jsem dostal chuť na skotskou a nechtěl jsem ji pít doma sám." Napil se zlatavé tekutiny a spokojeně zamručel, jak ho hořká chuť zahřála v hrdle. „Do kdy to dneska máš?"
„Maximálně dvě hodiny," objasnil s pohledem na náramkové hodinky. „Dneska tu chcíp skvorejš, navíc jsem slíbil manželce, že přijdu tak, abysme se mohli najíst spolu."
„Chápu," odpověděl s nuceným úsměvem. „Dám si dva drinky a půjdu. Kvůli mně mít delší šichtu nebudeš."
Pete se na něj zazubil a odběhl za zákazníky, ponechávaje tak Harryho samotného v pochmurných myšlenkách.
Harry bříškem ukazováčku přejížděl po okraji prázdné sklenice, zrak upíral do ztracena. Trhl sebou, když před ním přistál nový drink a potřásl hlavou. Nedokázal si uvědomit, že by první vypil, ale byl si jist, že rozhodně neobjednal druhý.
„Co -"
„To ti posílá tam ten chlap." Vysunul bradu směrem k muži, co si četl noviny, když Harry vešel.
Pomalu k němu otočil hlavu a nasucho polkl. Neviděl ho pět let, od chvíle, kdy se zasadil před Starostolcem o prominutí trestu pro celou jeho rodinu. Ty roky jako by na něj neměly žádný vliv. Platinové vlasy mu spadaly okolo chladné bledé tváře na ramena. Jeden koutek měl zdvižený v pokřiveném úsměvu a Harry i na několik metrů cítil, jak ho mužovy oči propalují až na dno duše.
Lucius Malfoy gestem naznačil přípitek, aniž by z něj spustil pátravý pohled. A Harry v náhlém popudu popadl sklenici, vydávaje se za ním. Nevěděl, proč by mu měl bývalý Smrtijed kupovat pití, navíc v něm vyvolal zvědavost, již nepocítil už dlouho. Proč by měl Malfoy trávit Štědrý den v hospodě, nadto sám? A proč zrovna tady? Neuvědomoval si, že by ho tu někdy dříve viděl, on sám zde býval pravidelný host. Obvykle se zastavoval na skleničku cestou z práce, aby si mohl popovídat aspoň s někým, když doma ho čekala jen mourovatá kočka. Ta bývala skvělou posluchačkou, ale řešení na jeho trápení nenabízela.
Těch několik kroků ušel dříve, než si vůbec stačil uvědomit, že se mu nohy vydaly na cestu. Najednou stál před aristokratem, nevěda, jestli se nezbláznil, ale už nemínil couvnout. S odvahou větší, než cítil, se odhodlal promluvit.
„Je tu volno?" zeptal se, zhrozen ze svého nečekaného chrapotu.
„Pro vás kdykoliv, pane Pottere," odpověděl sametovým hlasem a učinil rukou zvací gesto.
S podivným pocitem se složil na židli oproti němu. Učinil gesto nápojem, jenž před sebe odložil na stůl. „Čím jsem si to zasloužil?"
„Neměl jsem možnost vám poděkovat za vaši intervenci v náš prospěch při procesu," odtušil hladce a pohodlně se opřel. „Zmizel jste rychleji, než jsme se stihli vzpamatovat." Odmlčel se na okamžik, aby se mohl napít svého drinku a labužnicky si olízl horní ret, na kterém mu ulpěla drobná kapička. Harrymu se zdálo, že se v místnosti poněkud oteplilo. „Mohl jsem vám napsat děkovný dopis, avšak zdálo se mi to neadekvátní vzhledem k tomu, že vy jste se angažoval osobně," pokračoval tiše a nenuceně si přehodil nohu přes nohu. „A od té doby jsem vás neviděl."
„Svoje místo pobytu nijak netajím," zabručel s úšklebkem.
„A vy byste mě snad pustil dovnitř?" opáčil s jistou dávkou sarkasmu. „Úplně vidím před očima, jak byste byl z mé návštěvy nadšený."
„Hm, to je fakt," připustil a unaveně si promnul bradu, na níž si nechával růst upravené krátké vousy. „No, tak mi můžete objednat ještě jedno pití a poděkování tak považujte za splněné."
V Luciusově pohledu to pobaveně problesklo. „Kdybych věděl, že mě to bude stát tak málo, poslal bych vám láhev už dávno."
„Dobrým alkoholem nepohrdnu," přiznal s úsměvem a dopil obsah sklenice.
Lucius po očku sledoval mladého muže, zatímco mávl na Petea, aby jim donesl další pití. Zjišťoval, že mu je více než sympatický. Poté, co se zbavil ošklivých brýlí a nechal si zarůst tváře, vypadal mnohem starší. Chlapec, který přežil, vyrostl ve velmi charismatického muže, jehož smaragdový pohled Luciuse zcela zaujal.
„Budu na to myslet, až budete mít narozeniny," oznámil mu vážně a poděkoval číšníkovi ledabylým kývnutím. Zamyšleně se předklonil nad stůl, aby se natáhl pro svůj drink, až se mu vlasy po luxusním hábitu svezly do obličeje. „Prozraďte mi, jak je možné, že slavný Harry Potter tráví Štědrý den v baru nad skleničkou, místo aby svou přítomností oblažil svou ženu?"
Harry na něj hleděl jako na zjevení. Otázka jeho orientace Denním věštcem proběhla už před lety a předpokládal, že je to všeobecně známá informace. „To myslíte vážně?"
„No, ano," souhlasil a nakrčil zmateně čelo, načež se Harry hořce zasmál.
„Nemám žádnou ženu, ke které bych se chtěl vracet, a nikdy ani mít nebudu. I když..." vrhl na něj šibalský pohled, „kdyby to slyšela moje kočka, asi by mi vydrápala oči." Zcela vážný tón se ztratil v uchechtnutí.
Lucius se snažil zpracovat mladíkovu poznámku o tom, že nikdy mít ženu nebude a v hlavě mu na malý moment problikla šílená myšlenka. Bylo by možné, že to pochopil správně? Skutečně tomu chlapci děvčata nic neříkají, a proto nebude mít ženu?
„Spíš mi řekněte, co tu děláte vy, pane Malfoyi," pronesl a vytrhl tak Luciuse ze spekulací nad jeho orientací. „Pohádal jste se s manželkou?"
Lucius stiskl rty do tenké přímky, než odpověděl: „Vy nečtete noviny?"
Potřásl hlavou „No, abych pravdu řekl, tak už dávno ne."
Mimovolně si pohrával s lemem svého svetru a sledoval, jak se tvář před ním halí do nepropustné masky, ačkoliv bouřkové oči zůstávaly stále přátelské. Příliš tomu nerozuměl, celá situace mu připadala naprosto praštěná, ale Malfoy byl zdvořilý a ničím nedal najevo dřívější nepřátelství. A proč by měl odmítnout nabízené pití? Za pár chvil se stejně vrátí oba tam, odkud přišli, a po tomto nečekaném setkání zůstane jen vzpomínka, jež za pár dní či týdnů vybledne.
„Holoubková z toho udělala tehdy aféru velikosti dračí kolonie. Články o našem rozvodu jí vystačily na půl roku," vysvětloval mrazivým hlasem, z nějž byl cítit potlačovaný vztek. „Některé spekulace by se daly označit za úsměvné, některé už však byly nejhlubší urážkou celého našeho rodu."
„Tak to si dokážu velmi přesně představit," podotkl Harry kysele, narážeje tak na stupidní články senzacechtivé novinářky o jeho osobě, když byl teprve ve čtvrtém ročníku. „Netušil jsem, že jste se rozvedli. Vždycky jsem myslel, že jste... hm... dokonalý pár."
„Těší mě, že jste tu komedii neprohlédl." Uznale pokýval hlavou a zastrčil si uvolněné prameny vlasů za ucho. „Nicméně, nemělo smysl zůstávat v nefunkčním svazku. Rozvedl jsem se několik měsíců poté, co bylo Dracovi osmnáct."
„To je mi líto," zamumlal upřímně zčásti i proto, že předpokládal, že se nějaká taková odpověď očekává. Nepřítomně přiblížil sklenici k ústům a překvapilo ho, že je prázdná. Kdy ji vypil?
„Nevýhoda čistokrevných rodin a domluvených sňatků," odtušil suše. „Dáte si ještě?"
„Už bych neměl." Pročísl si střapaté vlasy. Cítil, že mu alkohol pomalu stoupá do hlavy a měl by nejspíš zamířit domů, ale zjišťoval, že se mu ještě nikam nechce. Zjistil, že ho zajímají odpovědi pronášené sametovým hlasem. A kočka byla zvyklá na to, že chodil pozdě.
„A co třeba čaj?" navrhl a Harry s úsměvem přikývl. Čaj se zdál poměrně bezpečný.
„Proč jste se nevzepřel, pokud jste svatbu nechtěl?" zajímal se Harry.
Lucius si ho chvíli měřil pohledem a zvažoval, co všechno mu říci. Nakonec, vše už stejně bylo nadneseno v novinách, takže pokud by byl mladík zvědavý, mohl se k těm informacím dopátrat, ale v té přehršli blábolů by sotva našel podstatné a především pravdivé informace. Nakonec se rozhodl, že pokud bude pokračovat v otázkách, řekne mu vše. Neměl už co ztratit, naopak, mohl by jen získat, ačkoliv nepředpokládal, že by měl takové štěstí. Zatoužil však po něm. Zatoužil po té možnosti, že by jeho narážku a zájem mohl považovat za něco víc než jen za zdvořilostní fráze.
S jistým lehkým zděšením zjišťoval, že se mu mladík líbí, imponoval mu jeho vzhled, učarovaly ho smaragdově zelené oči, bezelstný úsměv i podmanivý hlas. A zároveň ho v žaludku zašimraly obavy. I kdyby byl Potter skutečně gay, mohl by předpokládat, že by byl pro něj dostatečně přitažlivý?
Jistě, udržoval se v perfektní formě, na jeho těle nepřebýval ani gram tuku, navíc jako Malfoy měl genové dispozice k mladistvému vzhledu i ve vysokém věku. Přesto, příští rok měl oslavit padesátku. V té chvíli si připadal neuvěřitelně starý oproti třiadvacetiletému muži naproti. Povzdechl si a tvář ponechal v bezvýrazné masce.
„Nebyl jsem vychován tak, abych si to mohl dovolit," odpověděl nakonec bezvýrazně. „Můj otec byl velmi přísný a já jej musel bezpodmínečně poslouchat. Málo co jsem udělal v životě ze své vlastní vůle."
„I vstup mezi Smrtijedy?" rýpl si Harry a vzápětí se natáhl, aby se dotkl pěstěné ruky, kterou měl Lucius položenou na stole. Jejich oči se v té samé chvíli setkaly a Harry rozpačitě polkl, když mu z toho doteku vystřelily ohnivé jehličky do bederní páteře. Mimoděk se otřásl a jen neochotně ruku stáhl zpět do bezpečí své poloviny stolu. Vpíjel se do ocelové šedi, jež jiskřila překvapivou jemností. „Pardon, to jsem přehnal," špitl a uhnul pohledem do stolu.
Lucius chvíli zaraženě přemýšlel, za co se vlastně Harry omlouvá - jestli za svou otázku nebo za to, že na něj sáhl? Netušil, ale srdce se mu v tom okamžiku rozbušilo daleko rychleji. Zmatený výraz zamaskoval za šálkem čaje a usoudil, že si vybere možnost otázky.
„Ne zcela," vysoukal ze sebe odpověď mírně roztřeseným hlasem a zadíval se do neurčitého bodu, když se v hlavě snažil zformulovat slova. „Samozřejmě, můj vstup mezi Smrtijedy byl předem domluvený, avšak lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem se na to tehdy netěšil." Otočil hlavu zpět k Harrymu a počkal na oční kontakt. „Vy nevíte, jaký dříve Pán zla býval... Jeho názory nebývaly tak... brutální. Jeho představa soužití s mudly a nadřazenost nad nimi tehdy zněla jako skvělý nápad. To, jak jste ho zničil poprvé, ho změnilo." Tvář měl stále chladnou, ale v očích Harry jasně zahlédl prosbu smíchanou s bolestí. „Když se vrátil... nemohl jsem... musel jsem chránit Draca. A selhal jsem i v tom. Nikdy jsem nechtěl, aby přijal Znamení."
„Luciusi, já vás nehodlám soudit," ubezpečil ho uklidňujícím hlasem. „To všechno už je dávno pryč. Měl jsem být zticha. Omlouvám se."
„Nic se nestalo," opáčil tiše a mírně se pousmál nad jeho slovy. Věřil mu.
Jejich konverzace se stočila k obecnějším tématům. S postupem večera se Harry pomalu propadal do překvapivých pocitů, jež se točily okolo druhého muže. Už zcela chápal, proč mu celé ministerstvo dokázalo zobat z ruky. Když chtěl, zvládl být naprosto okouzlující a potlačit vrozenou aroganci, kterou oplýval prakticky pokaždé, když se spolu dříve setkali. Navíc si domyslel, že i válka a situace po ní ho musela změnit. S uzarděním si po nějaké době uvědomil, že naprosto hltá jeho slova a usmívá se nad melodičností jeho hlasu. S každou další pronesenou větou se však čajová konvice vyprazdňovala stejně jako lokál. Nakonec zde zůstali už jen oni a barman, který akorát přišel k nim, nesa účet na porcelánovém talířku.
„Je mi líto, ale zavíráme," prohlásil znuděně a vrhl na Harryho omluvný úsměv. „Musím jít, jinak mě Diana zakleje. Samozřejmě dopijte."
„Díky. Nebudeme tě zdržovat," ujistil ho Harry. Barman odešel a on současně s Luciusem sáhl po talířku, aby zjistil sumu. Jeho dlaň překryla druhá a zjistil, že je ve skutečnosti opravdu tak jemná, jak vypadala na pohled.
„Platím já," oznámil Lucius nesmlouvavě, aniž by přerušil oční kontakt nebo pustil jeho ruku.
„Dobře," hlesl neslyšně a posmutněl. Večer tak rychle utekl, že si toho téměř ani nevšiml.
Náhle zatoužil, aby ještě nekončil. Po dlouhé době se cítil příjemně, ačkoliv ho stále překvapovalo, že to byla zrovna společnost Luciuse Malfoye, která mu dělala večer snesitelnější. Pohlédl na bledou ruku a vrátil pohled zpět k jeho očím, v nichž se střídala jedna emoce za druhou. Čas jako by se zastavil a okolní místnost neexistovala. Zůstal jen pár zářících očí, jenž ho polapil do svých osidel a nehodlal ho pustit. Srdce se mu nekontrolovaně rozbušilo a s hrůzou si uvědomil, že vůbec netuší, co by měl udělat. Na dlani cítil žhavý dotek, jen matně vnímal, že Lucius sáhl druhou rukou do kapsy a vytáhl z ní několik zlatých mincí, jež upustil do porcelánového talířku.
Zacinkání ho probralo z transu. Zamrkal, když se kouzlo okamžiku rozbilo a tělem mu proběhl třas, neboť ucítil na hřbetu své dlaně nefalšované pohlazení. Nebo se mu to zdálo? Co když si to špatně vyložil? Jak by mohl zajímat někoho tak noblesního, jako je Lucius Malfoy? Vedle něj si ve svých džínách a zeleném svetru připadal téměř nepatřičně, kdežto on by mohl z fleku navštívit i britskou královnu.
„Půjdeme?" navrhl Lucius tiše a s nevolí stáhl ruku zpět. Ani se nepodíval, kolik mincí vůbec vhodil k účtence.
Věděl, že zaplatil mnohem více, než co útrata stála, ale pranic mu na tom nezáleželo. V jeho hlavě jedna myšlenka střídala druhou. Horečně se snažil vymyslet, jak by mohl zařídit, aby měl možnost s mladým mužem ještě trávit nějaký čas, ale frustrovaně si uvědomil, že ho nenapadá nic, co by nebylo naprosto šílené. I když to, že Harry ruku nestáhl, mu zvýšilo naděje, přesto se neodvažoval učinit další krok, a třeba ho pozvat k sobě či mu nabídnout schůzku v jiném termínu. Vložil tak prosbu do svých očí a doufal, že to mladík pochopí, ačkoliv mu bylo jasné, že je jeho přání zbytečné a tužba zůstane nenaplněná.
Harry na jeho otázku pouze kývl a váhavě chvíli zůstal s prsty položenými na okraji talířku, jako kdyby snad čekal, že je znovu sevřou druhé. Možná, že by se tak stalo, kdyby je tam nechal o okamžik déle, ale to už nezjistil. Se zhoršenou náladou si mlčky oblékli kabáty a o chvíli později už stáli na ulici, kde jim třpytivé vločky padaly do vlasů a na tváře, kde se rozpustily a nechávaly za sebou vlhké cestičky.
„Děkuji za příjemný večer, pane Pottere," řekl Lucius tiše. „Vaše společnost byla překvapivě milá." Natáhl před sebe pravou ruku, jež pomalu ztrácela své životní teplo ve venkovním mrazu.
Harry váhavě přijal jeho dlaň a kousl se do rtu, načež z úst vypustil slova dříve, než se nad nimi zamyslel. „Spěcháte?" Pohlédl na něj s obavou, že jej odmítne, zároveň se odvážil v sobě vzkřísit malý plamínek naděje, že by snad...
„Ne," vydechl s obláčkem páry, jež se srážela v chladném vzduchu.
„Víte, napadlo mě... Pijete kávu?" zeptal se se srdcem až v krku.
„Jen, pokud je opravdu dobrá," odpověděl s vytaženým obočím a pokřiveným úsměvem. Sevřel jeho dlaň pevněji. „V opačném případě dávám přednost čaji."
„Mám obojí," podotkl Harry a uculil se. „Smím vás pozvat?"
„Nechci vás zdržovat," opáčil, ačkoliv zdržovat ho bylo přesně to, co dělat chtěl. Mimo jiné.
„Nezdržujete," odtušil a sám se odhodlal jeho ruku chytit pevněji.
„V tom případě nemohu odmítnout," řekl vážně a za malou chvilku už oba stáli na schodech malého dvoupatrového domku.
Kouzelná rohožka převzala z jejich bot vlhkost sněhu z venku a Harry pověsil kabáty na věšák za dveřmi. Rozpačitě si prohrábl vlasy a sklonil se, aby pohladil kočku, která se mu zapletla mezi nohy a tázavě mňoukla směrem k Luciusovi.
„To jsem nedomyslel," zahučel a chytil ji, než se mohla vydat k aristokratovi.
„Nerozumím," přiznal Lucius nejistě.
„Budete mít chlupaté kalhoty." Omluvně se usmál. „Naštěstí znám dobré kouzlo, které -"
„Budete se možná divit, ale i já znám kouzlo, co umí kalhoty zbavit zvířecích chlupů." Zjemnil svůj výraz mírným úsměvem. „S tím si nedělejte starosti."
„Dobře." Úlevně se zazubil a gestem ho vyzval, aby jej následoval úzkou chodbičkou.
Lucius se zvědavě rozhlížel po malé útulné místnosti, zatímco Harry postavil na sporák konvici s vodou a vytáhl z jedné skříňky pytlík granulí pro kočku, jež jí vzápětí nasypal do misky. Kuchyňka by se do jeho vlastní kuchyně vešla přinejmenším třikrát, ale odsud na něj dýchala mnohem pohodovější atmosféra.
Nebyla přeplácaná zbytečnostmi, kromě kuchyňské linky v bílé barvě stál pod oknem sklápěcí stolek se dvěma židlemi. Polštářky na nich ladily odstínem s linkou a na světle zelených zdech zahlédl několik abstraktních obrazů. Měl dojem, že podobné zahlédl při svých občasných návštěvách mudlovského Londýna.
„Myslel jsem, že bydlíte v domě Blacka," vyslovil svou domněnku a vydal se za ním.
„No, bydlel jsem tam nějakou dobu, ale..." Otočil se za jeho hlasem a překvapeně vydechl, nečekaje, že stojí jen několik centimetrů od něj. Nasucho polkl a natáhl se okolo něj do skříňky nad linkou, z níž vyndal dva jednoduché bílé hrnky. Mimovolně nasál jeho vůni a přivřel oči, než se rychle vzpamatoval. Vzdálil se, aby z jiné police sáhl pro skleněné dózy s černým čajem a kávou.
„Ale...?" Lucius převzal do ruky nádobu, přivoněl si ke kávě a lehce souhlasně kývl.
„Víte, ten dům je strašně velký a já tam nechtěl zůstávat sám," vysvětlil tiše s pohledem na sporák. „Měl jsem pocit, že to tam na mě strašně padá, navíc mi ten dům přinášel spoustu nepříjemných vzpomínek... Tak jsem koupil tento a pořídil si kočku."
Potřásl hlavou. Vážně se svěřoval Malfoyovi s tím, co ho trápilo? Málem by pokračoval, ale vysvobodilo ho zapískání konvice. S povděkem přijal její výzvu a zalil hrnky vroucí vodou.
„Já tomu rozumím, Harry," řekl tiše.
Mladík přikývl. Došlo mu, že Lucius je na tom pravděpodobně ještě hůř, Malfoy Manor bylo větší sídlo než dům po Siriusovi, navíc si z té krátké nedobrovolné návštěvy v sedmém ročníku vzpomínal, že bylo dost neosobní. Příliš strohé na to, aby se v něm vychovávalo dítě, příliš obrovské pro jednoho osamělého muže. Zaplašil nepříjemnou vzpomínku na věznění v jeho sklepení a mlčky sáhl pro bílý hrneček. Atmosféra se najednou zdála tak tíživá, že zatoužil tím teplým nápojem vyhnat chmury z obou srdcí, ačkoliv věděl, že káva to nespraví.
Lucius se pevně zaklesl svýma očima do posmutnělých smaragdů a štíhlými prsty obemkl mladíkovu ruku na šálku. Vnímal jasnou otázku v zastřených duhovkách a zadoufal, že ji pochopil správně. Zrak mu na okamžik padl na plné rty, než je vrátil zpět. Vlastní srdce mu do žeber naráželo tak mocně, že si myslel, že uteče. Opatrně, obávaje se, že to nemá dovoleno, se naklonil, přiblížil svůj obličej k jeho tváři a lehce se svými rty otřel o ty jeho, zatímco směřoval Harryho ruku zpět na linku, aby odložil rozžhavený hrnek.
Mladík překvapeně vydechl poté, co ho na líci zašimraly dlouhé platinové vlasy a úst se dotkly sametové rty. Ten polibek byl tak jemný a krátký, že měl dojem prchavého snu. Nechal se vést, odložil nápoj, jenž ho pálil do dlaně, aniž by to vnímal, místo něj sevřel teplé prsty a propletl s nimi ty svoje.
Váhavě mu položil dlaň na hladce oholenou čelist, hledě do bouřkových očí, v nichž se zračila nejistota. Jejich nosy se téměř dotýkaly, na tváři cítil horký dech a okamžik jej naprosto pohltil svou intimností. A jakmile na svém pasu ucítil lehký stisk, zaútočil.
Vytáhl se na špičky, zkrátil těch několik dlouhých milimetrů a sám spojil jejich rty ve vláčném polibku, jenž chutnal po vypitém čaji a nesl v sobě slabou hořkost skotské. Zdálo se mu to dokonalé, líbat ty měkké úzké rty, jež mu odpovídaly tak, jako by byly stvořeny přímo pro něj. Nebránil se, když ho k sobě přivinul a požádal o vstup do jeho úst.
Se surovou vášní pootevřel svá ústa, jazykem mu vyšel naproti, zasténal, když se v horkém vlhku setkal s druhým svalem a začal s ním svádět bitvu starou jako lidstvo samo. Zapletl mu dlaň do vlasů, spojené ruce vklínili mezi hrudníky, v nichž proti sobě srdce bila v ohnivém rytmu.
Lucius drancoval ta měkká ústa, nechával si plenit ta svá, přišpendluje mladíka bedry ke kuchyňské lince. Káva byla zapomenuta, chuť polibku překonala všechny, co do té doby zakusil. Úchvatná, s hořkosladkým nádechem v sobě nesla příslib něčeho, kde se trpkost zcela rozplyne.
Harry se neochotně odpojil, aby doplnil nedostatek kyslíku do plic a opřel se o široký hrudník před sebou. Poslouchal srdce, jež v něm tlouklo stejně zběsile jako jeho vlastní. Cítil se zvláštně; ta situace, že se právě políbil s Luciusem, ho mátla. Bylo to přinejmenším divné, možná i lehce děsivé, ale, pro Merlina, zatraceně skvělé!
„Luciusi," zašeptal do jeho drahé vesty vedle jejich spojených rukou a užíval si něžné doteky na svých zádech, „co to děláme?"
„Když jsem byl mladší, říkali jsme tomu líbání," odvětil chraptivě do černých vlasů. „Předpokládám, že se to tak nazývá stále."
Harry se po těch slovech zasmál tak upřímně, že se osamělé srdce aristokrata zatetelilo a pookřálo. Jak dlouho to bylo, co se někdo v jeho přítomnosti zasmál? Nevzpomínal si, ale tentokrát si to náležitě vychutnal, zjišťuje, že i jemu koutky solidárně vystřelily nahoru.
„Tak jsem to nemyslel," upřesnil mladík pobaveně.
Odtáhl se a zahleděl se do jeho rozzářených očí. „Porušujeme asi všechna možná společenská pravidla, já tedy určitě." Pohladil ho po líci. „Chlapec, jenž zastavil Pána zla a Smrtijed z jeho nejužšího kruhu? To je skandál přinejmenším na dalšího půl roku."
Harry se spokojeně uchechtl. „Já na dodržování pravidel nikdy moc nebyl," utrousil, než se jejich ústa znovu setkala v procítěném polibku.
Womi