„Kdo je tam?“ rozkřikl se. „Varuji vás - mám zbraň!“
Severus se rozhlížel chodbou za podivným zvukem, zatímco brnění u zdi sebou při jeho výzvě trhlo.
Zpoza rohu se ozval smích a zase utichl. A když se za tím zvukem vydal, nikdo tam nebyl. Otočil se, aby vzápětí čelil ocelovému pohledu Siriuse Blacka. To nečekané setkání poslalo Nebelvíra střemhlav proti zdi, když Severus nechal v šoku za sebe konat činy.
Zhluboka vydechl, když si uvědomil, co provedl. Zamračil se. Black zasténal, ale i přes všechno nepohodlí a bolest se zvedl zase na nohy s úsměvem, který byl podezřele pozitivní.
Severus měl chuť toho ignoranta pěkně z patra seřvat, ale odolal touze projevit tak hlubokou emoci jako je vztek. Protože vztek vždy vycházel z očekávání a on přece žádná vůči Blackovi neměl! Rozhodně ani špetku.
„Severusi, strašně se omlouvám,“ zaznělo provinile z Blackových úst, jako kdyby to nebyl právě on, kdo se proletěl proti zdi. „Musel jsem tě vyděsit, to jsem vůbec nechtěl! Jsi v pohodě?“
Jeden z nich rozhodně v pohodě nebyl, ale určitě nešlo o Severuse.
„Tobě snad přeskočilo, Blacku?“
Odpovědí mu byl jen úsměv od ucha k uchu a podivný lesk v očích.
„A odkdy mi říkáš jménem? Vážně, něco s tebou není v pořádku.“
„Naopak! Cítím se naprosto bezvadně!“ nadechl se z plných plic. „Cítíš tu harmonii ve vzduchu? Ten příjemný lehký pocit? Už jsem ti řekl, že ti to v přítmí nočního hradu moc sluší? Nechtěl by ses projít pod hvězdami? Je krásná vlahá noc. Jako dělaná pro nás dva!“
Zmijozel přešlápl z nohy na nohu a s podmračeným a možná i trochu vyděšeným výrazem zůstal na spolužáka zírat. Už to vypadalo, že mu opáčí něco pichlavého, ale podle výrazu Blacka to působilo, že svá slova opravdu myslí vážně. O to víc ho situace znervóznila. Mohl za to ten úlet v přístěnku na košťata?
Polknul a o krok couvnul.
„Víš co, Blacku, tohle fakt nemám zapotřebí. Pokud seš namol, tak je to tvoje věc, ale odmítám být s tebou spojovaný jako komplic. Běž vystřízlivět. A budeme dělat, že se tohle vůbec nestalo. Stejně jako… To je fuk. Prostě se to nestalo!“
„Ale…“
Než stačil cokoliv dodat, Severus vzal nohy na ramena a rozeběhl se od něj chodbou pryč.
„Ale vážně ti to moc sluší, Severusi! A už jsem říkal, jak moc pěkně voníš?!“ křikl za ním do tmy ještě bradavický seladon a chytil se dramaticky za srdce jako milovník z béčkové romance.
Tohle neslyšel. Tohle Severus rozhodně neslyšel!