Hermiona šla na místo setkání jen s velkou neochotou. Sice to byla ona, kdo od začátku plně prosazoval udržování dobrých mezikolejních vztahů, přesto poslední, s kým by se chtěla setkat, byla zrovna Pansy Parkinsonová.
Nemohla jí odpustit, že chtěla Harryho vydat Voldemortovi. Zlobila kvůli tomu na ni a nezáleželo na tom, že Harry nad tím mávl rukou. On byl až příliš benevolentní a nevydržel se na nikoho zlobit dlouho. To koneckonců dokazovaly i najednou až příliš vřelé vztahy, které měl s Dracem Malfoyem. A stačila k tomu jedna jízda vlakem do náhradního sedmého ročníku, kdy ona s Ronem musela hlídat na chodbičce vlaku, a on se nějak s Malfoyem sčuchl.
Vlastně na jeho popud na tu schůzku slavnostně nazdobenými chodbami bradavického hradu šla. Jen proto, že ji o to poprosil on. A kdyby s Ronem nešli taky – přestože budou jen hlídat zpovzdálí –, tak by prostě odmítla.
S povzdechem rázně otevřela dveře jedné z nepoužívaných učeben. Pansy už tam seděla na jedné z lavic a Hermiona ucítila vnitřní uspokojení, když si všimla, že je očividně nervózní. Draco a Zabini samozřejmě seděli hned vedle, ale jakmile oni vešli, vstali a vydali se na druhý konec místnosti.
Harry položil Hermioně povzbudivě ruku na rameno, než se s Ronem přesunuli ke spolužákům. Dívky tak zůstaly v relativním soukromí.
Pansy se nejistě zvedla a vydala se k Hermioně, které jako by vrostly nohy do země. Neměla se k dalšímu kroku. Vlastně reálně uvažovala, že by se pořád ještě mohla otočit a prostě odejít.
„Díky, žes přišla," řekla Pansy tiše. „Vážím si toho."
To Hermioně vyrazilo dech. Po aroganci, kterou dávala Pansy dříve najevo tak silně, že se mohla předhánět s Dracem, nebylo ani stopy. Naopak si všimla určité pokory, a to ji obměkčilo. Uvolnila se, ukázala směrem k jedné lavici a sedla si na židli tak, aby si Pansy musela sednout naproti a zůstal mezi nimi stůl. „Poslouchám."
Pansy se usadila a položila prázdné ruce na lavici. „Můžeš zakouzlit ševelissimo? Udělala bych to sama, ale nechci, aby ses cítila ohrožená, když budu mít v ruce hůlku." Hermiona znovu překvapeně vydechla a zakouzlila. „Díky. Nechci, aby nás poslouchali, i když Draco a Harry ví, o co jde."
„Harry to ví?" zopakovala Hermiona nevěřícně. „Tak proč mi to neřekl?"
„Protože jsem ho o to prosila. Je to velmi osobní a... chtěla jsem tě požádat o pomoc sama."
Hermiona se unaveně opřela o židli. „To už je moc šoků najednou," zamumlala a pohlédla dívce do očí. „Tak povídej. Jak ti zrovna já můžu pomoct?"
Pansy se zhluboka nadechla. „No... před pár dny mi přišla sova od rodičů. Oznámili mi, že mi... vybrali manžela," řekla a sáhla pomalu do kapsy, aby jí mohla dopis podat.
„To je strašné," řekla Hermiona soucitně a převzala do ruky pergamen. Neotevřela ho však. „To je jak středověk."
„Já jsem to čekala. V čistokrevných rodinách je tenhle nesmyslný zvyk pořád dodržován, ale..." hlesla Pansy a oči se jí povážlivě zaleskly. „Chtějí, abych si vzala Yaxleyho."
Hermioně přejel mráz po zádech. „Já myslela, že ho chytili a zavřeli do Azkabanu."
„Myslím jeho syna," uvedla to Pansy na pravou míru. „Ten se nestihl stát Smrtijedem, tak se do Azkabanu nedostal. Ale... je snad o dvacet let starší a slyšela jsem, že je zatížený na mladé dívky a že jim ubližuje."
„To je strašné," hlesla Hermiona.
„Prosím, musíš mi pomoct," vyhrkla Pansy a popotáhla. Rychle si otřela tváře. „Zkoušela jsem rodiče přesvědčit, aby to nedělali, aby mi vybrali někoho jiného, nebo nevybírali vůbec nikoho, ale nechtějí nic slyšet. Trvají na čistokrevném rodu a po bitvě už nás moc nezbývá. Většina z osmadvacítky je zavřená v Azkabanu."
Hermiona šlehla pohledem k mladíkům. „Proč ti nevybrali Draca?"
Pansy se ušklíbla. „Malfoyovi jsou pro naše krvezrádci. Navíc má Draco oči jen pro Harryho. To sis musela všimnout."
„Možná," připustila Hermiona a nakrčila obočí. „Ale jak ti mám pomoct já? Mám snad napsat tvým rodičům?"
„To by nepomohlo a ještě bych měla problém, že o tom mluvím s... no, s někým, kdo se narodil u mudlů," povzdechla si Pansy. „Ne, já... přemýšlím o tom už nějakou dobu a přijde mi to jako jediné možné řešení."
„Začínám se bát," podotkla Hermiona nervózně.
„Vem si mě," navrhla nejistým hlasem.
Hermiona vytřeštila oči. „Co prosím?"
„Vem si mě. Mám to promyšlené. Když se stihnu vdát dřív, než skončím školu, naši mě vydědí. Budu volná. Bylo by to jen na oko," říkala rychle, aby ji druhá dívka nezastavila. „Můžeme se pak zase rozvést. Jednalo by se jenom o dobu nezbytně nutnou. Obě jsme plnoleté a o víkendu se jde do Prasinek. Zjistila jsem, že tam je kouzelník, který by nás mohl oddat. Mohly bychom být vdané ještě před Štědrým dnem," vychrlila a zůstala udýchaná, jako by uběhla maraton.
Hermiona naopak zbledla. „Zabijou mě, když to udělám."
Pansy zavrtěla hlavou. „Naši by tohle nikdy neudělali. Jak víš, nejsme Smrtijedi," ujistila ji a ukázala neposkvrněné levé předloktí. „Nic by ti nehrozilo. A já... mám svůj trezor, ke kterému oni už nemůžou, takže se o tebe můžu postarat." Hermiona mlčela a proplétala si prsty v klíně. Pansy ji neklidně pozorovala a čím víc se jí uklidňoval dech, tím víc smutný výraz získávala. Slzy se jí vrátily do očí, ale neplakala. „Samozřejmě vím, že jsem ti ublížila a nemám právo po tobě cokoliv chtít. A chci se ti za všechno omluvit. S tím jsem asi měla začít. Každopádně pochopím, když nebudeš chtít. Máš spoustu důvodů, proč mě nenávidět. Jen... pokud mám být upřímná, tak jsi nejhezčí a nejchytřejší holka, co znám a..."
Hermiona zvedla hlavu. „A?"
Pansy se mírně usmála. „A kdybych věděla, že u tebe můžu mít nějakou šanci, tak jsem tě pozvala na rande už v září."
Aniž by si to příliš uvědomovala, Hermioně se zvedly koutky nahoru. Pansy byla pěkná dívka, a kdyby nebylo těch neshod... ta svatba se nezdála jako špatný nápad. A když to nebude fungovat, tak se vždycky mohou rozvést.
Pohlédla jí do očí. „Dobře. Vezmu si tě. Ale pak půjdeme na opravdové rande. Musí to přece vypadat věrohodně. A kdo ví? Třeba to bude fungovat."
Pansy se rozzářila a chytila ji za ruku. „Děkuju. Nebudeš litovat. A já půjdu objednat prstýnky. Máš nějakou oblíbenou barvu?"