Ještě pořád si pamatoval chuť jeho rtů. Stále si dokázal vybavit dotyk jeho prstů a dlaní.
Starý muž zavřel oči. Vzpomínky na jeho dávného milence ho držely při zbytku zdravého rozumu. Padesát let byl zavřený v domácím vězení. Alespoň nemusel být v Azkabanu vydán na pospas těm zrůdám. A jedině díky vzpomínkám na Albuse se cítil naživu.
Vzpomínal, jak mu Albus daroval jablko. Zasmál se nad tou vzpomínkou. V té chvíli mu došlo, že to, co k mladému muži cítí je láska.
Z přemítání ho vytrhly kroky. Určitě se mu to zdálo.
„Gellerte?“ Hlas byl starší, než si ho pamatoval.
„Albusi? Už mi zase lezeš do snů?“
„Jsem opravdu tady, Gellerte.“
Někdejší největší černokněžník otevřel oči a chvíli jen zíral na starého muže. Ty nezaměnitelné oči.
„Albusi! Co tady děláš? Padesát let jsi mi nevěnoval ani myšlenku a teď přijdeš na návštěvu? Jsem snad v pekle?“
„Přišel jsem se rozloučit.“ Oči za půlměsícovými brýlemi těkaly všude možně, ale Brumbál se Grindelwaldovi nedokázal podívat do očí.
„Tvoje ruka.“ Přikývl Grindelwald. „Kolik ti zbývá?“
„Možná rok? Kletba postupuje rychle.“
„Myslel jsem, že už o mě nezavadíš myšlenkou. A ty ses přišel rozloučit osobně? Proč?“
„Možná jsem tě nikdy nenavštívil, ale nikdy jsem na tebe nepřestal myslet. Kdyby nebylo tebe, Ariana by tehdy nezemřela.“
„Nikdo přeci neví, čí kletba ji zabila.“
„Vinni jsme všichni. Ke střetu by nedošlo, kdybychom se nikdy nepotkali.“ Zašeptal Brumbál a poprvé se na vězně podíval. „Kdybys svůj talent využil jinak, mohli jsme být přátelé.“ Grindelwald se při slově přátelé ušklíbl, ale Brumbál si toho nevšímal.
„A jak bych ho podle tebe mohl využít, Albusi? Pověz mi to, pověz mi, jakou moudrost jsi za ta léta nasbíral?“
„Mohl bys mi pomoci zastavit lorda Voldemorta.“
„Tak takhle jsi k tomu přišel?“ Podíval se na jeho zčernalou ruku.
„Snažil jsem se zničit něco, co mu patřilo.“
Grindelwald si ho prohlížel a nic neříkal.
„Gellerte, mohlo to být jinak.“
„Ta magie je příliš silná. Blokuje jí jiná. Řekni mi, Albusi, dokázal to? Stvořil viteál?“
Brumbál váhavě přikývl, „dokázal to.“
„A ty ses ho pokoušel zničit. Uspěl jsi?“
„Ne, nedokázal jsem to.“
„Takže co, přišel sis pro radu, jak ho zničit? Protože já to nevím. Nikdy jsem viteál nevytvořil.“
„Ne, jenom jsem tě chtěl naposledy vidět. Mám jen pár minut.“
„Takže teď se ho budeš pokoušet zničit. A co když to nestihneš? Máš záložní plán? Že se ptám, co? Ty máš vždycky záložní plán.“
„Poskytnu Harrymu Potterovi všechny informace, co mám. Dokud mám čas.“
„To nebyl jeho jediný viteál, že ne?“
„Ne, obávám se, že ne.“
„Ty nevíš, co dál. Jistě že ne. Jsi v koncích. Proto jsi tady? Přišel ses podívat na toho, koho jsi dokázal porazit, protože víš, že Voldemort je několik kroků před tebou?“
„Přišel jsem kvůli společným vzpomínkám.“ Brumbálův výraz se nijak tím přiznáním nezměnil.
„Mluvil jsi o našem přátelství. Oba moc dobře víme, že přátelstvím to jenom začalo. Brzy to přerostlo v něco jiného. A to by ani v té době neoznačili za přátelství. Tvůj bratr to nenesl moc dobře.“
„Moc dobře víš, že Aberforth neschvaloval naše tehdejší ideály. S naším intimním vztahem to nemělo nic společného.“
„Ta doba na to stejně nebyla připravena. A ani ty ne.“
„Myslíš, že jsem se proti tobě obrátil, protože jsi muž?“
„Ne, tak jsem to nemyslel. Jenom ti ty moje činy usnadnily rozhodnutí. Ale myslím, že by to dopadlo stejně. Opustil bys mě a šel učit. Možná bys nebyl tolik vážený, protože bys neměl koho porazit, ale učil bys. A my bychom stejně nebyli spolu.“
„Mohli jsme být, Gellerte. Kdybychom si oba od začátku vybrali správnou cestu, mohli jsme teď spolu sedět u krbu a plést ponožky.“
„Myslíš, že jestli se v příštím životě potkáme, tak to vezmeme správnou cestou?“
„Žádný příští život není. Propásli jsme naší jedinou šanci.“
„Vzhledem k tvému plurálu toho lituješ.“ Grindelwaldův hlas změkl. Právě poznával toho zamilovaného kluka.
„Lituju toho, že jsem tě nepřesvědčil, abys to nechal být. Mohl jsem ti v tom zabránit, ale nedokázal jsem to.“
„Bral jsem to od tebe jako zradu. Nedodržel jsi své sliby.“
„Chtěl jsem ti jen zabránit dělat zlo.“
„A měl jsi pravdu. Prozřel jsi tak brzy.“
„Lituješ snad toho, co jsi udělal?“
„Něčeho ano, něčeho ne. Nelituji, že jsem tě potkal. Nelituji jediného dne, který jsem s tebou strávil. Možná tomu nevěříš, ale já tě opravdu miloval. A asi to nikdy úplně nezmizelo.“
„Tohle je jediná věc, kterou ti budu věřit do konce života.“
„To že jsem tě miloval?“
„Myslím, že to je jediná věc, o které bezpečně můžu říct, že jsi nelhal.“
„Nikdy jsem ti nelhal, Albusi. Vždy jsem k tobě byl upřímný i když to nebyly hezké věci. Můžeš ke mně být naposledy upřímný a říct mi, že tys mi nikdy o svých citech nelhal? Žes mě nevyužil k hledání Relikvií smrti?“
„Relikvie smrti pro mě tehdy byly opravdu lákavé. Ale nejdůležitější pro mě bylo, že jsme je hledali spolu. Opravdu jsem tě vždycky miloval.“
„Pak je smutné, jak jsme oba skončili.“
„Není den, kdy bych nepomyslel na to, jaké by to bylo, kdyby to dopadlo jinak. Ale to už nezvrátíme. Nelze vrátit čas.“ Albus se na něj díval s lítostí v očích. „Sbohem, Gellerte.“