Klečel na břehu jezera a z nahého těla si za svitu vycházejícího slunce smýval krev. Dnes to byla jen laň. Příště to mohl být člověk.
Přišla za ním. Slyšel ji. Neměl však odvahu se na ni ohlédnout. Nesnesl by její pohled. Laň byla jejím patronem. Přišel si, jako by ublížil jí. Nikdy by toho nebyl schopen. Ale když se proměnil, nebyl sám sebou. Neměl se před ní čím zakrýt. Potupně sledoval hladinu vody a dlaněmi si zakrýval rozkrok, zatímco ona poklekla vedle něj a beze slova jej začala holýma rukama omývat.
„Jsi v pořádku, Reme?“ zeptala se ho.
Neodpovídal. Srdce se mu rozbušilo, chloupky na jeho těle se postavily, když vnímal každý dotek jejích prstů, tak jistý a něžný. Kéž by byl hoden její lásky. Přivinul by ji k sobě. Dal by jí všechno. Uměl však jen brát.
„Nemůžeš za to,“ pokračovala, když mlčel.
„To není pravda,“ odpověděl konečně, spíš šeptem. „Brumbál říkal, že na příští úplněk už bude úkryt hotový a zabezpečený. Šlo o jedinou noc a já se nedokázal ovládnout.“
„Víš sám nejlíp, že to nejde. Všichni to víme.“
„Byla to laň,“ opatrně vzhlédl a smutnýma očima se podíval do jejích.
Byly zelené jako les, kam dnes uprchl. Zelené jako smaragdy, které obdivoval před začátkem roku v Londýně v jednom z klenotnictví. Smaragdové náušnice, které nakonec koupil a schoval do dárkové krabičky. Zůstanou nejspíš navždy pod jeho polštářem, nenajde odvahu jí je dát, třebaže by je pod vánočním stromem nechal s věnováním bez podpisu.
Měl pocit, že mu vidí až do duše. Děsilo ho, co by tam mohla spatřit. Ona ho však namísto strachu jen objala. Přitiskla se k němu, ačkoliv nebyl oděn, a on potlačil zalapání po dechu. Neohrabaně jí jednou rukou pohladil po zádech, zatímco druhou ponechával v klíně.
„Byla to laň, Lily.“ Tiše se rozplakal.