„Jak jsi o udělal?“ Ron se opíral o sloupek své postele a zíral na Harryho, celý naštvaný.
„Vážně si myslíš, že s tím mám něco společného? Že jsem tam hodil své jméno? Jak bych to asi udělal, Rone?“
„Jak? Vždyť jsi Harry Potter!“ Rozhodil Ron rukama.
„Sakra, Rone! Myslíš si snad, že jsem ve čtrnácti nějaký super kouzelník, co dokáže přelstít Ohnivý pohár? Myslíš, že jsem tak chytrý?“
„Dokázal jsi přežít kletbu, co zabila všechny ostatní! A nikdo neví, jak jsi to udělal! Takže jsi to tam klidně mohl hodit!“
„Byl mi rok, Rone!“ Harry vzteky zaťal pěsti. „Myslíš, že vím, jak jsem to udělal? Třeba mě rodiče ochránili kouzlem! Já vážně nevím! Ale určitě jsem to neudělal schválně! A stejně tak nemám nic společného s tímhle tím!“ Harry vztekle ukázal na dveře. „Nechápu, jak tě vůbec mohlo napadnout, že bych se tam přihlásil schválně? Proč si to sakra myslíš?“
„Protože jsi blázen, Harry, a pouštíš se do všech šíleností! Turnaj tří kouzelníků! Víš, co tam může být za nebezpečné úkoly? To ve čtrnácti nezvládneš! Věková hranice má svůj důvod, Harry!“ Ron prudce oddychoval.
„Já jsem se tam opravdu nepřihlásil, Rone! Můžeš mi věřit?“ Harry měl sto chutí ho praštit.
„Mám o tebe strach, Harry! Nemůžeš prostě odstoupit?“
„Skrk říkal, že to není možné.“
„Sakra, Harry! Tak kdo to tam hodil? Ten člověk, tě chce zabít. Kdo by tě chtěl zabít? Kdo? Proč? Nemůžu o tebe přijít!“ Ron mezitím přešel místnost a popadl Harryho za plášť.
Harry si až teď všiml slz v Ronových očích. Chvíli na sebe jenom zírali. Pak se Ron odvrátil a chtěl se vrátit zpátky k posteli.
„Sakra, Rone.“ Harry si ho přitáhl a políbil ho.
Ron vyvalil oči, ale polibek mu opětoval.
„Co budeme dělat?“ Zeptal se Ron, když se jejich rty oddělily.
„Nemám tušení.“