Když vás rodiče pojmenují Kirké, znamená to, že vkládají značné naděje ve vaše budoucí kouzelnické schopnosti. Anebo že strávili nezapomenutelné líbánky na Jónských ostrovech (a v tom případě vás mohli taky pojmenovat Penelopa, takže to dopadlo ještě dobře).
Ve čtyřiadvaceti letech si Kirké de la Rue o sobě každopádně myslela, že má nejen značné kouzelnické schopnosti, ale také výjimečný diplomatický talent – jinak by stěží byla právě ona vybrána, aby vedla francouzskou delegaci na bilaterální konferenci pořádané v Brightonu britským útvarem pro mezinárodní kouzelnické obchodní normy. Kromě kouzelnického a diplomatického talentu měla navíc i fotografickou paměť a schopnost naučit se zpaměti sáhodlouhé úřednické texty, a k tomu uměla perfektně anglicky.
Nemluvě o přirozeném šarmu a smyslu pro styl, který, jak tak pozorovala své hostitele, dalece převyšoval cokoliv, na co se v tomto překvapivě nudném přímořském letovisku dalo narazit.
Potřásla hlavou, takže se jí kaštanově hnědé kadeře, jejichž bohatostí se obzvlášť pyšnila, zavlnily kolem souměrného, jemně nalíčeného obličeje, a obrátila se od výhledu z terasy na šumící moře zpátky do zasedací místnosti.
Svést tu roztomilou, mladinkou úřednici britského ministerstva kouzel by pro ni měla být hračka. Dívka ji zaujala už ráno při uvítání. Byla docela pěkně oblečená, byť se všemi těmi srdíčky to trochu přehnala, měla medově zlaté vlnité vlasy skoro do pasu – a pro dlouhé vlasy měla Kirké obzvlášť slabost, a opravdu pěkně se na všechny usmívala.
Teď si sice jen tiše dělala poznámky, dolévala svému šéfovi kávu, rozkošně si zastrkávala neposlušnou lokýnku za malinko nevkusnou růžovou čelenku a po nikom se nerozhlížela, ať s úsměvem, nebo bez, ale Kirké si byla docela jistá, že jakmile budou mít pracovní dopoledne za sebou a přesunou se na oběd, navede její pozornost tím pravým směrem, to jest k sobě, en cinq sec.
V hotelové jídelně, kterou hostitelé pro společný oběd rezervovali, naštěstí nebyl pevný zasedací pořádek, a tak mohla svůj plán hladce realizovat.
„Excuse moi,“ přitočila se ke slečně Brownové a schválně přehrávala svůj francouzský přízvuk, protože věděla, že Angličankám obyčejně přijde přitažlivý. Ne že by nebyla přitažlivá sama o sobě. „Je tu k pití i jiný džus než dýňový?“ zeptala se, i když moc dobře viděla džbánky s pomerančovým a jablečným o kus vedle.
Slečna Brownová byla ale moc milá, když jí je ukazovala, a dokonce jí nabídla, že jí nalije, a pak už se od ní Kirké ani nehnula. Společně si vybraly stolek u okna s hezkým výhledem na moře (Kirké coby Seinou odkojená Pařížanka považovala mořské pobřeží za zvlášť romantické pozadí pro své sváděcí záměry), společně se pak přesunuly ven na promenádu a Kirké už měla vítězoslavný pocit, přestože Levandule, jak se jí slečna Brownová představila, se jí stále zdála kapánek upejpavá.
Jenomže na promenádě se to všechno pokazilo!
Zatímco Kirké už si malovala, jak si zajdou koupit cukrové špalky a vydají se za šumění mořského příboje (a vanutí lezavého větru – ale od čeho jsou zahřívací kouzla?) na procházku po molu, při které možná konečně dojde na nějaké doteky (zahřívací kouzla jsou přeceňovaná, někdy se víc hodí staromódní objetí kolem ramen!), blížila se k nim čára přes rozpočet.
Tedy přes Kirčin rozpočet. Levandule naopak viditelně pookřála, když přicházející mladou ženu s hnědými kudrnatými vlasy a v obyčejném, nezajímavém oblečení uviděla, jak se k nim po promenádě blíží.
Obě se zastavily, ještě než došly k prvnímu stánku se sladkostmi, a Kirké si blížící se osobu kriticky prohlížela. Nebyla ošklivá, ale ani hezká. Nebyla namalovaná, takže vypadala ve svém šedivém podzimním kabátě a modrých džínách velice tuctově. O červené pletené čapce, kterou měla posazenou na příliš hustých vlasech, se dalo říct, že je i laciná. Rozhodně ne chic jako Kirčin námořnicky modrý baret.
Jenže v ní asi něco bylo, co promlouvalo k Levanduli, tedy slečně Brownové, opravila se Kirké v duchu. Začínalo jí docházet, že dívka, již si vyhlédla, je okouzlená někým docela jiným.
„Hermiono!“ zvolala nepřirozeně hlasitě slečna Brownová, když k nim žena došla. Kirké se v duchu ušklíbla, jak se jí taková hlučná holka vůbec mohla líbit.
„Kirké,“ obrátila se teď slečna Brownová k ní s dětinsky nadšeným úsměvem, „tohle je Hermiona Grangerová, moje přítelkyně. Pracuje taky na ministerstvu, ale v jiném odboru.“ No jistě, takové dvě secrétaires, aby ty si nepadly do oka. „Hermiono, tohle je slečna de la Rue z francouzské delegace. Seznámily jsem se u oběda.“
Řečená Hermiona se celkem příjemně usmála a podala Kirké ruku a že prý ji těší a Kirké se tedy přemohla a byla na ni milá, ale už se rozhlížela, jak by vycouvala.
„Chceme si teď s Hermionou jít sednout do kavárny, kvůli tomu se sem přemístila, abychom byly aspoň chvíli spolu, když jsem teď tři dny mimo Londýn. Pojď s námi, jestli chceš.“
Když vás rodiče pojmenují Kirké, dávají vám tím možná do vínku taky schopnost poznat, kdy o milostné dobrodružství neusilovat, protože by to nikam nevedlo. Kirké poznala zamilovaný páreček, když ho měla před očima.
Zavrtěla elegantně hlavou a sladce se na obě usmála.
„Díky za pozvání, ale půjdu se projít na molo. Tolik jsem o něm slyšela. Au revoir, mesdemoiselles,“ zašvitořila vesele a odporoučela se naznačeným směrem. Koutkem oka zahlédla kolegyni z delegace, tak se aspoň nebude procházet sama.
Když se o půl hodiny později s Angelikou vracely, zavěšeny do sebe, zpátky ke konferenčnímu hotelu, za výkladem jedné kavárny Kirké uviděla slečnu Brownovou s tou její přítelkyní. Takhle z dálky vypadaly docela roztomile obě, vlastně jim to spolu málem slušelo. Držely se přes stolek za ruku, usmívaly se na sebe, živě si povídaly.
A Kirké to slečně Brownové nakonec přála. Mohla sice mít někoho lepšího, například ji, ale srdci člověk neporučí. Pokrčila rameny, a když viděla, že ji Angličanky přes sklo zahlédly, zvedla ruku a decentně jim zamávala. Slečně Brownová zamávání oplatila a na tváři zas měla ty rozkošné dolíčky. Kirké si povzdechla a radši šla rychle dál.
Večer se zašije na pokoji s Angelikou a na Angličanky si protentokrát nechá zajít chuť.
– konec –